Původní stránky o filmu noir kompletně v češtině

9. prosince 2012

Sbohem buď, lásko má (1944; 1975)

Murder, My Sweet                       Farewell, My Lovely
USA, 1944, 94 min.                      USA, 1975, 92 min.

Farewell, My Lovely (1940; v českém překladu Sbohem buď, lásko má) je druhým románem Raymonda Chandlera, ale zároveň jeho prvním, který se dočkal filmové adaptace (o rok starší Hluboký spánek /The Big Sleep/ se na filmová plátna dostal až v roce 1946). Nebyl to však Edward Dmytryk, který marlowovskou látku poprvé zfilmoval, nýbrž jeho kolega z RKO Irving Reis. Málokdo ví, že detektivku o pátrání po ztracené barové zpěvačce a ukradeném náhrdelníku zpracoval v dnes pozapomenutém mysteriózním filmu The Falcon Takes Over (1942) s Georgem Sandersem v hlavní roli. Postavy však tehdy ještě nenesly jména z Chandlerova románu, neboť se jednalo o snímek z již zaběhnuté (falconovské) série.

Svižná expozice Sbohem buď, lásko má (1944) s dočasně
 oslepeným Marlowem startuje dlouhou retrospektivu

Teprve Dmytrykova verze se stala skutečnou (noirovou) klasikou, byť se do ní člověk nemusí zamilovat na první pohled (jak podle vlastní zkušenosti mohu potvrdit). Na vině tomu zřejmě bude poměrně komplikovaná zápletka s řadou postav a s nikdy nekončící záplavou svižných dialogů, kterou někteří docení až po vícerém zhlédnutí (a přečtení předlohy). Někdo si možná pomaleji zvyká i na Dicka Powella, pro kterého Sbohem buď, lásko má (Murder, My Sweet) představovalo výrazný zlom v herecké kariéře (do té doby byl škatulkován jako muzikálový herec). Powell však uštěpačného Marlowa hraje skvěle a směle konkuruje Humphreymu Bogartovi.

Robert Michum v Sbohem buď, lásko má (1975)

Robert Mitchum, který Marlowa ztělesnil až v pozdějším věku (v 70. letech si zahrál ve dvou chandlerovkách, remaku Hlubokého spánku a Sbohem buď, lásko má), však dokazuje, že jemu je cynismus losangeleského soukromého detektiva nejvlastnější. Možná je škoda, že se na něj ve 40. letech při obsazování Phila Marlowa nedostalo. Třetí verze Sbohem buď, lásko má v režii Dicka Richardse totiž kompletně stojí jen na jeho výkonu a je s podivem, že jeho hlášky umocněné intenzivním voiceoverem ještě nezlidověly. Jediné, co snad tehdy již téměř šedesátiletému Mitchumovi škodilo, byly detaily odhalující jeho strhanou tvář, na níž se podepsala nepříliš zdravá životospráva.

Nechápavě musím kroutit hlavou, když si vzpomenu, jak Hampton Fancher (scenárista Blade Runnera) prohlašoval, že Deckarda psal Mitchumovi na tělo. Těžko si lze představit pětašedesátiletého vyžilého staříka, jak honí replikanty a muchluje se s Sean Young. Tedy ne že bych mu to nepřála - vedle mladé Charlotte Rampling v roli charismatické femme fatale Velmy mu to v Sbohem buď, lásko má sluší velice. Škoda jen, že Rampling nedostala více prostoru k využití působivého sex-appealu.

Charlotte Rampling v objetí věčného milovníka Roberta Mitchuma

Přestože se o Dmytrykově verzi často píše jako o jedné z nejlepších adaptací chandlerovské látky, atmosférou je rozhodně věrnější ta pozdější s Mitchumem. Afroameričani, prostituce a hazard byly ve 40. letech ve filmu ještě tabu, v 70. letech už však nikomu nevadily. K dobru Richardsovy adaptace se počítá i rozhodnutí vynechat zbytečnou postavu Marlowovy ženské pomocnice Anne (v Dmytrykově verzi se přetransformovala ve Velminu nevlastní dceru). Potěší také účast další noirové ikony Johna Irelanda a pozdější legendy Harryho Deana Stantona. Angažování Sylvestera Stalloneho do epizodní role bouchače z dnešního pohledu působí spíše bizarně.


Rok před Rockym: Sylvester Stallone jako jeden z gangsterů

Dmytrykův film je zase podstatně působivější z hlediska vizuálního stylu (památná halucinační sekvence) a kromě jiného těží z charismatu robustního Mikea Mazurkiho v roli Moose Malloye, který je v Chandlerově knize jen postavou v pozadí, jež se zjeví na začátku a na konci. Obě verze mu dávají podstatně větší prostor, než jaký pro něj spisovatel zamýšlel.

Sbohem buď, lásko má (1944): velmi působivé uvedení Malloye do děje.
tamtéž: Malloy jako hrozba v Marlowově halucinaci
Kromě znamenité Chandlerovy předlohy vaší pozornosti bez váhání doporučuji obě dvě diskutované filmové verze. Pokud jste již tu Dmytrykovu viděli a nadšení vás napoprvé minulo, určitě jí ještě dejte šanci. Přinejmenším z kvalitního DVD na velké obrazovce. Zaslouží si to.

 

Murder, My Sweet 
Režie: Edward Dmytryk
Produkce: Adrian Scott (RKO)
Scénář: John Paxton podle románu Farewell, My Lovely Raymonda Chandlera
Kamera: Harry J. Wild
Hudba: Roy Webb
Střih: Joseph Noreiga
Hrají: Dick Powell, Claire Trevor, Anne Shirley, Otto Kruger, Mike Mazurki, Miles Mander ad.

Premiéra: 18. prosince 1944 (pod pův. názvem Farewell, My Lovely)
Distribuce: RKO

Odkazy
CSFD
IMDb
Allmovie

Farewell, My Lovely
Režie: Dick Richards
Produkce: Jerry Bruckheimer, George Pappas
Scénář: David Zelag Goodman
Kamera: John A. Alonzo
Hudba: David Shire
Střih: Joel Cox, Walter Thompson
Hrají: Robert Mitchum, John Ireland, Charlotte Rampling, Harry Dean Stanton, Sylvester Stallone ad.

Premiéra: 8. srpna 1975
Distribuce: AVCO Embassy Pictures

Odkazy
CSFD
IMDb
Allmovie

4. prosince 2012

Jezdci noci

They Drive by Night
USA, 1940, 92 min.

Jezdci noci Raoula Walshe bývají mezi noiry řazeni jen zřídka: například v noirové encyklopedii Silvera a Ursiniho jsou zmíněni jen dvakrát a to vždy v souvislosti s jiným snímkem. Otázku noirovosti ale tentokrát ponechám stranou a spokojím se s tvrzením, že jestliže film není právoplatným noirem, pak s ním alespoň řadu charakteristických rysů sdílí. Možná za nejistotu, kam Jezdce noci zařadit, může jejich žánrová nevyhraněnost. Během 92minutové stopáže těkají mezi truckerským filmem, melodramatem, thrillerem, soudním dramatem a dokonce komedií (postava pinballového maniaka). Kupodivu ale jako celek fungují více než uspokojivě. 

Walsh snímek natočil ve stejném roce jako známější Vysoko v horách (High Sierra), jež ovšem vstoupilo do kin až v lednu 1941. Oba filmy divákům představily dvojici Humphrey Bogart - Ida Lupino. Pro Jezdce noci je ale důležitější spojení Bogarta Georgem Raftem, jenž, jak je známo, odmítl několik rolí, které z Bogarta udělaly hvězdu (Vysoko v horách, Maltézský sokol a údajně i Casablanca). I z toho důvodu překvapí, že filmu jasně dominuje Raft jako řidič náklaďáku Joe Fabrini, který to chce v životě někam dotáhnout. Je to právě on, kdo narativ aktivně posunuje vpřed (a to doslova), zatímco Bogart, hrající jeho bratra Paula, většinu času vyspává na sedadle spolujezdce a když se výjimečně posadí za volant, skončí to tragickou havárií.

účelné využití splitscreenu pro scénu telefonického hovoru
mezi Joem a jeho přítelkyní Cassie

Film prezentuje život truckerů jako plný nebezpečí a naopak postrádající základní jistoty, jakými jsou rodina, spánek, stálý příjem. Postavy se pokoušejí ze všech sil vymanit z nepříznivé situace, ale proti nim stojí řada překážek. V tomto ohledu je spřízněnost s některými pozdějšími noiry - například těmi režírovanými Julesem Dassinem (zejména Thieves' Highway) - zcela zřejmá. Sociální podtext Jezdců noci je mimo jiné patrný ve scéně, v níž si řidiči závistivě prohlížejí honosné sídlo podnikatele Carlsena: bazén, vrata s automatickým zavíráním... 

Do you believe in love at first sight?
It saves a lot of time.

V Jezdcích noci se objevují tři výrazné ženské postavy demonstrující různé archetypy závislé na stupni své "domestikace": Pearl Fabrini jakožto Bogartova manželka je typickou ženou v domácnosti toužící po rodinném životě. Cassie Hartley v podání Ann Sheridan do této fáze teprve spěje. V úvodu ji vidíme jako přidrzlou číšnici, nucenou snášet nejapné poznámky zákazníků, ale později ochotně přijímá roli po boku Raftova Joea. Ida Lupino naopak jakoukoliv domestikaci odmítá: protestuje proti oslovení "paní Carlsenová" a je ochotná využít všech prostředků, aby se ze svazujícího manželství se starším mužem vymanila (a jsme zpátky u motivu automatických vrat, která v jejím plánu sehrají důležitou roli). V závěru se ovšem ukazuje, že ani ona není zcela bezcitná. 




různé herecké polohy Idy Lupino
(a různá stádia příčetnosti její postavy Lany Carlsen)

Walshův film se prezentuje velmi dobrými hereckými výkony, svižnými dialogy a (nepřekvapivě) zručnou režií. Jedná se o nadprůměrný snímek nesoucí v sobě řadu rysů spojovaných se studiovým stylem Warnerů. Pokud máte jejich sociálně laděná dramata v oblibě, nemůžete být zklamáni.

Režie: Raoul Walsh
Produkce: Hal B. Wallis, Mark Hellinger (Warner Bros.)
Scénář: Jerry Wald, Richard Macaulay
Kamera: Arthur Edeson
Hudba: Adolph Deutsch
Střih: Thomas Richards
Výprava: John Hughes
Hrají: George Raft, Ann Sheridan, Ida Lupino, Humphrey Bogart, Gale Page, Alan Hale a další

Premiéra: 3. srpna 1940
Distribuce: Warner Bros.

Na DVD v ČR: 11. 2. 2004 (Warner)

Odkazy
IMDB
CSFD
Allmovie

30. listopadu 2012

Deadline at Dawn (1946)

Deadline at Dawn
USA, 1946, 83 min.

Adaptací literárních děl Cornella Woolriche vzniklo několik vynikajících noirů, jmenovitě Phantom Lady (1944), Black Angel (1946), The Window (1949), případně - pokud považujete Hitchocokovy filmy za noiry - i Okno do dvora (Rear Window, 1954). Některé filmové přepisy jeho románů se ovšem již tolik nepovedly - vedle No Man of Her Own (1950) se kupříkladu jedná o snímek Deadline at Dawn (1946) režírovaný Haroldem Clurmanem (Deadline at Dawn je jeho jediným celovečerním filmem, profiloval se spíše jako divadelní režisér). 



Nakolik je dobrá/špatná sama Woolrichova předloha, zatím bohužel nemohu soudit, nicméně při sledování filmu iritují některé podstatné detaily. Kromě nevýrazné režie, kterou se snaží maskovat tradičně působivá kamera Nicholase Musuracy, jsou to především bezkrevné výkony hereckých představitelů. Obdobně jako tomu bylo u výše zmíněné adaptace No Man of Her Own (1950), i Deadline at Dawn značně trpí mdlým projevem mužského protagonisty, zde Billa Williamse ztvárňujícího naivního vojáka Alexe, který se během krátkého opušťáku zaplete do vraždy pochybné ženy (Lola Lane). Jak už to u Woolriche bývá, ujme se ho ochranářská žena-pomocnice, která v ději okamžitě přebírá veškerou iniciativu. 


Jakkoli se však Susan Hayward v roli nešťastné tanečnice June snaží, ustát celý příběh na mezi přesvědčivosti se jí i navzdory silnému charismatu nedaří. Chemie mezi ní a Williamsem je takřka nulová a motivace, které oběma připisuje scénář Clifforda Odetse, jsou stejně ploché jako jeho emočně vyprahlé dialogy. Napětí a spád se marně snaží držet panoptikum nezajímavých vedlejších postav (bratr zavražděné, její milenec, bývalý manžel, taxikář ad.), jejichž příchodem na scénu se má komplikovat zápletka. Namísto rafinovaného rozplétání děje však sledujeme místy až směšně amatérskou hru na detektivy, na jejímž konci nás čeká pětiminutové rádoby šokující odhalení, které působí stejně hloupě jako to v Leisenově filmu.

moucha lezoucí po tváři ženy v nás vzbouzí klamavý pocit, že jde o mrtvolu...
proradná Edna ovšem naposledy vydechne až za pár okamžiků

Atmosféra letního parna v New Yorku je ve srovnání s The Window žalostně nevyužitá, stejně jako nefungují typické noirové atributy - dočasná ztráta paměti způsobená kocovinou či časový pres (viz deadline patrný z názvu filmu). Působivost si film drží pouze ve skvělé expozici, v níž během úvodní titulkové sekvence sledujeme slepého muže kráčejícího do schodů potemnělého domu a posléze dobývajícího se do bytu ženy, o níž si zpočátku mylně myslíme, že je mrtvá. 


Režie: Harold Clurman
Produkce: Sid Rogell (RKO)
Scénář: Clifford Odets podle románu Cornella Woolriche
Kamera: Nicholas Musuraca
Hudba: Hanns Eisler
Střih: Roland Gross
Hrají: Susan Hayward, Paul Lukas, Bill Williams, Joseph Calleia ad-

Premiéra: 3. dubna 1946
Ditribuce: RKO

Odkazy
CSFD
IMDb
Allmovie

20. října 2012

Rok se s rokem sešel...

...a je tu opět 20. říjen, den, kdy náš blog slaví narozeniny. Letos už třetí! Takže mu do dalších 365 dní zase přejeme všechno nej a doufáme, že jeho texty vás budou i nadále těšit a obohacovat.

Za FNB zdraví
Mejla & Bebáček (& Bogie se sokolem)


18. října 2012

"Film Noir!" v Deutsches Filmmuseum

Udělat si během (babího) léta výlet do Frankfurtu nad Mohanem se noirovým fanouškům skutečně vyplatilo. Od konce června do uplynulého říjnového víkendu byla totiž v tamním Deutsches Filmmuseum k vidění pozoruhodná a pro řadu laiků bezesporu inspirativní výstava s názvem Film Noir! věnovaná námi tolik oblíbené etapě ve filmové historii.

panel před vstupem do expoziční místnosti

Kurátorský záměr představit film noir jako jeden z nejdůležitějších filmových stylů se ukázal jako velmi nápaditý a funkční. Namísto řady panelů popsaných textem, který se v muzeích beztak jen málokomu chce číst od začátku do konce, se ve Frankfurtu rozhodli nechat mluvit za sebe samotné filmy. Dominantami rozlehlé místnosti v třetím patře muzea, kde se film noir se vším všudy na necelé čtyři měsíce zabydlel, se tedy stala projekční plátna, na kterých se promítaly promyšleně seskládané a tematicky koncipované ukázky z desítek noirů. Sledovat jste je mohli zpoza marlowovských stolků s elegantními psacími stroji a stolními lampičkami se zeleným stínítkem, popřípadě z ikonických miniobýváčků s koženými pohovkami a křesílky (pokaždé v jiném barevném provedení, ale vždy s odpovídající dávkou šera).

fotit se sice nesmělo, ale co bychom pro vás neudělali
Jednoduchý, ale přitom efektní design výstavy zaujal okamžitě po vstupu do expoziční místnosti. V řádně potemnělé noirové atmosféře zářily vertikálně rozvěšené dlouhé bílé tkaničky, které účelově evokovaly geometricky přesné stíny benátských rolet. V první části expozice z nich kurátoři dokonce na boční stěně účinně vytvořili panorama noirového města, do jehož činžovních domů funkčně zasadili televizní obrazovky, jež chronologicky v průřezu jednotlivých dekád filmové historie promítaly ukázky ze snímků, které vizuální styl filmu noir ovlivnily nebo se jím posléze nechaly inspirovat (od německého expresionismu a až po Blade Runnera či Sin City).

Další tematické sestřihy představily jednotlivé noirové konvence a postupy - práci kamery, atypické kompozice a svícení, narativní strategie (užití flashbacků, voiceoveru) nebo tradiční prostředí a postavy. Jako doplňkové materiály pak posloužily vystavené originální scénáře, storyboardy, plakáty (anglické i německé) a fotosky. 

vstupní hala muzea
I stálá expozice muzea ovšem stojí za návštěvu (nakonec jsme se k ní další den uchýlili při úprku z rušného knižního veletrhu), zejména její první část zaměřující se na vývoj filmové technologie, kde je ke zhlédnutí a praktickému ozkoušení vystavena řada předchůdců filmové techniky, a kde se snadno přenesete do hravých dětských let. Kromě všech zoetropů, latern magik, kinoskopů atp. si rovněž můžete zahrát před zeleným plátnem nebo si na vlastní kůži vyskoušet různé varianty filmového svícení či práci střihače.

noirová hádanka č. 11 :-)
Ve spodním patře se rovněž nachází kinosál, kde se pravidelně promítá nespočet zajímavých titulů. Takové muzeum bychom zkrátka Němcům mohli jenom závidět a můžeme jen doufat, že se jednou dočká realizace i u nás. Jestli tedy někdy budete mít cestu kolem Frankfurtu, určitě nevynechejte návštěvu městské části Sachsenhausen u jižního břehu řeky Mohan, kde se v těsném sousedství řady dalších muzeí nachází i to filmové.


Více k noirové výstavě v Deutsches Filmmuseum najdete zde.

5. října 2012

TOP 10 Michala Šmajdy


Double Indemnity (1944) – ukážkový film noir, ktorému nechýba absolútne nič: inak kladný hrdina uchyľujúci sa k zločinu, vypočítava femme fatale, zápletka s „dokonalým zločinom“, retrospektíva, flashbacky, voice-over, skvelo zahratá vedľajšia figúrka (Robinson), zvrat, ponurá atmosféra (dážď, výrazné tiene žalúzií), osudový tragický koniec. Dokonalé!

Laura (1944) – cynická detektívka, ktorej iróniou sršiace dialógy či monológy by si zaslúžili vytesať do kameňa.

Leave Her to Heaven (1945) Na tú dobu farebná noirová rarita. Premyslený a napínavý scenár, sýte technicolorové farby a mrazivá Gene Tierney (asi najzlomyseľnejšia femme fatale v dejinách filmu!).

Detour (1945) – kráľ medzi B-čkovými titulmi, ktorý predstavil jedného z najväčších smoliarov strieborného plátna a jednu z najkrajších fatalistických bodiek v rámci tohto čierno-bieleho univerza.

The Big Sleep (1946) – veľmi svojská klasika. Takže prečo? Jednou vetou by sa dalo: lebo božský Bogart, ktorý sa pre rolu Philipa Marlowa priam narodil. Aj keď Hawks ignoroval viaceré noirové postupy a vydal sa vlastnou cestou, dá sa tvrdiť, že tri základné piliere postavil na výbornú, a to štýlových hercov, vyšperkované dialógy a pravú čiernu atmosféru. Film noir je najmä o štýle a Hlboký spánok ním priam prekypuje.

Sorry, Wrong Number (1948) – efektnejšiu a napínavejšiu flashbackovú mozaiku som vo filme noir nevidel.

Sunset Blvd. (1950) – počin zásadný aj mimo noirového teritória (funguje ako kritika Hollywoodu či film o filme), no z „čiernych“ komponentov jednoznačne vyhráva skvostný voice-over. Štipľavý a trefný.

In a Lonely Place (1950) – najlepší noirový kúsok od Nicholasa Raya. Snímke vládne Bogart, ktorý sa predstavuje v úplne inej polohe, než ho poznáme. Žiaden ironický klaďas, ktorý je nad vecou a má vždy eso v rukáve. Jeho Dixon je hrubej, násilníckej povahy a čo je dôležité: nejednoznačný. Potešil najmä psychologický dôraz na túto postavu.

The Big Heat (1953) – noirová cesta pomsty par excellence. Jedna z najnásilnejších noiroviek: násilie síce nie je zobrazené explicitne, no jeho následky cíti divák azda rovnako nepríjemne.

Touch of Evil (1958) – jeden z vrcholov, ktorý nemožno obísť. Alebo, bez Orsona Wellesa to jednoducho nejde.

Ďalších 5 noirov: Mildred Pierce, The Woman in the Window, Strangers on a Train, Pickup on South Street, The Night of the Hunter.

20. srpna 2012

Soutěž o sborník a akreditaci na festival Cinematik

Přestože účast na poslední soutěži nebyla příliš valná, nezatrpkli jsme a rozhodli jsme se vás na vlnu soutěživosti strhnout podruhé. Tentokrát můžete soutěžit o jednu akreditaci na zářijový filmový festival Cinematik, který se již po sedmé bude konat ve slovenském lázeňském městečku Piešťany a jenž návštěvníkům kromě jiného nabídne sekci zaměřenou na francouzský film noir (více zde).

Stačí do pátku 31. srpna správně odpovědět na tyto dvě otázky:

1. Ve kterých dvou filmech si Jean Gabin zahrál s Linem Venturou?
2. Který renomovaný francouzský režisér měl ambice režírovat filmovou adaptaci románu Auguste Le Bretona Du rififi chez les hommes, jejž nakonec zfilmoval Jules Dassin?


Z odpovědí vylosujeme jednoho výherce, jenž kromě akreditace získá i sborník Poetika zločinu. Francúzský film noir, který letos při festivalu vyjde v Edici Cinematik (a na jehož vzniku se Film Noir Blog podílel).

Odpovědi posílejte na email: jana.bebarova@gmail.com

UPDATE 1/9/2012
Ze čtyřiadvaceti došlých odpovědí jsme dnes ráno vylosovali výherce, kterým je pan Zdeněk Neustupný. Výherci srdečně gratulujeme a všem ostatním děkujeme za účast!

10. srpna 2012

Hugo Haas v České televizi

Na druhou polovinu srpna připravila Česká televize premiérové televizní uvedení dvou amerických snímků Huga Haase - jmenovitě jeho zámořského režijního debutu Pickup (v TV půjde pod názvem knižní předlohy Josefa Kopty Hlídač č. 47) a bolestně osobního dramatu Strange Fascination (v TV jako Podivné okouzlení). První z filmů doplní jedinečný dokument Na návštěvě u Hugo Haase, který byl natočen ve Vídni v rok umělcovy smrti. Pokud byste se chtěli na haasovský televizní miniblok náležitě připravit, možná by vás mohla zajímat tato kniha, na jejímž vzniku jsme se nemalou měrou podíleli a o kterou aktuálně hrajeme v naší soutěži (do zveřejnění výsledků zbývá již jen 5 dnů!).

Pickup (Hlídač č. 47) - neděle 19. 8. - 12.00 - ČT2
Na návštěvě u Hugo Haase - neděle 19. 8. - 13.15 - ČT2
Strange Fascination (Podivné okouzlení) - neděle 26. 8. - 12.10 - ČT2

UPDATE 22/8/2012

Pohled na připravovaný program kanálu ČT2 ukazuje, že cyklus Hugo Haas v Hollywoodu bude pokračovat přinejmenším dvěma dalšími tituly - One Girl's Confession (jako Přiznání jedné dívky) a Bait (Návnada). Přibudou ještě další? Radost kalí jen skutečnost, že Česká televize snímky uvádí v dabovaných verzích...

One Girl's Confession (Přiznání jedné dívky) - neděle 2. 9. - 12.05 - ČT2
Bait (Návnada) - neděle 9. 9. - 12.10 - ČT2

16. července 2012

Letní soutěž s Film Noir Blogem... a o ceny!

U příležitosti vydání sborníku Hugo Haas - mezi středoevropskou a americkou kulturou (k dostání zde), na jehož vzniku se FNB zásadním způsobem podílel, jsme si pro vás připravili soutěž o ceny. Stačí správně nebo kreativně (!) odpovědět na následující otázky a můžete získat buď zmiňovanou publikaci (hraje se o jeden výtisk), nebo katalog letošního ročníku festivalu Noir City (dva výtisky).

1. Ve kterých městech se pravidelně koná filmový festival Noir City? (jmenujte alespoň tři)
2. Který z amerických filmů Huga Haase vyšel jako jediný na (oficiálním) DVD?
3. Z jakého filmu pochází tento screenshot?


4. Vymyslete svůj "ideální noir" - napište nám název, herecké obsazení, režiséra a jednovětnou synopsi fiktivního noiru, který by jistě přepsal dějiny.
5. Která tři slova (libovolného slovníhu druhu) podle vás nejlépe vystihují film noir?

Své odpovědi můžete posílat na email Milan.Hain@gmail.com . Soutěž potrvá až do středy 15. srpna 2012, následující den na blogu zveřejníme výherce a jejich odpovědi. Případnou výhru zašleme poštou, případně, pokud to bude jen trochu možné, předáme osobně. Tešíme se na vaši účast!

UPDATE 16/08/2012

Ač jsme se snažili (alespoň si to myslím), účast v soutěži byla slabounká. Došla nám reakce od jednoho jediného soutěžícího! Zklamání však vyvažuje kvalita odpovědí našeho výherce Michala Šmajdy, který se ve vědomostních otázkách ani jednou nemýlil a v těch kreativních zase prokázal skutečnou lásku a oddanost k noiru :) Proto jeho snahu po zásluze odměníme jak knížkou o Haasovi, tak katalogem z Noir City. Srdečně gratulujeme! Cenu předáme na Cinematiku, může být?

A ještě pro pořádek, tady jsou Michalovy odpovědi na 4. a 5. otázku:

4. One Last Case Réžia: Fritz Lang. Hrajú: Humphrey Bogart, Lauren Bacall, Dana Andrews, Robert Mitchum, Richard Conte, Edward G. Robinson, Joan Bennett a Rita Hayworth.
Synopsa: Stárnuci súkromný detektív odchádza zo San Francisca za zaslúženým odpočinkom na zasnežený vidiek, no dobehne ho minulosť – starší, na pohľad uzavretý prípad a on sa musí nielen poriadne obracať, ale aj hlboko zaloviť vo svojej pamäti...

5. Noc, zločin, osud!

25. června 2012

The Underworld Story (1950)

The Underworld Story
USA, 1950, 91 min.

Pokud jste viděli Tight Spot (1955) Phila Karlsona, expozice novinářského noiru Cyrila Endfielda vám ihned navodí deja vu: na vylidněných schodech před soudní budovou je neznámými gangstery zabit korunní svědek z ožehavého případu. Odpovědnost za jeho smrt nyní padá na hlavu novináře Mikea Reese (Dan Duryea), jenž o přísně tajeném svědectví oběti u soudu publikoval článek, a který teď logicky dostává padáka. 

The Underwolrd Story (1950)

Tight Spot (1955)


Oportunista Reese, dobře si vědom, že po tomto skandálu jej žádný jiný vydavatel ve městě nezaměstná, se chytá první příležitosti, která se mu naskytne - malé noviny na maloměstě v Nové Anglii hledají společníka. S dravou dychtivostí sobě vlastní se vetře do přízně jejich mladé majitelky Cathy (Gale Storm) a okamžitě skočí po prvním sólokaprovi, jenž pro něj představuje vražda snachy místního novinářského magnáta E. J. Stantona (Herbert Marshall), ze které je obviněna její černošská služebná Molly (Mary Anderson).

Kromě Karlsonova noiru vám při sledování The Underworld Story (1950) rovněž okamžitě naskočí Wilderovo Eso v rukávu (Ace in the Hole, 1951). Dureyův Reese jakoby bezcharakternímu reportérovi Kirka Douglase z oka vypadl. Slabý scénář však jeho chování a charakterový obrat činí značně nemotivovanými - ze senzacechtivého sobce se z Reese najednou stává dobromyslný hrdina, který nastavuje vlastní kůži, jen aby zachránil nevinnou ženu. 


Značně nepřesvědčivě působí i další násilné zvraty: například když Reese po svém vyhazovu navštěvuje gangsterského bose Durhama (Howard Da Silva), očividně zodpovědného za úvodní vraždu korunního svědka, který jej bez sebemenšího zdráhání finančně odměňuje za jeho "službu", a jenž se později v příběhu vrací jako klíčová figura. Fakt, že jako diváci na rozdíl od Reese známe vraha už od počátku (jeho odhalení se jeví naprosto zbytečné), rovněž na atraktivnosti již tak slepeného scénáře příliš nepřidá a herecké osobnosti (Dureya, De Silva, Marhsall) se v něm nutně ztrácí. Pokud tedy hledáte dobrý noir z novinářského prostředí, raději sáhněte po The Big Clock (1948) nebo Scandal Sheet (1952).



Režie: Cyril Endfield
Produkce: Hal E. Chester (FilmCraft Productions)
Scénář: Henry Blankfort, Cyril Endfield podle románu Craiga Rice The Big Story
Kamera: Stanley Cortez
Hudba: David Rose
Střih: Richard Heermance
Hrají: Dan Duryea, Herbert Marshall, Gale Storm, Howard Da Silva, Mary Anderson ad.

Distribuce: United Artists
Premiéra: 26. července 1950

Odkazy
CSFD
IMDb
Allmovie

21. června 2012

Thomas C. Renzi: Screwball Comedy and Film Noir, Unexpected Connections

Anglická verze recenze je dostupná zde / English version of the review is available here 

Spojení filmu noir a komedie může řadě našich čtenářů připadat naprosto absurdní, letošní festival Noir City - s projekcemi snímků Unfaithfully Yours (1948) Prestona Sturgese a The Good Humor Man (1950) podle scénáře Franka Tashlina - ovšem dokázal, že mezi oběma kategoriemi může docházet k zajímavým průnikům. Thomas C. Renzi z Buffalo State College kolem nich dokonce postavil celou publikaci. 

Konkrétně se Renzi věnuje spřízněnosti noiru a screwball komedie, kterou vymezuje lety 1934 a 1954. Ač se oba žánry (a jsme opět u toho - ano, Renzi noir považuje za samostatný žánr) jeví jako naprosto rozdílné, důkladnější analýza odhaluje řadu společných rysů, například přítomnost silných ženských postav (a jejich mužských "obětí"), důraz na cynismus, uplatnění komplikovaných zápletek nebo zasazení do soudobého městského prostředí. 

V první kapitole autor nabízí "pracovní" definice obou žánrů a již při této příležitosti naznačuje, v čem jsou screwball a noir komplementární. V podstatě se dá říci, že noir se má ke screwball komedii jako jin k jangu: pokrývají podobné teritorium, ale přistupují k němu z opačných pozic. Zatímco screwball zdůrazňuje humornost, hravost, lehkost a finální neškodnost, pro noir je centrální atmosféra bezvýchodnosti, úzkosti a fatalismu. Jinak se ale žánry vykazují až překvapivě podobnými tematickými, motivickými a narativními rysy. Patří mezi ně:
- bitva pohlaví
- komplikovaná zápletka
- přítomnost výstředních/bizarních postav
- milostné trojúhelníky
- dualita město vs. venkov
- a dvojsmyslné dialogy (důsledek Produkčního kodexu)


V další části Renzi zasazuje noir i screwball komedii do historického kontextu (který oba žánry - respektive jejich klasické fáze - částečně sdílejí). Zkoumá jejich vztah k Produkčnímu kodexu, hospodářské krizi 30. let, válečnému konfliktu či proměně úlohy ženy v průběhu 40. let a opět dochází ke zjištění, že v mnoha ohledech byly noirové a screwballové snímky formovány shodnými vlivy. Třetí kapitola vymezuje noir a screwball komedii jako samostatné žánry, k čemuž autor využívá teorie Thomase Schatze nebo Wese Gehringa. Ne vždy ovšem jejich aplikace vyznívají zcela účelně a přesvědčivě. Zajímavější je kapitola čtvrtá, v níž Renzi shrnuje, jaké filmové konvence noir a screwball sdílejí. Postupně se věnuje postavám (zejména těm ženským), výstavbě syžetu a ikonografii (labyrint, amnézie apod.), tematickým motivům (osud, vina, posedlost atd.), prostředí (město) a tónu (cynismus).

Poslední a nejrozsáhlejší část knihy pak sestává z komparativních analýz vybraných noirů a screwball komedií. The Lady Eve (1941) je srovnávána s Pryč od minulosti (Out of the Past, 1947), Příběh z Palm Beach (The Palm Beach Story, 1942) s Gildou (1946), The Whole Town's Talking (1935) s I Wake Up Screaming (1941), The Doctor Takes a Wife (1940) se Sunset Blvd. (1950), Gangsterská nevěsta (Ball of Fire, 1941) se Scarlet Street (1945), Půlnoc (Midnight, 1939) se Secret Fury (1950) a konečně Jeho dívka Pátek (His Girl Friday, 1940) s Road House (1948). Právě závěrečnou kapitolu považuji za nejslabší článek publikace: měla prokázat funkčnost Renziho předchozích úvah, místo toho je ale spíše podlamuje a vyznívá do prázdna. Komparace jsou většinou vedeny pouze přes jeden nebo dva motivy (například Příběh z Palm Beach a Gilda tvoří dvojici proto, že v obou filmech využívá žena své krásy a sex-appealu k manipulaci s muži a oba obsahují ironické závěry), které bychom ale našli v řadě jiných filmů nejrůznějších žánrů. Ze srovnání tak nevyplývá téměř nic zásadního či zajímavého; konfrontace noirů a screwballů vaše vnímání jednotlivých filmů (nebo kategorií, do nichž podle Renziho spadají) žádným způsobem neobohatí. 

Je to škoda, protože půdu si Renzi připravil velice dobře. Zatímco obecněji koncipované kapitoly mohou být inspirativní a plně dostávají názvu knihy (unexpected connections), závěrečných 55 stran vám již nic podnětného nesdělí a nejlépe by bylo je úplně přeskočit.

Do textu je vloženo několik ilustračních fotografií (výhradně fotosek). Kniha dále obsahuje výběrovou filmografii screwball komedií i noirů (ačkoliv jsem přesvědčen, že by se bez obou s přehledem obešla), bibliografii a rejstřík.

RENZI, Thomas C. Screwball Comedy and Film Noir: Unexpected Connections. Jefferson : McFarland & Company, 2012. 231 s.

19. června 2012

Noc a město (1992)

Night and the City
USA, 1992, 105 min.

Do té doby, než v roce 1991 režijně debutoval snímkem Předem vinni (Guilty by Suspicion), se Irwin Winkler od poloviny šedesátých let profiloval výhradně jako filmový producent. Stál například za slavnou, na devět Oscarů nominovanou adaptací McCoyova románu Koně se také střílejí (They Shoot Horses, Don't They?) z roku 1969, úspěšnou sérií Rocky nebo za Scorseseho snímky New York, New York (1977), Zuřící býk (Raging Bull, 1980) a Mafiáni (Goodfellas, 1990).  

Právě Scorseseho dvorní herec Robert De Niro s Winklerem spojil síly v retrosnímku Předem vinni situovaném do mccarthyovské éry v Hollywoodu, k němuž původně napsal scénář mccarthismem postižený tvůrce Abraham Polonsky. De Niro, který ve Winklerově debutu ztvárnil roli fiktivního režiséra urputně bojujícího s nechvalně proslulým Výborem pro neamerickou činnost, posléze ztělesnil ústřední roli i v režisérově druhém režijním počinu Noc a město, jenž se opět (byť již jen implicitně) vztahoval k McCarthyho honu na čarodějnice. Jednalo se totiž o remake oceňovaného klasického noiru Noc a město (Nigh and the City, 1950) Julese Dassina, jehož umístění na černou listinu počátkem 50. let prudce otřáslo jeho režijní kariérou.


Dassin natočil Noc a město jako svůj první „exilový“ film v době, kdy se nad jeho osudem v Hollywoodu stahovaly černé mraky. Výkonný šéf studia 20th Century-Fox Darryl F. Zanuck chtěl Dassinovi pomoci, a tak ho poslal snímek točit do Londýna, jehož úchvatné noční exteréry filmu propůjčily nezaměnitelnou tvář. Winkler naopak remake přemístil do špinavých ulic New Yorku (snímek měl původně točit již zmiňovaný Martin Scorsese, nakonec však od projektu ustoupil).

To, co Dassinův noir povyšovalo na mistrovské dílo, tedy promyšlené kompozice s architektonickými dominantami města, v němž se Widmarkův padlý hrdina snaží neztratit, však Winklerova verze zcela postrádá. Jeho ponuré manhattanské uličky sice zdařile napomáhají evokovat tíseň, v jaké se De Nirův protagonista, druhořadý právník Harry Fabian, ocitá, nicméně dál než k přebíhání na protější chodník se prakticky nedostane. Ve srovnání s tím, jak Dassin pracoval s londýnskými lokacemi, se tedy exteriéry největší americké metropole ve Winklerově filmu nutně zdají nevyužité.

Průměrný film s několika více či méně zásadními posuny oproti předchozí verzi (absence Harryho přítelkyně Mary na úkor prohloubení vztahu s barmankou Helen, Harryho „povýšení“ z drobného podvodníka na výřečného advokáta, oddramatizovaná scéna smrti bývalé boxerské legendy atp.) se dramatické zvraty až příliš často snaží navodit hudebním doprovodem a v podstatě se opírá jen o De Nirův standardně maximálně zanícený herecký projev a jeho typické řečnické smyčky ve stylu „You talkin' to me?“

Text byl původně publikován v 81. čísle Cinepuru v květnu 2012.

Režie: Irwin Winkler
Produkce: Irwin Winkler, Jane Rosenthal (Penta Films, Tribeca Productions)
Scénář: Richard Price
Kamera: Tak Fujimoto
Hudba: James Newton Howard
Hrají: Robert De Niro, Jessica Lange, Jack Warden, Alan King, Eli Wallach ad.

Distribuce: Twentieth Century Fox Film Corporation
Premiéra: 11. října 1992
Na DVD v ČR: 30. 3. 2012 (North Video)

Odkazy
CSFD

31. května 2012

Noirové čtení na 25fps

Za poslední měsíc jsme na 25fps v rámci tématu FILM A MĚSTO publikovali několik textů spjatých s filmem noir, které by vás mohly zajímat:

"Film a město" - úvod k tématu, M. HAIN
"Film noir a americké město: Rozhovor s Nicholasem Christopherem" - M. HAIN
"Město ve vybraných filmech noir Phila Karlsona" - M. HAIN
"San Francisco Noir: Rozhovor s Nathanielem Richem" - J. BÉBAROVÁ
"Noirové San Francisco – město, ze kterého není úniku" - J. BÉBAROVÁ
"Dassinův obnažený New York" - J. BÉBAROVÁ

+ mimo téma: "Grafikova noční můra" - recenze nového sborníku Alaina Silvera a Jamese Ursiniho Film Noir: The Directors, J. BÉBAROVÁ



28. května 2012

Volejte Northside 777 (1948)

Call Northside 777 
USA, 1948, 111 min.

James Stewart rozhodně nepatřil mezi typické herecké představitele noirových hrdinů. Za celou svoji kariéru si zahrál jen v jednom (pokud se tedy nedomníváte, že Vertigo je noir), a to navíc v ne zcela ukázkovém. Volejte Northside 777 Henryho Hathawaye je totiž jedním ze zástupců vlny semidokumentárních noirů konce 40. let, tedy nic, co by na první pohled zaujalo ortodoxní vyznavače vizuálně stylizovaných noirů se soukromým očkem a femme fatale.

Hathaway s dokumentární stylizací experimentoval již ve svých raných noirech, zejména v Domě na 92. ulici (The House on 92nd Street, 1945). Natáčení v reálných lokacích bylo příznačné i pro jeho následující, podstatně stylizovanější noiry The Dark Corner (1946) a Polibek smrti (Kiss of Death, 1947). Nejvíce z něj ale pravděpodobně vytěžil právě v Chicagu situovaném Volejte Northside 777, jehož ústřední hrdina, novinář z Chicago Times (James Stewart), se pokouší dokázat nevinu již jedenáct let vězněného muže (Richard Conte).

zajímavým inovativním prvkem je ve filmu detektor lži

Obdobně jako Elia Kazan v semidokumentárním noiru Bumerang (Boomerang!, 1947) se i Hathaway nechal inspirovat novinovým článkem o nespravedlivě obviněném trestanci, jehož osud inicioval investigativní pátrání po pravdě. Stewartův P. J. McNeal je k případu Franka Wieceka, který se svým parťákem v éře prohibice údajně zavraždil policistu, nejprve skeptický, ale na popud svého editora (Lee J. Cobb) pro novinové články zpovídá jeho matku, bývalou ženu a nakonec i Wieceka samotného. Přestože jakýkoliv důkaz o Wiecekově nevině prakticky neexistuje, McNeal se jen tak nenechá odradit. Mimochodem trefnou metaforou jeho nesnadného pátrání, během něhož se snaží dát dohromady zdánlivě nesouvislé střípky informací, je puzzle, nad kterým si doma v obýváku rovněž láme hlavu.

Expresivní svícení dominuje pouze jedné ze závěrečných sekvencí,
v níž McNeal hledá bývalou svědkyni ve Wiecekově případu

Poměrně dlouhá stopáž, nevýrazný styl, převážně interiérové prostory a nedostatek "akce" mohou skutečně leckoho odradit. Spíše než typickým noirem je Hathawayův snímek dramatem z novinářského prostředí (ovšem s nespornými noirovými podtóny), jehož hlavním tahounem je především zmiňovaný James Stewart, který podává tradičně dobrý výkon a jenž své kolegy Conteho a Cobba zcela zastiňuje. Jeho fanoušci by Hathawayův snímek rozhodně neměli nechat bez povšimnutí.


Režie: Henry Hathaway
Produkce: Otto Lang (Twentieth Century-Fox)
Scénář: Jerome Cady a Jay Dratler
Kamera: Joseph MacDonald
Hudba: Alfred Newman
Střih: J. Watson Webb Jr.
Výprava: Mark-Lee Kirk, Lyle R. Wheeler
Hrají: James Stewart, Richard Conte, Lee J. Cobb, Betty Garde, Kasia Orzazewski ad.

Distribuce: Twentieth Century-Fox
Premiéra: 1. února 1948

Odkazy
CSFD
IMDb
Allmovie

25. května 2012

Robert J. Lentz: Gloria Grahame, Bad Girl of Film Noir. The Complete Career

Anglická verze recenze je dostupná zde / English-language version of the review is available here

Před pár dny jsme na blogu zveřejnili recenzi na zbrusu novou monografii o Barbaře Stanwyck, která je spíše než biografií manuálem k její herecké tvorbě. S podobnými ambicemi se k hereckému odkazu její mladší kolegyně Glorie Grahame (vj. jménem Gloria Hallward, 1923–1981) postavil Robert J. Lentz v loni vydané publikaci nakladatelství McFarland nazvané Gloria Grahame, Bad Girl of Film Noir. The Complete Career.

Jak Lentz předesílá již v předmluvě, jeho záměrem nebylo sepsat tradiční biografii herečky. Domnívá se totiž, že "příliš mnoho biografií se zaměřuje na umělcův osobní život a ignoruje to, co jej v prvé řadě udělalo slavného". (str. 1) Lentz poukazuje na to, že i ceněná hereččina biografie Suicide Blonde: The Life of Gloria Grahame od Vincenta Curica z roku 1989 obsahuje faktické chyby a nepřesnosti co se její práce u filmu týče. Jeho cílem je naopak "komplexní analýza filmů a televizních projektů 'krásné a talentované herečky' Glorie Grahame." (tamtéž) 


Stejně jako v případě jeho monografie o Lee Marvinovi z roku 2006 pojímá Lentz monografii o Glorii Grahame jako dokumentaci hereččiny práce u filmu a pro televizi. Chronologicky rozebírá všech 39 celovečerních hraných filmů, ve kterých se Grahame mezi léty 1944–1981 objevila, přičemž u každého snímku uvádí kompletní informace o štábu, podrobnou synopsi a komentuje jeho místo ve filmové historii. Detailně rovněž rozebírá hereččin výkon a zajímá ho, jak nejen tyto filmy, ale i ostatní nabídky na jiné projekty ovlivnily, respektive mohly ovlivnit směřování její kariéry. Na pozadí každé produkce v neposlední řadě reflektuje i její osobní život (stručný a výstižný životopis herečky Lentz předkládá na prvních deseti stranách publikace). 

Vedle hraných snímků se autor v samostatných kapitolách věnuje i tzv. "soundies", tříminutovým černobílým snímkům s muzikálovými a tanečními čísly, ve kterých se Gloria Grahame v letech 1943–44 objevila, a dále také její práci pro televizi (reflektuje její účast v televizních minisériích a seriálech). Nakonec shrnuje celou její filmografii (abecedně řazenou podle produkčních a distribučních společností), dodává soupis jejích rolí na divadle a rovněž zmínku o krátké filmové kariéře její starší sestry Joy Hallward (1911–2003). Tradiční závěrečnou bibliografii a jmenný rejstřík obohacuje o speciální, zevrubný bibliografický soupis (všech publikovaných článků, recenzí, analýz, profilů, rozhovorů, fotografií a prostých zmínek o Glorii Grahame) ke každému filmu zvlášť.

Gloria Grahame v Langově noiru Human Desire (1954)

Z výše uvedeného vyplývá nesporný význam Lentzovy publikace v oblasti výzkumu dostupných publikovaných materiálů. Jednotlivé texty doprovází vhodně zvolenými fotoskami, které přesně vystihují charakter rolí, jež Grahame ve svých filmech ztělesňovala. Autorovy ambice reflektovat každý film s Glorií Grahame stejnou měrou i přesto, že v řadě z nich ztvárnila pouze vedlejší či epizodní role, nutně vede k tomu, že reflexe hereččina významu v tom konkrétním filmu se v textu poněkud ztrácí. Než se čtenář dostane k analýze jejího výkonu, musí se prokousat často několikastránkovými synopsemi, produkčními historiemi snímků, reflexí kariér jejich režisérů a procesu obsazování ostatních rolích. Například v třináctistránkovém záznamu o Caprově Život je krásný tvoří části o Glorii Grahame jen fragment o několika odstavcích. 

Encyklopedický charakter Lentzovy publikace a autorovy kontinuální odbočky od hereččiny osobnosti k širším kontextům v důsledku narušují čtenářovu soustředěnost a prakticky znemožňují její souvislé čtení. Na druhou stranu je však nutné podotknout, že právě díky těmto kontextům může být jeho kniha ceněná, neboť na pozadí analýz jednotlivých filmů Glorie Grahame se mu daří reflektovat proměnu Hollywoodu a jeho publika (viz hereččin žánrový posun od filmu noir 40. a 50. let k exploitation filmům a béčkovým hororům 70. let).

Lentzova publikace ovšem nastoluje otázku, do jaké míry je takto podmíněný výběr filmů (tedy dle účasti konkrétní herečky) funkční, neboť nadbytek informací o produkčních historiích a širších kontextech v encyklopedicky pojaté publikaci zdaleka převyšuje charakter doplňkového textu a de facto tak zastiňuje hlavní předmět autorova zájmu, tedy Glorii Grahame

LENTZ, Robert J. Gloria Grahame, Bad Girl of Film Noir. The Complete Career. Jefferson : McFarland & Company, 2011. 358 s.

23. května 2012

Rozhovor s Eddiem Mullerem

Podívejte se na rozhovor s Eddiem Mullerem, který pořídil Spencer Fornaciari u příležitosti letošního ročníku festivalu Noir City v Seattlu. Pozn.: Od 16. minuty se Muller rozpovídá i o Haasovi a jeho Pickupu. Nenechte si ujít.


21. května 2012

He Ran All the Way (1951)

He Ran All the Way
USA, 1951, 77 min.

Nick Robey (John Garfield) se probouzí z děsivé noční můry, jež se zakrátko stane realitou: po nevydařené loupeži, která vezme za oběť jeho kamaráda Ala (Norman Lloyd), a jež za sebou zanechává postřeleného policistu, Nick prchá losangeleskými ulicemi a s obtížemi hledá bezpečný úkryt. Dle rad bystřejšího Ala se snaží splynout s davem mířícím v horkém letním dni na plovárnu. Tam se vetře do přízně ostýchavé Peggy (Shelley Winters), jejíž byt pod záminkou doprovodu využívá jako útočiště před policisty. U Peggy doma jej ale čeká nemalé překvapení v podobě rodičů a mladšího bratra, kteří s ní domácnost sdílejí, a které si Nick v záchvatu paniky vezme za rukojmí.

zlodějská dvojice: Al myslí, Nick koná.
Společně s The Dark Past (1948) Rudolpha Maté můžeme He Ran All the Way zařadit po bok pozdějších noirů s tematikou okupované domácnosti, jejíž členy zločinci/psychopati drží za rukojmí, tak jako například Frank Sinatra Suddenly (1954) či Humphrey Bogart Hodinách zoufalství (The Desperate Hours, 1955). Kromě expozice zahrnující loupež a Nickův úprk ulicemi na místní plovárnu se totiž He Ran All the Way odehrává téměř výhradně ve stísněném bytě rodiny Dobbsových, v němž se Nick usadí.

Role nepříliš důvtipného zkrachovalce, který se sen po lepším životě pokouší realizovat troufalou loupeží, byla Garfieldovou poslední. Hercova nečekaná smrt na infarkt v jeho devětatřiceti letech, necelý rok po premiéře He Ran All the Way, šokovala celý Hollywood. Není tajemstvím, že na jeho zdravotním stavu se zásadním způsobem podepsal stres spojený s výslechy HUAC, během kterých Garfield odmítl udávat své kolegy a vydal tak ortel nad svou budoucí filmovou kariérou. Obdobně jako režisér John Berry, pro nějž byl He Ran All the Way posledním snímkem, který v Hollywoodu natočil předtím, než bylo jeho jméno umístěno na tzv. černou listinu. Další "zakázaní" tvůrci, scenáristé Dalton Trumbo Hugo Butler, již na Berryho noiru pracovali pod zástěrkou jména Guye Endora.

tíseň z obrazových kompozic Jamese Wonga Howa přímo křičí
Herecké výkony v čele s Garfieldem v roli, která mu šla nejlépe, tedy smolaře ze společenské spodiny, jsou vedle kamery Jamese Wonga Howa, jež vychýlenými kompozicemi neustále poukazuje na Nickovu tísnivou situaci, tím nejlepším na celém snímku. Škoda jen, že v úvodu vysoce nasazené tempo  filmu zvolna upadá - jakmile Nick přestane utíkat a zastaví se v bytu Dobbsových, ztrácí jeho paranoia postupně na intenzitě. I tak ale He Ran All the Way rozhodně stojí za zhlédnutí.



Režie: John Berry
Produkce: Bob Roberts (Roberts Pictures Inc.)
Scénář: Dalton Trumbo a Hugo Butler podle románu Sama Rosse
Kamera: James Wong Howe
Hudba: Franz Waxman
Střih: Francis D. Lyon
Výprava: Harry Horner
Hrají: John Garfield, Shelley Winters, Wallace Ford, Selena Royle, Gladys George, Norman Lloyd ad.

Distribuce: United Artists
Premiéra: 19. června 1951

Odkazy
CSFD
IMDb
Allmovie