Eddie Muller - Dark City: The Lost World of Film Noir (2021)

V témže roce, kdy šlo do kin temné, noirem inspirované sci-fi Alexe Proyase Dark City (1998, u nás uvedeno jako Smrtihlav), vydal Eddie Muller stejnojmennou knihu s podtitulem The Lost World of Film Noir. Nedávno byla publikována znovu v povedené reedici a já mohu s radostí konstatovat, že díky Mullerovi i dalším už nejde o svět nenávratně ztracený, ale z velké části znovuobjevený. Muller k tomu přispěl patrně největší měrou - nejde jen o (již dvojí) vydání knihy, která si pokaždé dokázala získat velkou dávku pozornosti (dva měsíce od vydání má na Amazonu stále štítek nejprodávanějšího bestselleru v kategorii Movie Guides & References). Jde také o jeho každoroční festival Noir City, časopis, který už neexistuje jen jako e-zin, ale má svou tištěnou verzi, nebo aktivity na poli restaurování a zpřístupňování filmů noir z USA i odjinud.

Ale zpět ke knize. Dark City má originální koncept, kdy film noir je představen prostřednictvím řady kapitol pojatých jako části imaginárního města. Muller nás bere na prohlídku, která vede ze Sinister Heights přes Hate Street až po Losers' Lane a odtud prostřednictvím Thieves' Highway někam ještě dál. Každá čtvrť, ulice nebo budova potom slouží k pojmenování nějakého motivu nebo typu postavy charakteristického pro film noir.

Muller je pravděpodobně největší odborník na film noir na světě (vedle aktivit v rámci neziskové organizace Film Noir Foundation stíhá moderovat vlastní pořad Noir Alley pro stanici TCM) a Dark City na každé stránce jasně dokládá jeho encyklopedické znalosti zařazených filmů i tvůrců a tvůrkyň stojících za jejich vznikem. Text se navíc velmi dobře čte - skoro jako nějaký hard-boiled román od Chandlera nebo Caina. Muller často používá kriminální slang a každou kapitolu začíná atmosférickým beletristickým úvodem, kde mohl zužitkovat své zkušenosti z psaní fikce (o jeho debutovém románu The Distance jsme psali zde). 

Po technické stránce je knížka na vysoké úrovni - má pevné desky a kvalitní papír, na kterém vynikne množství černobílých i barevných ilustrací. 

Pokud bych měl na Mullerův text nahlédnout kriticky, vytkl bych mu přílišnou popisnost (kterou zmiňují i některé ohlasy na Goodreads). Autor často podrobně převypravuje děj a při tom prozrazuje i překvapivé twisty a pointy. Popis umožňuje pojmenovat časté typy postav nebo hlavní motivy v diskutovaných filmech, ale chyběla mi větší (analytická) pozornost vizuálnímu stylu nebo narativním postupům. 

Jako filmový historik jsem měl potom problém s tím, že Muller často uplatňuje romantizující pohled na osobnosti filmových režisérů (nebo scenáristů), které vidí jako auteury ve věčném boji s intelektuálně podřadnými cenzory nebo studiovými bossy. Faktografické chyby nejsou časté a většinou vyplývají z upřednostnění nějakého zažitého mýtu před teprve nedávno odhalenými fakty. Například jako rodiště Edgara G. Ulmera je místo Olomouce uvedena Vídeň a rozpočet jeho slavné Objížďky je mylně stanoven na 30 000 dolarů, přestože to byl asi čtyřnásobek (jak dokázal třeba Noah Isenberg).

To jsou ale všechno drobnosti. Dark City představuje skvělý přehled pro nezasvěcené i dobrý doplněk k serióznějším, akademickým pracím a zaslouženě se těší velkým prodejům. 

P.S.: Kdyby vás to zajímalo, konec klasického filmu noir Muller spatřuje v Hitchcockově Psychu, konkrétně v momentu, kdy je Marion brutálně zavražděna. Příchod Normana Batese podle něj signalizuje začátek jiné éry.

MULLER, Eddie. Dark City: The Lost World of Film Noir. Philadelphia: Running Press, 2021. 272 stran. K dostání například na Amazonu.

Knižní tip: The Distance od Eddieho Mullera

Pokud už máte přečtené všechny detektivní a krimi romány americké drsné školy a příběhy Phila Marlowa a spol. znáte i pozpátku, možná vás zaujme náš knižní tip. Eddieho Mullera asi netřeba představovat - jako nekorunovaný car filmu noir je soustavně na očích díky záslužným aktivitám Film Noir Foundation nebo vysílání stanice TCM, kde dohlíží na pravidelný blok Noir Alley. Muller byl vzácným hostem 4. ročníku Noir Film Festivalu a ještě o několik let dříve jsme s ním uskutečnili rozhovor dostupný na webu 25fps. Věděli jste ale, že jde nejen o historika a organizátora kulturních akcí, ale také úspěšného románového autora? 

Jeho debut The Distance se odehrává v San Franciscu druhé poloviny 40. let, převážně v prostředí novinářských kanceláří a boxerských ringů. Muller při psaní vycházel nejen z obdivuhodné znalosti filmů noir a literárních vzorů jako Raymond Chandler a Dashiell Hammett, ale také z osobní zkušenosti: předlohou pro hlavní postavu Billyho Nicholse totiž byl jeho otec, rovněž Eddie, který patřil ke špičce sportovních žurnalistů a jeho specialitou byl právě box (je dokonce členem Světové boxerské síně slávy). Román je skvěle napsaný: velmi evokativně líčí zákulisí boxu i novinářské práce a působivě vykresluje panoramatický portrét San Francisca - zejména tedy těch míst na pomezí spořádaného života a zločinu, která z známe i z noirů. Kniha, poprvé vydaná v roce 2002, se dočkala mnoha ocenění pro nejlepší románový debut a byla přeložena do japonštiny nebo francouzštiny. Pokračování s názvem Shadow Boxer následovalo hned v roce 2003. O tom, že sám Muller je na své dílo náležitě hrdý, svědčí tento citát převzatý z jeho stránek: "If I walk in front of a bus tomorrow, at least I’ll have written this. It’s the one that matters most out of all the work so far."

Nejlevněji knihu koupíte na abebooks.com.

Gun Crazy (1950) a Gun Crazy: The Origin of American Outlaw Cinema (2014)

Gun Crazy 
USA, 1950, 87 min.

Gun Crazy se do dějin kinematografie zapsalo jako kvintesenciální drama o milenecké dvojici na útěku před zákonem. Přestože zdaleka nešlo o první film uplatňující tento divácky vděčný narativní vzorec (vzpomeňme na Žiješ jenom jednou /You Only Live Once, 1937/ Fritze Langa nebo Žijí v noci /They Live by Night, 1948/ Nicholase Raye), panuje všeobecná shoda na tom, že právě ve snímku Josepha H. Lewise a v pozdější variaci na totéž téma od Arthura Penna Bonnie a Clyde (Bonnie and Clyde, 1967) našla tato forma své nejkanoničtější provedení.

V nedávné publikaci z vlastní produkce Eddie Muller (car filmu noir a někdejší host Noir Film Festivalu) rozplétá fascinující příběh vzniku Gun Crazy a při té příležitosti boří řadu mýtů, které s ním byly dlouhá léta spojovány. Příběh vychází z povídky Kantora MacKinlayho, který sice začínal u pulpových námětů, ale postupně se stal váženým novinářem a spisovatelem a později dokonce laureátem Pulitzerovy ceny za román Andersonville (1955). Předloha, vydaná časopisecky v roce 1940, byla autorem míněna jako seriózní úvaha nad původem násilných a zločineckých tendencí v americké mládeži. Než se však příběh o téměř deset let později dostal na plátno, prošel řadou zásadních úprav. Přesto Muller ukazuje, že některé scény - později připisované geniální invenci režiséra Josepha H. Lewise (například slavná jednozáběrová sekvence bankovní loupeže sledovaná z prostoru automobilu) - měly důležitou oporu již v materiálu napsaném Kantorem.

Finální verzi scénáře připravil Dalton Trumbo. Jakožto člen tzv. Hollywoodské desítky byl ovšem na konci 40. let (a vlastně po celou následující dekádu) na černé listině, a tak jej musel v titulcích filmu zastoupit jeho kolega Millard Kaufman. Teprve v roce 1992 byly zásluhy připsány správné osobě. Nadaného Trumba angažovali produkující bratři Kingové, jejichž největším dosavadním úspěchem byla béčková gangsterka Dillinger (1945) s Lawrencem Tierneym v titulní roli. Na Gun Crazy vyčlenili štědrý, přibližně půlmilionový rozpočet, který umožnil štábu v čele s Lewisem natáčet v nezvyklém komfortu blížícím se áčkovým produkcím velkých studií.

Film ve své době komerčně neuspěl. Nepomohla ani zbrusu nová reklamní kampaň a přihlouplý distribuční název Deadly Is the Female.

Přestože Lewis v pozdějších rozhovorech svůj podíl na filmu zveličoval, nelze zpochybnit, že mu spolu s kameramanem Russellem Harlanem dokázal vtisknout nezapomenutelný styl. Vedle zmiňované, často citované a všeobecně obdivované jednozáběrové loupeže (pusťte si ukázku níže) se v Gun Crazy objevují další invenční a divácky silné momenty - například loupežné přepadení podniku na zpracování masa nebo závěrečná konfrontace ústřední dvojice s představiteli zákona uprostřed bažin obklopených mlhou. Harlan často spoléhá na asymetrické kompozice s velkou hloubkou ostrosti a šokující detaily (například mrtvé kuře), které mají zneklidňující účinek. Filmu prospívá také to, že byl z velké části natáčen v exteriérech mimo studio - například přepadení banky bylo nasnímáno za běžného provozu v kalifornském Montrose, jen přes kopec za Los Angeles.

Působivost filmu o dvou mladých lidech fascinovaných zbraněmi, kteří se postaví zavedenému společenskému pořádku, závisela také na vhodném obsazení. Muller ve své knize popisuje výběr hereckých představitelů Barta a Annie a neopomene zdůraznit, že John Dall (známý zejména z Hitchcockova Provazu /Rope, 1948/) i Peggy Cummins jsou naprosto skvostní. Cummins se o mnoho let později - 25. ledna 2013 - zúčastnila vyprodané projekce snímku v sanfranciském Castro Theatre a podle fotografií ji reakce návštěvníků na více než šedesát let starý film dojala.

Mullerova pečlivě sestavená a bohatě ilustrovaná knížka vám poskytne spoustu zajímavých zákulisních informací a hlavně vám mnohokrát připomene, že Gun Crazy je zábavné a chytré mistrovské dílo, které vzešlo ze shody i konfrontace mnoha tvůrčích osobností.

Když máte výtisk od autora s osobním věnováním, proč se tím nepochlubit, že ano? 

O nepříliš povedeném remaku z roku 1992 jsme referovali zde.

Režie: Joseph H. Lewis
Produkce: Frank King, Maurice King (King Brothers Productions)
Scénář: Dalton Trumbo podle povídky Kantora MacKinlayho
Kamera: Russell Harlan
Hudba: Victor Young
Výprava: Gordon Wiles
Střih: Harry Gerstad
V hlavních rolích: Peggy Cummins, John Dall, Barry Kroeger, Nedrick Young, Harry Lewis a další

Distribuce: United Artists
Premiéra: 20. ledna 1950

Odkazy
IMDb
CSFD
Allmovie

MULLER, Eddie. Gun Crazy: The Origin of American Outlaw Cinema. Alameda: Black Pool Productions, 2014. 192 stran.

Interview with Eddie Muller, the Czar of Noir

Eddie Muller, prezident Film Noir Foundation a autor několika publikací o filmu noir, nám laskavě poskytl rozhovor, jehož anglickou verzi přikládáme. Český překlad je k dispozici na stránkách časopisu 25fps.

Could you briefly describe the purpose and various activities of Film Noir Foundation?

The Foundation was created to rescue and restore noir films that would otherwise be in danger of extinction. I wanted to make sure that there were still 35mm prints of all the films I loved, especially the independently produced films of the 1940s and ’50s that did not have a big corporation protecting them. Many such films can slip through the cracks. Joseph Losey’s The Prowler, for example, was a film known mostly through rumor and reputation, as it had only one deteriorating print to show for itself in this country. We found a fine-grain positive copy of the film at a defunct laboratory in Los Angeles and used it to recreat a new restored negative. So now there will always be an accessible print of that film. Our restoration was used as the basis of the recent DVD release, which received tremendous acclaim in 2011, both in the U.S. and France—because it brought one of Losey’s greatest films back into circulation.

In addition, we are trying to educate young people about the value of vintage films, so they won’t let all the new technology—3D and High-Definition and all that—prevent them from enjoying the classic storytelling in these older films, particularly noir. So when I present festivals in various cities, I also try to go into the schools, to impress upon the younger people how great these films are, and how they have influenced many of the films being made today.

How many people are working on Noir City Festival?

We try to keep the core very small, like a commando unit in the military; the less time you spend administrating things the more time you have to actually accomplish things. But having said that, we continue to grow, both the Foundation and the festival—which I must stress are two different entities. The Film Noir Foundation benefits from the largess of the NOIR CITY festival, but the festival is its own self-contained operation. We stage the festival with a core group of about six people and several dozen volunteers. And trust me, no one gets paid much. All the proceeds go to save the films!

 
What makes San Francisco the perfect "noir city"?

If you mean as a setting for film noir, it’s the town’s inherent sense of mystery, and how small it is. It’s also the last stop when you’re heading west across the United States—or the first stop when you arrive from the Far East. It’s always been a crossroads, a place when people come to find themselves and to lose themselves.

But as a film-loving city, it is I believe almost on a par with Paris. The success we have had with NOIR CITY could not have happened anywhere else in America. That’s because of the people here, and the majestic Castro Theatre, which is still a single-screen movie palace, seating 1400 people. The people here realize that this is something special, and they have embraced it. While many people in the U.S. now prefer to stay home and watch movies on their computers or big-screen TVs, the people in San Francisco, of all ages, still want to go out for a night on the town, the way people did back in the 1940s.

What film(s) from this year's program do you think can be best appreciated on the big screen?

All of them! It’s the way they were made to be seen! It’s remarkable how much even an average film gains from being shown in a pristine print on a big screen. That’s why we always show a few familiar films, such as Laura, Gilda, and The Maltese Falcon alongside the rarities—people may know the films, but they may never have actually seen them on a big screen, in all their original glory. And I sadly have to tell people now that digital is becoming the standard for movie projection, that these screenings may be the LAST time they’ll have a chance to see a classic film projected in 35mm. As for favorites, I’m a huge fan of The Breaking Point (1950), and I’m thrilled that Martin Scorsese‘s Film Foundation, which restored the film, is giving us the chance to present the debut screening.

Being from the Czech Republic, we have a special weakness for Hugo Haas. What's your opinion of his films? What made you decide to include his Pickup in this year's program?

I think Hugo Haas is one of the great stories of American filmmaking in the 1950s. He is derided by serious critics, of course, but he figured out precisely how to maintain a career in Hollywood while satisfying his own urge to write, direct, and act. And the films are better than people realize! Pickup is good, so is Strange Fascination! Haas is unique, and a genuine auteur, which is a term so cavalierly applied to directors that it’s lost all meaning. Haas is truly an auteur. I don’t think he’s a genius, like Sam Fuller, another 1950s era auteur, but he’s much better than he’s usually given credit for.

What makes film noir so attractive to contemporary audiences? Why is it still—several decades after its heyday—so popular?

My own theory is that people now recognize that moment in the mid-20th century, the immediate postwar years, as the apex of American culture—and the moment that the culture also lost whatever innocence remained and began a downward slide. It feels like most of the culture’s greatest artistic and aesthetic accomplishments—in art, movies, literature, music, fashion, design, architecture—all reached a watershed level right about that time. But simultaneously, something was revealed, under the surface, that made us question our national identity. You see it in the politics of the times, in the contest for control of the public consciousness, in the fallout of the atomic bomb, in the rampant growth of consumer culture through the 1950s and beyond.

I don’t want to read too much into it, because I know for many people the love of film noir is very simple: they are compelling stories, wonderfully told. But for me, there is something more at work when I see the passion people bring to it. I believe there is a sense that we reached our peak back then: we looked better, we spoke eloquently, we had extraordinary style—but it wasn’t enough to keep us from self-destructing—and I think that’s the underlying ethos of noir itself.

And let me just say that it’s time for Prague to have a festival of American film noir! I was in Czechoslavakia in 1989, right at the time of the revolution, and it was one of the greatest experiences of my life. I haven’t been back since then, and I am very intrigued to see how it has changed. I traded dozens of American music tapes for the revolutionary posters created by students and I still have all of them, archived. Quite a collection. I had to take them out for another look when Havel died. I am finally about to watch The Fifth Horseman is Fear (1964), which is the only Czech film noir known at all in this country.  If there are goood 35mm prints of it still available, I’d love to screen it in the U.S.