Původní stránky o filmu noir kompletně v češtině

Zobrazují se příspěvky se štítkemdavid goodis. Zobrazit všechny příspěvky
Zobrazují se příspěvky se štítkemdavid goodis. Zobrazit všechny příspěvky

30. srpna 2013

Nightfall (1957)

Nightfall
USA, 1957, 79 min.

"You're the most wanted man I know." 

V těch několika málo textech, které byly o Nightfall napsány, se většinou můžete dočíst, kolik má tento snímek režiséra Jacquese Tourneura společného s jeho dřívějším a mnohem slavnějším noirem Pryč od minulosti (Out of the Past, 1947). Oba filmy například tematizují dualitu města a venkova, oba se zaměřují na hrdinu, který se - pronásledován minulostí - pokouší začít odznova, v novém městě a s novou identitou, a oba alespoň částečně využívají retrospektivní vyprávění, které ozřejmuje motivace postav.

Nightfall je ale v konečném důsledku přímočařejší a optimističtější film než jeho o deset let starší předchůdce. Lze to demonstrovat na pojetí postav, kterým chybí ambivalence a "nečitelnost" Jeffa Baileyho a Kathie Moffat. Po chvilkové nejistotě z úvodu se brzy ukazuje, že James Vanning Alda Raye i Marie Gardner v podání Anne Bancroft jsou morálně neposkvrněnými oběťmi náhodných okolností. Proti nim pak stojí dva bezskrupulózní, typově přesně obsazení zlosynové (zlodějové a vrazi) v podání Briana Keitha a Rudyho Bonda.

Aldo Ray a Anne Bancroft v ústředních rolích

Síla Nightfall ovšem spočívá jinde. Zápletka a vykreslení postav možná nepřekvapí, ale řešení dílčích situací rozhodně ano. Jacques Tourneur (za výrazné asistence kameramana Burnetta Guffeyho) například precizním způsobem využívá prostředí a již zmiňovaného kontrastu města a venkova, v tomto případě Los Angeles a sněhem pokryté krajiny státu Wyoming. Dramaticky velmi účinně jsou využity takové "rekvizity" jako ropné věže a fréza na sníh, které v sobě skrývají nečekaný smrtící potenciál. Originální je i začlenění módní přehlídky, která je nejen chytře využita v rámci zápletky, ale ještě navíc slouží jako výkladní skříň výtvorů předního hollywoodského kostyméra Jeana Louise.


Několik snímků ze závěrečné sekvence.

Po Temné pasáži (Dark Passage, 1947) se snímek Nightfall stal teprve druhou filmovou adaptací některého z románů Davida Goodise, klíčové osobnosti americké drsné školy. Dá se ovšem říci, že pomohl iniciovat obnovený zájem o jeho dílo, alespoň pokud můžeme soudit podle dalších filmových přepisů, které záhy následovaly. V červnu 1957, jen několik měsíců po Tourneurově díle, byl premiérován režijní debut Paula Wendkose The Burglar vycházející ze stejnojmenné Goodisovy předlohy a o tři roky později byl do kin uveden druhý celovečerní film Francoise Truffauta Střílejte na pianistu (Tirez sur le pianiste), adaptace románu Down There.

Nightfall vyšel na DVD v rámci druhého dílu kolekce Columbia Pictures Film Noir Classics.

Režie: Jacques Tourneur
Produkce: Ted Richmond (Copa Productions)
Scénář: Stirling Silliphant, podle románu Davida Goodise
Kamera: Burnett Guffey
Hudba: George Duning
Výprava: Ross Bellah
Střih: William A. Lyon
V hlavních rolích: Aldo Ray, Anne Bancroft, Brian Keith, Jocelyn Brando, James Gregory a další

Distribuce: Columbia Pictures
Premiéra: 23. ledna 1957

Odkazy
IMDB
CSFD
Noir of the Week

14. května 2012

Temná pasáž (1947)

Dark Passage
USA, 1947, 101 min.

Předloha uznávaného hard-boiled klasika Davida Goodise, herecké duo Humphrey Bogart–Lauren Bacall ve svém třetím společném snímku, subjektivní kamera Sidneyho Hickoxe, návod na plastickou operaci za 90 minut a v neposlední řadě překrásné San Francisco - to jsou highlighty Temné pasáže Delmera Davese, která dnes leckomu může přijít směšná.

Nijak uchvácená jsem nebyla ani já, když jsem před lety viděla Temnou pasáž poprvé. Člověk ale asi musí trochu zestárnout, aby se s tou pravou nostalgií mohl vracet k noirovým klasikám a plně je docenit. K absolutnímu vrcholu filmu noir sice Davesův snímek zřejmě nikdy řadit nebudu, ale své nesporné kvality má. Minimálně z hlediska skupiny noirů situovaných v San Franciscu, jehož landmarky Temná pasáž v exteriérových scénách zachycuje zcela nezapomenutelně. 

ze subjektivního pohledu kamera nakrátko přechází v objektivní
do vykonání plastické operace Bogartovu tvář nespatříme
1. záběr na Bogarta po půl hodině filmu
Úvodní expozice, v níž za vraždu manželky neprávem odsouzený vdovec Vincent Parry (Humphrey Bogart) prchá z vězení v San Quentinu, ve své naléhavosti upomene na jiný sanfranciský noir The Raging Tide (1951). Voiceover nám sdílí myšlenkové pochody trestance, jehož tvář po dalších třicet minut nespatříme, neboť celou akci sledujeme z jeho subjektivní perspektivy. Na práci se subjektivní kamerou, která kopíruje protagonistovy pohyby a umožňuje nám dívat se na celý příběh jeho očima, svůj snímek ve stejném roce jako Daves postavil i Robert Montgomery Lady in the Lake (1947). Davesův noir, premiérovaný o osm měsíců po Montgomeryho, ale se subjektivní kamerou experimentuje jen v první třetině filmu - poté, co má Bogartův hrdina po operaci, se její užití pomalu vytrácí a když si sundá obvazy, tvůrci od této techniky ustupují zcela.

Právě naivně primitivní provedení plastiky působí neskutečně směšně a je nutno k ní přistupovat s jistou dávku nadhledu. Bogartovo souznění s jeho hereckou/životní partnerkou v roli noirové ženy-pomocnice však veškerý despekt z Davesova scénáře přebije. Našel by se dnes vůbec nějaký ekvivalentní herecký pár? Marně si nad tím lámu hlavu. Naprosto přesná je i Agnes Moorehead jako zákeřná mrcha, která chce Parryho za každou cenu potopit.


Goodisovy romány se mezi noirovými fanoušky hodně cení a jejich filmové adaptace jim prý ani po kotníky nesahají. Musím si konečně udělat čas na jejich přečtení!


Režie: Delmer Daves
Produkce: Jerry Wald (Warner Bros. Pictures)
Scénář: Delmer Daves podle románu Davida Goodise
Kamera: Sidney Hickox
Hudba: Franz Waxman
Střih: David Weisbart
Výprava: Charles H. Clarke
Hrají: Humphrey Bogart, Lauren Bacall, Bruce Bennett, Agnes Moorehead, Clifton Young ad.

Distribuce: Warner Bros. Pictures
Premiéra: 5. září 1947

Odkazy
CSFD
IMDb
Allmovie

18. února 2010

The Burglar (1957)

The Burglar
USA, 1957, 90 min.

The Burglar (1957) je režijní debut Paula Wendkose, neznámého televizního režiséra, který zemřel na podzim loňského roku. Jedná se o adaptaci románu Davida Goodise, vedle Jamese M. Caina, Dashiella Hammetta a Raymonda Chandlera předního autora hard-boiled detektivek, které se staly jedním z inspiračních zdrojů noirových snímků. Podle detektivních příběhů Davida Goodise, který si napsal i scénář k Wendkosovu filmu, byly natočeny noiry jako Temná pasáž (The Dark Passage, 1947) Delmera Davese či Nightfall (1957) Jacquese Tourneura


Hlavní roli lupiče Nata, který společně se svými kumpány ukradne drahocenný šperk z honosného domu spiritistky, ztvárnil (mně pro radost) Dan Duryea. Wendkos jej však obsadil proti typu - Duryea, který ve filmech (noir) většinou hrál záporné, často násilnické muže, v The Burglar ztělesňuje sice zločince, ale citlivého a láskyplného, schopného položit život za svou čest. V duchu ostatních Goodisových děl klade The Burglar důraz na emoční stránku a pocity hlavního hrdiny. Ty jsou nám několikrát zprostředkovány prostřednictvím voiceoveru, protagonistova svědomí. Jedna z takových off-screen promluv probíhá v rámci  snové sekvence, která funguje jako vzpomínka, v níž nechybí tradiční mlžný opar a fantaskně pohádkový hudební motiv.

Jakkoli Wendkosův snímek v rámci v té době již doznívajícího noirového cyklu nepřináší (jak z hlediska vyprávění, tak stylu) nic nového, některé nadšence může zaujmout vynalézavou prací s intertextem. Především pak ty, co milují filmy Orsona Wellese, neboť jak je z Wendkosova debutu patrné, byl jeho velkým fanouškem. Již při úvodní sekvenci sestávající z filmového týdeníku každému naskočí Občan Kane (Citizen Kane, 1941) a závěrečná honička v zábavním parku zase jasně odkazuje k Dámě ze Šanghaje (The Lady From Shanghai, 1947). Inspirace Wellesovými filmy je i obecně patrná z Wendkosova režijního stylu, kompozic záběrů především. 

Co mě ale z celé intertextuality nadchlo a překvapilo nejvíc, byl přímý odkaz na D.O.A. (1950) Rudolpha Maté skrze filmový plakát visící na stěně v policejní kanceláři. Vybavujete si nějaký noir, kde by takovýmto způsobem bylo odkázáno na jiný noir?


V roce 1971 vznikl remake pod názvem Kořist (Le Casse, 1971) s Jean-Paulem Belmondem a Omarem Sharifem v hlavních rolích.

Režie: Paul Wendkos
Produkce: Louis W. Kellman (Samson Productions)
Scénář: David Goodis podle vlastního románu
Kamera: Don Malkames
Hudba: Sol Kaplan
Střih: Paul Wendkos, Herta Horn
Hrají: Dan Duryea, Jayne Mansfield, Martha Vickers, Peter Capell

Distribuce: Columbia Pictures
Premiéra: červen 1957

Odkazy:
CSFD
IMDb
Allmovie