Ďábelské ženy (1955)

Les Diaboliques
Francie, 1955, 114 min.

Slavný film Henriho-Georgese Clouzota končí šokujícím twistem, po němž následuje naléhavá výzva divákům: "Nebuďte ďáblové. Neničte zájem, který by vaši přátelé mohli mít o tento film. Neříkejte jim, co jste viděli. Děkujeme vám za ně." Protože nechci skončit v pekle, budu se držet jen základních informací o zápletce, aniž bych prozradil její vyústění. 

Film, adaptovaný z knižní předlohy dvojice Boileau-Narcejac (mj. také předloha k Vertigu /1958/), se z velké části odehrává v prostředí internátní školy a zaměřuje se na zvrácený milostný trojúhelník. Krutý ředitel školy Michel Delassalle (Paul Meurisse) je ženatý s křehkou majitelkou instituce Christinou (Véra Clouzot), ale mezitím nepokrytě udržuje poměr s jednou z učitelek, Nicole (Simone Signoret). Mezi ženami se ale postupně vytvoří pouto, které je přivede k myšlence zabít bezcitného tyrana. Častý noirový motiv dokonalé vraždy má v tomto případě překvapivé vyústění, které není radno prozrazovat. 

Clouzot celý film režíruje velmi metodicky a chladně. Používá omezenou a nekomunikativní naraci, která se v závěru ukazuje jako maximálně efektivní. Skvěle funguje obsazení - zejména slizký Meurisse jako ohavný ředitel, jeho nemocná manželka v podání režisérovy skutečné životní partnerky Véry a nejslavnější z trojice, Simone Signoret, v roli málo čitelné Nicole. 

Snímek měl obrovský mezinárodní ohlas a jeho inovativní reklamní kampaň ovlivnila spoustu dalších projektů, včetně Wilderova Svědka obžaloby (Witness for the Prosecution, 1957) a Hitchcockova Psycha (1960). Po 70 letech od uvedení jde o vyhledávanou a často citovanou klasiku, která je dostupná například na DVD a blu-rayi od Criterion Collection. 

Režie: Henri-George Clouzot
Produkce: Henri-George Clouzot (Filmsonor, Vera Films)
Scénář: Jérôme Géronimi a Henri-George Clouzot podle knihy Pierrea Boileaua a Thomase Narcejaca 
Kamera: Armand Thirard
Hudba: Georges Van Parys
Výprava: Léon Barsacq
Střih: Madeleine Gug
V hlavních rolích: Simone Signoret, Véra Clouzot, Paul Meurisse, Charles Vanel, Jean Brochard a další

Distribuce: Cinédis
Premiéra: 29. ledna 1955

Odkazy:
IMDb
CSFD
Allmovie

Illegal (1955)

Illegal
USA, 1955, 88 min.

Jedním z mnoha filmů, ve kterých Edward G. Robinson potvrdil svou hereckou extratřídu, je noirové drama Illegal, jež v produkci Warner Bros. režíroval Lewis Allen. Robinson zde hraje okresního prokurátora Victora Scotta, který má tak vyvinuté rétorické a argumentační schopnosti, že do cely smrti v ostře sledovaném případu vraždy dostane zcela nevinného člověka. Scott ale není zákeřná zrůda a když se objeví očišťující doznání někoho jiného, pokusí se nebohého odsouzeného zachránit. Bohužel to nestihne a tento ojedinělý profesní lapsus u něj vede k prudkému profesnímu a osobnímu pádu. 

Scott se potýká s alkoholismem a dokonce sám skončí před soudem. Po této ponižující zkušenosti se rozhodne udělat kariérní otočku a začne se věnovat privátní praxi. Jeho novými lukrativními klienty jsou mimo jiné i lidé pohybující se na hraně zákona, což nejenže ohrožuje Scottovu pověst a morální kredit, ale má to negativní dopad i na životy jeho nejbližších, včetně jeho bývalé asistentky, ke které má otcovský vztah. 

Celý film je koncipován jako charakterová studie pádu, vzestupu a dalšího, již definitivního, pádu jedince a nikdo by nepochyboval o tom, že ve Warner Bros. jej zamýšleli jako hvězdný vehikl pro Robinsona. Je s podivem, že zkušený herec (v době natáčení už překročil 60. rok věku) nebyl za tuto ani jinou roli v bohaté kariéře nominován na Oscara! Ve filmu dále hrají Nina Foch, Jayne Mansfield (tehdejší aktuální Playmate) a celá řada povědomých noirových tváří včetně Hugha Marlowea a Alberta Dekkera. 

Illegal nabídlo jednu z prvních větších příležitostí herečce Jayne Mansfield.

Snímek se vyznačuje přesvědčivým vykreslením soudního, respektive právnického prostředí, což je ve stejné míře zásluha kamery (J. Peverell Marley), výpravy (Stanley Fleischer) a scénáře (společná práce W. R. Burnetta a Jamese R. Webba /první z nich napsal předlohu k rané zvukové gangsterce Malý Caesar, která pomohla z Robinsona před 25 lety udělat hvězdu/). Zajímavě je řešená poprava nevinného odsouzence, kterou nevidíme přímo, ale je divákovi komunikována zlověstným pohasnutím světel v budově. V jedné scéně jsou součásti mizanscény obrazy od Degase a Gaugina, které produkci zapůjčil sám Robinson, vášnivý sběratel umění.

Režie: Lewis Allen

Produkce: Frank P. Rosenberg (Warner Bros.)

Scénář: W. R. Burnett a James R. Webb podle románu Franka J. Collinse

Kamera: J. Peverell Marley

Hudba: Max Steiner

Střih: Thomas Reilly

Výprava: Stanley Fleischer

Hrají: Edward G. Robinson, Nina Foch, Jayne Mansfield, Hugh Marlowe, Albert Dekker a další

Distribuce: Warner Bros.

Premiéra: 15. října 1955

Odkazy

IMDB

CSFD

Allmovie

AFI

Murder Is My Beat (1955)

Murder Is My Beat
USA, 1955, 77 min.

Deset let po Objížďce (Detour) a o poznání méně věhlasné Strange Illusion (oba 1945) natočil olomoucký rodák Edgar G. Ulmer film noir Murder Is My Beat, který se svým způsobem odvolává k tradici americké drsné školy. Původní scénář britského autora a producenta Aubreyho Wisberga začíná in medias res: notně pobitý policista Ray Patrick (Paul Langton) se nachází v hotelovém pokoji, kde jej před okamžikem zanechala tajemná barová zpěvačka Eden Lane (Barbara Payton) podezřelá z vraždy. Ray dostal případ brutálně zabitého muže (nalezeného s hlavou v ohništi) na starosti, ale brzy propadl kouzlu blonďaté krásky a rozhodl se porušit pár předpisů, aby jí dal možnost očistit své jméno. Nyní je však Eden v tahu a je to naopak Ray, kdo se dostává do problémů: v hotelu jej totiž vypátral jeho nadřízený, vždy zásadový kapitán Rawley (Robert Shayne)... 

Film disponuje vtahujícím vyprávěním, k čemuž přispívá Rayův voice-over a rozsáhlá retrospektiva, kterou doprovází. Celý zamotaný případ je prezentován jako quest, kdy jen postupné skládání jednotlivých indicií vede k finálnímu rozuzlení. Kolem postavy Eden tvůrci chytře vytvářejí dojem nejednoznačnosti, takže si dlouho nemůžeme být jisti, zda je skutečně vražedkyní, nebo jen další obětí někoho dalšího. 

Technické zpracování odpovídá kategorii produkce a v lecčem připomene podobně nedokonalou (ale vždy podmanivou) Objížďku. Murder Is My Beat nicméně postrádá naléhavost a existenciální podtext Ulmerova slavnějšího noiru, což vrcholí v (i na hollywoodské poměry) přepáleném happy endu. 

Paul Langton jako Ray je přijatelný, i když se nemůže pochlubit charismatem srovnatelným s největšími noirovými hvězdami. Lépe si v roli Eden vede Barbara Payton, kterou vedle práce pro film (další noiry Trapped /1949/ a Kiss Tomorrow Goodbye /1950/) proslavily i bouřlivé aféry s řadou hollywoodských osobností (mj. s Tomem Nealem z Objížďky) a dlouhodobé potíže s alkoholem a drogami. Bohužel účinkováním v Murder Is My Beat její kariéra de facto skončila. V dalších letech se potýkala s mnoha osobními a zdravotními problémy a v roce 1967 zemřela na selhání srdce a jater. Ještě předtím stihla autorizovat svoje memoáry pod názvem I Am Not Ashamed. Ve vedlejších rolích můžete narazit na několik povědomých tváří. Mě nejvíce potěšil Anthony Jochim z Haasovy Dívky na mostě (The Girl on the Bridge, 1951). 

Film malé společnosti Masthead Productions, založené Wisbergem a Ulmerem, vznikl ve stejném roce jako Líbej mne až k smrti (Kiss Me Deadly, 1955) a přestože - na rozdíl od Aldrichova apokalyptického noiru - nejde o žádné veledílo, noiroví fanoušci by mohli být spokojeni. 

Režie: Edgar G. Ulmer
Produkce: Aubrey Wisberg (Masthead Productions)
Scénář: Aubrey Wisberg
Kamera: Harold E. Wellman
Hudba: Albert Glasser
Střih: Fred R. Feitshans Jr.
Výprava: James W. Sullivan
Hrají: Paul Langton, Barbara Payton, Robert Shayne, Selena Royle, Roy Gordon a další

Distribuce: Allied Artists
Premiéra: 27. února 1955

Odkazy
IMDb
CSFD
Allmovie
AFI

Dementia (1955)

Dementia
USA, 1955, 56 min.

Jestliže bývá svět filmu noir přirovnáván ke zhmotněné noční můře, pak nízkorozpočtový snímek Dementia činí toto spojení naprosto explicitním. Jediný autorský režijní počin v kariéře Johna Parkera je celý konstruován na základě snové logiky, zcela v něm absentují dialogy a ve výsledném tvaru se navzájem mísí prvky expresionistického hororu, freudovského filmu noir a experimentální kinematografie. Zkuste si představit kombinaci Kabinetu doktora Caligariho (Das Kabinett des Doktor Caligari, 1920), Hitchcockovy Rozdvojené duše (Spellbound, 1945) a Odpoledních osidel (Meshes of the Afternoon, 1943) Mayi Deren, a budete velmi blízko dojmu, který ve mě Dementia zanechala.

V průběhu ani ne hodinové stopáže sledujeme počínání mladé ženy (Adrienne Barrett), která se uprostřed noci probudí ze zlého sna v podřadném hotelu a během následujících několika hodin prochází městem a je konfrontována s množstvím vyhrocených situací. Při návštěvě hřbitova se jí například vracejí traumatické vzpomínky na mládí, kdy (s největší pravděpodobností) ubodala vlastního otce poté, co on zavraždil svou nevěrnou manželku. Později se mladá žena dopouští další vraždy, když se její obětí stane bohatý muž z limuzíny (Bruno VeSota). Ve snaze utéct před spravedlností se dostane do nočního klubu, kde ji ovšem dostihne nejen strážník, ale i sám nebožtík odhodlaný usvědčit svou vražedkyni... Každý pokus o synopsi ovšem v případě Dementie nutně selhává, neboť o "děj" tu skutečně nejde. 

Film za pomoci expresivní vizuální stylizace dramatizuje ženino podvědomí. Podobně jako ve snu jsou za sebou vrstveny situace, které nejsou zřetelně kauzálně propojeny a jejichž vzájemné vztahy si musíme domýšlet a dointerpretovávat. Vazba na realitu je rovněž oslabena, neboť si nikdy nemůžeme být zcela jisti, které z předváděných situací se skutečně staly a které jsou pouze výplodem ženiny snové aktivity a důsledkem jejích úzkostí a traumat. Vedle absence dialogů a expresionistického vizuálu (kontrastní svícení, netradiční rakurzy, dvojexpozice) výsledný znepokojivý dojem dotváří i avantgardní hudební doprovod, jehož autorem je skladatel a pianista George Antheil. Vokály, které ale stejně jako celá zvuková stopa neobsahují žádný text, nazpívala letos zesnulá zpěvačka Marni Nixon. 

Film byl do vybraných amerických kin uveden v prosinci 1955 a dočkal se jen nepatrného zájmu diváků. Kritika si s ním evidentně nevěděla rady; například časopis Variety uvedl, že se jedná "patrně o nejpodivnější film, který byl kdy uveden do kino distribuce". Kvůli neuspokojivým komerčním výsledkům byl o 14 měsíců později nasazen do kin znovu pod změněným názvem Daughter of Horror a s přidaným "vysvětlujícím" komentářem Eda McMahona. Podle všeho to však snímku příliš nepomohlo. 

Až s odstupem několika let se kolem filmu vytvořil kult, který dokázal ocenit Parkerovu invenci. Původní verze tohoto surrealistického filmu noir bude ještě několik týdnů k vidění prostřednictvím služby MUBI. Komentářem doplněnou verzi si můžete zadarmo stáhnout zde. 

P.S. O jiném "němém" filmu noir Thief (1952) jsme psali již dříve tady.

Režie: John Parker
Produkce: John Parker (J. J. Parker Productions)
Scénář: John Parker
Kamera: William C. Thompson
Hudba: George Antheil, Ernest Gold
Výprava: Ben Roseman
Střih: Joseph Gluck
V hlavních rolích: Adrienne Barrett, Bruno VeSota, Ben Roseman, Richard Barron a další

Distribuce: Exploitation Pictures
Premiéra: 22. prosinec 1955 (obnovená premiéra 18. února 1957 pod názvem Daughter of Horror)

Odkazy
IMDb
CSFD
Allmovie

Velký nůž (1955)

The Big Knife
USA, 1955, 114 min.

14. května 1955, čtyři dny před oficiální premiérou Líbej mne až k smrti (Kiss Me Deadly, 1955), padla poslední klapka jiného snímku režírovaného Robertem Aldrichem, Velkého nože. Film vznikl v Aldrichově nezávislé produkci jako adaptace stejnojmenné divadelní hry Clifforda Odetse z roku 1949. (V hlavní roli původní broadwayské inscenace se představil John Garfield.)

Po zhlédnutí Velkého nože se asi jen málokdo ubrání názoru, že se jedná o jakési vyrovnávání účtů mezi Aldrichem (respektive Odetsem) a hollywoodským studiovým systémem. Hlavním protagonistou příběhu je herecká hvězda Charles Castle (Jack Palance), který v těžké životní situaci podlehne tlaku "shora" a navzdory nesouhlasu manželky Marion (Ida Lupino) podepíše novou sedmiletou smlouvu se studiovým bossem Stanleym Hoffem (Rod Steiger). Zástupci hollywoodské mašinérie v čele s Hoffem a jeho pobočníkem Smileym Coyem (Wendell Corey) jsou vykresleni jako bezpáteřní obchodníci, kteří neváhají sáhnout k těm nejodsouzeníhodnějším praktikám, jakými jsou vydírání či dokonce vražda. 

Aldrich i Odets patřili mezi levicově smýšlející umělce a jejich postoje jsou z filmu jasně patrné. Není proto divu, že se Velký nůž dostal pod palbu kritiky zejména lidí z branže, kteří se obávali negativní publicity. Geoffrey Shurlock ze Správy Produkčního kodexu (PCA) formuloval oficiální stanovisko Hollywoodu, když tvůrcům sdělil: "Člověk přirozeně nabývá přesvědčení, že si tímto filmem sami zaneřádíme hnízdo, jak se říká. Odsouzení našeho průmyslu je natolik zřejmé a nekompromisní, že v jeho důsledku jsme všichni vykresleni jako falešní pokrytci. Pokud se ukáže, že výsledný snímek skutečně bude šířit takové negativní postoje, budeme čelit velmi vážným PR problémům." /1/ 

To, že film nakonec prošel schvalovacím procesem PCA, bylo podle mého názoru způsobeno dvěma hlavními faktory. Zaprvé, snímek nás vlastně nevyzývá ke zobecnění toho, co sledujeme. Ve své podstatě prezentuje osobní drama jednoho muže (který je náhodou hercem), který se dostává do konfliktu s jiným mužem (který je náhodou filmovým producentem). Důležité je rovněž i to, že postupně jsou ve filmu rozehrány i další témata a konflikty - například mezi Charlesem a jeho manželkou. A zadruhé, moc Správy Produkčního kodexu v polovině 50. let výrazně upadala a Shurlockův úřad se stále většími obtížemi prosazoval dodržování hollywoodského Produkčního kodexu (což ve Velkém noži odráží i otevřené zpracování motivu sebevraždy, který byl dlouho tabuizován). Roli mohlo sehrát i to, že film vznikal v Aldrichově nezávislé produkci a distribuován byl společností United Artists, která v 50. letech opakovaně bránila právo filmařů svobodně zpracovávat tzv. kontroverzní témata.

Bohužel, z produkčního hlediska je film patrně zajímavější než z hlediska formálního. Na rozdíl od Líbej mne až k smrti je Velký nůž poměrně předvídatelný a statický, což je pochopitelně dáno hlavně charakterem předlohy. Aldrich a kameraman Ernest Laszlo se pokoušejí tuto "divadelnost" překlenout například užíváním výrazných rakurzů nebo netradičních obrazových kompozic nasnímaných za pomoci širokoúhlých objektivů. Výsledek je ovšem uspokojivý jen částečně. Mnohem větší pozornost na sebe zaslouženě strhávají herecké výkony Jacka Palance, Idy Lupino a především Roda Steigera. Ani jim se však nedaří přetavit téměř 115minutovou stopáž v záživnou podívanou. Když hollywoodský film o Hollywoodu, tak raději Město iluzí (The Bad and the Beautiful, 1952) nebo Zrodila se hvězda (A Star Is Born, 1954).

/1/ citováno v katalogu Amerického filmového institutu: http://afi.com/members/catalog/DetailView.aspx?s=&Movie=51444 .

Režie: Robert Aldrich

Produkce: Robert Aldrich (Associates and Aldrich)

Scénář: James Poe, podle divadelní hry Clifforda Odetse

Kamera: Ernest Laszlo

Hudba: Frank DeVol

Výprava: William Glasgow

Střih: Michael Luciano

V hlavních rolích: Jack Palance, Ida Lupino, Wendell Corey, Rod Steiger, Jean Hagen, Shelley Winters, Everett Sloane a další

Distribuce: United Artists

Premiéra: 25. listopadu 1955

Odkazy

IMDB

Allmovie

CSFD

The Big Combo (1955)

The Big Combo
USA, 1955, 89 min.

"First is first and second is nobody."

Poslední záběr jednoho z vrcholných klasických noirů známe všichni. Obraz zamlženého prostranství před potemnělým hangárem s černými siluetami muže a ženy je notoricky známý (i Noir Film Kokořín jej začlenil do svého vizuálu), se zápletkou filmu samotného už je to však horší. Kolik z vás by ji dokázalo převyprávět? Osobně se přiznávám, že byť jsem ho už v minulosti viděla dvakrát, před třetí projekcí jsem marně tápala, o čem že vlastně je. Kromě výrazného vizuálu (John Alton) mi v paměti utkvělo spíše jen několik dílčích scén (kromě té finální třeba nezapomenutelné mučení naslouchátkem, němá poprava, implicitní orální sex a homosexuální zabijáci). A jsem ráda, že jsem si u třetí projekce dělala pečlivé poznámky, protože scénář Philipa Yordana (Johnny Guitar, Detektivní příběh, Tím hůř, když padnou) spletitostí a velkým množstvím epizodních postav opravdu nemá daleko k typickému chandlerovskému vyprávění.

Že The Big Combo vzniklo v pozdní fázi noirového cyklu, kdy všechny konvence a normy s ním spjaté byly vyhroceny, je patrné od začátku filmu - do děje vstupujeme zhruba někde uprostřed fabule, v době, kdy policejní poručík Leonard Diamond (Cornel Wilde) už půl roku sleduje gangsterského bosse Browna (Richard Conte s památně zbrklým frázováním) a jeho vášeň pro Brownovu milenku Susan Lowell (Wildeova manželka Jean Wallace) je v plném proudu. Tvůrci nám tak zapírají moment Diamondova milostného vzplanutí k Susan (pravda, za tu dobu jsme takových viděli už dost) a nenutí nás přihlížet jeho stalkingu platinové blondýnky ani pozorovat jeho spletité pátrání po usvědčujících důkazech Brownových ilegálních aktivit. Zavádí nás rovnou do finišujících dní zdlouhavého případu, jenž začne gradovat Susaniným pokusem o sebevraždu, na který naváže celý řetězec vražd a náhlých úmrtí (tady je opravdu potřeba poznámkový blok). Jedna po druhé, jak postupně přicházejí na scénu, epizodní a vedlejší postavy zase mizí - ať už je to padlý šéfkuchař Bettini (Ted de Corsia z Obnaženého města), bývalý lodní kapitán a nyní obchodník se starožitnostmi Dreyer, Diamondova "old flame" Rita, nedoslýchavý a pomstychtivý Brownův poskok McClure (Brian Donlevy) či zmiňovaní věrní Brownovi kumpáni  Fante (Lee Van Cleef) a Mingo (Earl Holliman), které pojí jasná homoerotická vazba. Nehledě k tomu, že hodnou dobu tápeme, kdo je a jakou roli v případu hraje Alicia, jejíž jméno vysílená Susan mumlá na nemocničním lůžku. A co s tím vším má společného Brownův obchodní partner Grazzi, kterého nikdy nespatříme?

Z hlediska typologie noirových postav se nelze nepozastavit nad padlým andělem Susan, osudovou ženou dvou ústředních protagonistů. Není to však skutečná femme fatale, byť je jasně definovatelná svojí sexualitou. Jako dívka z respektovaných společenských kruhů se Browna nechytila pro peníze a s nimi spojený luxus. Jejich vztah funguje na bázi čiré sexuální závislosti, což příkladně demonstruje ona scéna, v níž Brown rozrušenou Susan chlácholí orálním sexem (perverzní zvrhlost jejich vztahu značí i Brownovo urgentní přání, aby Susan chodila oblečena jen v panensky bílé). Tento moment dokládá, jak diskrétnost Lewisovy režie jde ruku v ruce s úsporným a přitom vysoce efektním stylem Johna Altona - jak Brownova hlava klesá za zády Jean Wallace dolů mimo záběr, kamera najíždí na detail jejího obličeje, v němž se zračí zřetelná rozkoš. To samé platí v případě subtilně znázorněné smrti Rity - nájemní zabijáci jdou do Diamondova bytu, kde, jak z předchozí scény víme, na policistu čeká Rita; po záběru na střílející muže ze samopalů do potemnělého bytu následuje pouze detail koberce, na který upadne oharek cigarety a posléze na něj klesne i ženina ruka, načež kamera přejede tmavou místností nahoru na okno, za nímž problikává neonový nápis Burlesque (patřící klubu, ve kterém Rita pracovala jako tanečnice).

The Big Combo je ukázkovým příkladem Lewisovy důmyslné práce s mizanscénou a vytříbené schopnosti inscenovat scénu do hloubky (v několika plánech). Stejně tak zosobňuje vrchol Altonova barokního stylu - The Big Combo je doslova nejtemnější ze všech noirů, v němž se více než se světlem pracuje právě s tmou. Mlžný opar, rozptýlené zadní světlo, kroužící světlo majáků a blikající neony jsou ve filmu neodlučně spjaty právě s prací Johna Altona.

Režie: Joseph H. Lewis
Produkce: Sidney Harmon (Security Pictures; Theodora Productions)
Scénář: Philip Yordan
Kamera: John Alton
Hudba: David Raksin
Výprava: Rudi Feld
Střih: Robert Eisen
V hlavních rolích: Cornel Wilde, Richard Conte, Jean Wallace, Brian Donlevy, Lee Van Cleef a další

Distribuce: Allied Artists
Premiéra: 13. února 1955

Odkazy
CSFD
IMDb
Allmovie

Líbej mne až k smrti (1955)

Kiss Me Deadly
USA, 1955, 107 min.

O Aldrichově slavné adaptaci populárního románu Mickeyho Spillanea se často píše jako o nukleárním či apokalyptickém noiru. Oba přívlastky jsou velice příhodné a to nejen kvůli námětu, jenž byl silně ovlivněn paranoiou kolem studené války, ale i kvůli pojetí postav a stylistickému ztvárnění, jež ve vztahu k předchozím noirovým snímkům zacházejí nebývale daleko. 

Hlavním hrdinou už není chandlerovský moderní rytíř s přísně nastavenými morálními zásadami, ale bezskrupulózní Mike Hammer (Ralph Meeker), jenž si očividně libuje v násilí a jehož praktiky jsou alespoň z části ospravedlnitelné pouze proto, že lidé kolem něj jsou snad ještě amorálnější než on sám.  To platí nejen pro tajemného arcizločince doktora Soberina (Albert Dekker), který má zvláštní oblibu v enigmatickém vyjadřování, jeho zákeřnou pomocnici Gabrielle/Lily (Gaby Rodgers), ale i pro řadu vedlejších a epizodních figurek (například lékař v márnici). Morální rovnováhu zobrazeného světa se alespoň částečně pokoušejí vyvážit Hammerova sekretářka a milenka Velda (Maxine Cooper) a jeho nejbližší přítel, automechanik Nick  (Nick Dennis). Během pátrání po "velkém čemsi" (the great whatsit) se však oba dostávají do bezprostředního ohrožení a Nick nakonec za svou loajalitu Mikeovi zaplatí životem.

otevření "velkého čehosi" stojí na počátku nukleární apokalypsy

Co se formálních postupů týče, Aldrich a jeho spolupracovníci (zejm. scenárista A. I. Bezzerides) se rozhodli vynechat obligátní voiceover a flashbackovou strukturu a místo toho vyprávění ženou nezadržitelným tempem stále vpřed. Na úrovni stylu pracují s množstvím rakurzů, vychýlených či hloubkových kompozic, nočních scén nebo nezvyklých ruchů (otevírání tajemného kufříku), jež všechny posilují celkový dojem neklidu, zmaru a bezvýchodnosti. (Zájemce odkazuji na studii Alaina Silvera v prvním Film Noir Readeru, kde je styl podroben detailní analýze,  viz str. 208-235.) 

již úvodní titulky divákovi naznačují, že svět
v Líbej mne až k smrti je obrácený vzhůru nohama

Bizarnost a surreálnost světa v Líbej mne až k smrti podtrhují četné aluze: v dialozích se odkazuje mimo jiné na Pandoru, Lotovu ženu nebo Kerbera; zásadní narativní posun je zprostředkován skrze báseň "Remember" prerafaelitské básnířky Christiny Rossetti; opakovaně je ve snímku diegeticky užita vážná hudba a opera; a celý Hammerův quest v sobě nese ozvuky artušovského hledání svatého grálu. Toto spojení tzv. vysokého (opera, klasická hudba, poezie, biblické odkazy) s nízkým (pulpová předloha, důraz na "primitivismus" hlavního hrdiny, propojení sexu a násilí) má za výsledek jeden z nejpozoruhodnějších filmů noir vůbec, jenž ovlivnil řadu pozdějších tvůrců v USA i jinde (Jean-Luc Godard, Quentin Tarantino) a dnes bývá považován za jeden z překlenovacích stupňů mezi klasickým noirem a neo-noirem.

Režie: Robert Aldrich

Produkce: Robert Aldrich, Victor Saville (Parklane Productions)

Scénář: A.I. Bezzerides, podle románu Mickeyho Spillanea

Kamera: Ernest Laszlo

Hudba: Frank DeVol

Výprava: William Glasgow

Střih: Michael Luciano

V hlavních rolích: Ralph Meeker, Albert Dekker, Paul Stewart, Maxine Cooper, Gaby Rodgers, Nick Dennis a další

Distribuce: United Artists

Premiéra: 18. května 1955

Odkazy

IMDB

CSFD

Allmovie

Tight Spot (1955)

Tight Spot 
USA, 1955, 97 min.

Tight Spot je jedním ze čtveřice Karlsonových filmů noir, které byly do kin uvedeny během roku 1955. Natočen byl podle divadelní hry Leonarda Kantora s názvem Dead Pigeon, jež byla sama inspirována skutečným případem Virginie Hill, přítelkyně mafiánského bosse Bugsyho Siegela. Ginger Rogers ve filmu hraje trestankyni Sherry Conley, která je povolána státním prokurátorem, aby svědčila v procesu proti nebezpečnému mafiánovi. Zatímco ji policie drží v ostře střeženém hotelovém pokoji, snaží se gangsteři k Sherry dostat a ve svědectví jí za každou cenu zabránit. 

Po 25 letech strávených v Hollywoodu měla Ginger Rogers za sebou role v nejrůznějších snímcích, nejen v muzikálech a komediích, které ji proslavily především (mj. i v noiru Storm Warning, o němž jsme psali nedávno). Přesto je tak trochu nezvyk vidět ji v dramatické roli. Sherry je životem protřelá žena s drsnou slupkou a cynickým pohledem na svět. I navzdory tomu na diváka působí spíše jako oběť, která se do světa zločinu připletla nešťastnou náhodou. Ač se Ginger Rogers snaží, v několika případech jsem se nemohl zbavit dojmu, že k charakterizaci Sherry používá až příliš laciných prostředků (mluva, gesta), často hraničících až s karikaturou. Rovněž, jak poznamenávají některé recenze, byla na roli příliš stará, což se projevuje v nepříliš fungující chemii s postavou ztvárněnou Brianem Keithem. Trojici ústředních hereckých protagonistů doplňuje Edward G. Robinson. Jeho postava státního prokurátora Lloyda Halletta je však plochá, nezajímavá a nenabízí žádný prostor vyniknout.

Policie odvádí důležitého svědka do soudní budovy,
když náhle se ozve výstřel a svědkovo tělo padne k zemi.

Po střelci ani stopy - vidíme pouze zdi a okna newyorských mrakodrapů.

Limity materiálu byly dopředu jasné: jakožto adaptace divadelní hry se snímek odehrává především v hotelovém interiéru, s čímž si Karlson nedokázal zcela poradit. Filmu tak dominují dlouhé dialogy, jen výjimečně přerušené nějakou akcí. Z filmu vyčnívá zejména úvodní sekvence, kdy sledujeme zabití klíčového svědka v případu neznámým střelcem (viz obrázky výše), a dále nápad zapojit do vyprávění televizní vysílání, v němž běží nekonečná hudební benefice. (obrázek níže) Ta poskytuje humorné odlehčení, ironický komentář k ději a zároveň slouží jako "časomíra", jež neustále připomíná, kolik času zbývá do začátku soudního přelíčení a tím i do doby, kdy bude Sherry konečně v relativním bezpečí. 

Celkově je Tight Spot jedním z méně rozpoznatelných Karlsonových snímků. Pokud hledáte kvalitu, poohlédněte se raději jinde.

Režie: Phil Karlson

Produkce: Lewis J. Rachmil (Columbia Pictures)

Scénář: William Bowers; podle divadelní hry Leonarda Kantora

Kamera: Burnett Guffey

Hudba: George Duning

Výprava: Carl Anderson

Střih: Viola Lawrence

V hlavních rolích: Ginger Rogers, Edward G. Robinson, Brian Keith, Lucy Marlow, Lorne Greene a další

Distribuce: Columbia Pictures

Premiéra: 19. března 1955

Odkazy

IMDB

Allmovie

CSFD

Hell's Island (1955)

Hell's Island
1955, USA, 80 min.

V Hell's Island herec John Payne variuje typ, který u Karlsona ztvárnil již ve dvou starších snímcích (jmenovitě 99 River Street a Kansas City Confidential). V roli Mikea Cormacka, zaměstnance ochranky v kasinu, je najat tajemným mužem na invalidním vozíku, aby odjel do Karibiku, kde se má nacházet vzácný rubín. Po příjezdu na karibský ostrov Mike potkává svou bývalou partnerku Janet (Mary Murphy), která má, jak brzy zjišťuje, prsty nejen ve ztrátě drahého kamene, ale i v uvěznění svého bohatého manžela a tragické smrti jeho obchodního partnera.

Payneův protagonista znovu čelí komplotu, který jej přesahuje a který je mnohem spletitější, než se na první pohled zdá (rubín je ve skutečnosti jen MacGuffin uvádějící vyprávění do chodu). Postupem času roste jeho frustrace a naštvání, což se projevuje nevybíravým zacházením se všemi, kteří jej obklopují. Ne že bychom Mikea nechápali - ve všech případech se stejně jedná o podvodníky a darebáky, kteří si o to říkají. Právě pestrá paleta Mikeových antagonistů je jedním z důvodů, proč film baví. Nejzákeřnější ze všech je femme fatale par excellence Janet, která v jednu chvíli hraje nevinnou a bez zábran se pokouší Mikea svést, aby jen o moment později předvedla, jak dobře to umí s pistolí. Neobvyklou dvojici lumpů představuje tlustý muž na vozíčku a jeho nemluvný poskok. 

Snímek byl částečně nasnímán v reálných karibských lokacích a snad právě tato skutečnost stála za rozhodnutím natočit jej na barevný materiál. Možnosti barevného filmu ale Karlson příliš nevyužívá a celkově se jedná spíše o nevýrazný film se zaměnitelným vizuálem. Potěší naopak poutavý voice-over, pomáhající udržet divákovu pozornost, a několik neotřelých, místy až bizarních nápadů a motivů. Pod úvodními titulky sledujeme část akce, která vysvětluje, proč se v následujícím záběru Mike nachází v nemocnici. Stejný úsek syžetu je v závěru zopakován znovu s tím rozdílem, že na něj navazuje několik dalších záběrů, které nám dovysvětlují, co se stalo s ostatními postavami. Snaha udělat z Mikea co největšího drsňáka je občas hnána až do krajnosti: například hned v úvodu si Mike během toho, co jej lékaři operují, nechává zapálit cigaretu. Později si od ní připaluje druhou, zatímco detektiv, který jej vyslýchá, zahazuje nedopalek přímo na podlahu operačního sálu. Tohle by v našich nemocnicích asi neprošlo...

Hell's Island je po právu nejméně známým a ceněným noirem Phila Karlsona. Přesto je po řemeslné stránce na solidní úrovni a díky určitým campovým momentům zaručuje slušnou zábavu. 

Pozn.: Film byl znovu uveden do kin v roce 1962 pod názvem South Sea Fury.

Režie: Phil Karlson

Produkce: William H. Pine, William C. Thomas (Pine-Thomas Productions)

Scénář: William H. Pine, Maxwell Shane, William C. Thomas

Kamera: Lionel Lindon

Hudba: různí autoři (stock music)

Výprava: Hal Pereira, Al Roelofs

Střih: Archie Marshek

V hlavních rolích: John Payne, Mary Murphy, Francis L. Sullivan, Eduardo Noriega, Arnold Moss a další

Distribuce: Paramount Pictures

Premiéra: 6. května 1955

Odkazy

IMDB

Allmovie

CSFD

5 Against the House (1955)

5 Against the House
USA, 1955, 84 min.

Pokus o dokonalý zločin a válečné trauma jsou témata maximálně příznačná pro film noir. Nicméně s od pohledu slušnými vysokoškolskými studentíky toužícími po povyražení obvykle spojována nebývají a v rámci noirového cyklu tak působí značně neotřele. O to pozoruhodněji pak zní, když vychází z povídky původně otištěné v americkém časopisu pro ženy Good Housekeeping, jejíhož zfilmování se ujala pravděpodobně nejzásadnější osobnost filmu noir 50. let Phil Karlson.

5 Against the House je třetím z Karlsonovy čtveřice noirů z roku 1955 (následoval po Tight Spot a Hell's Island a předcházel fenomenálnímu The Phenix City Story) a jak již bylo řečeno, vypráví příběh čtyř kamarádů z Midwestern University, kteří se z hecu rozhodnou vyloupit kasino v Renu a ukradené peníze vzápětí vrátit, jen aby si dokázali, že nic není nemožné. Všechno se zdá být dokonale naplánované, ovšem jen do té doby, než se jeden z nich (Brick) dočista nepomátne. Má totiž pocit, že jako válečný veterán z Koreje, odkud si odvezl závažné poranění hlavy, by si nějaké ty snadno vydělané peníze zasloužil.

Počáteční odlehčená komediální atmosféra tak postupně ustupuje temnějším konotacím a zhruba od poloviny 5 Against the House ovládne typický noirový maniak 50. let. Briana Keitha v roli vyšinutého veterána si můžete pamatovat z výše jmenovaného Karlsonova noiru Tight Spot či z pozdějšího, ryze béčkového noiru Jacquese Tourneura Nightfall (1957), kde oponuje vynikajícímu Aldo Rayovi (a který více než doporučuji vaší pozornosti). 

První záběr zpívající Kim Novak...

...vystupující ze stínu

...všechny přítomné muže (a diváky) nutně ohromí.

Obdobně jako tato kompozice.

I přesto, že je Brickův charakterový obrat zřetelně motivovaný a předem naznačený (bitka v klubu), působí místy až šablonovitě. Potenciál závěrečné scény v parkovacím komplexu, kde se Al (Guy Madison) snaží Brickovi rozmluvit (sebe)vražedný akt, rovněž není úplně využit. Film jako takový proto pro většinu diváků bude poutavější spíše díky herecké účasti začánající Kim Novak, která v roli klubové zpěvačky Kay doplňuje titulní pětici protagonistů. Že Phil Karlson uměl využít jejího sexappealu, jistě poznáte sami z obrázků výše. Škoda jen, že její postava "Alovy hodné snoubenky" postrádala éteričnost a mystičnost femme fatale, kterou ztvárnila v o rok starším Pushoveru.

Režie: Phil Karlson
Produkce: John Barnwell, Stirling Silliphant (Dayle Production)
Scénář: Stirling Silliphant, William Bowers, John Barnwell a Frank Tashlin (neuveden v titulcích) podle povídky Jacka Finneyho
Kamera: Lester White
Hudba: George Duning
Střih: Jerome Thoms
Hrají: Guy Madison, Kim Novak, Brian Keith, Kerwin Mathews, Alvy Moore, William Conrad ad.

Distribuce: Columbia Pictures
Premiéra: 10. června 1955

Odkazy
CSFD
IMDb
Allmovie

Rvačka mezi muži (1955)

Du rififi chez les hommes
Francie, 1955, 120 min

Poté, co ve Velké Británii natočil Noc a město, vrátil se Jules Dassin k režii až po vynucené pětileté odmlce francouzským snímkem Rififi. Jeho druhý evropský noir se stal jedním z nejadorovanějších caper filmů vůbec a neubránil se častým srovnáním s Hustonovou tematicky spřízněnou Asfaltovou džunglí (The Asphalt Jungle, 1950). V Osudovém kruhu (Le Cercle rouge, 1970) Dassinově snímku například složil poctu Jean-Pierre Melville. Na slavnou sekvenci loupeže v klenotnictví však odkazovala již v roce 1958 ve svém žánru proslulá italská kriminální komedie Zmýlená neplatí (I soliti ignoti, 1958) a parodoval ji i sám Dassin ve své pozdější, v Americe natáčené zlodějské komedii Topkapi (1964).

Rififi, za které Dassin získal cenu za režii v Cannes, kde byl uvedeno v soutěži, vznikal jako nízkorozpočtová (200 000 dolarů) adaptace románu francouzského spisovatele Auguste Le Bretona z roku 1953. Filmový scénář, na kterém Dassin s Le Bretonem spolupracoval, se však od předlohy razantně odklonil. V knize výrazně neučesanější postavy (původem ze severní Afriky) byly ve filmové adaptaci radikálně přetvořeny a pozornost od války gangů byla přesunuta na akt loupeže. V knize minoritní příhoda se ve filmu stala centrální narativní událostí. 

Joe, Mario, Tony a Cesar v akci.

Do popředí se rovněž posunuly vazby mezi čtveřicí zlodějů, Tonym (Jean Servais), Joem (Carl Mohner), Mariem (Robert Manuel) a Cesarem (pod pseudonymem Perlo Vita jej ztvárnil samotný Jules Dassin), a jejich tragický konec. Alistair Rolls a Deborah Walker v kapitole "American in Paris" publikace French and American noir: dark crossings (2009) o vůdcovské postavě Tonyho píší jako o ztělesnění Dassina. V životem znaveném, vyčerpaném Tonym, který si právě odseděl pět let za to, že "nechtěl práskat" (chránil Joea, ke kterému ho pojí téměř otcovské pouto), spatřují paralelu s režisérem, jenž kvůli své komunistické minulosti dostal padáka z Hollywoodu a pět let nemohl sehnat práci. V této souvislosti je pak nadmíru pozoruhodná scéna popravy (ke zhlédnutí zde), v níž Tony (Dassin) za zradu zabijí Cesara (Dassina), který v prosebném gestu rukou svázaných před obličejem přiznává vinu a marně svého kata prosí o odpuštění. 

"Forgive me. I was afraid." - "I really liked you, Macaroni. I really liked you".

Jules Dassin jako Cesar prosící Tonyho o odpuštění.

V kontextu slavné půlhodinové sekvence loupežného přepadení, kterou Dassin natočil beze slov (dialogy jsou ostatně eliminovány v celém filmu) a bez doprovodné hudby, Rolls a Walker rovněž vyzdvihují brilantní transformaci předmětů každodenní potřeby (deštník) v profesionální nástroje kasařů. Dále rovněž poukazují na to, že v době uvedení Rififi spousta francouzských kritiků vyzdvihovala Dassinovo kvazineorealistické užití pařížských exteriérů. Po New Yorku (Obnažené město), San Franciscu (Thieves' Highway) a Londýně (Noc a město) byla Paříž již čtvrtým městem, které Dassin tak nezapomenutelně oblékl do noirového hávu.

Rififi (či Rvačka mezi muži, chcete-li) je přesně tím filmem, na kterém je stále co objevovat a každá jeho další projekce vás něčím obohatí. Snad se mi někdy podaří vidět jej na plátně.

Režie: Jules Dassin
Produkce: René Gaston Vuattoux
Scénář: Jules Dassin, René Wheeler, Auguste Le Breton
Kamera: Philippe Agostini
Hudba: Georges Auric
Střih: Roger Dwyre
Hrají: Jean Servais, Jules Dassin (Perlo Vita), Carl Mohner, Robert Manuel, Marcel Lupovici

Distribuce: Pathé Consortium Cinéma
Premiéra: 13. dubna 1955

Odkazy
CSFD
IMDb
Allmovie

Lovcova noc (1955) & The Night of the Hunter (BFI Classics)

The Night of the Hunter
USA, 1955, 93 min.

Na otázku, kterou z filmových rolí Roberta Mitchuma považujete za nejlepší, by většina z vás by jistě odpověděla, že Harryho Powella z Lovcovy noci. Mitchumem ztvárněná postava psychopatického pastora s rysy Modrovouse je vskutku nezapomenutelná, ale kdybyste měli popsat film samotný (samozřejmě za předpokladu, že jej neznáte zpaměti), jeho dějovou osnovu a zásadní scény, dokázali byste to? 

Ono se toho totiž v Laughtonově snímku až tolik neděje. Mitchumův zvrácený kněz se v podstatě celých devadesát minut snaží z malých sourozenců dostat informaci o tom, kam jejich otec Ben Harper (Peter Graves) ukryl peníze z loupeže, k níž se ze zoufalství uchýlil a za kterou byl nedávno pověšen. A že se snaží urputně.

V rámci expozice jako diváci přihlížíme objevu ženské mrtvoly anonymními dětmi na schodech do sklepa anonymního domu. Kdo má její vraždu na svědomí a co je ona osoba zač, nám tvůrci naznačují v následujících scénách, jimž dominuje kazatel Harry Powell. Že s ním nebude něco v pořádku vyčteme z jeho tetování Love/Hate na prstech rukou. A skutečnost, že volné chvíle tráví v strip klubu, kde si při pohledu na spoře oděnou tanečnici protrhává kapsu orgasmicky se otevírající kudlou (navíc v momentě, kdy jej přichází zatknout policie), mu na věrohodnosti rovněž nepřidává.

Kazatel se právě chystá zabít svou ovečku

Osud ovšem Harrymu přeje - trest, který si musí odsedět za krádež auta (strážci zákona zatím nemají tušení, kam až jeho kriminálnické činy sahají), mu bohatě vynahradí zjištění, že sdílí celu s odsouzencem k smrti, jenž po sobě venku nechal slušnou sumu peněz. Když se tedy Harry po měsíci dostane na svobodu, logicky zamíří do Harperovy domoviny, kde se vychytrale vetře do rodiny jeho manželky Willy (Shelley Winters). Získat si její přízeň je pro něj coby zkušeného lovce osamělých vdov maličkost. Ovšem s důvěrou Harperových dětí už to tak snadné nemá. Přestože mladší Pearl (Sally Jane Bruce) matčina nového manžela zbožňuje, respekt k autoritativnímu bratrovi Johnovi (Billy Chapin) jí nedovoluje prozradit tajemství o tom, kde otec ukryl peníze. 

Trochu jako Tom a Jerry

V postavě Harryho a především díky jejímu ztvárnění Mitchumem se Laughtonovi a jeho spolupracovníkům, kameramanovi Stanleymu Cortezovi a autorovi výpravy Hilyardovi Brownovi, daří solidně budovat až hororovou atmosféru. Mitchum, přestože měl možnost částečně využít šarmu svých typických milovníků-zatracenců, zde hraje postavu natolik odlišnou od všech svých dosavadních rolí, že není divu, že Lovcova noc v jeho filmografii tak vyčnívá. Gary Cooper, kterého Charles Laughton oslovil jako prvního (a jemuž by Harry Powell seděl perfektně), možnost zahrát si morálně prohnilou postavu odmítl ze strachu, že by si zničil reputaci. Mitchum, pověstný drogovými skandály a lhostejným postojem k názorům okolí, na režisérovu nabídku "I'm directing this film and there's a character in it who is a diabolical shit" řekl pouze: "Present." 

Mitchumovi Lovcova noc samozřejmě kariéru nezničila, ale Charles Laugthon se z negativní kritické odezvy svého snímku nikdy pořádně nevzpamatoval a k režii se už nevrátil. Škoda.

Před jedenácti lety v rámci edice BFI Classics vyšla zajímavá monografie filmu od Simona Callowa. Autor v úvodu sorvnává Laughtonův snímek s jeho literární předlohou, románovou prvotinou amerického spisovatele Davise Grubba z roku 1953. Callow zařazuje Grubbův román z období velké hospodářské krize v Ohiu do kontextu americké literatury (Mark Twain, Ernest Hemingway, William Faulkner) a zmiňuje autorovu inspiraci v muži s tetováním Love a Hate na rukou, kterého kdysi zahlédl v baru. Následně zachycuje proces vzniku scénáře, který měl na svědomí básník, romanopisec a filmový kritik James Agee, scenárista Hustonovy Africké královny (Agee měl závažné problémy s alkoholem a zemřel pouhé čtyři měsíce před premiérou Lovcovy noci). Callow reflektuje změny oproti románu a píše, že většina dialogů byla převzata z knihy, případně je parafrázovala. Rovněž konstatuje, že se tvůrcům nepodařilo přenést na knize tolik ceněné vnitřní monology malého Johna.

Simon Callow tedy reflektuje fázi preprodukce (dotýká se Laughtonovy kariéry u filmu) a obsazování rolí (kromě toho, že jako Harryho chtěl Laughton již zmiňovaného Coopera, původně zamýšlel obsadit Jane Darwell (Hrozny hněvu) do role Rachel Cooper; z lásky ke Griffithovým filmů se však nakonec rozhodl pro Lillian Gish). V části zabývající se natáčením Callow přibližuje zajímavé pozadí vzniku zásadních scén a sekvencí (např. zoufalého útěku dětí po řece vizualizovaného v pohádkovém duchu předlohy či záběr s kazatelem na obzoru za ranního svítání - viz foto níže - kterého zahrál lilipután na poníkovi). Od procesu produkce se pak dostává k postprodukci a přijetí snímku publikem, které při preview vůbec nebylo úspěšné. Cituje tehdejší negativní recenze a objasňuje jeho pozdější reputaci.

Děti na útěku pod dohledem okolní fauny.

Harry Powell nikdy nespí.

CALLOW, Simon. The Night of the Hunter. London: British Film Institute, 2000.

Režie: Charles Laughton
Produkce: Paul Gregory (Paul Gregory Productions)
Scénář: James Agee podle románu Davise Grubba
Kamera: Stanley Cortez
Hudba: Walter Schumann
Střih: Robert Golden
Hrají: Robert Mitchum, Shelley Winters, Lillian Gish, Billy Chapin, Sally Jane Bruce a další

Distribuce: United Artists
Premiéra: 26. července 1955

Odkazy
CSFD
IMDb
Allmovie

High Sierra třikrát jinak

High Sierra / Colorado Territory / I Died a Thousand Times
USA, 1941, 100 min. / USA, 1949, 91 min. / USA, 1955, 110 min.

Ve své době vlivný americký spisovatel a scenárista W. R. Burnett (1899-1982) je (nejen noirovým fanouškům) znám především jako autor románů Little Caesar (1929), High Sierra (1941), I Wasn't Born Yesterday (1943) či Asphalt Jungle (1949), které byly nezapomenutelně zfilmovány předními hollywoodskými režiséry v průběhu let 1931-1950 (I Wasn't Born Yesterday do filmové podoby převedl Jean Negulesco pod názvem Nikdo nežije věčně / Nobody Lives Forever, 1946). Burnett se na některých adaptacích svých literárních děl podílel jako scenárista a scenáristicky rovněž přispěl i ke vzniku dalších filmů (noir), například Revolveru na prodej (This Gun For Hire, 1942) či The Racket (1951). Taktéž je podepsán pod námětem proto-noiru The Beast of the City (1932).

Jeho druhý nejznámější román, High Sierra, se dočkal hned tří filmových adaptací, přičemž všechny vznikly pod hlavičkou studia Warner Bros. Poprvé jej pod stejnojmenným názvem (česky Vysoko v horách) hned v roce jeho vydání zfilmoval Raoul Walsh s Humphrey Bogartem v hlavní roli, přičemž jako spoluscenárista se s Burnettem na snímku podílela další výrazná osobnost Hollywoodu, John Huston. Sám Walsh byl Burnettovou látkou nadšený natolik, že ji o osm let později převedl na filmové plátno znovu pod názvem Colorado Territory (1949), tentokrát však již bez Burnettovy scenáristické účasti (scénář napsali Edmund H. North a John Twist). Výrazným ozvláštněním byla rovněž transformace žánru - z noirové kriminálky do noirového westernu. Třetí (a zatím poslední) verzi, barevnou a v Cinemascope, natočil v roce 1955 Stuart Heisler. Scénář k jeho snímku nazvanému I Died a Thousand Times si tentokrát autor románové předlohy napsal sám a zřejmě proto má k jejímu původnímu vyznění nejblíže.  

Vysoko v horách: Roy (Humphrey Bogart) a Marie (Ida Lupino)

S příběhem Roye Earla, proslulého bankovního lupiče, který po podmínečném propuštění z vězení plánuje svou poslední loupež, po níž odejde do "zaslouženého důchodu", naložili všichni tři tvůrci jinak. Paradoxně nejméně záživná je dnes klasika s Bogartem (můžete klidně odporovat). Walshova verze je totiž až moc přímočará a Bogartův Roy pro nás na rozdíl od Roye v podání Jacka Palance (Heislerova verze) neskýtá žádné tajemství. Zatímco Vysoko v horách nám vše servíruje na zlatém podnose - úvodní expozice nám prostřednictvím montáže plně podává charakterizaci a motivace hlavního hrdiny - v I Died a Thousand Times protagonistovu temnou minulost odhalujeme postupně, což jej dělá divácky atraktivnějším. Nehledě k tomu, že role nevypočitatelného záporáka sedí víc právě Jacku Palanceovi. Tatáž postava (ovšem přejmenovaná) ztvárněná Joelem McCreou v Colorado Territory je (jako všechny ostatní ve filmu) posunuta jiným směrem, což je samozřejmě dáno změnou žánru. Na rozdíl od obou Royů, jež vězení opouští "legálně" (co na tom, že je jejich omilostnění soudem výsledkem úplatků ze strany vůdců jejich zločinecké bandy), McCreův Wes McQueen z vězení utíká. Nutno rovněž podotknout, že ve srovnání s nimi je dle ducha romantického hrdiny Divokého Západu vyobrazen "nejkladněji".

I Died a Thousand Times: Roy (Jack Palance) a Marie (Shelley Winters)

Možná zajímavější než samotný mužský hrdina jsou v Burnettově příběhu ženské protagonistky - chromá Velma, k níž se Roy upne, a tanečnice Marie, jíž naopak opovrhuje - které by měly fungovat jako zrcadlový opak té druhé (čemuž napomáhá i tradiční, stereotypní výběr blondýna vs. bruneta). Velma, která se zprvu zdá typickou femme attrapée, ženou představující pro zkaženého hrdinu snažícího se o nápravu hotovou spásu, se totiž nakonec projeví jako osudová kráska, jež hrdinu pouze využije a poté, co se kvůli ní uchýlí ke zločinu, jej zahodí. Naopak z Marie, která v sobě má na první pohled kouzlo smyslné femme fatale s pochybnou minulostí, se nakonec vyklube onen anděl s tendencí věrně ochraňovat svého milovaného muže. Z hlediska pojetí ženských postav jde nejdál Colorado Territory, kde se milující Colorado (Marie) regulérně popere s vypočítavou Julií (Velmou), která se právě chystá udat Wese (Roye) pro peníze z odměny za dopadení, a v závěru dokonce bere do rukou zbraň a brání svou lásku vlastním tělem, až nakonec oba, ruku v ruce, umírají pod palbou kulek.

U Vyskovo v horách a I Died a Thousand Times je rovněž pozoruhodné zasazení děje do kouzelného prostředí Kalifornie, v níž se v pozadí rozlehlých pouští rozprostírají vrcholky Sierry Nevady. Mimoměstské prostředí noirovým hrdinům tradičně nabízí útočiště před zločinem prolezlým městem a vlastní zhoubnou minulostí. Hory, kam v závěrečné honičce zraněný Roy prchá před policií, však jakoby nahrazovaly městské vertikály, které pro padlého hrdinu představují past, z níž není úniku.

High Sierra
Režie: Raoul Walsh
Produkce: Hal B. Wallis (Warner Bros. Pictures)
Scénář: W.R. Burnett a John Huston podle Burnettova románu High Sierra
Kamera: Tony Gaudio
Hudba: Adolph Deutsch
Střih: Jack Killifer
Výprava: Ted Smith
Hrají: Ida Lupino, Humphrey Bogart, Arthur Kennedy, Joan Leslie, Henry Hull, Henry Travers a další

Distribuce: Warner Bros. Pictures
Premiéra: 4. ledna 1941
V ČR na DVD od 11. února 2004 (Warner)

Odkazy: 
CSFD
IMDb
Allmovie

Colorado Territory
Režie: Raoul Walsh
Produkce: Anthony Veiller (Warner Bros. Pictures)
Scénář: Edmund H. North a John Twist podle románu W. R. Burnetta High Sierra
Kamera: Sidney Hickox
Hudba: David Buttolph
Střih: Owen Marks
Výprava: Ted Smith
Hrají: Joel McCrea, Virginia Mayo, Dorothy Malone, Henry Hull a další

Distribuce: Warner Bros. Pictures
Premiéra: 11. června 1949

Odkazy:
CSFD
IMDb
Allmovie

I Died a Thousand Times
Režie: Stuart Heisler
Produkce: Willis Goldbeck (Warner Bros. Pictures)
Scénář: W.R. Burnett podle vlastního románu High Sierra
Kamera: Ted D. McCord
Hudba: David Buttolph
Střih: Clarence Kolster
Výprava: Edward Carrere
Hrají: Jack Palance, Shelley Winters, Lori Nelson, Lee Marvin, Lon Chaney Jr., Ed Fury, Dennis Hopper a další

Distribuce: Warner Bros. Pictures
Premiéra: 9. listopadu 1955

Odkazy:
CSFD
IMDb
Allmovie