Původní stránky o filmu noir kompletně v češtině

21. února 2012

The Raging Tide (1951)

The Raging Tide
USA, 1951, 93 min

Dnes zapomenutý režisér béčkových produkcí George Sherman za více než padesát let svého působení v Hollywoodu natočil 175 (!) filmů a řadu dalších projektů pro televizi (v období od 30. do 70. let se věnoval především režii nízkorozpočtových westernů). Jeho béčkový noir The Raging Tide (1951) s Shelley Winters a Richardem Contem v hlavních rolích je dnes rovněž právem zapomenutý. Protože přesně jak píše Nathaniel Rich ve svém filmovém průvodci noirovým San Franciscem "The Raging Tide je vynikající noir během prvních deseti minut, ale falešně sentimentální rodinné melodrama (na moři) po dalších osmdesát." (1)


Expozice filmu (viz video výše) vskutku aspiruje na místo v noirovém panteonu (nepochybně zejména díky práci oscarového kameramana Russella Mettyho, známého zejména spoluprací s Orsonem Wellesem či Douglasem Sirkem). Panorama zabírající sanfranciské přístaviště během úvodní titulkové sekvence volně přechází v panoramu nočního Fisherman's Wharf s Ferry Building a Bay Bridge v pozadí a zastavuje se před oknem kanceláře, za nímž Richard Conte coby podlý podvodník Bruno právě někoho vraždí, aby to následně nahlásil na policii a pustil se do zběsilého úprku přes strmé kopce Telegraph Hillu. Noirovou paniku a tíseň obklopující protagonistu-ztroskotance Sherman v této scéně výtěčně navozuje hrdinovým voiceoverem, který nám dává znát jeho nervozitu a strach z toho, že jeho milenka Connie (Shelley Winters), u níž v bytě se chce ukrýt, není doma. Tím ale veškeré noirové drama bohužel končí.

„I'll never understand why a guy commits a crime in San Francisco. With only three exits, the guy should know he's a fly in a bottle.“ poručík Kelsey (Stephen McNally)

Obdobně jako sanfranciské noiry The Man Who Cheated Himself (1950) a No Escape (1953) pracuje Shermanův snímek s premisou San Fraciska jako města, ze kterého není úniku. Tři možné exity z města, Golden Gate Bridge, Bay Bridge a dálnice č. 101 (v No Escape je namísto dálnice zmiňované letiště), zločincům značně omezují možnosti úniku (což vysvětluje, proč je právě v SF situován děj tolika noirů). Conteho Bruno však najde východ čtvrtý - rybářskou loď dánského emigranta Lindera (Charles Bickford) a jeho nevděčného syna Carla (Alex Nicol), kterým namluví historku o tom, kterak na lodi v přístavu opilý usnul a probudil se až na širém moři. Právě v tomto momentě se snímek láme v nezáživné námořnické drama s centrální otcovskou figurou, v němž přijdou na řadu i modlitby.

Bruno totiž ve starém Linderovi spatřuje milujícího otce, jehož absence v jeho životě (jak nám film říká), ho dovedla ke kriminalitě. Jak se dozvídáme hned v úvodu, Bruno je tzv. three-time loser, takže se vskutku snaží udělat vše proto, aby jej policisté nedopadli. Zatímco se schovává na lodi přátelského námořníka, který ho vzal za svého syna, Carl za něj přebírá roli a ve městě vyřizuje jeho "obchody". A samozřejmě usiluje o Brunovu milenku Connie (Bruno se s ní paradoxně za celý film setká jen v jedné scéně), o kterou má evidentní zájem i policejní vyšetřovatel Kelsey (Stephen McNally).


Náhle vytracená tíseň z faktické nemožnosti úniku ze San Francisca, nedotažený motiv milostného vzplanutí tří mužů k jedné ženě a vcelku nepochopitelné vyšumění policejního vyšetřování z příběhu na úkor rodinného rozjímání na moři snímku značně ubližuje. Diváckou atraktivitu si částečně zachová snad jen atmosférou Fisherman's Wharf 50. let, jež se mu podle Riche daří zachytit nejlépe ze všech jím vystopovaných sanfranciských noirů (2). 

(1) RICH, Nathaniel. San Francisco Noir. New York : The Little Bookroom, 2005. str. 81
(2) Tamtéž, str. 82.

Režie: George Sherman
Produkce: Aaron Rosenberg (Universal Pictures)
Scénář: Ernest K. Gann podle vlastního románu Fiddler's Green
Kamera: Russell Metty
Hudba: Frank Skinner
Střih: Ted J. Kent
Hrají: Richard Conte, Shelley Winters, Stephen McNally, Charles Bickford, Alex Nicol ad.

Distribuce: Universal Pictures
Premiéra: listopad 1951

Odkazy
CSFD
IMDb
Allmovie

19. února 2012

Thieves' Highway (1949)

Thieves' Highway
USA, 1949, 94 min.

Thieves' Highway (1949) pro mě ještě donedávna byl "ten nezáživný noir o jabkách", pak jsem ale přijela do Kalifornie, začala se pravidelně krmit Golden Delicious od místních farmářů a láska ke mnou do té doby podceňovanému Dassinovu snímku vzplála sama. 

Tradičně nepřehlédnutelná robustní Hope Emerson
 v epizodní roli neodbytné Figliovy zákaznice.

Málokterému režisérovi se podařilo nezapomenutelně vytvořit dusnou atmosféru městské džungle v tolika rozličných prostředích tak jako Dassinovi - ať už ve vězeňském komplexu (Brute Force) nebo turisticky vyhledávaných světových metropolích jako New York (Obnažené město), Londýn (Noc a město), Paříž (Rvačka mezi muži) či San Francisco (Thieves' Highway). Obzvlášť právě posledně jmenovaný v kontextu sanfranciských noirů vyniká tím, jak až na výjimky (Bay Bridge) opomíjí ty nejatraktivnější lokace města (Golden Gate Bridge, Telegraph Hill s Coit Tower, lanová tramvaj Powell Street, Russian Hill, Nob Hill atd.) a naprosto funkčně se mu hierarchizované noirové podsvětí se vším všudy daří vytvořit v prostředí farmářského tržiště u Ferry Building (na jeho místě dnes stojí nákupní centrum Embarcadero).

Stejně tak se v kvalitách Dassinova na dlouhou dobu posledního filmu natočeného v Americe odráží sevřený časový úsek tří dnů, během kterých se syžet snímku odehrává, a ambivalentní povaha všech postav, z nichž ani jednu nelze považovat za čistě kladnou. Motivace ústředního protagonisty Nicka (Richard Conte) sice můžeme do jisté míry považovat za hrdinské (touha pomstít otcovu trvalou zdravotní indispozici, za kterou je zodpovědný mafiánský trhovec Figlia), nicméně sám se chová nečestně, když bez jakýchkoliv morálních zábran podvádí svou novopečenou snoubenku Polly (Barbara Lawrence) s prostitutkou Ricou (Valentina Cortese). 

zleva: Rica, Polly a Nick

Obě ženy ovšem Nicka taktéž využívají - k finančnímu prospěchu. Rica od Figlii dostala zaplaceno, aby odvedla Nickovu pozornost a on jej tak mohl okrást; Pollyina láska ke snoubenci vyprchá v momentě, kdy zjistí, že přišel o všechny peníze. Zákeřně se projeví i Nickův společník Ed (Millard Mitchell), který vykořisťuje nebohé farmáře, a stejně tak i jejich konkurenti mezi dovozci Slob a Pete, kteří čekají na příhodný moment, kdy by Eda mohli okrást o jeho náklad. Figlia ztvárněný výtečným Lee J. Cobbem pak se svými nečestnými obchodními praktikami a "armádou" drsných přisluhovačů stojí na samotném vrcholu trhovecké hierarchie, která funguje zcela dle pravidel gangsterského podsvětí.

Na škodu snímku je snad jen problematický závěrečný happyend, v němž se ustanovuje milostný vztah mezi Nickem a náhle "napravenou" Ricou, kteří odjžídí ze San Francisca vstříc společné budoucnosti (navzdory krátké známosti dokonce plánují svatbu). Jak se dá tušit, a potvrzuje to i literatura (doporučuji režisérovu monografii od Australana Petera Shelleyho Jules Dassin : The Life and Films z roku 2011), jednalo se pravděpodobně o zásah výkonného šéfa studia 20th Century Fox Darryla Zanucka.


Režie: Jules Dassin
Produkce: Robert Bassler (20th Century Fox)
Scénář: A.I. Bezzerides podle vlastního románu Thieves' Market
Kamera: Norbert Brodine
Střih: Nick DeMaggio
Hudba: Alfred Newman
Hrají: Richard Conte, Valentina Cortese, Lee J. Cobb, Barbara Lawrence, Jack Oakie a další

Distribuce: 20. září 1949
Premiéra: 20th Century Fox

Odkazy
CSFD
IMDb
Allmovie

17. února 2012

Noirová hádanka (5.)

Novinky z Noirlandu

Několik kusých zpráv, které by noirovým fanouškům neměly uniknout:

1) Knih o noiru přibývá téměř exponenciální řadou. V srpnu vyšla publikace Sary Imogen Smith In a Lonely Place, v níž se autorka zabývá noirem mimo (velko)městské prostředí. V září následovala studie Williama Parka, která si ve svém titulu pokládá klíčovou otázku: What is Film Noir? V lednu se na pulty knihkupectví dostala kniha o nečekaných průnicích noiru a screwball comedy. Osobně se velmi těším na biografii noirové královny Barbary Stanwyck, jejímž autorem je Dan Callahan. V následujících dnech a týdnech se pak můžeme těšit na další z publikací Alaina Silvera a Jamese Ursiniho, tentokrát zaměřenou na noirové režiséry, nebo na studii o filmu noir jako žánru (autor: William Luhr). 


2) Z online čtení doporučujeme například nové číslo Bright Lights Film Journal nebo blogerské příspěvky Petera Bogdanoviche, který nedávno psal například o Double Life nebo Hlubokém spánku.

3) Do amerických kin se chystá třetí režijní počin Jill Sprecher nazvaný Thin Ice, který byl v několika recenzích označen za mrazivý noir připomínající například Fargo nebo Jednoduchý plán. Na projekci se chystáme příští týden a o své dojmy se s vámi rádi podělíme.

7. února 2012

Gene D. Phillips: Out of the Shadows: Expanding the Canon of Classic Film Noir

V dnešní době, kdy o filmu noir existují desítky knížek a stovky dílčích studií, by si měl každý autor položit otázku, co právě jeho publikace přinese nového a objevného. Gene Phillips, mimochodem rovněž působící jako jezuitský kněz, si s odpovědí příliš hlavu nelámal. Pod falešnou záminkou, že zásadním způsobem zreviduje kánon filmu noir, vydal v letošním roce podle mých propočtů už svou dvaadvacátou publikaci o filmu.

Jak dokazuje předmluva, Phillips je skálopevně přesvědčen, že svou knihou přináší do debaty o noiru svěží vítr. Čtenář se však jistě tak lehce ošálit nenechá. Tak zaprvé, Phillips se neobtěžuje film noir nijak definovat. V celé knize o něm mluví ve velmi vágních termínech a ani po přečtení tří set stran nenabydete pocitu, že autor probírané tematice rozumí. Velmi často se například Phillips odvolává na tradici německého expresionismu, kterou hledá i v těch nejméně příhodných filmech (vliv expresionismu je Phillips schopen vystopovat i třeba v Talentovaném panu Ripleym) a hlavně se zdá, že jej v některých případech slučuje s realismem (ačkoliv jsou to spíše termíny protikladné). Celkově mám pocit, že jediné pojmy, které Phillips používá pro popis vizuální stránky filmů, jsou právě expresionismus a realismus, což, jak jistě uznáte, možnosti filmové analýzy značně omezuje. Laura Otty Premingera se tak podle Phillipse vyznačuje až týdeníkovým (newsreel) realismem... 


Druhý problém tkví v tom, že Phillips nemá nadíváno ani načteno, což jeho ambici rozšířit kánon filmu noir činí velmi úsměvnou. Posuďte sami: ve své knize píše o filmech jako Act of Violence Freda Zinnemanna nebo Stranger on the Third Floor Borise Ingstera a snaží se nás přesvědčit, že se jedná o zapomenuté a diváky i historiky ignorované filmy noir. Sebe se tak pokouší stylizovat do role objevitele a noirového guru. V několika kapitolách skutečně píše o filmech, které s noirem nebývají příliš často spojovány (například Anatomie vraždy nebo Song of the Thin Man). Zdůvodnění zařadit je do noirového korpusu jsou ale většinou velmi prázdná a nepřesvědčivá. Například v případě Premingerova filmu Phillips píše, že snímek disponuje cynickou atmosférou a zdůrazňuje temné stránky života. (s. 171) Podle mého prostě Phillips potřeboval záminku, proč zařadit kapitolu o svém oblíbeném filmu a režisérovi (například právě o Premingerovi Phillips psal dříve v knize Exiles in Hollywood, která trpí podobnými nešvary). O pečlivými argumenty podloženém obohacení noirového kánonu tedy nemůže být v žádném případě řeč. 

Jednotlivé kapitoly jsou jakýmisi podivnými kompiláty produkčních historií, dějových synopsí (někdy k nesnesení dlouhých) a stručného přehledu kritického přijetí. S řadou tvůrců Phillips vedl rozhovory, a tak nikdy nevynechá příležitost pochlubit se a zařadit nějakou tu režisérovu citaci - a to i v případě, že se to vůbec nehodí. S užíváním citací má Phillips vůbec značný problém - mnohokrát například cituje naprosto samozřejmá tvrzení nebo části synopsí jiných autorů (jakoby podobných "postřehů" nebyl sám schopen). Pokud se v některých pasážích pouští do teoretičtějších vod, jsou výsledkem úsměvné výroky jako tento: "The docu-noir tradition (...) represents a combination of documentary realism and film noir, intended to give a documentary realism to a film noir." (s. 178)

Vše vrcholí epilogem, jehož autorem je Jim Welsh, Phillipsův přítel a patrně i obdivovatel, který o autorovi píše výhradně jako o Otci Phillipsovi (jezuitským knězem je od roku 1965). Důvod, proč knihu uzavírají slova někoho jiného, je prostý: Phillips onemocněl a nechtěl žádným způsobem zdržovat vydání publikace (asi abychom nezůstali dlouho ochuzeni). Welsh ovšem na prostoru osmi stran pouze přináší více zmatku a celý epilog působí násilně a zbytečně. 

Pokud můžu radit, publikaci Out of the Shadows se raději vyhněte. I přes lákavý název v ní autor nepřináší nic nového. Na 300 stranách pouze přesvědčuje o vlastní nekompetenci, která vyniká zejména ve srovnání s knihami skutečných odborníků a znalců filmu noir, za jaké považuji například Jamese Naremorea, Alaina Silvera a Jamese Ursiniho nebo Fostera Hirsche.

PHILLIPS, Gene D. Out of the Shadows: Expanding the Canon of Classic Film Noir. Lanham : The Scarecrow Press, 2012. 322 s.

1. února 2012

Gilda (1946)

Gilda
USA, 1946, 110 min.

"Statistics show that there are more women in the world than anything else. Except insects."
Johnny Farrell

Gilda obecně platí za jeden z nejproslulejších filmů noir. Občas mám ale pocit, že z nesprávných důvodů. I v jinak spolehlivém katalogu Amerického filmového institutu se píše, že film znamenal průlom pro Ritu Hayworth, protože jí nabídl první významnou dramatickou roli a navždy ji klasifikoval jako femme fatale. S druhou částí tvrzení jednoduše nemůžu souhlasit: postava Gildy je leccos, jen ne klasická femme fatale. Naopak, v příběhu o milostném trojúhelníku a nelegálních obchodních aktivitách v argentinském Buenos Aires plní Gilda funkci oběti, s níž mužské postavy zacházejí jako se špinavým prádlem (příměr, který tvůrci filmu sami užívají). 

Vypadá jako femme fatale... občas i mluví jako femme fatale.
A přesto je Gilda jen ubohá oběť ovládaná bezcitnými muži.
Jestliže Gilda v některých pasážích působí jako vypočítavá a promiskuitní žena, je to pouze projev zoufalosti a lásky k Johnnymu (Glenn Ford), který ji programově ignoruje. Femme fatale je ze své podstaty vypočítavá, není schopna opravdového citu a svou krásu a sex-appeal využívá výhradně k dosažení sobeckých cílů. V případě Gildy je tomu však naopak: jediné, po čem Gilda skutečně touží, je láska a pochopení a divák o pravosti jejích citů většinu stopáže nepochybuje. (obr. 1) Zajímavý efekt proto má subjektivní voice-over patřící Johnnymu, který se čas od času objevuje, aby Gildu pošpinil. Dostává se do konfliktu s tím, co o Gildě skutečně víme, a jen zvýrazňuje pocit nespravedlnosti, který přichází vždy ve chvíli, kdy se mužští protagonisté (zejména Johnny, ale i Ballin v podání George Macreadyho) ke Gildě chovají jako ke kusu majetku a ne jako k lidské bytosti. A tak zatímco ji Johnny popisuje jako bezpáteřní mrchu, která střídá jednoho mladého partnera za druhým, my vidíme její skutečné utrpení a nezbývá nám, než s ní hluboce soucítit. 

Eddie Muller v úvodu k projekci Gildy na Noir City přičetl tento rozměr účasti producentky Virginie Van Upp. A skutečně: pokud se na film podíváte s vědomím, že za jeho vznikem stála silná ženská osobnost, možná na něj změníte názor a budete jej vnímat odlišně. Vůbec vztahy v rámci ústředního milostného trojúhelníku jsou mimořádně zajímavé a i pro vychýlený noirový svět nestandardní. O homoerotickém poutu mezi Johnnym Farrellem a Ballinem, do jisté míry symbolizovaném Ballinovou vycházkovou holí, toho bylo napsáno víc než dost (viz například příspěvek Richarda Dyera ve sborníku Women in Film Noir). Řada obrazových kompozic pracuje s napětím mezi trojicí protagonistů například tím, že Ballina nejdříve upozaďuje (obr. 2) a později naopak až démonizuje (obr. 3). Rovněž užívání mříží nebo zrcadel je v mnoha případech výmluvné.

Přestože je Gilda Ballinovou manželkou,
v záběrových kompozicích se častěji objevuje vedle Johnnyho.
Ballin po svém návratu "mezi živé".
Gilda není vizuálně podmanivá jako například Pojistka smrti ani vypravěčsky rafinovaná a komplexní jako Laura či Hluboký spánek. Přesto je její místo v pantéonu nejlepších filmů noir zasloužené. Nabízí interpretačně bohatý materiál (ženská postava, homosexualita, válka) v jisté režii Charlese Vidora. A hlavně - a nemá cenu to nikterak zastírat - film těží z neopakovatelné chemie mezi Glennem Fordem a Ritou Hayworth, které výborně doplňuje charismatický záporák George Macready. "Gilda, are you decent?"
 
Režie: Charles Vidor
Produkce: Virginia Van Upp (Columbia Pictures)
Scénář: Marion Parsonnet
Kamera: Rudolph Maté
Hudba: Hugo Friedhofer
Výprava: Stephen Goosson, Van Nest Polglase
Střih: Charles Nelson
V hlavních rolích: Rita Hayworth, Glenn Ford, George Macready, Joseph Calleia, Steven Geray a další

Distribuce: Columbia Pictures
Premiéra: 15. dubna 1946

Odkazy
CSFD
IMDB
Allmovie