Sbohem buď, lásko má (1944; 1975)

Murder, My Sweet                       Farewell, My Lovely
USA, 1944, 94 min.                      USA, 1975, 92 min.

Farewell, My Lovely (1940; v českém překladu Sbohem buď, lásko má) je druhým románem Raymonda Chandlera, ale zároveň jeho prvním, který se dočkal filmové adaptace (o rok starší Hluboký spánek /The Big Sleep/ se na filmová plátna dostal až v roce 1946). Nebyl to však Edward Dmytryk, který marlowovskou látku poprvé zfilmoval, nýbrž jeho kolega z RKO Irving Reis. Málokdo ví, že detektivku o pátrání po ztracené barové zpěvačce a ukradeném náhrdelníku zpracoval v dnes pozapomenutém mysteriózním filmu The Falcon Takes Over (1942) s Georgem Sandersem v hlavní roli. Postavy však tehdy ještě nenesly jména z Chandlerova románu, neboť se jednalo o snímek z již zaběhnuté (falconovské) série.

Svižná expozice Sbohem buď, lásko má (1944) s dočasně
 oslepeným Marlowem startuje dlouhou retrospektivu

Teprve Dmytrykova verze se stala skutečnou (noirovou) klasikou, byť se do ní člověk nemusí zamilovat na první pohled (jak podle vlastní zkušenosti mohu potvrdit). Na vině tomu zřejmě bude poměrně komplikovaná zápletka s řadou postav a s nikdy nekončící záplavou svižných dialogů, kterou někteří docení až po vícerém zhlédnutí (a přečtení předlohy). Někdo si možná pomaleji zvyká i na Dicka Powella, pro kterého Sbohem buď, lásko má (Murder, My Sweet) představovalo výrazný zlom v herecké kariéře (do té doby byl škatulkován jako muzikálový herec). Powell však uštěpačného Marlowa hraje skvěle a směle konkuruje Humphreymu Bogartovi.

Robert Michum v Sbohem buď, lásko má (1975)

Robert Mitchum, který Marlowa ztělesnil až v pozdějším věku (v 70. letech si zahrál ve dvou chandlerovkách, remaku Hlubokého spánku a Sbohem buď, lásko má), však dokazuje, že jemu je cynismus losangeleského soukromého detektiva nejvlastnější. Možná je škoda, že se na něj ve 40. letech při obsazování Phila Marlowa nedostalo. Třetí verze Sbohem buď, lásko má v režii Dicka Richardse totiž kompletně stojí jen na jeho výkonu a je s podivem, že jeho hlášky umocněné intenzivním voiceoverem ještě nezlidověly. Jediné, co snad tehdy již téměř šedesátiletému Mitchumovi škodilo, byly detaily odhalující jeho strhanou tvář, na níž se podepsala nepříliš zdravá životospráva.

Nechápavě musím kroutit hlavou, když si vzpomenu, jak Hampton Fancher (scenárista Blade Runnera) prohlašoval, že Deckarda psal Mitchumovi na tělo. Těžko si lze představit pětašedesátiletého vyžilého staříka, jak honí replikanty a muchluje se s Sean Young. Tedy ne že bych mu to nepřála - vedle mladé Charlotte Rampling v roli charismatické femme fatale Velmy mu to v Sbohem buď, lásko má sluší velice. Škoda jen, že Rampling nedostala více prostoru k využití působivého sex-appealu.

Charlotte Rampling v objetí věčného milovníka Roberta Mitchuma

Přestože se o Dmytrykově verzi často píše jako o jedné z nejlepších adaptací chandlerovské látky, atmosférou je rozhodně věrnější ta pozdější s Mitchumem. Afroameričani, prostituce a hazard byly ve 40. letech ve filmu ještě tabu, v 70. letech už však nikomu nevadily. K dobru Richardsovy adaptace se počítá i rozhodnutí vynechat zbytečnou postavu Marlowovy ženské pomocnice Anne (v Dmytrykově verzi se přetransformovala ve Velminu nevlastní dceru). Potěší také účast další noirové ikony Johna Irelanda a pozdější legendy Harryho Deana Stantona. Angažování Sylvestera Stalloneho do epizodní role bouchače z dnešního pohledu působí spíše bizarně.

Rok před Rockym: Sylvester Stallone jako jeden z gangsterů

Dmytrykův film je zase podstatně působivější z hlediska vizuálního stylu (památná halucinační sekvence) a kromě jiného těží z charismatu robustního Mikea Mazurkiho v roli Moose Malloye, který je v Chandlerově knize jen postavou v pozadí, jež se zjeví na začátku a na konci. Obě verze mu dávají podstatně větší prostor, než jaký pro něj spisovatel zamýšlel.

Sbohem buď, lásko má (1944): velmi působivé uvedení Malloye do děje.

tamtéž: Malloy jako hrozba v Marlowově halucinaci

Kromě znamenité Chandlerovy předlohy vaší pozornosti bez váhání doporučuji obě dvě diskutované filmové verze. Pokud jste již tu Dmytrykovu viděli a nadšení vás napoprvé minulo, určitě jí ještě dejte šanci. Přinejmenším z kvalitního DVD na velké obrazovce. Zaslouží si to.

 

Murder, My Sweet 
Režie: Edward Dmytryk
Produkce: Adrian Scott (RKO)
Scénář: John Paxton podle románu Farewell, My Lovely Raymonda Chandlera
Kamera: Harry J. Wild
Hudba: Roy Webb
Střih: Joseph Noreiga
Hrají: Dick Powell, Claire Trevor, Anne Shirley, Otto Kruger, Mike Mazurki, Miles Mander ad.

Premiéra: 18. prosince 1944 (pod pův. názvem Farewell, My Lovely)
Distribuce: RKO

Odkazy
CSFD
IMDb
Allmovie

Farewell, My Lovely
Režie: Dick Richards
Produkce: Jerry Bruckheimer, George Pappas
Scénář: David Zelag Goodman
Kamera: John A. Alonzo
Hudba: David Shire
Střih: Joel Cox, Walter Thompson
Hrají: Robert Mitchum, John Ireland, Charlotte Rampling, Harry Dean Stanton, Sylvester Stallone ad.

Premiéra: 8. srpna 1975
Distribuce: AVCO Embassy Pictures

Odkazy
CSFD
IMDb
Allmovie

Party Girl (1958)

Party Girl
USA, 1958, 95 min.

Lee J. Cobb jako Jean Harlow posedlý gangsterský boss s kyselinou v ruce, John Ireland ve své typické roli násilnického záporáka, zestárlý Robert Taylor jako cynický noirový muž s hůlkou, co roztaje pod vlivem tančící krásky s dlouhýma nohama Cyd Charisse, a CinemaScope v rukou jednoho z mágů barevného filmu, Nicholase Raye - to je Party Girl.

Chicago raných třicátých let: respektovaný gangsterský boss Rico Angelo (Lee J. Cobb) právě pořádá "rozlučkovou" party na počest Jean Harlow, kterou léta platonicky miluje (aniž by ji kdy potkal) a která ho nyní zradila, když se rozhodla provdat. Kromě jeho poskoků v čele s "Lucky Louiem" (John Ireland) se večírku účastní i jeho pravá ruka - právník Tommy Farrell (Robert Taylor) a samozřejmě dámské osazenstvo z tanečního klubu, který Rico vlastní. Mezi nimi i vychytralá Vicki (Cyd Charisse), jež dokáže využít situace k (finančnímu) prospěchu. Dříve než si totiž Lucky Loui stihne vybrat odměnu za peníze, které jí "daroval", když mu dělala společnost, odchází Vicki z Ricova večírku zavěšená do Tommyho. 

V jejím bytě, kam ji Tommy doprovází, však nachází mrtvolu Vickiiny spolubydlící (rovněž tanečnice), která si vzala život poté, co ji těhotnou opustil ženatý milenec. Tommy nejprve Vicky ochotně nabízí pomocnou ruku zkušeného právníka, posléze jí však dává najevo své pohrdání jejím "prostituováním se" a vylívá si na ní zlost nad vlastním zpackaným manželstvím (rovněž s tanečnicí-zlatokopkou). Díky Vickiinu břitkému zhodnocení jeho pozice si však záhy uvědomí, že špinavou prací pro Ricka vlastně dělá totéž, co ona, a dojde mu, jak moc mají společného. A tak po jejím boku začne směle rozpouštět svou zahořklost vůči ženám.

Krize přichází, když se Tommy po měsících harmonického vztahu s andělskou Vicki rozhodne od Rica odejít a začít pracovat čestně. Mocný Rico Tommyho, kterého i navzdory jejich přibližně stejnému věku doteď bral jako vlastního syna, zahání do kouta vyhrůžkami o fyzickém ublížení Vicki. Situace se ještě víc vyostří, když je Tommy zatčen za údajné uplácení poroty při soudním líčení, ve kterém obhajuje jednoho z vražedných gangsterů Ricova klanu. Rico od něj ve strachu dává ruce pryč a stejně tak vystrašený Tommy odmítá proti němu vypovídat. Než zasáhne nebojácná Vicki a všichni jsou v závěru konfrontováni, během něhož Lee J. Cobb nezapomenutelně operuje se zmiňovanou kyselinou.

Přestože Party Girl postrádá pro Rayovo dílo tolik příznačnou společenskou kritiku, můžeme ho bez obav považovat za jeho osobité dílo. Opět mu totiž vévodí oblíbený svár mezi dominantní otcovskou figurou (Rico) a postavou nevděčného syna (Tommy), který se proti němu rebelsky bouří. Stejně tak je opět propracovaná práce s barvou (zde především červenou, která je spojována s Vicki). Stylově pak - pro noir velice netypicky - zaujmou dvě taneční scény (Ray vždy chtěl natočit muzikál), které byly obecně trademarkem filmů se Cyd Charisse, jež byla v prvé řadě výtečnou tanečnicí (a pak až herečkou). Tyto scény jsou plně integrovány do příběhu - v první (viz video výše) tancem svádí Tommyho, v druhé (k vidění zde) ztělesňuje štvané zvíře, kterým se se stává poté, co Tommy Ricovi vyjádří své přání odejít.

Bez znalosti kontextu Rayovy tvorby může Party Girl někomu připadat jako "prázdná", že však Ray motivoval své herecké svěřence k vynikajícím výkonům, nemůže popřít nikdo. Pokud vás zaujme Cyd Charisse, vřele doporučuji její druhý noir, Tension (1950) Johna Barryho, kde ztělesňuje podobně andělsky laděnou postavu.

Režie: Nicholas Ray
Produkce: Joe Pasternak (Euterpe Productions)
Scénář: George Wells podle povídky Loe Katchera
Kamera: Robert Bronner
Hudba: Jeff Alexander
Střih: John McSweeney, Jr.
Hrají: Cyd Charisse, Robert Taylor, John Ireland, Lee J. Cobb, Kent Smith a další

Distribuce: MGM
Premiéra: 28. října 1958

Odkazy
CSFD
IMDb
CSFD

Railroaded!

Railroaded!
USA, 1947, 72 min.

Snímek Railroaded! je první spoluprací Anthonyho Manna se scenáristou Johnem C. Higginsem, který napsal scénáře i pro jeho další čtyři filmy noir: T-Men, Raw Deal, He Walked by Night a Border Incident. V mnoha aspektech se podobá Mannovu předchozímu snímku Desperate. Rovněž je založen na motivu nespravedlivě obviněného člověka, avšak je vyprávěn z opačné perspektivy. Pozornost se z postavy nevinné oběti přesouvá k postavě násilného zabijáka zodpovědného za spáchaný zločin a současně k procesu vyšetřování ze strany policejního detektiva a individuálnímu pátrání emancipované sestry obviněného muže. 

Zobrazením policejních postupů a metod forenzního vyšetřování Railroaded! anticipuje Mannovy procedurální filmy noir. Přestože úvodní titulkové sekvenci dominuje statický snímek rušné ulice nočního města, Railroaded! byl ještě z převážné většiny natáčen ve studiových interiérech. A i když byly některé noční exteriérové scény natáčeny v reálných lokacích, snímány byly způsobem day-for-night.

Podobně jako v režisérově prvním filmu noir, Strangers in the Night, se v Railroaded! objevuje postava maniakálního vraha. Duke Martin (John Ireland) je chladnokrevný zabiják, jehož netečný výraz ve tváři upomíná na Burrova Radaka z Desperate, a jenž je pozoruhodný surovým, násilnickým chováním, zejména ve vztahu k ženám. S brutálním chováním Dukea Martina vůči ženám souvisí i jeho voyeurské sklony - tyto scény pozorování jsou charakteristické užitím hloubky pole nebo snímáním akce skrze skleněné plochy. Maniakální charakter Mannova násilníka současně podtrhuje jeho vnímání vraždy jako rituálu: Duke před každým násilným činem čelí pozoruhodnému nutkání leštit si svou zbraň a parfémovat náboje (pomocí nichž je ostatně na konci usvědčen). Jeho obsedantní chování připomíná pojetí zabijáka z Brightonského špalku (Brighton Rock, 1947), britského snímku Johna Boultinga viditelně inspirovaného poetikou filmu noir, který si zase nutkavě pohrává s provázkem. 

S Dukem jakožto zápornou postavou je spojeno atmosférické noirové low-key svícení. Rozličné stíny často vrhané na jeho tvář a boční svícení jsou účelnou vizuální asociací jeho zákeřné povahy. Do záběrových kompozic Mann opět začleňuje děsivé stíny siluet, zejména Dukeovy postavy. Ve scéně fyzického a psychického týrání Clary je zabijákova převaha nad utiskovanou ženou zdůrazněna právě stínem jeho postavy na stěně. V řadě scén kamera zabírá nejprve stín nebo do tmy zahalenou siluetu přicházejícího Dukea, aby bylo docíleno přesné evokace pocitů děsu a hrůzy, které z něj vyzařují. 

V Railroaded! je rovněž uplatněn Mannův tradiční stylistický prvek, snímání akce mimo zorný úhel kamery prostřednictvím zrcadla. Kompozice záběru, v němž skrze zrcadlový odraz poprvé spatříme do místnosti Dukea přicházejícího zabít Claru, je téměř totožná se záběrem z Mannova noiru The Great Flamarion, ve kterém Flamarion vchází do šatny Connie. 

Režie: Anthony Mann
Produkce: Charles Reisner (Pictures Releasing Corporation)
Scénář: John C. Higgins podle povídky Gertrude Walkerové
Kamera: Guy Roe
Hudba: Alvin Levin
Střih: Louis Sackin
Hrají: John Ireland, Sheila Ryan, Hugh Beaumont, Ed Kelly a další

Distribuce: Eagle-Lion Films
Premiéra: 25. září 1947

Odkazy:
CSFD
IMDb
Allmovie