Deported (1950)

Deported
USA, 1950, 89 min.

Přestože Robert Siodmak platí za jednoho z největších mistrů filmu noir (zejména díky filmům jako Přízračná dáma, Zabijáci, Temné zrcadlo, Pláč města a Křížem krážem), stále v jeho filmografii najdeme temné tituly stojící stranou většinového zájmu. Patří mezi ně i film Deported, ke kterému jsem se dostal až díky luxusnímu box setu Universal Noir 1 od labelu Indicator. 

Film produkovaný Robertem Bucknerem, jenž je také autorem scénáře, se zaměřuje na Vica Smithe (vlastním jménem Vittorio Mario Sparaducci, hraje ho Jeff Chandler), který byl jako italský občan deportován z USA poté, co byl odsouzen za podíl na loupeži 100 000 dolarů a strávil pět let ve vězení. V Itálii se na něj nalepí místní úřady a donutí jej odcestovat do městečka Marbella, kde se jej ochotně ujme rodina jeho strýce. Vic/Vittorio ale nedokáže zůstat v klidu a neustále spřádá plány, jak přes oceán dostat dávný lup, který policie nikdy nenašla. Nakonec najde spásný nápad v charitativní iniciativě místní komtesy (Märta Torén): Vic předstírá, že za peníze nakoupil potraviny pro místní hladovějící obyvatele, ale ve skutečnosti má v plánu veškeré zboží prodat. Celou dobu je přitom pod drobnohledem nejen úřadů, ale i místního podvodníčka Carusa a svého bývalého kumpána Bernieho, který se nechce nechat ošidit. 

Příběh mě přivedl na myšlenku, zda ho nelze interpretovat jako hodně sžíravý komentář k poválečné pomoci USA evropským zemím zasaženým válkou: Vic/Vittorio se tváří jako přítel (a místní lidé k němu přistupují jako k zachránci), ale jak divák od začátku ví, jeho záměry jsou nečisté a celá jeho "charitativní akce" je poháněna čirým sobectvím. Film ale tento výklad nijak silně nepodporuje, zůstává dominantně v implicitní rovině. 

Snímku mimořádně prospělo natáčení v autentických italských lokacích – příběh se postupně dostává z přístavu v Neapoli až do Sieny a dalších částí Toskánska. Za kamerou stál zkušený William Daniels, který v tomto období krimi látky natáčel primárně v kvazidokumenataristickém módu. Naopak slabší je obsazení: Jeff Chandler ani Märta Torén nepatří k mým oblíbencům a považuji je za druhořadé hvězdy postrádající skutečné charisma. Do vedlejších rolí byli většinově obsazeni Evropani, zejména Italové, což filmu dodává na autentičnosti, přestože všichni mluví nadprůměrnou angličtinou. Nejzábavnější roli získala Marina Berti jako Gina, děvče z ulice, které pomáhá Berniemu v jeho snaze vylákat od Vica jeho kořist. 

Několik zdrojů uvádí, že příběh byl inspirován skutečným případem gangstera Luckyho Luciana, ale Jeff Chandler to popřel. Mimochodem, sám roli získal teprve poté, co Dana Andrews a John Garfield nebyli dostupní, a své angažmá komentoval slovy: "Nevím, proč jsem ji dostal. Možná, abych jim ušetřil peníze." Ani mě jiný důvod nenapadá... Jinak ale Deported nabízí spoustu důvodů, proč mu obětovat 90 minut života. 

Režie: Robert Siodmak
Produkce: Robert Buckner (Universal-International Pictures)
Scénář: Robert Buckner
Kamera: William Daniels
Hudba: Walter Scharf
Střih: Ralph Dawson, Russell Schoengarth
Výprava: Bernard Herzbrun, Nathan Juran
Hrají: Jeff Chandler, Märta Torén, Marina Berti, Claude Dauphin a další

Distribuce: Universal Pictures
Premiéra: říjen 1950

Odkazy
IMDB
CSFD
Allmovie
AFI

Pláč města (1948)

Cry of the City
USA, 1948, 92 min.

Pláč města je jedním z pozdějších noirů Roberta Siodmaka a mezi ostatními vyčnívá nebývalou autenticitou prostředí, ve kterém se odehrává. Filmy noir studia Twentieth Century-Fox z druhé poloviny 40. let byly silně ovlivněny semidokumentárními tendencemi producenta Louise de Rochemonta a jeho vliv se podepsal i na Pláči města, který Siodmak pro studio natáčel. Realismu ulice z docu-noirů Henryho Hathawaye či Julese Dassina je však Pláč města vzdálen poměrně dost, neboť Siodmak byl z těch, kteří spíše preferovali natáčení ve studiu. A přestože je jeho snímek situován v newyorské Malé Itálii, některé exteriérové scény (v nemocnici, kostele) se natáčely přímo v Los Angeles.

Pláč města je zároveň asi nejmachističtější Siodmakův noir: veškeré dění se točí kolem dvou centrálních mužských protagonistů, vraha na útěku Martina Roma (Richard Conte) a policisty Candelly (Victor Mature), které spojují vzpomínky na nevinnou dobu dětství, kdy spolu vyrůstali. Mature i Conte díky svému jihoevropskému vzhledu v Hollywoodu platili za typické představitele Italo-Američanů, takže jejich volba byla pro producenty jasná. Jak je dnes dobře známo, záporáka měl ve filmu původně ztvárnit Mature, nicméně studio nechtělo, aby byl škatulkován do rolí kriminálníků (viz jeho nedávný noir Polibek smrti) a naopak Conte do rolí klaďasů, které dosud ztvárňoval, a tak jim role prohodilo.

V souvislosti s vykreslením hlavních hrdinů se zajímavě jeví postřeh Deborah Lazaroff Alpi, autorky Siodmakovy monografie z roku 1998, o konceptu jin-jang v ústředních postavách, který se mj. projevuje v jejich vizuálním ztvárnění: zatímco Matureův Candella chodí oblečen v černém, Conteho Rome je kontinuálně spojován s bílou barvou, tedy přesně opačně, jak tomu v ikonografii padoucha a klaďase obvykle bývá.

V Pláči města není příliš "akce" - film začíná až v momentě, kdy je Rome de facto již na smrtelné posteli a k předchozím stěžejním momentům (vražda policisty; loupež, do které se Roma snaží navézt zkorumpovaný právník) se retrospektivně nevrací - a tak se jeho hlavní předností stává nepředvídatelnost děje, který i navzdory svojí "neakčnosti" produkuje řadu napínavých momentů (Romův "nenápadný" útěk z vězení, operace za jízdy v autě, setkání s masérkou).

Nezapomenutelná Hope Emerson, drsná matrona,
 jež vzbuzuje strach v každém noirovém padouchovi

K poutavosti filmu velkou měrou přispívají i pozoruhodné vedlejší postavy ztvárněné z noirů známými a charismatickými tvářemi: Shelley Winters v roli Romovy bývalé přítelkyně, pro ni typické jednodušší a naivní blondýny, dále úlisný Berry Kroeger jako podlý právník a především nepřehlédnutelná Hope Emerson v její první filmové roli, drsné masérky Rose Given.

Režie: Robert Siodmak
Produkce: Sol C. Siegel (Twentieth Century-Fox)
Scénář: Richard Murphy podle románu The Chair for Martin Rome od Henryho Edwarda Helsetha
Kamera: Lloyd Ahern
Hudba: Alfred Newman
Výprava: Albert Hogsett, Lyle R. Wheeler
Střih: Harmon Jones
Hrají: Richard Conte, Victor Mature, Hope Emerson, Shelley Winters, Debra Paget a další

Premiéra: 29. září 1948
Distribuce: Twentieth Century-Fox

Odkazy
CSFD
IMDb
Allmovie

Phantom Lady (1944) a Black Angel (1946)

Phantom Lady              
USA, 1944, 87 min.

Black Angel
USA, 1946, 81 min.

Nejen možnost vidět noirové klasiky i rarity v náležité kvalitě na velkém plátně ve společnosti stovek obdobně naladěných filmových fanoušků a v doprovodu zasvěcených komentářů snad největšího noirového guru, Eddieho Mullera, případně za účasti žijící hollywoodské legendy nebo jejího potomka, je devízou festivalu Noir City, které se pravidelně koná ve čtyřech amerických městech (San Francisco, Los Angeles, Chicago a Seattle). Asi největší předností Noir City jsou totiž prozíravě sestavované programové bloky, které divákům tolik známý film často postaví do zcela nových souvislostí, které by si jinak dost možná ani sami neuvědomili.

Tak tomu bylo i na právě probíhajícím Noir City v Hollywoodu při nedělním trojprogramu filmových adaptací Cornella Woolriche (v důsledku vlastně čtyřprogramu, když původní trojici obohatila opakovaná projekce digitálně restaurované kopie noiru s Frankem Sinatrou Suddenly!, již předešlý den zhatily technické komplikace). Dílo newyorského spisovatele Cornella Woolriche (1903–1968) jistě není noirovým fanouškům neznámé. Jak Eddie Muller v úvodu večera podotkl, podle jeho předloh bylo natočeno více filmů (noir) než podle děl kteréhokoliv jiného autora kriminálních románů. Hold jeho odkazu hollywoodské Noir City vzdalo výběrem tří pravděpodobně nejlepších adaptací jeho děl, a to Siodmakovou Phantom Lady (1944), dále noirem Black Angel (1946) v režii Roye Williama Neilla a nakonec Tetzlaffovým The Window (1949).

UPOZORNĚNÍ: Následují spoilery. Pokud jste ještě snímky, především tedy Black Angel, neviděli, doporučuji před přečtením následujících řádek film nejprve zhlédnout, abyste se nepřipravili o zásadní pointu.

Překvapivou podobnost a úzkou tematickou souvislost ukázaly zejména projekce prvních dvou jmenovaných snímků, jež shodně vznikly v rámci studia Universal. Jak Phantom Lady, tak i Black Angel totiž tematizují urputné snahy ženských protagonistek o nalezení důkazu neviny jejich milovaných mužů v jinak očividném případu chladnokrevné vraždy zámožné ženy a zachránit je tak před trestem smrti, přičemž jim oběma, aniž by o tom samozřejmě věděly, sekunduje skutečný vrah.

Phantom Lady byla prvním ze Siodmakových četných příspěvků noirovému cyklu a obecně prvním noirem, jehož ústřední protagonistkou a hybatelkou děje byla žena. Režisérova favorizovaná herečka Ella Raines v něm ztvárnila asistentku inženýra Scotta Hendersona (Alan Curtis) odsouzeného za vraždu majetné manželky. Carol, která se svému šéfovi v zápalu věrné, leč neopětované lásky jako jediná snaží pomoci, se pro dobrou věc neváhá ani prostituovat - viz památnou sekvenci svádění bubeníka Cliffa (Elisha Cook, Jr.) vrcholící jeho orgasmickým výstupem v jazzovém doupěti na videu níže. Ochranou ruku ji posléze nabízí inspektor Burgess (Thomas Gomez), který Scotta před soud postavil, aby poté o jeho skutečném provinění pochyboval. V této souvislosti bych ráda poukázala na zajímavě řešenou sekvenci soudního přelíčení, kterou sledujeme pouze skrze těsnopisecký zápis a výrazy tváří Carol a Burgesse, který ji pozoruje.

Aktivně jednající ženskou protagonistku, která se sníží k prostituování, aby našla spravedlnost, představil o dva roky po Siodmakovi i film Roye Williama Neilla, tvůrce známého především svými universalovskými adaptacemi Sherlocka Holmese (Black Angel byl jeho posledním snímkem, ještě téhož roku zemřel na infarkt). June Vincent v roli bývalé zpěvačky Catherine Bennett zatvrzele věří v nevinu manžela, který je odsouzen za vraždu slavné (rovněž) zpěvačky Mavis Marlowe, pyšné femme fatale, která, jak se postupně ukáže, chamtivě vydírala snad všechny své mužské oběti. Zruinovala oba své dvorní skladatele - k alkoholismu dohnala manžela Martina Blaira (Dan Dureya), vydírala Kirka Bennetta, jehož následně (nezáměrně) dostala za mříže, a zruinovat se rovněž pokusila majitele luxusního klubu na Sunset Stripu Marka (jako vždy ďábelsky úlisný Peter Lorre).

Jak jsem již zmínila výše, obě ženy při jejich odvážném pátrání na vlastní pěst doprovází skuteční vrazi. Zatímco Phantom Lady staví na napětí, které v divákovi vyvolává vědomí, že (zhruba od poloviny filmu) ví více než postava a zná identitu vraha (jímž je Scottův přítel, psychicky vyšinutý sochař Marlow), Black Angel si své eso v rukávu (vraždu v deliriu spáchal "klaďas" Martin Blair) šetří až na samotný závěr a stejně jako hrdinku nás nechává v nevědomosti. Nutno ovšem zmínit, že ve Woolrichově předloze Phantom Lady vrahova identita takto brzy odhalena není; hitchcockovský obrat ve filmu lze přisoudit vlivu producentky Joan Harrison, která s Hitchcockem dříve spolupracovala.

Přestože oba snímky bezesporu patří k tomu nejlepšímu z noirového cyklu, Phantom Lady nakonec ze srovnání s Black Angel vychází o něco lépe, a to díky vskutku překrásnému vizuálu, jemuž dominují úchvatné low-key kompozice kameramana Elwooda Bredella (se Siodmakem posléze točil Christmas Holiday a Zabijáky; z jeho dalších noirových prací bych vypíchla ještě The Unsuspected Michaela Curtize). Rozhodně nebudu přehánět, když Phantom Lady označím za jeden z vizuálně nejvýraznějších  a nejkrásnějších filmů noir. Kameramanská práce Paula Ivana (spolupracovníka Huga Haase) na Black Angel tolik nevyčnívá, nicméně za zmínku jistě stojí sekvence Martinova deliria či úvodní scéna s Danem Dureyou vzhlížejícím k oknu pokoje své manželky v hotelu na Wilshire Blvd., k němuž posléze kamera prudce vzlétne (viz video výše).

Phantom Lady
Režie: Robert Siodmak
Produkce: Joan Harrison (Universal Pictures)
Scénář: Bernard C. Schoenfeld podle románu Cornella Woolriche
Kamera: Elwood Bredell
Hudba: H. J. Salter
Střih: Arthur Hilton
Hrají: Ella Raines, Elisha Cook, Jr., Franchot Tone, Thomas Gomez, Alan Curtis, Fay Helm

Distribuce: Universal Pictures
Premiéra: 28. ledna 1944

Odkazy
CSFD
IMDb
Allmovie

Black Angel
Režie: Roy William Neill
Produkce: Roy William Neill a Tom McKnight (Universal Pictures)
Scénář: Roy Chanslor podle románu Cornella Woolriche
Kamera: Paul Ivano
Hudba: Frank Skinner
Střih: Saul A. Goodkind
Hrají: Dan Dureya, June Vincent, Peter Lorre, Broderick Crawford, Constance Dowling, Wallace Ford

Distribuce: Universal Pictures
Premiéra: 2. srpna 1946

Odkazy
CSFD
IMDb
Allmovie

Zabijáci (1946)

The Killers
USA, 1946, 99 min.

Když tu teď máme anketu o nejlepším Siodmakově noiru (a když teď náhodou čtu biografii Burta Lancastera od Garyho Fishgalla), rozhodla jsem se po dlouhé době osvěžit v paměti Zabijáky (The Killers). A popravdě řečeno, přistihla jsem se, že se trochu nudím (těším se, až si to někdy přečte Rogue).

Narativní koncept viditelně inspirovaný Wellesovým Občanem Kanem sice může být pro někoho zajímavý, ale dle mého názoru je tady možná až na škodu. Nejslabším článkem ze série flashbacků objasňujících, proč byl Swede (Burt Lancaster) zavražděn a co znamenala jeho poslední věta á la Rosebud "Once I did something wrong", je nejspíš postava pojišťovacího vyšetřovatele, která se na tyto otázky snaží najít odpověď. Jim Reardon Edmonda O'Briena jako postava-funkce, která je zde pouze proto, aby motivovala ony flashbacky, je logicky nesmírně plochá a nevzbuzuje byť sebemenší empatii či emoci. O to víc irituje, když zabírá místo Lancasterovi. 

U filmu debutující dvaatřicetiletý bývalý cirkusový akrobat Burt Lancaster se díky Zabijákům stal doslova přes noc hvězdou, a to i přesto, jak poměrně málo prostoru se jeho padlému hrdinovi na úkor ostatních, méně zajímavých postav dostává. Stejně tak Ava Gardner v roli vypočítavé Kitty Collins, která opakovaně zapříčiňuje Swedův pád, je na plátně až žalostně málo (k definitivnímu proražení u filmu jí to však stačilo) a chemie mezi ní a Lancasterem se sotva stihne nějakým způsobem nastartovat. A přitom femme fatale mají vždy tolik co nabídnout...

Ze srovnání se Siodmakovým pozdějším noirem s Burtem Lancasterem vychází jako sevřenější, účinnější a tematicky i stylově propracovanější právě Criss Cross, v němž je rozhodně lépe zacházeno s postavami, jejichž zajímavost není utápěna v překombinovaných scenáristických kličkách. Přesně jak psal Rob Roy v komentáři na CSFD - pamatujete si ze Zabijáků nějakou zajímavou repliku?

Osud chlápka, který před svou temnou minulostí utekl na venkov, kde se schoval za benzínovou pumpu, rovněž pozoruhodněji zpracoval Jacques Tourneur v Pryč od minulosti (1947), stejně jako bych tu mohla vyjmenovat řadu zajímavějších snímků o promarněné kariéře jednoho boxera. A kdybyste měli uvést noiry s pamětihodnou konfrontací femme attrapée a femme fatale, Zabijáky bystě též pravděpodobně nezmínili. Zkrátka a dobře všechno, čeho se Siodmakova adaptace Hemingwayovy povídky okrajově dotýká, je mnohem lépe a hlouběji zpracováno jinde.

Nemyslíte?

Režie: Robert Siodmak
Produkce: Mark Hellinger (Mark Hellinger Productions)
Scénář: Anthony Veiller, Richard Brooks a John Huston podle povídky Ernesta Hemingwaye

Kamera: Elwood Bredell
Hudba: Miklós Rózsa
Střih: Arthur Hilton
Hrají: Burt Lancaster, Ava Gardner, Edmond O'Brien, Albert Dekker,Vince Barnett ad.

Distribuce: Universal Pictures
Premiéra: 28. srpna 1946

Odkazy
CSFD
IMDb
Allmovie

Deborah Lazaroff Alpi: Robert Siodmak

Pokud máte rádi filmy Roberta Siodmaka (a jako fanoušci noiru určitě máte), můžu vám více než vřele doporučit jemu věnovanou monografii z roku 1998 od Deborah Lazaroff Alpi. Právě film noir totiž stojí v centru pozornosti autorčina zájmu.

Přestože s kategorizací noiru coby žánru Deborah Lazaroff Alpi nakládá značně diskutabilně - její úvodní pokus o vymezení tohoto termínu v podstatě nikam nevede a selhává na autorčině opakované, nelogické hypotéze o Siodmakově vědomém přístupu k noiru jako žánru (na str. 280 například píše, že se Siodmak "těšil na to, že bude točit další film noir") - kontinuálně prokazuje velice dobrou obeznámenost s analyzovanými filmy a kontextem jejich vzniku. Z řady zajímavých faktografických údajů jde cítit poctivý výzkum archivních materiálů (výjimkou je snad jen mylná zmínka o Premingerově noiru Fallen Angel jako o filmu s Gene Tierney, str. 184). Poněkud nešťastně může působit i zařazení speciálních analýz Siodmakových noirů až na konec namísto jejich vřazení do hlavního textu. Autorka tím pádem totiž nezřídka opakuje své teze z předchozích kapitol a někdy si dokonce i zajímavě protiřečí - o The File On Thelma Jordon (1950) nejprve píše jako o jednom ze Siodmakových nejslabších noirů, načež v záverečné studii píše, že je jedním z nejzajímavějších. Můžeme se však domnívat, že tato rozsáhlá studie patrně vznikla ještě před samotným napsáním knihy.

Psát knihu o Siodmakovi (1900-1973), který, jak známo, velice rád mystifikoval o svém životě, musela být pro autorku skutečná výzva. Již v úvodu Deborah Lazaroff Alpi píše, že Siodmak často přiživoval smyšlené historky o svém americkém občanství (prý se tam narodil během dovolené svých rodičů). Jak ale autorka následně vyvrací, pravdou je, že se skutečně narodil v Drážďanech jako nejstarší ze čtyř bratrů. Po stručném a zajímavém vylíčení rodinného zázemí se autorka svižně dostává k Siodmakovu odchodu do Berlína v roce 1925 (přestěhoval se sem společně s bratrem Curtem) a jeho první práci u filmu, kterou bylo překládání titulků anglických filmů. Předtím, než sám začal točit, asistoval například u Curtise Bernhardta a Fritze Langa (svůj obdiv k němu vyjádřil následovně "Fritz Lang was the master."). 

Po úspěchu debutu Lidé v neděli (1929) byl v roce 1930 zaměstnán v oddělení scenáristiky UFA, kde se mj. setkal s Pressburgerem, s nímž napsal scénář ke svému druhému celovečernímu (a zároveň prvnímu zvukovému) filmu Abschied, který byl jakýmsi pokračováním jeho prvotiny. Přestože měl úspěch u kritiky, finančně propadl a bez jeho vědomí byl později dotočen happyend. Již zde Deborah Lazaroff Alpi vyzdvihuje Siodmakův unikátní talent pro práci se zvukem, který společně s tématem posedlosti  kontinuálně rozebírá jakožto trademark jeho tvorby.

Vzhledem ke svému vnímání noiru jako žánru autorka rozpoznává filmy noir již v jeho rané tvorbě (a později i ve filmech, které by mnozí jako noir neoznačili - např. americký Suspect). Jeden z dalších Siodmakových německých snímků, Der Mann, der seinen Mörder sucht (1931), proto označuje jako noirovou komedii z berlínského podsvětí (přičemž upozorňuje na podobnost fabule s Kaurismäkiho filmem Najal jsem si vraha).

Když v roce 1933 Robert Siodmak emigruje do Francie, jako jeden z mála německých tvůrců se zde navzdory těžkostem se sháněním práce rozhodne zůstat a pokračovat zde ve své kariéře (věnoval se mj. režii muzikálů, které nesnášel; celkem zde natočil 11 filmů). Za jeho nejlepší francouzský film Deborah Lazaroff Alpi považuje drama Mollenard (1938). Za klíčový dále označuje psychologický thriller Pièges (1939) s Mauricem Chevalierem a Erichem von Stroheimem, který dle ní předjímá Phantom Lady (1944) a v němž nachází spojitost mezi jeho ranými německými filmy a pozdějšími americkými noiry.

Z Francie jako jeden z nejuznávanějších tvůrců (jeho jméno zde bylo synonymem umělecké kvality a finančního úspěchu) odchází do USA v roce 1939 (píše, že bratr Curt jako scenárista odešel do Hollywoodu již v roce 1937). Siodmakova evropská reputace však pro studia nic neznamenala a musí začínat od začátku (podpoří jej Preston Sturges). Nejprve točí nízkorozpočtové snímky pro Paramount a mj. se podílí na námětu ke snímku Conflict (1945) s Humphrey Bogartem, který zpracovává podobné  téma jako jeho pozdějším vlastní snímek The Suspect. Podepisuje sedmiletý kontrakt se studiem Universal, kde nejprve točí béčka jako Son of Dracula (1943) a Cobra Woman (1944) - ta byla jeho prvním barevným filmem.

Siodmak byl nesmírně háklivý na špatnou výslovnost
svého jména, se kterou se v Hollywoodu setkával denně.
Proto si takto upravil režisérskou židli. Vtipálek.

Deborah Lazaroff Alpi píše, že pro něj byla určující spolupráce s producenty Markem Hellingerem, s nímž dle ní sdílel fascinaci podsvětím, a který pro něj objevil Burta Lancastera, a Joan Harrison, kteří stojí za jeho nejlepšími noiry. V této části je obzvlášť pozoruhodná zmínka o režisérově spolupráci s Buddem Schulbergem na projektu "A Stone on River Hudson", který byl však studiem pozastaven kvůli  Schulbergovu konfliktu s HUAC, a jenž byl později v produkci Columbie realizován pod názvem V přístavu (za nějž Schulberg dostal Oscara), aniž by Siodmak byl uveden v titulcích jako spoluscenárista (za což se úspěšně soudil).

Do Hollywoodu přišel jako jeden z posledních evropských emigrantů a odešel jako jeden z prvních. Opouští jej počátkem padesátých let, a to navzdory úspěchu jeho posledního snímku The Crimson Pirate (1952) a nabídce na další sedmiletou smlouvu od Universalu. Odchází nejprve do Paříže, kde točí remake filmu Jacquese Feydera Le grand jeu (1954) s Ginou Lollobrigidou ve dvojroli, v němž opět zkoumá své oblíbené téma sexuální posedlosti a duality (snímek slaví úspěch v Cannes). 

Siodmakův německý comeback Die Ratten (1955), který získal Zlatého medvěda na Berlinale, pak autorce ve struktuře vyprávění připomíná jeho nejlepší hollywoodské filmy (simultánně se prý natáčela i anglická verze, ta však v USA nikdy nebyla uvedena, pouze v Austrálii). Spojitost s noirem lze dle ní vystopovat i  v Noci, ve které přišel ďábel (Nachts, wenn der Teufel kam, 1957), která si z Berlinale odnesla hned deset cen. Od adaptací Hauptmana a Simmela se už Siodmak postupně dostává k mayovkám.

V roce 1971 získává čestnou cenu na Berlinale, o dva roky později umírá. 1980 vychází jeho nedokončené paměti Zwischen Berlin und Hollywood a téhož roku BFI uvádí retrospektivu jeho 29 filmů (celkem jich natočil 56).

Filmy noir Roberta Siodmaka:

Phantom Lady (1944)

Christmas Holiday (1944)

The Strange Affair of Uncle Harry (1945)

Zabijáci (The Killers, 1946)

Točité schodiště (The Spiral Staircase, 1946)

The Dark Mirror (1946)

Pláč města (Cry of the City, 1948)

Criss Cross (1949)

The File On Thelma Jordon (1950)

Odkazy

Siodmakův profil od Chrise Justice v překladu A. Sedláčkové na 25fps

LAZAROFF ALPI, Deborah. Robert Siodmak. Jefferson : McFarland & Company, 1998. 406 s.

Christmas Holiday (1944)

Christmas Holiday
USA, 1944, 89 min.

Po výtečné Phantom Lady (1944), kterou natočil podle Cornella Woolriche, se Robert Siodmak pustil do další adaptace literární předlohy - tentokrát do projektu podle románu W. Somerseta Maughama, jehož jméno v Hollywoodu rovněž nebylo neznámé. Obdobně jako v Siodmakově noirové prvotině stála v centru dění Christmas Holiday opět ženská hrdinka, tentokrát ztvárněná Deannou Durbin.

Role nešťastně zamilované barové zpěvačky Jackie, jejíž manžel sedí ve vězení za vraždu, měla údajně oživit hereččinu pozvolna upadající kariéru. Studio Universal se pro Siodmakův noir rozhodlo využít její nevinné tvářičky a něžného hlasu. Nejzajímavější jsou proto hudebně podmanivé scény, které byly Siodmakovou silnou stránkou. Hudba jako metafora jeho oblíbeného tématu posedlosti je pro Christmas Holiday určující. Nutno zmínit, že právě za hudbu (Hans J. Salter) byl snímek nominován na Oscara. Deannou Durbin zpívané skladby "Always" and "Spring Will Be a Little Late This Year" jsou bezpochyby jeho největší doménou. Se zbytkem už je to horší.

"Nezdravý" vztah matky k synovi brilantně naznačuje kompozice záběru.

Goticky laděný příběh o dívce, která si po krátké známosti vezme pohledného potomka prominentní neworleanské rodiny a jež po šesti měsících báječného, bezstarostného života s ním a jeho milující matkou pod jednou střechou zjistí, že sdílí lože s chladnokrevným vrahem, je sám o sobě dostatečně zajímavý. Zvlášť když toho pohledného muže hraje proti typu výtečně obsazený Gene Kelly. Vyprávění prostřednictvím flashbacků je rovněž funkční, problém však spočívá v jejich načasování - Jackie se k vzpomínání na Roberta dostane až po dobré úvodní půlhodině. Během ní se skutečně zdlouhavě seznamujeme s poněkud zbytečnou postavou mladého vojína, který během cesty do San Francisca uvízne v New Orleans, kde se na Štědrý den večer seznamuje s Jackie.

Stěžejní část příběhu vylíčením vojínových trampot zbytečně ztrácí. Na její úkor mohl být raději více rozveden motiv patologické závislosti mezi Robertem a jeho matkou (Gale Sondergaard), která se snaží zahladit stopy po jeho vražedném činu, načež za jeho odsouzení obviní nebohou Jackie. Herectví Deanny Durbin taktéž vyvolává rozpačité pocity - na kvality režisérovy oblíbené a hojně obsazované Elly Raines zdaleka nedosahuje (každopádně ji ještě dám šanci v Lady on a Train, 1945).

I přesto však Christmas Holiday rozhodně stojí za pozornost. Ať už díky ďábelskému Kellymu či promyšlenému zakomponování hudby do vyprávění, nebo díky práci kameramana Elwooda Bredella, jenž se Siodmakem kromě Phantom Lady (1944) později natočil i Zabijáky (The Killers, 1946).

Režie: Robert Siodmak
Produkce: Frank Shaw (Universal)
Scénář: Herman J. Mankiewicz podle románu W. Somerseta Maughama
Kamera: Elwood Bredell
Hudba: Hans J. Salter
Střih: Ted J. Kent
Hrají: Deanna Durbin, Gene Kelly, Richard Whorf, Gladys George, Gale Sondergaard, Dean Harens a další

Premiéra: 30. června 1944
Distribuce: Universal

Odkazy
CSFD
IMDb
Allmovie

The Strange Affair of Uncle Harry (1945)

The Strange Affair of Uncle Harry
USA, 1945, 77 min

Závěrečný titulek žádající diváky o diskrétnost před těmi, kteří film ještě neviděli, mluví za vše. Takže abyste si Siodmakova Strýčka Harryho užili se vším všudy, budu se snažit nespoilerovat.

Teď ale k věci: noirů jsem už viděla dost, a tak z objevení takových "překvapení" mám vždy radost. Obzvlášť, když to překvápko přijde v podobě nečekané pointy. Nutno však zmínit, že závěrečný zvrat byl vlastně úlitbou cenzorním úřadům. Byl vybrán celkem z pěti (!) variant a ve své podstatě se naprosto odchyluje od zakončení původní předlohy. Většině se pravděpodobně líbit nebude a dost možná je i rozčílí, že hrdinův morální obrat z ušlápnutého bratříčka v chladnokrevného vraha vlastní sestry není až tak jednoznačný, nicméně pořád tu máme Freuda, že. Taktéž se ví o kritice rozboření původní narativní struktury, která stavěla na retrospektivním vyprávěním hrdiny. Každopádně pokud neznáte hru, která se filmu Roberta Siodmaka stala předlohou, asi vás tato skutečnost tolik mrzet nebude a finální rozuzlení vás prostě překvapit musí. Režisérova hra s divákem je tu totiž chytře skryta. Siodmakova nepotřeba na ni upozorňovat a diváka před ní varovat tak rozhodně potěší, neboť co dokáže otrávit víc než skutečnost, že víte, co vás čeká?

A co že tu vlastně jde? O vztah dvou naprosto rozdílných sester Lettie (Geraldine Fitzgerald) a Hester (Moyna MacGill) a nudný a monotónní život jejich staromládeneckého bratra Harryho (George Sanders), který se k nelibosti prvně jmenované dámy, jejíž incestní vztah k němu bije do očí už od začátku, zamiluje do modní expertky Deborah (Ella Raines). Logicky tak dochází na rivalitu mezi ní a Harryho žárlivou sestrou, přičemž ani jedna se netváří, že by od svých tužeb chtěla odstoupit. Intriky ze strany Lettie zničí veškeré Harryho šťastné vyhlídky do budoucnosti a rozpoutají sourozeneckou válku, na níž doplácí především nevinní.

Jak už bylo řečeno, The Strange Affair of Uncle Harry je adaptací oblíbené broadwayské hry, tudíž i film staví na interiérových slovních přestřelkách vynikajících herců. K tomu připiště fakt, že snímek produkovala scenáristka Hitchcockových filmů z raných 40. let, Joan Harrison, a stejně tak za povšimnutí stojí skutečnost, že se na něm podílel i kameraman Paul Ivano, kerý později spolupracoval na řadě snímků Hugo Haase. 

Pro mně osobně je Siodmak zárukou, co snad nikdy nezklame. Jak jste na tom vy?

Režie: Robert Siodmak
Produkce: Joan Harrison (Universal Pictures)
Scénář: Stephen Longstreet a Keith Winter podle hry Thomase Joba
Kamera: Paul Ivano
Střih: Arthur Hilton
Hrají: George Sanders, Geraldine Fitzgerald, Ella Raines, Moyna MacGill a další

Distribuce: Universal Pictures
Premiéra: 17. srpna 1945

Odkazy:
CSFD
IMDb
Allmovie

Criss Cross (1949)

Criss Cross
USA, 1949, 88 min.

Siodmak uměl točit noiry. Nechcete mu někdo věnovat diplomku? Criss Cross (1949) je jeho (podle IMDb) třetím divácky nejúspěšnějším noirem - po Zabijácích (The Killers, 1946) a Točitém schodišti (The Spiral Staircase, 1946). Sleduje osudový pád muže, který znovu podlehl kouzlu své bývalé ženy, marnotratné femme fatale Anne (Yvonne De Carlo), a aby ji získal zpět, zaplete se do zločinu a neváhá pro ni obětovat svůj život.

V Criss Cross se opět setkáváme s retrospektivním vyprávěním hlavního hrdiny (tentokrát se ale ze svých činů nezpovídá těsně předtím, než zemře, ale krátce před loupeží peněz, na které se podílí). Voiceover hlavního hrdiny Steva (Burt Lancaster) nás tak provází dobrou půlkou filmu, kdy typicky komentuje děj a především svoje vnitřní pocity. Nemůžu si pomoci, ale Burt Lancaster byl asi nejlepším představitelem onoho noirového, totálně zaláskovaného, pod vlivem dominantní ženské ušlápnutého chlápka. I přes vypracované tělo a široká ramena měl ve tváři něco tak nevinného, co z něj dělalo typického "maminčina" chlapečka (a ty kudrnaté vlásky!). Takový Mitchum, i když podléhal svodům nádherných, zrádných femmes fatale, pořád působil jako drsný chlap. Ale Lancaster je přesně ten typ, který by své osudové ženské snesl modré z nebe i za cenu, že se maximálně poníží a klesne na to nejhlubší dno.

Steve se Anne nechá neustále vláčet. Již v úvodní sekvenci, která mi svým pojetím silně připomněla Hitchcockovo Psycho (1960) - během titulků sledujeme letecký záběr nočního města, až se kamera zastaví nad parkovištěm u jednoho klubu a ukáže nám dvojici milenců, kteří se scházejí za zády ostatních - nám Siodmak dává jasně najevo, jakým směrem se jeho film bude ubírat. Vidíme Steva, který maximálně podléhá kouzlu své osudové dívky. Například dlouhá scéna, v níž pozoruje tančící Anne (opět geniální Rozsova  hudba), je jedním z nejlepších subjektivizujících pohledů v noiru vůbec. 

Pro řadu scén je určující Siodmakova (a pro noiry obecně) typická práce se zrcadly (viz druhý obrázek), s hloubkou pole, promyšlenou obrazovou kompozicí a rozestavěním postav v prostoru. Mezi Anne a Stevem často (jak obrazně, tak i doslova) stojí Annin milenec, gangster Slim Dundee (viz horní obrázek), kterého ztvárnil vynikající slizoun Dan Duryea. Škoda, že opírajíc se o hůlku (Rogue) nekulhá po celý film, ale jen v závěrečné scéně, když jako hrůzné monstrum přichází ze tmy. Mimochodem najde se někdo, kdo ho taky tak zbožňuje? Krom Langa a Manna jeho talent moc režisérů neocenilo. Každopádně pro ty, co ho ještě neviděli, vřele doporučuju film noir Black Angel (1946), kde Duryea jako hlavní hrdina naprosto válí. 

Podle stejné románové předlohy natočil v roce 1995 svou filmovou verzi příběhu pod názvem Skryté zlo  (1995) Steven Soderbergh.

Režie: Robert Siodmak
Produkce: Michel Kraike (Universal International)
Scénář: Daniel Fuchs podle románu Dona Tracyho
Kamera: Franz Planer
Hudba: Miklos Rozsa
Střih: Ted J. Kent
Hrají: Burt Lancaster, Dan Duryea, Yvonne De Carlo a další

Distribuce: Universal-International
Premiéra: 12. ledna 1949

Odkazy:
CSFD
IMDb
Allmovie

Točité schodiště (1946)

The Spiral Staircase