Johnny Eager
USA, 1941, 107 min.
Johnny Eager (Robert Taylor) je mistr kamufláže. Jako bývalý trestanec před širokým okolím - a zejména před zraky svého probačního úředníka - předstírá, že žije spořádaný život a poctivě si vydělává jako taxikář. Ve skutečnosti ale nadále vládne podsvětí, rozjíždí jeden ilegální kšeft za druhým a rád se obklopuje luxusem. Nové vzrušení do jeho života přinese nejen plán na otevření moderního psího závodiště, ale zejména setkání s krásnou studentkou sociologie Lisbeth (Lana Turner), jejíž nevlastní otec je shodou okolností bývalým prokurátorem (Edward Arnold), který Johnnyho před lety dostal za mříže.
Snímek zkušeného a vždy spolehlivého režiséra a producenta Mervyna LeRoye je spíše než raným filmem noir aktualizací gangsterek, které byly populární v prvních letech zvukového filmu, než jejich vznik zkomplikovalo zřízení Správy Produkčního kodexu. V souladu s dobovými cenzurními požadavky musí být Johnny za své soustavné překračování zákonných a společenských mezí potrestán, ale než se tak stane, jsem si jist, že řada diváků stihne podlehnout jeho šarmu i svodům života na vysoké noze, které tak atraktivně reprezentuje. Zde lze vidět zřejmou návaznost na klasiky 30. let jako Malý Cézar (Little Caesar, 1931) nebo Veřejný nepřítel (Public Enemy, 1931).
Od počátku je zřejmé, že Johnny Eager byl pro studio MGM prestižní, áčkovou produkcí. Disponuje štědrými produkčními hodnotami, relativně dlouhou stopáží i mnoha věhlasnými jmény v obsazení a štábu. Robert Taylor a Lana Turner mají dostatek prostoru prokázat své charisma a sex appeal a není pochyb o tom, proč oba patřili k největším hvězdám studiové éry (Taylor byl v roce 1941 na vrcholu slávy, Turner k ní pomalu, ale jistě směřovala). Jejich společné scény z úvodu jsou na svou dobu nečekaně žhavé a věřím, že v divácích musely zanechat silný dojem. Z hlediska hereckého řemesla je ale hlavní hvězdou filmu Van Heflin, který za působivé ztvárnění Jeffa Hartnetta, Johnnyho věrného pobočníka závislého na alkoholu, dokonce získal Oscara.
Propagace filmu ovšem podle očekávání stavěla hlavně na páru Taylor a Turner. Na plakátech a v inzerci toto ještě posílilo použití zkratky T'NT složené z počátečních písmen jejich příjmení, která měla příhodně podtrhnout "výbušný" charakter této hvězdné kombinace. Tržby celosvětově přesáhly 2,5 milionu, což pro MGM znamenalo čistý zisk 1 110 000 dolarů. O čtyřicet let později se scény z filmu objevily ve výtečné noirové parodii Mrtví muži nenosí skotskou sukni (Dead Men Don't Wear Plaid, 1982).
