Původní stránky o filmu noir kompletně v češtině

21. září 2013

Spencer Selby: The Worldwide Film Noir Tradition

Kniha Spencera Selbyho The Worldwide Film Noir Tradition je ve své podstatě soubor seznamů. Autor si vytkl za cíl předložit dosud nejkompletnější noirovou filmografii zahrnující nejen kanonické filmy z USA, ale i dosud málo známé a diskutované tituly z jiných zemí. Hned na úvod Selby upozorňuje, že se nebude zabývat definicí filmu noir, což je jen jedno z mnoha kontroverzních rozhodnutí, s nimiž se v knize setkáme. Nikde se totiž nedočteme, podle jakého klíče byly filmy vlastně vybrány. Po dvoustránkovém úvodu následuje pouze několik (nekomentovaných) citátů z publikací jiných autorů a pak se jde přímo na věc.

Nejdelší seznam tvoří (nepřekvapivě) americké filmy noir. Zde je důležité zmínit, že Selby se omezuje pouze na klasické noirové období, které vymezuje léty 1940 a 1965. Celkem autor napočítal 796 klasických noirů. Z nich potom vyabstrahoval kánon 250 snímků, který v jedné z příloh dále zredukoval na 50 "mistrovských děl". V jedné z mála poznámek objasňujících Selbyho postoje se dočteme, že posuzování "noirovosti" jednotlivých snímků je otázkou "síly, míry a významu". (s. 18) To napovídá, že kategorii filmu noir vnímá jako rozvolněnou a nestálou - s pevným středem a nestabilními okraji.


Jaké filmy autor do přehledu amerických noirů vlastně zařazuje? Jeho výběr je nepochybně výrazně inkluzivní, tzn. že obsahuje řadu snímků, u nichž lze o začlenění do noirového cyklu výrazně pochybovat. Ukázat si to můžeme na příkladu Huga Haase. Selby uvádí nejen Pickup, Podivné okouzleníJinou ženu a Hit and Run ale i Dívku na mostě, Ženu bližního tvého, Návnadu Zadrž ten úsvit. Zatímco u první čtveřice bych noirovou nálepku dokázal akceptovat, u té druhé bych vehementně oponoval. A podobně se to má s desítkami dalších filmů (namátkou V přístavu Elii Kazana, Invaze lupičů těl Dona Siegela nebo Men in War Anthonyho Manna). 

Na americký seznam navazují přehledy britského (338 filmů) a francouzského (177) noiru. Společnost jim pak dělá seznam filmů noir z dalších dvaceti sedmi zemí. Z Československa Selby vybral pouze tři tituly - Fričův 13. revír, Vávrův Krakatit a Blumenfeldovu Terezu

V přílohách najdeme ještě seznamy dvaceti šesti barevných noirů, vybraných předchůdců noirového cyklu (z let 1919-1939), 2x30 mistrovských děl z Británie a Francie a selektivní bibliografii. 

A co čekat od záznamů k jednotlivým filmům? Kromě názvu a roku uvedení do kin Selby uvádí zestručněné filmografické údaje (režie, scénář, kamera, hudba a několik jmen z obsazení), délku v minutách a jedno- až dvouvětou dějovou synopsi. 

Kniha je podle mě určena převážně noirovým maniakům, které neuspokojují existující (a svým záběrem skromnější) referenční přehledy. Rovněž si dokážu představit, že může dobře posloužit festivalovým dramaturgům. Za publikací sice stojí desítky let práce a tisíce zhlédnutých filmů, většině čtenářů to ale může být celkem jedno. Zvlášť, když prodejní cena na Amazonu aktuálně činí téměř 60 dolarů.

SELBY, Spencer. The Worldwide Film Noir Tradition. Ames : SINK Press, 2013. 320 stran.

Webové stránky autora (působí rovněž jako malíř a básník)

5. září 2013

Blacksad

Jestli se nepletu, o komiksu jsme zatím na noirovém blogu ještě nepsali a nejspíš by k tomu ani nedošlo, nebýt tipu Verči Zýkové. Tímto jí děkujeme! 

Jako pátý svazek edice Mistrovská díla evropského komiksu nakladatelství CREW vyšly čtyři příběhy drsného detektiva Blacksada. Komiks španělských autorů Juana Díaze Canalese a Juanja Guarnida je zřetelně inspirovaný americkou hard-boiled detektivkou a snad i jejími filmovými adaptacemi. Hlavní hrdina Blacksad, vymodelovaný po vzoru Philipa Marlowa či Sama Spada, se pohybuje v prohnilém prostředí poválečných Spojených států a řeší případy vražd či tajemných zmizení. Vyšetřování často ukazuje, že zločiny mají mnohem dalekosáhlejší implikace, než se původně zdálo, a nezřídka zasahují až do nejvyšších společenských kruhů. Současně se dotýkají závažných dobových problémů, jakými byla rasová segregace (příběh Národ ledu) nebo štvavý hon na sympatizanty komunistické ideologie (Rudá duše). 


Ačkoliv je komiks historicky zasazen do USA 50. let, jeho hrdiny nejsou lidé, nýbrž antropomorfizovaná zvířata. Vedle kocoura Blacksada se tak můžeme setkat s vlčáky a ohaři (často zosobňujícími policisty), plazi (slizké postavy pohybující se v podsvětí), ptáky, hrochy, nosorožci nebo kunou (Blacksadův sidekick Tejden). Příslušnost ke konkrétnímu zvířecímu druhu již při prvním setkání odhaluje jejich charakterové vlastnosti a předjímá vzorce chování. 

Návaznost na filmový noir můžeme spatřovat mimo jiné v detailní kresbě, která zdůrazňuje ikonografii 50. let (herny, hudební kluby, ošuntělé nájemní byty...) a podtrhuje celkovou temnou atmosféru, a častých retrospektivách, které se dostávají ke slovu zejména v závěru vyprávění, aby objasnily komplikované vztahy mezi postavami. 

Svazek kromě čtyř přibližně 55stránkových příběhů obsahuje i dvě komiksové miniatury, jejichž přítomnost sice neomráčí, ale minimálně potěší. Pokud se chcete dozvědět více (a navíc z pera povolanějšího člověka), doporučujeme recenzi publikovanou v časopise 25fps. A co vy? Máte tip na jiný "noirový komiks"?

A když už se věnujeme tak netradičnímu tématu, cítím jako svou povinnost upozornit na nové číslo elektronického magazínu Noir City, které se prostřednictvím několika textů věnuje právě spojení komiksu a filmu noir. Pokud chcete patřit k pravidelným odběratelům tohoto výjimečného periodika, stačí se zapsat do mailing listu Film Noir Foundation a přispět jednorázovou částkou 20 dolarů. Můžu vás ujistit, že tato skromná investice za to rozhodně stojí. Jako "návnadu" přikládám obsah aktuálního čísla.


2. září 2013

Dům na 92. ulici

The House on 92nd Street
USA, 1945, 88 min.

Dům na 92. ulici byl původně připravován jako nízkorozpočtový film s Robertem Webbem jakožto debutujícím režisérem. Špionážní látka vycházející ze spisů FBI ovšem zaujala Henryho Hathawaye a ze snímku se rázem stal prestižnější projekt s rozpočtem jen těsně pod hranicí jednoho milionu dolarů. Příběh dvojitého agenta Billa Dietricha (William Eythe), který infiltruje německou špionážní skupinu operující na východním pobřeží USA, se stal jedním z prvních hollywoodských snímků ve velké míře uplatňujících dokumentaristické postupy.

Snímek z úvodní titulkové sekvence.

Zásadní vliv sehrála zpravodajská série March of Time připravovaná v letech 1935 až 1941 producentem Louisem de Rochemontem, jenž je rovněž podepsán pod Domem na 92. ulici. Hathawayův snímek využívá řadu postupů, které byly pro tuto sérii typické, a mísí je s technikami charakteristickými pro film noir. Do příběhu nás uvádí titulek upozorňující, že látka byla adaptována z autentických záznamů FBI (snímek údajně schválil sám Edgar J. Hoover). Pracovníci této agentury na snímku aktivně spolupracovali, když tvůrcům poskytli některé dokumentární záběry a sami ve filmu ztvárnili řadu vedlejších rolí. Výraznější úlohy sice byly svěřeny profesionálům, žádný z nich ovšem nebyl zavedenou hvězdou. Nejznámější tváře patří Lloydu Nolanovi (inspektor Briggs) a Leo G. Carrollovi (plukovník Hammersohn).

Identifikační divize FBI umístěná v budově D.C. Armory.
Agent FBI při práci.

Filmem nás provází hlas heterodiegetického vypravěče - tedy takového, který se přímo neúčastní zobrazeného děje a pouze jej reportážním způsobem komentuje. Film tak místy - a zejména pak v první čtvrthodině - skutečně připomíná zpravodajský týdeník. Štáb operoval v reálných lokacích v New Yorku a Washingtonu a některé scény snímal ze speciálních dodávek bez vědomí kolemjdoucích. Pro Dům na 92. ulici (a docu-noir obecně) je typická i absence romantické linie; místo toho se vyprávění plně soustředí na snahu amerických agentů rozprášit gang nebezpečných německých špionů. Představeny jsou typické vyšetřovací procedury včetně laboratorních testů, srovnávání otisků prstů apod. 

I přes zcela zřejmý příklon k dokumentarismu se však stále jedná o fikční film. Nejlépe je to vidět na pojetí německých špionů, kteří představují panoptikum výrazných, více či méně děsivých figurek. S takovou (stereo)typizací se samozřejmě setkáváme i v noirech klasičtějšího střihu (vzpomeňme na postavy Petera Lorreho a Elishy Cooka Jr. v Maltézském sokolovi a řadě dalších snímků). Ovšem i obrazová docu-stylizace je v závěrečných sekvencích "nabourávána" expresioničtějším způsobem snímání a film tak graduje podobným způsobem jako mnoho "studiových" noirů. 

Mezi německými špiony najdeme i dvě ženy (femme fatale?).

Dům na 92. ulici se dočkal velmi pozitivních recenzí, získal Oscara za nejlepší původní námět a inicioval celou vlnu semidokumentárních snímků. V produkci společnosti Twentieth Century-Fox vznikly filmy 13 Rue Madeleine (1947), Bumerang (Boomerang, 1947, oba produkoval Louis de Rochemont) a Volejte Northside 777 (Call Northside 777, 1948). Později do cyklu přispěli i Jules Dassin (zejm. Obnažené město), Anthony Mann nebo Joseph M. Newman (např. 711 Ocean Drive).

Na CSFD a jinde se objevují negativní ohlasy, kritizující Hathawaye a jeho domovské studio za agitační a propagandistický tón. Co jiného ale čekat od filmu, který byl připravován ještě za války? Vezměte na vědomí historické souvislosti a podívejte se na snímek jako na do jisté míry přelomový počin, kombinující hollywoodskou žánrovou kinematografii s technikami dokumentárního/zpravodajského filmu. Dům na 92. ulici je k dispozici na DVD s českými titulky.

Režie: Henry Hathaway
Produkce: Louis de Rochemont (Twentieth Century-Fox)
Scénář: Barre Lyndon, Charles G. Booth, John Monks
Kamera: Norbert Brodine
Hudba: David Buttolph
Výprava: Lyle Wheeler, Lewis Creber
Střih: Harmon Jones
V hlavních rolích: William Eythe, Lloyd Nolan, Signe Hasso, Gene Lockhart, Leo G. Carroll a další

Distribuce: Twentieth Century-Fox
Premiéra: 26. září 1945

Odkazy
IMDB
CSFD