24 hodin do smrti (1950)

D.O.A.

USA, 1950, 83 min.

I want to report a murder. - Sit down. Where was this murder committed? - San Francisco, last night. - Who was murdered? - I was.

Frank Bigelow (Edmond O'Brien), toho času na dovolené v San Franciscu, byl otráven a zbývá mu 24 hodin života. Stává se detektivem na vlastní pěst a pátrá po svém vrahovi, aby mohl pomstít svou vlastní smrt, která se neúprosně blíží.

D.O.A. začíná slibně - Frank s kamerou v zádech kráčí na policejní stanici, aby oznámil svou vlastní vraždu. Následné retrospektivní vyprávění umírajícího protagonisty (prolínačka s vodním vírem mě na těch filmech tak strašně baví!) připomene zpověď Waltera Neffa z Pojistky smrti (1944). Na konci, sotva svůj příběh dopoví, Frank obdobně naposled vydechne a zemře. Na rozdíl od Waltera však dost neohrabaně padne na zem jako hruška ze stromu.

Carl Macek v Film Noir. An Encyclopedic Reference to the American Style píše, že D.O.A. je nezvykle cynický noirový film. (1) Ano, nápad filmu je vynikající, byť nezapře inspiraci v Siodmakově německém snímku Der Mann, Der Seinen Morder Sucht (1931). Hrdina (s přítelkyní na telefonu) pátrající po stopách vlastních vrahů, navíc s časovou tísní na krku - ideální. Když však ve vás Edmond O'Brien v roli Franka nevzbuzuje žádné sympatie (a tím pádem už vůbec ne nějaké ztotožnění se s ním), očekávání z filmu se zmenšuje. Role sukničkáře, kolem kterého se motá hezká řádka žen (že jich je tu požehnaně), by si prostě zasloužila citlivější volbu při obsazování. Charisma a osobní kouzlo (alespoň náznak!) totiž O'Brienovi žalostně chybí. Člověk pak jen celý film přemýšlí, co že na něm ty ženské vlastně vidí? Když mu jedna z nich posílá květiny, už si ťukám na čelo.

Další brzdou je Frankovo vlastní spletité vyšetřování své vraždy. Pátrání se tak zamotává, že si nelze nevzpomenout na Hluboký spánek, a zároveň si postesknout nad absencí bogartovského šarmu a vtipu. V půlce filmu docházím ke zjištění, že už mě vlastně ani nezajímá, kdo je ten záhadný muž v kostkovaném kabátě. Na druhou stranu však film ohromuje několika sekvencemi. Kromě té úvodní sem bezpochyby patří vystoupení černošských jazzových hudebníků v zapadlém baru, detaily jejich zpocených tváří a zběsilé tempo hry, které předjímá Frankovo zuřivé pátrání. Geniální je i jeho adrenalinový sprint sanfranciskými ulicemi, poté, co zjistí, že umírá (mimochodem, kolemjdoucí lidé údajně nevěděli, že jsou součástí natáčeni). Stejně tak je skvělá přestřelka v obchodě.

Přesto přese všechno (i přes Tiomkinovu parádní hudbu) je pro mě D.O.A. zklamáním a osobní topku mi určitě nenabourá. 

Film je ve veřejném vlastnictví.

(1) SILVER, Alain, WARD, Elizabeth (eds.). Film Noir. An Encyclopedic Reference to the American Style. New York : The Overlook Press. 1992, str. 77.

Režie: Rudolph Maté

Produkce: Harry M. Popkin (Harry M. Popkin Production)

Scénář: Russel Rouse a Clarence Greene

Kamera: Ernest Laszlo

Hudba: Dimitri Tiomkin

Střih: Artur H. Nadel

Výprava: Duncan Cramer

Hrají: Edmond O'Brien, Pamela Britton, Luther Adler, Beverly Garland a další.

Distribuce: United Artists

Premiéra: 30. dubna 1950

CSFD

IMDb

Allmovie