Zabijáci (1946)

The Killers
USA, 1946, 99 min.

Když tu teď máme anketu o nejlepším Siodmakově noiru (a když teď náhodou čtu biografii Burta Lancastera od Garyho Fishgalla), rozhodla jsem se po dlouhé době osvěžit v paměti Zabijáky (The Killers). A popravdě řečeno, přistihla jsem se, že se trochu nudím (těším se, až si to někdy přečte Rogue).

Narativní koncept viditelně inspirovaný Wellesovým Občanem Kanem sice může být pro někoho zajímavý, ale dle mého názoru je tady možná až na škodu. Nejslabším článkem ze série flashbacků objasňujících, proč byl Swede (Burt Lancaster) zavražděn a co znamenala jeho poslední věta á la Rosebud "Once I did something wrong", je nejspíš postava pojišťovacího vyšetřovatele, která se na tyto otázky snaží najít odpověď. Jim Reardon Edmonda O'Briena jako postava-funkce, která je zde pouze proto, aby motivovala ony flashbacky, je logicky nesmírně plochá a nevzbuzuje byť sebemenší empatii či emoci. O to víc irituje, když zabírá místo Lancasterovi. 

U filmu debutující dvaatřicetiletý bývalý cirkusový akrobat Burt Lancaster se díky Zabijákům stal doslova přes noc hvězdou, a to i přesto, jak poměrně málo prostoru se jeho padlému hrdinovi na úkor ostatních, méně zajímavých postav dostává. Stejně tak Ava Gardner v roli vypočítavé Kitty Collins, která opakovaně zapříčiňuje Swedův pád, je na plátně až žalostně málo (k definitivnímu proražení u filmu jí to však stačilo) a chemie mezi ní a Lancasterem se sotva stihne nějakým způsobem nastartovat. A přitom femme fatale mají vždy tolik co nabídnout...

Ze srovnání se Siodmakovým pozdějším noirem s Burtem Lancasterem vychází jako sevřenější, účinnější a tematicky i stylově propracovanější právě Criss Cross, v němž je rozhodně lépe zacházeno s postavami, jejichž zajímavost není utápěna v překombinovaných scenáristických kličkách. Přesně jak psal Rob Roy v komentáři na CSFD - pamatujete si ze Zabijáků nějakou zajímavou repliku?

Osud chlápka, který před svou temnou minulostí utekl na venkov, kde se schoval za benzínovou pumpu, rovněž pozoruhodněji zpracoval Jacques Tourneur v Pryč od minulosti (1947), stejně jako bych tu mohla vyjmenovat řadu zajímavějších snímků o promarněné kariéře jednoho boxera. A kdybyste měli uvést noiry s pamětihodnou konfrontací femme attrapée a femme fatale, Zabijáky bystě též pravděpodobně nezmínili. Zkrátka a dobře všechno, čeho se Siodmakova adaptace Hemingwayovy povídky okrajově dotýká, je mnohem lépe a hlouběji zpracováno jinde.

Nemyslíte?

Režie: Robert Siodmak
Produkce: Mark Hellinger (Mark Hellinger Productions)
Scénář: Anthony Veiller, Richard Brooks a John Huston podle povídky Ernesta Hemingwaye

Kamera: Elwood Bredell
Hudba: Miklós Rózsa
Střih: Arthur Hilton
Hrají: Burt Lancaster, Ava Gardner, Edmond O'Brien, Albert Dekker,Vince Barnett ad.

Distribuce: Universal Pictures
Premiéra: 28. srpna 1946

Odkazy
CSFD
IMDb
Allmovie

Podivná láska Marty Iversové (1946)

The Strange Love of Martha Ivers
USA, 1946, 116 min.

Sam Masterson (Van Heflin) se po dlouhých letech vrací do rodného města, odkud utekl ještě jako dítě. Osud jej znovu svede dohromady s jeho dřívějšími kamarády z dětství - slabošským Walterem O'Neillem (Kirk Douglas), nyní vlivným okresním prokurátorem, a jeho dětskou láskou, Martou Ivers (Barbara Stanwyck), která měla před lety utéct s ním (ale přísná ruka její movité tetičky-vychovatelky jí tehdy stála v cestě) a která je nyní manželkou Waltera.

Sam nechápe, jak mohla temperamentní, svéhlavá Marta skončit v manželství se submisivním sucharem, kterého nikdy nemilovala. Nemá totiž potuchy o zásadní události, která ty dva proti jejich vůli navždy spojila dohromady. Oné osudné noci, kdy Marta chtěla se Samem prchnout před krutovládou nenáviděné tetičky, dívka svoji opatrovnici v amoku zabila. A Walter, který byl vraždě jako jediný svědkem, oddaně přizvukoval vymyšlené Martině historce o tajemném zabijákovi, co zavraždil dívčinu nebohou tetičku. Lež, ve které léta žijí, a výčitky svědomí ze smrti nevinného člověka, který byl díky jejich křivému svědectví neprávem odsouzen, se na obou razantně podepsali. Jejich manželství je nenaplněné, prosté jakýchkoliv citů. Ostatně byli do něj vehnáni Walterovým již zemřelým otcem, nemajetným učitelem, jenž tušil, kde je pravda, ale s vidinou peněz, které by zajistily jeho synovi vzdělání na prestižní škole, obě děti nutil držet při sobě. A zatímco Walter výčitky léta utápí v alkoholu, Marta se pokrytecky snaží vykoupit svůj hřích příspěvky charitě.  

V mylném domnění, že Sam byl vražednému aktu Marty rovněž svědkem a ze strachu utekl, chápou oba jeho návrat do města v době Walterovy vzrůstající politické kariéry a Martina rozrůstajícího se továrnického impéria, které po bohaté tetě podědila, jako akt vydírání. Walter nejprve využije Samovu novou známost, podmínečně propuštěnou trestankyni Toni (Lizabeth Scott), jako návnadu pro zastrašující manévr, který ho má donutit se do Iverstownu již nikdy nevracet. Když to nevyjde, nastoupí se svým nepřekonatelným kouzlem osobnosti a vzpomínkami na dětskou lásku bezcharakterní Marta a pověstný "predatory smile" Barbary Stanwyck. Sam se tedy ocitá v typické pozici noirového hrdiny, kterého dohnala vlastní minulost - rozpolcen mezi láskyplnou, oddanou femme attrapée (Scott), jež mu nabízí spásu, a krásou zrádné femme fatale (Stanwyck), s níž po boku klesá ke dnu. 

Femme fatale a téměř dokonalý zločin, anti-hrdina, vyděděnec ze spodní třídy, minulost, která jej doprovází na každém kroku a spasitelská blondýna staví The Strange Love of Martha Ivers do pozice kvintesenciáního noiru. Diváckou oblíbenost mu po léta zaručují i herecké hvězdy ve všech čtyřech ústředních rolích. Co mu však ubírá na kráse v očích skalního noirového fanouška, je poněkud sterilní režie Lewise Milestona, která jde ruku v ruce se zbytečně dlouhou, téměř dvouhodinovou stopáží. A paradoxně i po tak dlouhém filmu máte pocit, že jak Kirk Douglas (v té době teprve začínající), tak Barbara Stanwyck dostali málo prostoru. 

Postava, kterou zde druhá jmenovaná ztvárnila, její motivace a postavení v příběhu mimochodem sdílí zřetelnou podobnost s pozdějším Siodmakovým noirem The File on Thelma Jordon (1950), který stejně jako The Strange Love of Martha Ivers vznikl v produkci Hala B. Wallise, jenž se na podobné romantické příběhy o posedlých, neurotických postavách s kriminální zápletkou specializoval. Barbara Stanwyck zde totiž opět přesvědčivě vystupuje jako chamtivá femme fatale, co má prsty ve vraždě své bohaté tety. I jemu rozhodně dejte během chladných podzimních večerů šanci.

Režie: Lewis Milestone
Produkce: Hal B. Wallis (Hal B. Wallis Production)
Scénář: Robert Rossen; podle povídky Love Lies Bleading Jacka Patricka
Kamera: Victor Milner
Hudba: Miklos Rozsa
Střih: Archie Marscek
Hrají: Barbara Stanwyck, Kirk Douglas, Lizabeth Scott, Van Heflin a další

Distribuce: Paramount
Premiéra: 24. července 1946

Odkazy
CSFD
IMDb
Allmovie

Screaming Mimi (1958)

Screaming Mimi
USA, 1958, 78 min.

Než vnadná švédská blondýna Anita Ekberg oslnila filmové publikum ve Felliniho Sladkém životě (La Dolce Vita, 1960), natočila mj. tři snímky s americkým režisérem Gerdem Oswaldem, právě díky nimž vzbudila pozornost slavného italského tvůrce. Nejprve noirový western Valerie (1957), poté komedii Pařížské prázdniny (Paris Holiday, 1958) a nakonec klasický noir Screaming Mimi (1958). Ve všech ztvárnila smyslnou femme fatale, která to svým mužským protějškům pěkně zavaří..

Ve Screaming Mimi hraje Ekberg exotickou, psychicky narušenou tanečnici, která svým sex-appealem zamotá hlavu každému muži, který se k ní přiblíží. Nejprve uprchlého psychopata, který ji v úvodu filmu přichází s nožem v ruce zavraždit, zatímco se sprchuje ve venkovní sprše (každému musí naskočit Hitchcockovo Psycho, které tato scéna krásně předjímá), poté nevlastního bratra, který je násilnému činu svědkem, a jenž vražedného maniaka zastřelí, následkem čehož je posedlý vytvářením sošek své nahé, křičící sestry (nazývá je "screaming Mimi") za účelem zahnat myšlenky na tento otřesný zážitek. Dalším mužem, který je Virginií okamžitě okouzlen je doktor Greenwood z léčebny, kam je traumatizovaná tanečnice po úvodním vražedném incidentu umístěna. Je jí natolik uchvácen, že se po jejím propuštění vzdává své kariéry, aby jí mohl dělat manažera. Oba změní identitu - z doktora Greenwooda se stává Mr. Green a Virginia se svým silně erotickým číslem vystupuje jako Yolanda Lange v nočním klubu příznačně nazvaném "El Madhouse", kde se do ní zamiluje reportér Bill Sweeney...

Nebyl by to noir, kdyby tu nedošlo k vraždě a následnému pátrání po záhadném vrahovi. Podezřelých je celá řada a k tomu se objevuje hned několik fetišistických nahých sošek, co mají s násilným zločinem co do činění. Navíc femme fatale Anity Ekberg je opravdu hodně zajímavá, částečně i proto, že její postava působí, jakoby byla celou dobu na tripu. Neustále (často za doprovodu osobního strážce-psa) tápe kolem jako zhypnotizovaná či v polospánku - James Ursini ji trefně přirovnává k Cesarovi z Wieneho Kabinetu doktora Caligariho (1920). (1) 

Jedním z dalších důvodů, proč Oswaldův snímek vidět, je kromě vcelku překvapivého rozuzlení i nehorázně směšná parafráze slavného tance Gildy za doprovodu písně "Put the blame..". Nezpívá a netančí ji ovšem Anita, ale jedna z dalších zdejších "umělkyň", přičemž má kolem sebe omotané boa z jakýchsi hnusných bílých ocasů, z výstřihu si vytahuje dlouhý průsvitný šátek a ten její výraz... must-see. Zajímalo by mě, zda to mysleli vážně. Asi jo.

(1) viz URSINI, James, SILVER, Alain, WARD, Elizabeth, PORFIRIO, Robert. Film Noir: The Encyclopedia. New York : Overlook Duckworth, 2010, str. 257.

Režie: Gerd Oswald
Produkce:  Harry Joe Brown a Rober Fellows (Sage Productions)
Scénář: Robert Blees podle románu Fredrica Browna
Kamera: Burnett Guffey
Hudba: Mischa Bakaleinikoff
Střih: Gene Havlick
Výprava: Carey Odell
V hlavních rolích: Anita Ekberg, Philip Carey, Gypsy Rose Lee, Harry Townes,

Distribuce: Columbia
Premiéra: 8. srpna 1958

Odkazy:
CSFD
IMDb
Allmovie

Strange Impersonation (1946)

Strange Impersonation

USA, 1946, 68 min.

Ve spolupráci s producentem Williamem Wilderem natočil Anthony Mann i svůj třetí film noir, Strange Impersonation (1946), který (POZOR SPOILER) přichází s obdobným finálním rozuzlením jako Langova Žena za výlohou (The Woman in the Window, 1944). 

Ústřední protagonistkou filmu je horlivá intelektuálka, vědkyně Nora Goodrich (Brenda Marshall), která po vážné nehodě při chemickém experimentu ztrácí díky intrikám své přítelkyně Arlene (Hillary Brooke) přízeň svého snoubence, doktora Stephena (William Gargan). V obecném domnění, že zemřela po pádu z balkonu, se Nora po plastické operaci obličeje, kterou podstoupila na klinice v Los Angeles, vrací zpět New Yorku, kde v touze po pomstě vystupuje pod novým jménem a přejímá identitu své údajné vražedkyně, Jane Karaski. 

V narativní struktuře Strange Impesonation je jako v The Great Flamarion rozpracováván paralelismus postav, obohacený o motiv záměrné záměny identity. Ten řadí Mannův snímek mezi Objížďku (1945) E. G. Ulmera nebo Hollow Triumph (1948) Steva Sekelyho. Nesnáze a křivé obvinění, jemuž Nora vzhledem k zaměněné totožnosti musí čelit, upomínají na bezútěšné situace hrdinů z Langova proto-noiru Přes práh smrti (You Only Live Once, 1937), Phantom Lady (1944) Roberta Siodmaka nebo na Hitchcockova Nepravého muže (The Wrong Man, 1956). Strange Impersonation rovněž jako řada dalších noirových snímků pracuje s motivem zjizveného obličeje jakožto metafory pokřivenosti hrdinova charakteru či naznačení existence jeho několika tváří. 

Obdobně jako Bogartův protagonista v Temné pasáži (The Dark Passage, 1947) Delmera Davese, podstoupí Nora plastickou operaci obličeje. Na rozdíl od Davesova noiru, kde hrdinovo pooperační zotavování trvá pouhý týden, přibližuje Mann svůj snímek realitě. Nora na klinice v Los Angeles podstupuje léčebným procesům více než rok. Tato část syžetu je efektivně znázorněna pomocí střihové zkraty a prostřednictvím prolínání jednotlivých záběrů lékařských přístrojů a doktorů při práci se záběrem Nořina obličeje je vyjádřena hrdinčina kontrola nad situací. 

Dominance postav, jejich charaktery a duševní rozpoložení se výstižně odráží v záběrových kompozicích. Nechybí tu monstrózní podhledy, tísnivé nadhledy, zkosené kompozice (perfektně gradují v závěrečné scéně), stíny ve tvaru mříží vržené na zeď benátskými roletami, dvojité rámování či noirové klišé v podobě blikajícího neonového světla. Dominantním prvkem mizanscény je opět zrcadlo sloužící k vizuální metafoře zdvojeného charakteru, ale rovněž i jako (pro Manna typický) prostředek ke snímání prostoru mimo zorný úhel kamery: novou tvář Nory po plastické operaci poprvé spatříme právě prostřednictvím jejího zrcadlového odrazu (viz obrázek nahoře). 

Režie: Anthony Mann

Produkce: William Wilder (W. Lee Wilder Productions)

Scénář: Mindret Lordová podle povídky Anne Wigtonové a Lewise Hermana

Kamera: Robert Pittack

Hudba: Alexander Laszlo

Střih: John F. Link

Hrají: Brenda Marshall, Hillary Brooke, William Gargan a další

Distribuce: Republic Pictures

Premiéra: 16. března 1946

Odkazy:

CSFD

IMDb

Allmovie

Pryč od minulosti (1947)

Out of the Past
USA, 1947, 97 min.

Vím, že článek o tomhle filmu už tu byl publikován, ale nemůžu si pomoct, musím se k Tournerově noirové klasice vyjádřit taky (a hlavně proto, že předchozí text vlastně nic zajímavého neřekl). V rámci mé současné tendence k "rekapitulování" jsem totiž dospěla k názoru, že Pryč od minulosti (Out of the Past, 1947) je s každou další projekcí lepší. Obzvlášť jej doceníte, když už těch noirů máte nadíváno moc. Pryč od minulosti je opravdu jeden z těch nejlepších, a tak putuje do mé osobní topky.

Jako klasický příklad femme fatale je většinou uváděna a propírana Phyllis Dietrichson (Barbara Stanwyck) z Pojistky smrti (Double Indemnity, 1944). O kvalitách postavy i její herecké představitelky vůbec nepochybuju, ale Jane Greer v mých očích splňuje jasnou představou o svůdné, osudově zrádné ženě. Jako Veronice Lake, i jí příroda nadělila andělsky nevinný vzhled, který podtrhuje drobounká postava a obrovské panenkovské oči (jedinou vadou na kráse byly její obrovské kruhy po očima). Narozdíl od ní však Greer není andělem i uvnitř a své mužské protějšky láskyplně nezachraňuje. Naopak je prohnilá až na kost. 

Její Kathie je úžasně vypočítavá mrcha, která moc dobře ví, jak si chlapa omotat kolem prstu. Má ráda jen sebe a ostatní využívá ve svůj prospěch. Jejím největším uměním je hra na city: přestože jak Jeff (Robert Mitchum) tak i Whit (Kirk Douglas) ví, že je naprosto nedůvěryhodná a prohnaná lhářka, oba se jí nechají vláčet a ovládat. Kameraman filmu, Nicholas Musuraca, trefně vystihuje její dvojí tvář (viz obrázek), když obličej Greer při jedné z takových scén snímá nasvícený pouze z jedné strany. Památné je i její první objevení se na plátně (subjektivizující pohled, Edo :) ), když vchází z denního světla ulice do přítmí restaurace: zaujme nás její silueta v bílých šatech a klobouku a zastíněná tvář, kterou spatříme teprve, až se zastaví před Mitchumem.

Tournerův film je rovněž pozoruhodný prostředím, ve kterém se odehrává. Až na pár výjimek se absolutně  vyhýbá tradičnímu anonymnímu městu plného temných zákoutí a špinavých uliček. Hrdinové Pryč od minulosti naopak utíkají pryč, na idylický venkov, do zákoutí nespoutané přírody (viz originální přestřelka v horách zahrnující rybaření). Podobnou tendenci můžeme později najít u Nicholase Raye v On Dangerous Ground (1952). Wellesova Dáma ze Šanghaje (The Lady from Shanghai, 1947) či Sternbergovo Macao (1952) se zase přesouvá do exotických končin. Malebným exteriérům k dokonalosti chybí už jen barva, ale Leave Her to Heaven (1945) a taktéž i Niagara (1953) jsou jen jedny. Musuracova černá a bílá a světelné kontrasty jsou v Pryč od minulosti opravdu prvotřídní.

Robert Mitchum se pro noir vyloženě narodil. Jeho ležérní "I don't care", cigareta v koutku úst a nejlepší improvizované lhaní (promiň Edo, ale tady se Bogart se svou výřečností může jít zahrabat) z něj dělá nejlepšího noirového muže chyceného v pasti své vlastní minulosti. Naprosto výstižná je metafora kouření jakožto jeho charakterové proměny, respektive prozření. Kdysi vášnivý kuřák se po "rozchodu" s Kathie stal slušňákem, co začal nový život po boku nudné femme attrapeé. Scéna, v níž sedá do taxiku a bere řidičovi z úst cigaretu, aby si potáhl, na chvíli stvrzuje jeho opětovné podlehnutí Kathie. Když podruhé prozře, s odporem odhazuje zapálenou cigaretu na koberec.

A nebyla by to klasika, kdyby taky neměla svůj remake: tentokrát v režii Taylora Hackforda pod názvem Všemu navzdory (Against All Odds) z roku 1984.


Režie: Jacques Tourneur
Produkce: RKO
Scénář: Geoffrey Homes (Daniel Mainwaring) podle svého románu Build My Gallows High
Kamera: Nicholas Musuraca
Hudba: Roy Webb
Střih: Samuel E. Beetley
Hrají: Jane Greer, Robert Mitchum, Kirk Douglas a další


Distribuce: RKO
Premiéra: 25. listopadu 1947


Odkazy:
CSFD
IMDb
Allmovie

Criss Cross (1949)

Criss Cross
USA, 1949, 88 min.

Siodmak uměl točit noiry. Nechcete mu někdo věnovat diplomku? Criss Cross (1949) je jeho (podle IMDb) třetím divácky nejúspěšnějším noirem - po Zabijácích (The Killers, 1946) a Točitém schodišti (The Spiral Staircase, 1946). Sleduje osudový pád muže, který znovu podlehl kouzlu své bývalé ženy, marnotratné femme fatale Anne (Yvonne De Carlo), a aby ji získal zpět, zaplete se do zločinu a neváhá pro ni obětovat svůj život.

V Criss Cross se opět setkáváme s retrospektivním vyprávěním hlavního hrdiny (tentokrát se ale ze svých činů nezpovídá těsně předtím, než zemře, ale krátce před loupeží peněz, na které se podílí). Voiceover hlavního hrdiny Steva (Burt Lancaster) nás tak provází dobrou půlkou filmu, kdy typicky komentuje děj a především svoje vnitřní pocity. Nemůžu si pomoci, ale Burt Lancaster byl asi nejlepším představitelem onoho noirového, totálně zaláskovaného, pod vlivem dominantní ženské ušlápnutého chlápka. I přes vypracované tělo a široká ramena měl ve tváři něco tak nevinného, co z něj dělalo typického "maminčina" chlapečka (a ty kudrnaté vlásky!). Takový Mitchum, i když podléhal svodům nádherných, zrádných femmes fatale, pořád působil jako drsný chlap. Ale Lancaster je přesně ten typ, který by své osudové ženské snesl modré z nebe i za cenu, že se maximálně poníží a klesne na to nejhlubší dno.

Steve se Anne nechá neustále vláčet. Již v úvodní sekvenci, která mi svým pojetím silně připomněla Hitchcockovo Psycho (1960) - během titulků sledujeme letecký záběr nočního města, až se kamera zastaví nad parkovištěm u jednoho klubu a ukáže nám dvojici milenců, kteří se scházejí za zády ostatních - nám Siodmak dává jasně najevo, jakým směrem se jeho film bude ubírat. Vidíme Steva, který maximálně podléhá kouzlu své osudové dívky. Například dlouhá scéna, v níž pozoruje tančící Anne (opět geniální Rozsova  hudba), je jedním z nejlepších subjektivizujících pohledů v noiru vůbec. 

Pro řadu scén je určující Siodmakova (a pro noiry obecně) typická práce se zrcadly (viz druhý obrázek), s hloubkou pole, promyšlenou obrazovou kompozicí a rozestavěním postav v prostoru. Mezi Anne a Stevem často (jak obrazně, tak i doslova) stojí Annin milenec, gangster Slim Dundee (viz horní obrázek), kterého ztvárnil vynikající slizoun Dan Duryea. Škoda, že opírajíc se o hůlku (Rogue) nekulhá po celý film, ale jen v závěrečné scéně, když jako hrůzné monstrum přichází ze tmy. Mimochodem najde se někdo, kdo ho taky tak zbožňuje? Krom Langa a Manna jeho talent moc režisérů neocenilo. Každopádně pro ty, co ho ještě neviděli, vřele doporučuju film noir Black Angel (1946), kde Duryea jako hlavní hrdina naprosto válí. 

Podle stejné románové předlohy natočil v roce 1995 svou filmovou verzi příběhu pod názvem Skryté zlo  (1995) Steven Soderbergh.

Režie: Robert Siodmak
Produkce: Michel Kraike (Universal International)
Scénář: Daniel Fuchs podle románu Dona Tracyho
Kamera: Franz Planer
Hudba: Miklos Rozsa
Střih: Ted J. Kent
Hrají: Burt Lancaster, Dan Duryea, Yvonne De Carlo a další

Distribuce: Universal-International
Premiéra: 12. ledna 1949

Odkazy:
CSFD
IMDb
Allmovie

The Great Flamarion (1945)

The Great Flamarion
USA, 1945, 73 min.

V produkci Williama Wildera natočil Anthony Mann svůj v pořadí druhý film noir The Great Flamarion (1945). Do hlavní role varietního umělce, jehož na scestí přivede krásná a zrádná femme fatale, obsadil Ericha von Stroheima, pro noirové filmy netypického herce. Kromě Mannova snímku se Stroheim později objevil pouze v noiru producentova bratra, Billyho Wildera, Sunset Blvd. (1950).

The Great Flamarion je jedním z noirů tematizujících dokonalý zločin. V mnoha ohledech by se dal přirovnat právě k filmu bratra producenta Williama Wildera, Pojistce smrti (Double Indemnity, 1944). Umírající muž retrospektivně vypráví svůj příběh, jenž zahrnuje okouzlení svůdnou femme fatale, následné zapletení se do zločinu a strmý pád, na jehož konci jej čeká smrt.

Po "gotickém" noiru Strangers in the Night (1944), jemuž dominovala psychicky narušená žena s vražednými sklony, nás Anthony Mann zavádí do světa varietních umělců. Příběh se točí kolem misantropického kabaretiéra, legendárního Velkého Flamariona (Erich von Stroheim), který po Státech cestuje se svou populární pistolnickou estrádou, v níž mu asistuje slabošský alkoholik Al (Dan Duryea) a jeho krásná manželka Connie (Mary Beth Hughesová), která se nejen pro Flamariona stane osudovou ženou. 

Connie si totiž kolem prstu omotává všechny přítomné muže a jako správná femme fatale to umně hraje na všechny strany. Aby se zbavila manžela Ala a mohla žít s jiným estrádním umělcem Eddiem (Steve Barclay), využije svého neodolatelného šarmu na misogynického Flamariona, se kterým začne plánovat Alovu vraždu. Povede se jim provést dokonalý zločin?

Mannův snímek oplývá řadou geniálních, pečlivě prokomponovaných obrazových kompozic, dlouhých záběrů a jízd kamery pracujících s hloubkou pole (např. úvodní záběr trvá přes minutu a půl!). Efektivně začleňuje do mizanscény řadu zrcadel, která postavy vizuálně zdvojují za účelem vyjádření jejich psychického stavu či převahy nad ostatními. Obratně využívá motivu zbraně jakožto jasného sexuálního (falického) symbolu. Za zmínku stojí i užití Flamarionova voiceoveru, jehož prostřednictvím komentuje děj i své pocity.

Režie: Anthony Mann
Produkce: William Lee Wilder a Republic Pictures
Scénář: Anne Wigtonová podle povídky The Big Shot Vicki Baumové
Kamera: James Spencer Brown, jr.
Střih: John F. Link
Hudba: Alexander Laszlo
Hrají: Erich von Stroheim, Dan Duryea, Mary Beth Hughesová a další

Distribuce: Republic Pictures
Premiéra: 14. ledna 1945

Odkazy:
CSFD
IMDb
Allmovie