Původní stránky o filmu noir kompletně v češtině

27. dubna 2011

Několik tipů

Knihy

Vždycky když se zdá, že už o noiru bylo napsáno skoro všechno, vyjde další publikace, která na něj nazírá z nějaké nové, svěží perspektivy. V nedávné době byly napsány minimálně tři takové knihy: 

- Noir Urbanisms: Dystopic images of the Modern City - eseje v tomto titulu s všeříkajícím názvem se kromě filmu noir dotýkají i literatury, výtvarného umění nebo architektury. Vydala Princetonská univerzita.
- Jonathan Auerbach se v knize Dark Borders: Film Noir and American Citizenship zabývá otázkou národní identity a v této souvislosti analyzuje snímky jako Pojistka smrti, Pickup on South Street nebo Pryč od minulosti
- nejčerstvějším přírůstkem do noirové bibliografie je publikace The Dark Mirror: Psychiatry and Film Noir (název znovu nepotřebuje další komentář) autorky Marlisy Santos. Vydána byla teprve před dvěma týdny.

obálka knihy Noir Urbanisms se slavným obrazem Edwarda Hoppera
Články

- Peter Bogdanovich na svém blogu píše o Godardově Alphaville, snímku, jenž poměrně významně čerpá z postupů a ikonografie filmu noir
- poslední číslo 25fps nabízí mj. můj rozbor erotického neo-noiru Tělo jako důkaz v hlavní roli s Madonnou

Televize

Nakonec jeden televizní tip - Česká televize uvede celovečerní debut Christophera Nolana Sledování (Following, 1998), který - stejně jako Godarovo Alphaville - navazuje na poetiku klasického filmu noir (a dále ji posouvá a vyhrocuje). 

Sledování
ČT2 - pondělí 2.5. - 22:30 - 68 min.

25. dubna 2011

The Bribe (1949)

The Bribe 
USA, 1949, 98 min.

The Bribe je ukázkovým příkladem toho, jak lze pomocí několika úvodních záběrů efektivně navodit charakteristickou noirovou náladu a atmosféru. Titulky, kterým dominují stíny benátských rolet (obr. 1), vystřídá celkový záběr ostrovního města někde ve střední Americe, kde zrovna zuří divoká bouře. Jízda kamery směrem zpět odhalí protagonistu příběhu Rigbyho (Robert Taylor), stojícího na balkoně (obr. 2). Rigby dokouří cigaretu, odejde z balkonu do budovy a ve spoře osvětlené místnosti spustí vnitřní monolog: "Well, here's the storm. Right on schedule. (...) It gives you time. Yeah. Time to think. And how do you like your thoughts? How do you like finding out that maybe you've got a price tag too? (...) How much do you cost, Rigby?" (obr. 3) Introspekce hlavního hrdiny, který řeší zásadní dilema, zda se má nechat uplatit, je zvýrazněna opakovanými pohledy do zrcadla (obr. 4). Na znepokojivosti scéně dodávají otáčející se lopatky stropního ventilátoru, které nepřirozeně vrhají stín na zeď a podlahu místnosti (obr. 5) a několikrát jakoby "rozsekávaly" postavy na kousky. (obr. 6) 

obr. 1
obr. 2
obr. 3
obr. 4
obr. 5 - stín lopatky ventilátoru v pravém dolním rohu
obr. 6
Po chvíli Rigby pokračuje ve voiceoveru: "Can a sellout ever look good? You never thought so before, did you? What changed you? She did. But is she guilty or innocent?" Odraz Rigbyho v okně se mění na atraktivní ženu ztvárněnou Avou Gardner. (obr. 7-8) Základní hádanka filmu je nastolena - je ústřední ženská postava zrádnou femme fatale? Rigby pokračuje: "You're not so sure of her now, are you? Think back. When did you first hear of her? Gibbs was breafing you that day in Washington." Voiceover ustává a začíná rozsáhlá retrospektiva, která charakterizuje přibližně dvě třetiny stopáže. (obr. 9)

obr. 7
obr. 8
obr. 9 - první záběr v rámci rozsáhlé retrospektivy
Navzdory zdařilé úvodní sekvenci je snímek spíše rutinním noirovým dramatem odehrávajícím se v exotickém prostředí krátce po druhé světové válce. Z nevyužitého potenciálu můžeme obvinit režiséra Roberta Z. Leonarda, rutinéra, který měl zkušenosti spíše s dramaty a lehčími žánry (The Bribe je jeho jediným noirem), a Roberta Taylora v hlavní roli, který se sice snaží, ale síly výrazu takového Bogarta zdaleka nedosahuje. Naopak vedlejší role jsou ztvárněny velice působivě, což je zásluha Vincenta Price, Charlese Laughtona a Johna Hodiaka (koncentrace takových hvězd ve vedlejších rolích je vizitkou studia MGM, které snímek vyprodukovalo a uvedlo do kin). 

Nevýraznost většiny snímku je však do jisté míry vyvážena efektní závěrečnou sekvencí, v níž se Rigby střetává se svým hlavním sokem, pašerákem letadlových motorů. Kulisu této konfrontaci zprostředkovávají bujaré oslavy obyvatel městečka Carlotta. (obr. 10-14) Vzpomenout si tak můžeme na jiné, podobně působivé přestřelky ve Wellesově Dámě ze Šanghaje (1947) nebo Vrahově polibku (1955) Stanleyho Kubricka

obr. 10
obr. 11
obr. 12
obr. 13
obr. 14
Bohužel, v případě The Bribe platí otřepaná pravda: v jednotlivostech je film silnější než jako celek. Dostat se k závěrečným scénám, které opravdu stojí za to, znamená prokousat se devadesáti minutami průměrnosti.

Režie: Robert Z. Leonard
Produkce: Pandro S. Berman (MGM)
Scénář: Marguirete Roberts; podle povídky Fredericka Nebela
Kamera: Joseph Ruttenberg
Hudba: Miklos Rozsa
Střih: Gene Ruggiero
Výprava: Cedric Gibbons, Malcolm Brown
V hlavních rolích: Robert Taylor, Ava Gardner, Vincent Price, Charles Laughton, John Hodiak ad.

Distribuce: MGM
Premiéra: 3. února 1949

Odkazy

13. dubna 2011

Žena za výlohou (1945)

Woman in the Window
USA, 1945, 96 min.

Langova Žena za výlohou (Woman in the Window, 1945) byla jedním z prvních noirů, který jsem viděla a jenž mě přivedl k hlubšímu zájmu nejen o filmy noir obecně, ale o tvorbu Fritze Langa jako takovou. Teď, když u nás konečně vyšla na DVD (téměř rok poté, co Levné knihy její vydání oznámily), jsem si ji po letech velice ráda připomněla.

V okruhu zdejších noirových nadšenců se už zřejmě nenajde nikdo, kdo by ji neviděl, takže při zmínce o finální pointě asi nebudu příliš spoilerovat. Překvapivý konec, který odhaluje, že všechny trable stárnoucího profesora Wanleyho (Edward G. Robinson) byly pouhým výplodem jeho fantazie během snění, patrně naštval a otrávil spoustu lidí, ale tak to zkrátka v Hollywoodu chodilo. Navíc dnes už víme, že podobně zakončených noirů je hned několik, například Mannův snímek Strange Impersonation. Kromě toho - v kontextu psychoanalýzy, kterou je Žena za výlohou viditelně inspirována, je takové rozuzlení naprosto přijatelné. Příznivci Freuda proto nad Langovým noirem musí zaplesat, jiní se všem těm s psychoanalýzou spjatých motivů mohou od plic vysmát a ostatní si říct, jak šikovně je tvůrci využili.


Z dvojice Žena za výlohou - Scarlet Street, tedy Langových noirů příbuzných jak tematicky, tak hereckým obsazením (Robinson, Bennett, Dureya), budu mít sice vždy radši druhý jmenovaný, ale i přesto mě Žena nikdy nepřestane bavit. Flirtování božské Joan Bennett coby "prodejné" modelky Alice Reed s uťáplým profesorem v podání E. G. Robinsona má svoje kouzlo a v rámci příběhu skvěle funguje. Akorát o tom, zda je Alice Reed femme fatale, jak se ostatně dočtete na přebalu DVD z LK, bych polemizovala. Její postava FF zpočátku charakterově odpovídá zcela přesně - krásná, tajemná, atraktivní, nezávislá, sebevědomá žena, která ví, co chce a hlavně jak toho dosáhnout. Díky ní se do té doby nevinný a slušný muž dostane do značně prekérní situace - zabije kvůli ní druhého muže a co koho zajímá, že v sebeobraně.


V tomto bodě ovšem (a to se mi na Ženě za výlohou tolik líbí) dochází k zásadními obratu - od momentu vraždy totiž přebírá iniciativu Wanley. Muž, který ještě před pár hodinami byl vzorným otcem od rodiny, nyní zkušeně plánuje, jak se zbavit těla a všech důkazů. Genialita snímku spočívá v tom, že nám nevyvrací, že tohle všechno měla Alice přesně naplánováno, ale ani nám to nepodsouvá, takže je jen na nás, jak si danou situaci interpretujeme. Později se Alice sice proradně pokouší spolčit s vyděračem (Dan Dureya), což můžeme chápat i jako projev její slabosti, ale rovněž se zdá, že o Wanleyho má opravdu starost (viz její finální telefonát). Jestli výše zmíněná nejasnost její postavy byla záměrem tvůrců (potažmo autora románové předlohy J.H. Wallise) nebo naopak scenáristická nedotaženost, je jedno. Dvojlomnost a nevyzpytatelnost charakterů je totiž jedním z těch prvků, které na noirech oceňujeme.


Nevydařený pokus o dokonalý zločin, který Langův snímek tematizuje, není sice nijak inovativním námětem, ale zajímavě uchyceným rozhodně. Co na tom, že Wanley žárlivého milence Alice zavraždí pouhým několikerým píchnutím nůžek do jeho zad (aniž by ukápla jediná kapička krve) a že zřetelně robustnějšího muže bez problému odnese do auta. Stejně tak je dost nahodilá skutečnost, že okresní prokurátor Frank Lalor (Raymond Massey), který vraždu vyšetřuje, je Wanleyho blízkým přítelem. Ovšem tento fakt nás opět staví před zajímavou situaci. Nad tím, zda Lalor před Wanleym otevřeně mluví o všech detailech vyšetřování a bere jej s sebou na místo činu proto, že od začátku moc dobře ví, že Wanley je vrah, nebo to dělá jen pro potěšení vlastního ega, se rovněž můžeme pouze dohadovat.

Jak plyne z výše uvedeného, Žena za výlohou není tak hloupá a přímočará, jak se může na první pohled zdát. Pokud jste ji tedy po prvním zhlédnutí odsoudili jako průměrnou, dejte jí ještě šanci. Kvalita obrazu vydaného DVD sice není nijak závratná a oslňující, ale co byste za 69 korun chtěli.



Režie: Fritz Lang
Produkce: Nunnally Johnson (Christie Corporation)   
Scénář: Nunnally Johnson podle románu Once Off Guard J.H. Wallise
Kamera: Milton R. Krasner
Hudba: Arthur Lange
Výprava: Duncan Cramer
Střih: Gene Fowler Jr., Marjorie Fowler, Thomas Pratt
V hlavních rolích: Edward G. Robinson, Joan Bennett, Raymond Massey, Edmund Breon, Dan Duryea a další

Distribuce: RKO Radio Pictures
Premiéra: 26. ledna 1945
V ČR na DVD: od 1. dubna 2011 (Levné knihy)

Odkazy:
CSFD
IMDb
Allmovie

3. dubna 2011

The Thief (1952)

The Thief 
USA, 1952, 87 min.

Samotářský zaměstnanec Komise pro atomovou energii ve Washingtonu, dr. Allan Fields (Ray Milland), působí jako špión pro blíže nespecifikovanou (ale zcela jistě komunistickou) zemi, když pomocí mikrofilmů vynáší přísně tajné materiály. Jednoho dne se mu díky náhodné smrti kolegy-špióna dostanou na stopu agenti FBI, kteří jej začnou nepřetržitě sledovat. Instrukce od nadřízeného Fieldse zavedou do New Yorku, konkrétně na Empire State Building, kde rovněž dojde k finální konfrontaci s federálním agentem. 

Snímek The Thief můžeme postavit vedle Montgomeryho Lady in the Lake (1947), adaptace románu Raymonda Chandlera vyprávěné výhradně ze subjektivního pohledu hlavního hrdiny. Tvůrci chronologicky pozdějšího snímku v čele se scenáristou a režisérem Russellem Rousem se zase rozhodli natočit film zcela bez užití dialogů. Zvuková složka se tak opírá pouze o ruchy a orchestrální hudební doprovod. Oba filmy představují pozoruhodné, ačkoliv ne zcela uspokojivé narativní experimenty (řekl bych, že The Thief vychází z tohoto srovnání o něco lépe), a zároveň dokazují, jak progresivní oblastí v rámci klasického Hollywoodu film noir byl. 


Absence tradičních dialogů je v případě Rouseova snímku do značné míry opodstatněna jednak protagonistou - samotářským a od společnosti izolovaným Fieldsem v podání Raye Millanda, jednak zpracovávaným tématem a samotným charakterem špionáže. Předávky tajných dokumentů se odehrávají v utajení na nejrůznějších veřejných místech, přičemž snaha o co největší bezpečnost a nenápadnost v podstatě vylučuje nezávaznou konverzaci či jinou interakci. Přesto na sebe nemluvnost postav několikrát výrazně upozorňuje - například při setkáních Fieldse s atraktivní sousedkou na chodbě činžovního domu. Nutno ovšem říct, že bezeslovné výměny pohledů mají určité kouzlo a jsou svým způsobem fascinující. 

Zvolený postup má dále za důsledek nižší psychologické prokreslení postav (např. se nic nedozvíme o Fieldsových motivech, jeho minulosti apod.), místo toho se zaměřujeme výhradně na jejich "fyzickou" aktivitu: pohyb po městě, způsob špiónské práce (nekonečné čekání na znamení od nadřízených, schůzky v knihovně a na ulici), unikání před agentem FBI apod. Druhým důsledkem je omezení didaktičnosti zpracováváné látky. Dialogy by snímek zcela jistě přiblížily klasickým protikomunistickým noirům z přelomu 40. a 50. let. Tímto směrem se vydává pouze příliš doslovný závěr, jinak se ale ničeho podobného obávat nemusíte. V neposlední řadě dochází ke zvýraznění role vizuální stránky, kombinující natáčení v reálných lokacích (vyvrcholení na Empire State Building je mimořádně působivé) s expresivním snímáním interiérů. Na několika místech tvůrci využívají velkých detailů Fieldsova obličeje či nezvyklých úhlů kamery (premingerovský kameraman Sam Leavitt). Pozornost si zaslouží i halucinační sekvence v závěru, která jen dále podtrhuje celkovou atmosféru strachu, paranoie a odcizení. 

Režie: Russell Rouse
Produkce: Clarence Greene, Harry M. Popkin (Fran Productions)
Scénář: Russell Rouse, Clarence Greene
Kamera: Sam Leavitt
Hudba: Herschel Burke Gilbert
Výprava: Joseph St. Amaad
Střih: Chester Schaeffer
V hlavních rolích: Ray Milland, Martin Gabel, Rita Gam, Harry Bronson ad.

Distribuce: United Artists
Premiéra: 13. června 1952

Odkazy