Původní stránky o filmu noir kompletně v češtině

21. ledna 2013

James McKay: The Films of Victor Mature

Anglická verze recenze je dostupná zde / English version of the review is available here

„Beautiful hunk of a man“. Přezdívka, která by seděla na řadu mužských idolů Hollywoodu, nejčastěji však byla spojována se jménem Victora Maturea (1913–1999), urostlého bruneta, ve kterém se snoubila melancholie se smyslností obdobně jako v Robertu Mitchumovi (1917–1997), o jehož herectví se taktéž často psalo ve spojitosti s pojmy „sleepwalking“ a „underplaying“. 

Pokud je Mature dnešnímu diváku něčím známý, pak díky rolím ve filmech noir a biblických eposech, ke kterým jej jeho středomořský vzhled a stavba těla jaksi předurčovaly. Přestože nechci nikterak pochybovat o jeho nesporných hereckých kvalitách, taková ikona klasického Hollywoodu, jakou dnes představují jeho generační souputníci Kirk Douglas, Burt Lancaster či zmiňovaný Robert Mitchum, se z něj nestala. O nesmrtelnosti jeho odkazu tedy hovoří spíše jen jeho nejskalnější obdivovatelé, kteří jeho filmy s jistou dávkou subjektivity nutně nadhodnocují. Tak je tomu i v případě hercovy monografie, která začátkem tohoto roku vyšla v nakladatelství McFarland. Její autor James McKay je přesně typem nadšeného fanouška, který sice ve čtenářích dokáže vzbudit entuziasmus, ale jeho úsudky je třeba brát s rezervou. To ostatně demonstruje již jeden z jeho úvodních výroků, že mnoho z šestapadesáti filmů, které Victor Mature během své kariéry natočil, jsou dnes stále vysoce ceněné klasiky. (str. 1) Toto tvrzení může snadno zpochybnit každý, kdo se jen letmo podívá na hercovu filmografii.


Jak jsem již psala, Mature největší slávu získal díky biblickým eposům. Žánr „mečů a sandálů“ se však postupem let stal anachronismem a filmy jako Samson a Dalila, Roucho, Egypťan Sinuhet, Demetrius a Gladiátoři či Hannibal dnes díky své těžkopádnosti jen stěží někoho strhnou tak, jako například divácky stále velmi atraktivní filmy noir. Přestože si Mature zahrál hned v několika velmi pozoruhodných noirových snímcích (Podsvětí Šanghaje, I Wake Up Screaming, Polibek smrti, Pláč města), ty stále tvoří jen zlomek jeho filmografie. Vedle ojedinělé spolupráce s Johnem Fordem (Můj miláček Klementýna) či Anthonym Mannem (The Last Frontier) rovněž neměl tolik štěstí na přední hollywoodské režiséry a pokud točil s věhlasnými tvůrci (Jacques TourneurFrank Borzage), tak spíše v období jejich slabších chvil. Dá se až považovat za umění, že McKay o tolika (pod)průměrných produkcích, s nimiž je Matureovo jméno spojeno, dokáže psát tak vznešeně a vlídně. Jeho obhajoba zapadlých a dle jeho slov často nedoceněných snímků je nicméně vcelku sympatická a v podstatě i záslužná, neboť o řadě z nich by se jinak nejspíš nepsalo.

Dvousetstránková publikace tedy kromě úvodní biografie a závěrečného soupisu rozhlasových her, v nichž Mature účinkoval, sestává z encyklopedických hesel chronologicky popisujících celou hercovu filmografii. Klíč pro výběr titulů založený na herecké účasti konkrétní osoby je ovšem do jisté míry problematický a nepříliš funkční. McKay se kontinuálně snaží najít spojitosti mezi hercovými rolemi a zachytit jejich vývoj, což dále obohacuje o sérii anekdotických příhod a recenzentsky zabarvených komentářů. Je otázkou, zda by v případě takového konceptu knihy nebylo smysluplnější pokusit se o analytičtější výklad Matureova hereckého stylu.

Victor Mature v I Wake up Screaming
Na rozdíl od monografie Glorie Grahame z téhož nakladatelství (psali jsme o ní zde) se McKayova kniha více blíží klasickému životopisu a je čtenářsky vstřícnější – zatímco Robert J. Lentz synopse filmů rozvádí na několik stran, McKay si vystačí se stručným nástinem děje v jednom odstavci a nezahlcuje text často zbytečně podrobnými odbočkami k režisérským osobnostem a jejich dílu. Na druhou stranu však jeho povšechná sdělení ve stylu „kdo byl kdo“ nejsou z hlediska informační hodnoty dostačující a po přečtení knihy se dost možná přistihnete přitom, že vlastně nevíte, o čem u jednotlivých filmů psal. Nejzajímavější proto možná paradoxně zůstává úvodní dvacetistránková biografie, v níž autor popisuje hercovo rodinné zázemí a jeho cestu ke slávě.

Závěrem na mysl přichází otázka, komu je vlastně taková publikace určena. Vzhledem k takto úzce vymezenému tématu spíše obdobně nadšeným filmovým dobrodruhům a objevitelům zapadlých filmů. Určitě neurazí ani žádného fanouška filmu noir, kterému Matureovo charisma učarovalo.

McKAY, James. The Films of Victor Mature. Jefferson : McFarland & Company, 2013. 205 str.
Knihu si můžete objednat zde.

19. ledna 2013

Pláč města (1948)

Cry of the City
USA, 1948, 92 min.

Pláč města je jedním z pozdějších noirů Roberta Siodmaka a mezi ostatními vyčnívá nebývalou autenticitou prostředí, ve kterém se odehrává. Filmy noir studia Twentieth Century-Fox z druhé poloviny 40. let byly silně ovlivněny semidokumentárními tendencemi producenta Louise de Rochemonta a jeho vliv se podepsal i na Pláči města, který Siodmak pro studio natáčel. Realismu ulice z docu-noirů Henryho Hathawaye či Julese Dassina je však Pláč města vzdálen poměrně dost, neboť Siodmak byl z těch, kteří spíše preferovali natáčení ve studiu. A přestože je jeho snímek situován v newyorské Malé Itálii, některé exteriérové scény (v nemocnici, kostele) se natáčely přímo v Los Angeles.


Pláč města je zároveň asi nejmachističtější Siodmakův noir: veškeré dění se točí kolem dvou centrálních mužských protagonistů, vraha na útěku Martina Roma (Richard Conte) a policisty Candelly (Victor Mature), které spojují vzpomínky na nevinnou dobu dětství, kdy spolu vyrůstali. Mature i Conte díky svému jihoevropskému vzhledu v Hollywoodu platili za typické představitele Italo-Američanů, takže jejich volba byla pro producenty jasná. Jak je dnes dobře známo, záporáka měl ve filmu původně ztvárnit Mature, nicméně studio nechtělo, aby byl škatulkován do rolí kriminálníků (viz jeho nedávný noir Polibek smrti) a naopak Conte do rolí klaďasů, které dosud ztvárňoval, a tak jim role prohodilo.


V souvislosti s vykreslením hlavních hrdinů se zajímavě jeví postřeh Deborah Lazaroff Alpi, autorky Siodmakovy monografie z roku 1998, o konceptu jin-jang v ústředních postavách, který se mj. projevuje v jejich vizuálním ztvárnění: zatímco Matureův Candella chodí oblečen v černém, Conteho Rome je kontinuálně spojován s bílou barvou, tedy přesně opačně, jak tomu v ikonografii padoucha a klaďase obvykle bývá.

V Pláči města není příliš "akce" - film začíná až v momentě, kdy je Rome de facto již na smrtelné posteli a k předchozím stěžejním momentům (vražda policisty; loupež, do které se Roma snaží navézt zkorumpovaný právník) se retrospektivně nevrací - a tak se jeho hlavní předností stává nepředvídatelnost děje, který i navzdory svojí "neakčnosti" produkuje řadu napínavých momentů (Romův "nenápadný" útěk z vězení, operace za jízdy v autě, setkání s masérkou).

Nezapomenutelná Hope Emerson, drsná matrona,
 jež vzbuzuje strach v každém noirovém padouchovi

K poutavosti filmu velkou měrou přispívají i pozoruhodné vedlejší postavy ztvárněné z noirů známými a charismatickými tvářemi: Shelley Winters v roli Romovy bývalé přítelkyně, pro ni typické jednodušší a naivní blondýny, dále úlisný Berry Kroeger jako podlý právník a především nepřehlédnutelná Hope Emerson v její první filmové roli, drsné masérky Rose Given.


Režie: Robert Siodmak
Produkce: Sol C. Siegel (Twentieth Century-Fox)
Scénář: Richard Murphy podle románu The Chair for Martin Rome od Henryho Edwarda Helsetha
Kamera: Lloyd Ahern
Hudba: Alfred Newman
Výprava: Albert Hogsett, Lyle R. Wheeler
Střih: Harmon Jones
Hrají: Richard Conte, Victor Mature, Hope Emerson, Shelley Winters, Debra Paget a další

Premiéra: 29. září 1948
Distribuce: Twentieth Century-Fox

Odkazy
CSFD
IMDb
Allmovie

16. ledna 2013

Soutěž o vstupenky na premiéru Sunset Blvd.

Nejen noirové příznivce, ale i fanoušky klasického Hollywoodu jistě potěšila zpráva, že Asociace českých filmových klubů uvede v rámci letošního Projektu 100 do české distribuce klasiku Billyho Wildera Sunset Blvd. (1950). Při této příležitosti rozdáváme 2x2 vstupenky na slavnostní premiéru, která se uskuteční příští čtvrtek 24. ledna ve 20:00 v pražském kině Aero. Další tři šťastlivci mohou získat tašku s motivem filmu.


Stačí jen do středy 23. ledna do 12:00 poslat na e-mail jana.bebarova@gmail.com správné odpovědi na následující tři otázky:
1. Jak dlouhý (v kilometrech) je losangeleský Sunset Blvd.?
2. Odkud kam byste se po něm dnes v Los Angeles dostali?
3. Jmenujte alespoň čtyři významné instituce, které byste minuli, kdybyste se v současnosti po Sunset Blvd. projížděli.

S odpověďmi posílejte i svou adresu a telefon, abychom vás v případě výhry mohli zkontaktovat. (pokud nejste z Prahy a nebylo by pro vás tak snadné dostat se na premiéru, stačí do mailu uvést, že v případě výhry raději preferujete tašku)

Hodně štěstí!

UPDATE: Při losování měli štěstí Michal Smrčina, Terézia Porubčanská, Jan Churý, Eliška Chytková a Adam Hefner. Gratulujeme!

Noirová hádanka (15.)


9. ledna 2013

I Wake Up Screaming (1941)

I Wake Up Screaming 
USA, 1941, 82 min.

Kdybych měla vybrat reprezentativní zástupce raného období filmu noir, přední místo by mezi nimi jistě zaujímal snímek Bruce H. Humberstona I Wake Up Screaming. Výrazný vizuál, námět jako od Woolriche, romantická linie zahrnující dvě krásné blondýny a perverzního úchyláka, svižné vyprávění se spoustou flashbacků... komu by to nestačilo?

Možná bychom si mohli začít dělat statistky, v kolika noirech zazněla pro ně tolik určující věta "I can be somebody" vystihující naivní ambice ztroskotaných protagonistů. Zde zazní z úst atraktivní servírky Vicky (Carole Landis), v níž vznešené cíle stát se modelkou, potažmo hollywoodskou herečkou vzbudí sympatický sportovní promotér Frankie (Victor Mature). Než je však dívka stihne začít realizovat, je nalezena mrtvá ve svém bytě a všechna obvinění a stopy vedou k jejímu (zhrzenému) milenci Frankiemu.

Frankie pod palbou otázek a ostrých světel

Zmiňovaný woolrichovský prvek zde představuje sestra zemřelé, stenografistka Jill (Betty Grable), která je navzdory všem podezřením odhodlaná Frankiemu pomoci a najít pravého viníka dřív, než nad ním bude vyřčen ortel smrti (předzvěst Phantom Lady či The Black Angel).

Účast populární pin-up girl Betty Grable je pro dnešního diváka stejně tak ozvláštňující jako zapojení Gena Kellyho v Christmas Holiday (1944). Byť se Grable nepodařilo totéž co Dicku Powellovi či Johnu Paynovi (tedy zcela se přeorientovat z muzikálu do noiru), věčnému noirovému svůdníkovi Victoru Maturovi přizvukuje ve své první nemuzikálové roli nadmíru dobře. Že chemie mezi nimi fungovala na 100%, dokazuje fakt, že je producenti na plátně svedli dohromady ještě třikrát.

Laird Cregar jako zhmotněná noční můra

Nepřehlédnutelný je v I Wake Up Screaming i robustní záporák Lairda Cregara, který se na role posedlých maniaků specializoval - nejpamátnější jsou zejména jeho role ve filmech Johna Brahma The Lodger (1944) a Hangover Square (1945). Nebýt jeho předčasné smrti v roce 1944, jistě jsme si jej dnes spojovali s řadou dalších výtečných rolí. Ve vedlejší roli potěší i Elisha Cook Jr. v pro něj typické roli nervózního losera.

Jakkoliv byl Bruce H. Humberstone považován za nevýrazného režiséra nenáročných přímočarých filmů, v I Wake Up Screaming projevil výjimečnou kreativitu. Tu podpořil zejména kameraman Edward Cronjager, jehož práce zcela uspokojí ty, co si potrpí na rakurzy kamery, dynamické podhledy a hry stínů plné monstrózních siluet. S nimi zde zajímavě kontrastuje opakující se hudební motiv z Čaroděje ze země Oz "Over the Rainbow", který snad odkazuje k muzikálovým kořenům Betty Grable. V této souvislosti je zajímavé zmínit, že snímek si neúspěšné preview odbyl pod názvem Hot Spot, který v divácích vyvolal mylná očekávání, že jdou na další muzikál s Betty Grable, a jenž byl tudíž posléze změněn.

ukázky typických noirových kompozic hrdinů v pasti

Svižné dialogy Dwighta Taylora (scénář k Pickup on South Street) jdou ruku v ruce s rychlým tempem, které nás okamžitě vtáhne do děje již v úvodu, kdy sledujeme paralelně se odvíjející napínavé výslechy Jill a Frankieho, které brilantně dramatizuje Cronjagerova kamera. Vizuálně promyšlenými kompozicemi však nešetří ani posléze, takže během osmdesáti minut filmu je vskutku na co se dívat. Noirový remake filmu Vicki (1953) v režii Harryho Hornera ho mohl jen těžko překonat.



Režie: Bruce H. Humberstone
Produkce: Milton Speling (20th Centrury-Fox)
Scénář: Dwight Taylor podle románu Steva Fishera
Kamera: Edward Cronjager
Hudba: Cyril J. Mockridge
Výprava: Richard Day, Nathan Juran
Střih: Robert Simpson
Hrají: Victor Mature, Betty Grable, Carole Landis, Laird Cregar, Elisha Cook Jr. ad.

Distribuce: 20th Centrury-Fox
Premiéra: 16. října 1941 pod názvem Hot Spot; 16. ledna 1942 jako I Wake Up Screaming

Odkazy
CSFD
IMDb
Allmovie