Původní stránky o filmu noir kompletně v češtině

3. dubna 2011

The Thief (1952)

The Thief 
USA, 1952, 87 min.

Samotářský zaměstnanec Komise pro atomovou energii ve Washingtonu, dr. Allan Fields (Ray Milland), působí jako špión pro blíže nespecifikovanou (ale zcela jistě komunistickou) zemi, když pomocí mikrofilmů vynáší přísně tajné materiály. Jednoho dne se mu díky náhodné smrti kolegy-špióna dostanou na stopu agenti FBI, kteří jej začnou nepřetržitě sledovat. Instrukce od nadřízeného Fieldse zavedou do New Yorku, konkrétně na Empire State Building, kde rovněž dojde k finální konfrontaci s federálním agentem. 

Snímek The Thief můžeme postavit vedle Montgomeryho Lady in the Lake (1947), adaptace románu Raymonda Chandlera vyprávěné výhradně ze subjektivního pohledu hlavního hrdiny. Tvůrci chronologicky pozdějšího snímku v čele se scenáristou a režisérem Russellem Rousem se zase rozhodli natočit film zcela bez užití dialogů. Zvuková složka se tak opírá pouze o ruchy a orchestrální hudební doprovod. Oba filmy představují pozoruhodné, ačkoliv ne zcela uspokojivé narativní experimenty (řekl bych, že The Thief vychází z tohoto srovnání o něco lépe), a zároveň dokazují, jak progresivní oblastí v rámci klasického Hollywoodu film noir byl. 


Absence tradičních dialogů je v případě Rouseova snímku do značné míry opodstatněna jednak protagonistou - samotářským a od společnosti izolovaným Fieldsem v podání Raye Millanda, jednak zpracovávaným tématem a samotným charakterem špionáže. Předávky tajných dokumentů se odehrávají v utajení na nejrůznějších veřejných místech, přičemž snaha o co největší bezpečnost a nenápadnost v podstatě vylučuje nezávaznou konverzaci či jinou interakci. Přesto na sebe nemluvnost postav několikrát výrazně upozorňuje - například při setkáních Fieldse s atraktivní sousedkou na chodbě činžovního domu. Nutno ovšem říct, že bezeslovné výměny pohledů mají určité kouzlo a jsou svým způsobem fascinující. 

Zvolený postup má dále za důsledek nižší psychologické prokreslení postav (např. se nic nedozvíme o Fieldsových motivech, jeho minulosti apod.), místo toho se zaměřujeme výhradně na jejich "fyzickou" aktivitu: pohyb po městě, způsob špiónské práce (nekonečné čekání na znamení od nadřízených, schůzky v knihovně a na ulici), unikání před agentem FBI apod. Druhým důsledkem je omezení didaktičnosti zpracováváné látky. Dialogy by snímek zcela jistě přiblížily klasickým protikomunistickým noirům z přelomu 40. a 50. let. Tímto směrem se vydává pouze příliš doslovný závěr, jinak se ale ničeho podobného obávat nemusíte. V neposlední řadě dochází ke zvýraznění role vizuální stránky, kombinující natáčení v reálných lokacích (vyvrcholení na Empire State Building je mimořádně působivé) s expresivním snímáním interiérů. Na několika místech tvůrci využívají velkých detailů Fieldsova obličeje či nezvyklých úhlů kamery (premingerovský kameraman Sam Leavitt). Pozornost si zaslouží i halucinační sekvence v závěru, která jen dále podtrhuje celkovou atmosféru strachu, paranoie a odcizení. 

Režie: Russell Rouse
Produkce: Clarence Greene, Harry M. Popkin (Fran Productions)
Scénář: Russell Rouse, Clarence Greene
Kamera: Sam Leavitt
Hudba: Herschel Burke Gilbert
Výprava: Joseph St. Amaad
Střih: Chester Schaeffer
V hlavních rolích: Ray Milland, Martin Gabel, Rita Gam, Harry Bronson ad.

Distribuce: United Artists
Premiéra: 13. června 1952

Odkazy

1 komentář:

  1. noir beze slov? tak tohle musim videt. opravdu jsi me nalakal!

    OdpovědětVymazat