Deported (1950)

Deported
USA, 1950, 89 min.

Přestože Robert Siodmak platí za jednoho z největších mistrů filmu noir (zejména díky filmům jako Přízračná dáma, Zabijáci, Temné zrcadlo, Pláč města a Křížem krážem), stále v jeho filmografii najdeme temné tituly stojící stranou většinového zájmu. Patří mezi ně i film Deported, ke kterému jsem se dostal až díky luxusnímu box setu Universal Noir 1 od labelu Indicator. 

Film produkovaný Robertem Bucknerem, jenž je také autorem scénáře, se zaměřuje na Vica Smithe (vlastním jménem Vittorio Mario Sparaducci, hraje ho Jeff Chandler), který byl jako italský občan deportován z USA poté, co byl odsouzen za podíl na loupeži 100 000 dolarů a strávil pět let ve vězení. V Itálii se na něj nalepí místní úřady a donutí jej odcestovat do městečka Marbella, kde se jej ochotně ujme rodina jeho strýce. Vic/Vittorio ale nedokáže zůstat v klidu a neustále spřádá plány, jak přes oceán dostat dávný lup, který policie nikdy nenašla. Nakonec najde spásný nápad v charitativní iniciativě místní komtesy (Märta Torén): Vic předstírá, že za peníze nakoupil potraviny pro místní hladovějící obyvatele, ale ve skutečnosti má v plánu veškeré zboží prodat. Celou dobu je přitom pod drobnohledem nejen úřadů, ale i místního podvodníčka Carusa a svého bývalého kumpána Bernieho, který se nechce nechat ošidit. 

Příběh mě přivedl na myšlenku, zda ho nelze interpretovat jako hodně sžíravý komentář k poválečné pomoci USA evropským zemím zasaženým válkou: Vic/Vittorio se tváří jako přítel (a místní lidé k němu přistupují jako k zachránci), ale jak divák od začátku ví, jeho záměry jsou nečisté a celá jeho "charitativní akce" je poháněna čirým sobectvím. Film ale tento výklad nijak silně nepodporuje, zůstává dominantně v implicitní rovině. 

Snímku mimořádně prospělo natáčení v autentických italských lokacích – příběh se postupně dostává z přístavu v Neapoli až do Sieny a dalších částí Toskánska. Za kamerou stál zkušený William Daniels, který v tomto období krimi látky natáčel primárně v kvazidokumenataristickém módu. Naopak slabší je obsazení: Jeff Chandler ani Märta Torén nepatří k mým oblíbencům a považuji je za druhořadé hvězdy postrádající skutečné charisma. Do vedlejších rolí byli většinově obsazeni Evropani, zejména Italové, což filmu dodává na autentičnosti, přestože všichni mluví nadprůměrnou angličtinou. Nejzábavnější roli získala Marina Berti jako Gina, děvče z ulice, které pomáhá Berniemu v jeho snaze vylákat od Vica jeho kořist. 

Několik zdrojů uvádí, že příběh byl inspirován skutečným případem gangstera Luckyho Luciana, ale Jeff Chandler to popřel. Mimochodem, sám roli získal teprve poté, co Dana Andrews a John Garfield nebyli dostupní, a své angažmá komentoval slovy: "Nevím, proč jsem ji dostal. Možná, abych jim ušetřil peníze." Ani mě jiný důvod nenapadá... Jinak ale Deported nabízí spoustu důvodů, proč mu obětovat 90 minut života. 

Režie: Robert Siodmak
Produkce: Robert Buckner (Universal-International Pictures)
Scénář: Robert Buckner
Kamera: William Daniels
Hudba: Walter Scharf
Střih: Ralph Dawson, Russell Schoengarth
Výprava: Bernard Herzbrun, Nathan Juran
Hrají: Jeff Chandler, Märta Torén, Marina Berti, Claude Dauphin a další

Distribuce: Universal Pictures
Premiéra: říjen 1950

Odkazy
IMDB
CSFD
Allmovie
AFI

Between Midnight and Dawn (1950)

Between Midnight and Dawn
USA, 1950, 90 min.

Between Midnight and Dawn se řadí do cyklu poválečných docu-noirů zaměřených na práci policistů - zde dvou pochůzkářů (Edmond O'Brien a Mark Stevens), kteří se zahledí do stejné telefonistky a zároveň se stanou terčem zloby slizkého gangstera, kterého pomohou dostat za mříže. Film umně kombinuje kriminální zápletku s formou buddy movie, která se stala mnohem populárnější o několik dekád později. S tím souvisí nejen povahové odlišení obou policistů, ale také odlehčený, humorný nádech, který provází první část snímku. Postupně se ale z filmu vytratí a na plátně se začnou dít čím dál strašnější věci. 

Film charakterizuje vysoká míra násilí, kdy přestřelky střídají bitky a tvůrci se nevyhýbají zobrazení krvavých šrámů nebo ran po střelbě. Ještě více šokující je scéna, ve které gangster hrozí tím, že pustí z okna malou dívenku a diváci se mohou podivovat nad tím, jak ji natočili a zda byla za všech okolností dodržena bezpečnost všech přítomných na place. 

Snímek vznikl v produkci zkušeného Hunta Stromberga jako předposlední titul jeho kariéry. Režíroval jej Gordon Douglas, který v tomtéž roce dokončil jiný noir Kiss Tomorrow Goodbye s Jamesem Cagneym. Zde sice neměl k dispozici takovou hereckou star, ale obsazení je velmi kvalitní. Hlavní role ztvárnili typově vhodně vybraní Edmond O'Brien a Mark Stevens. Jejich partnerkou byla Gale Storm (jde o jeden z nejzábavnějších uměleckých pseudonymů, které znám, narodila se jako Josephine Owaissa Cottle), která mi mnohdy připomínala Gene Tierney. Jen Donald Buka jako záporák postrádá potřebné charisma a je těžké uvěřit, že by dokázal zamotat hlavu celému městu a jeho policejnímu sboru.

Film, připravovaný s pracovním názvem Prowl Car, které se objevuje na některých promo materiálech, funguje nejen jako podmanivý (když už ne přímo strhující) příběh, ale také jako náhled do fungování policejní instituce a jejích vyšetřovacích postupů. Nejen proto by si zasloužil, aby byl mezi noirovými fanoušky známější. 

Plakát s původním názvem

Režie: Gordon Douglas
Produkce: Hunt Stromberg (Columbia Pictures)
Scénář: Eugene Ling
Kamera: George E. Diskant
Hudba: George Duning
Střih: Gene Havlick
Výprava: George Brooks
Hrají: Edmond O'Brien, Mark Stevens, Gale Storm, Donald Buka, Gale Robbins a další

Distribuce: Columbia
Premiéra: říjen 1950

Odkazy
IMDB
CSFD
Allmovie
AFI

Shakedown (1950)

Shakedown
USA, 1950, 80 min.

Kdyby se dělala anketa o nejprohnilejší postavu ve filmu noir, jedním z horkých adeptů na vítězství by byl novinář Jack Early z filmu Shakedown. Noir disponuje bohatou zásobárnou slizounů, padouchů a antihrdinů, ale Early je v tom vážně extratřída. V podání Howarda Duffa jde o člověka bez jakýchkoliv skrupulí a morálních zásad, který se ve snaze stát se předním reportážním fotografem nezastaví před ničím. Aby dosáhl svého profesního cíle a získal dobrý snímek, jde doslova přes mrtvoly - nechává před objektivem fotoaparátu pózovat lidí v bezprostředním ohrožení života nebo chladnokrevně přihlíží vraždě. Řekl bych, že jeho hyenismus je ještě o stupeň dál než u takového Chucka Tatuma (Kirk Douglas) z tematicky podobného, o rok pozdějšího Esa v rukávu (Ace in the Hole, 1951).

Tento pozoruhodný příspěvek k cyklu novinářského noiru režíroval jako svůj debut Joseph Pevney, který byl v předchozím příspěvku o filmu Nocturne (1946) zmíněn jako představitel jedné z vedlejších rolí. Zde si zahrál také, ale pouze maličkou roli v závěru. Tímto se jeho herecká kariéra uzavřela a nadále byl aktivní výhradně jako režisér jak ve filmu, tak zejména v televizi (v druhé polovině 60. let režíroval několik epizod seriálu Star Trek). Zemřel v roce 2008 ve věku 96 let. 

Na scénáři se podílel Martin Goldsmith, autor románu Detour (1939), který sám přepracoval ve scénář pro stejnojmenný snímek Edgara G. Ulmera. Shakedown má s tímto klasickým béčkem společné například to, že vyznívá jako anamnéza člověka, který se nechal svázat touhou po naplnění amerického snu. Spíše než jako odsouzení senzacechtivosti médií (což je vyznění hned několika novinářských noirů z přelomu 40. a 50. let) tak lze film interpretovat jako obžalobu materialismu a konzumu.

Film, zasazený jako mnoho dalších noirů do San Francisca, má velmi dobré obsazení. Vedle přesvědčivého Duffa v hlavní roli můžete vidět Briana Donlevyho, Lawrence Tierneyho (od kterého bych osobně čekal větší intenzitu projevu), Bruce Bennetta nebo sympatickou a nadanou Peggy Dow, u které jsem zalitoval, že herectví brzy zanechala. Podle databází by se měl na plátně mihnout i Rock Hudson, ale já jsem ho nezaregistroval. 

Shakedown (pracovní název Magnificent Heel) se z mnoha důvodů vyplatí vyhledat. Naštěstí už je dostupný i ve velmi dobré kvalitě, protože na blu-rayi jej loni v březnu vydala společnost Kino Lorber.

Režie: Joseph Pevney
Produkce: Ted Richmond (Universal)
Scénář: Martin Goldsmith, Alfred Lewis Levitt
Kamera: Irving Glassberg
Hudba: Joseph Gershenson (musical director)
Střih: Milton Carruth
Výprava: Robert Clatworthy, Bernard Herzbrun
Hrají: Howard Duff, Brian Donlevy, Lawrence Tierney, Bruce Bennett, Peggy Dow a další

Distribuce: Universal
Premiéra: 25. srpna 1950

Odkazy
IMDB
CSFD
Allmovie
AFI

Guilty Bystander (1950)

Guilty Bystander
USA, 1950, 92 min.

Herec Zachary Scott (Mildred Pierce /1945/ nebo The Unfaithful /1947/) nikdy nepatřil k mým favoritům. Po zhlédnutí málo známého filmu noir Guilty Bystander na něj ale musím změnit názor. Jako bývalý policista Max Thursday, který se po propuštění ze služby živí jako podřadný hotelový detektiv a většinu času tráví v alkoholovém oparu, je znamenitý. Celý film je postavený na něm (a jeho boji s lahví) a nebýt jeho charismatu a působivého hereckého projevu, možná bych byl k zamotanému příběhu méně milosrdný. 

Max je nám představen jako totální troska, která zahodila veškerý svůj talent a většinu času se jen upíjí do bezvědomí. Vše se změní ve chvíli, kdy za ním přijde vyděšená exmanželka Georgia (Faye Emerson) se zprávou, že jejich společný syn zmizel. Indicií, kterých by se mohl Max chytit, příliš není. Ukáže se ale, že do případu je nějak zamotaný podivný doktor Elder (Jed Prouty) a známý kriminálník a notorický hypochondr Varkas (J. Edward Bromberg). O několik mrtvol později diváka čeká odhalení skutečného pachatele a nepříliš pravděpodobný happy end. 

Kolik filmů noir se ale vyvíjí podobně a stejně jim jejich logické díry dokážeme odpustit? Hlavní je podmanivá temná atmosféra a tu Guilty Bystander nepostrádá. Režisér a producent v jedné osobě Joseph Lerner dokázal fikční svět filmu zalidnit dobře zapamatovatelnými zlodušskými typy a zároveň se mohl spolehnout na kvalitní práci kameramana Geralda Hirschfelda (Mladý Frankenstein /Young Frankenstein, 1974/), kterému v době natáčení nebylo ani třicet let (s Lernerem se seznámili v armádě). Mimochodem, jako střihačka se na snímku podílela Lernerova žena Geraldine. Oba dva byli průkopníky nezávislé produkce s centrem v New Yorku, kde také natáčení filmu kompletně proběhlo (z části v ulicích - a dokonce pod nimi, v newyorském metru - a z části ve Fox Movietone Studios).

Obálka knižní předlohy, kterou pod pseudonymem Wade Miller (složeninou z jejich příjmení) vydali Robert Allison Wade a H. Bill Miller.

Film byl dlouho dostupný jen v podřadné obrazové kvalitě a některé zdroje dokonce uvádějí, že byl považován za ztracený. Teprve díky iniciativě režiséra Nicolase Windinga Refna byl dochovaný materiál pečlivě zrestaurován a dnes nic nebrání jeho znovu objevení. Na Refnových webových stránkách si k němu navíc můžete přečíst kopu materiálů, včetně eseje o jeho vzniku a profilu Zacharyho Scotta. Film je aktuálně dostupný v nabídce MUBI.

Režie: Joseph Lerner
Produkce: Rex Carlton, Joseph Lerner (Laurel Films, Edmund L. Dorfmann Productions, New York Film Associates)
Scénář: Don Ettlinger
Kamera: Gerald Hirschfield
Hudba: Dimitri Tiomkin
Střih: Geraldine Lerner
Výprava: Leo Kerz
Hrají: Zachary Scott, Faye Emerson, Mary Boland, Sam Levene, J. Edward Bromber a další

Distribuce: Film Classics
Premiéra: leden 1950

Odkazy
IMDb
CSFD
Allmovie
AFI

Quicksand (1950)

Quicksand
USA, 1950, 79 min.

Poměrně nenápadný snímek Quicksand je pro film noir vysoce reprezentativní v tom, s jakou neúprosností ukazuje, jak málo stačí, aby se z obyčejného, v zásadě slušného člověka stal psanec. Hlavním hrdinou snímku je automechanik Dan Brady (Mickey Rooney), který má - jak se dá u jeho povolání očekávat - hluboko do kapsy. Když chce udělat dojem na pohlednou servírku Veru (Jeanne Craig, sestra slavného Jamese), vypůjčí si z firemní pokladny dvacetidolarovku s úmyslem ji ještě před návštěvou účetního vrátit. Místo toho se ale tento malý prohřešek stane začátkem nekončící spirály dluhů a nakonec i zločinů různé závažnosti včetně podvodu, loupežného přepadení a možná i vraždy. Otázka není, jestli se Danovi podaří ze všeho vyváznout bez trestu, ale spíše jakou konečnou cenu bude muset za svou klukovinu zaplatit. 

Přestože od uvedení prvních filmů z mimořádně populární série MGM o Andym Hardym uplynulo více než deset let, Mickey Rooney i na prahu třicítky stále disponoval chlapecky nevinným obličejem. O to naléhavěji působí společenský propad a psychologický rozklad jeho postavy. Je zřejmé, že nejde o špatného člověka. Stačí však jedno špatné rozhodnutí a už není pro něj cesty zpět. 

Naopak podle a zákeřně už od svého nástupu na scénu působí postava Nicka Darmoshaga, provozovatele pochybné herny, v podání jako vždy démonického Petera Lorreho. Ženské postavy jsou ve snímku pojaty v souladu se dvěma základními noirovými archetypy. Vera (příjmením Novak) představuje svůdnou, okázale krásnou femme fatale, která je posedlá přepychem a sní o norkovém kožichu. Jejím protipólem je skromná, oddaná, ale Danem soustavně odmítaná Helen (Barbara Bates). 

Mickey Rooney jako Dan a Jeanne Cagney jako Vera

Části snímku se natáčely v Santa Monice a okolí a celkově film (až na lehce vykonstruovaný závěr) působí svěžím a spontánním dojmem. Silně tomu přispívá i herecký výkon Mickeyho Rooney, podle některých komentátorů nejlepší v jeho kariéře - možná právě proto, že byl obsazen proti typu. Jeho postava mluví jazykem mladých a Rooney tomu svým projevem dokáže vtisknout potřebnou autentičnost. 

Film vznikl v režii levicově smýšlejícího Irvinga Pichela, který se zanedlouho dostal na černou listinu. (Zemřel náhle na následky infarktu v červenci 1954.) Produkčně jej zaštítila firma zřízená podnikatelem (a snad i podvodníkem) Samem Stiefelem a financovaná Rooneym, který prvně jmenovanému dlužil peníze v důsledku dlouhodobého (a pro něj značně nevýhodného) profesního spojení. Podobnou zkušenost měl se Stiefelem i Lorre, který se stal další obětí jeho podnikatelských machinací a ve filmu hrál jen proto, že se z projektu nedokázal vyvázat. Vztahy mezi Stiefelem a oběma herci byly velmi napjaté (Rooney dokonce chtěl z projektu vycouvat), a tak společnost byla brzo poté zlikvidována. 

Quicksand mě velmi příjemně překvapil, takže pokud jej máte někde mezi noirovými resty, rozhodně neváhejte. 

Režie: Irving Pichel

Produkce: Mort Briskin (Samuel H. Stiefel Productions)

Scénář: Robert Smith

Kamera: Lionel Lindon

Hudba: Louis Gruenberg

Střih: Walter Thompson

Výprava: Boris Leven

Hrají: Mickey Rooney, Jeanne Cagney, Peter Lorre, Barbara Bates, Art Smith a další

Distribuce: United Artists

Premiéra: 24. března 1954

Odkazy

IMDb

CSFD
Allmovie

Mimo zákon (1950)

The Lawless
USA, 1950, 83 min.

Už ve svém druhém celovečerním filmu projevil režisér Joseph Losey příklon ke společensky angažovaným tématům a snaze prosazovat liberálně levicovou agendu. Mimo zákon se odehrává ve fiktivním kalifornském městě Santa Marta, které se sice honosí sloganem "the friendly city", ale ve skutečnosti se pod povrchem skrývá mnoho rasově motivované nenávisti. Zcela banální záminka (drobná autonehoda) vede k násilné potyčce a nakonec až nelítostnému pronásledování mladých imigrantů původem z Mexika. 

Film záslužně (a netypicky) začíná perspektivou dvou mexických mladíků, kteří se v třídně nerovné společnosti snaží uživit jako sběrači ovoce. Jeden z nich - Paul Rodriguez (Lalo Rios) - se zanedlouho stane štvancem, kterého budou média líčit jako nesmlouvavou bestii, přestože jde spíše o vystrašené dítě. Bohužel, role protagonisty je záhy přenesena na značně šablonovitou postavu bílého novináře Larryho (Macdonald Carey, takový méně charismatický James Stewart), který zahájí svou křížovou výpravu za pravdu a tím na sebe převezme úlohu spasitele mexické komunity. To už ale na film trochu nespravedlivě aplikuji současné myšlení. Ve své době byl film progresivní už jen proto, že téma rasové nerovnosti a lynčování vůbec otevřel.

Snímek dost nelítostně vykresluje společenské napětí a líčí, jak málo stačí, aby se ze zdánlivě spořádaných občanů stal zfanatizovaný dav. Ukazuje se totiž, že téměř každý v sobě skrývá nemalou dávku frustrace a nenávisti. Scenárista Daniel Mainwaring, který na filmu pracoval pod svým tradičním pseudonymem Geoffrey Homes (napsal pod ním také předlohu pro Pryč od minulosti /Out of the Past, 1947/, naopak scénář k The Phenix City Story /1955/ už nadepsal svým občanským jménem), ve filmu rovněž zdokumentoval ambivalentní roli médií a policie: tyto instituce sice mají potenciál konat dobro (jak ukazuje novinář Larry nebo redaktorka plátku pro mexické přistěhovalce Sunny Garcia /Gail Russell/), ale protože jsou ovládány chybujícími lidmi, mohou také přestat plnit svou veřejnou funkci a přispívat k napětí a eskalaci násilí. 

Loseyho odvážný film se v citlivé době pokusil alespoň částečně dát slovo těm, kteří byli zpravidla marginalizováni a utlačováni. Režisér sám brzy pocítil, jaké to je být pronásledován, když se stal obětí honu na sympatizanty s komunismem (k tomu více např. v textu o M /1951/).

Mimo zákon sice končí smířlivě, ale rozhodně nejde o radostný divácký zážitek. Sedmdesát let od jeho vzniku se můžeme právem ptát, jestli se ve společnosti (nejen té americké) změnilo dost, nebo vůbec něco...

Režie: Joseph Losey
Produkce: William H. Pine, William C. Thomas (Pine-Thomas Productions)
Scénář: Daniel Mainwaring (jako Geoffrey Homes)
Kamera: J.Roy Hunt
Hudba: Mahlon Merrick
Výprava: Lewis H. Creber
Střih: Howard A. Smith
V hlavních rolích: Macdonald Carey, Gail Russell, Johnny Sands, Lee Patrick, John Hoyt a další

Distribuce: Paramount Pictures
Premiéra: 9. června 1950

Odkazy
IMDb
CSFD
Allmovie

Try and Get Me (pův. název The Sound of Fury, 1950)

Try and Get Me
USA, 1950, 88 min.

Howard Tyler (Frank Lovejoy) je obyčejný chlapík ve středních letech, který se snaží zaopatřit rodinu a dopřát jí alespoň základní luxus v podobě televize nebo hezkého oblečení. Práce je však poskrovnu, a tak se spřáhne se samolibým zlodějíčkem Jerrym Slocumem (Lloyd Bridges), jenž si udržuje vysoký životní standard přepadáváním malých obchodů a benzínových pump. Loupeže mu jsou však málo, a tak se zanedlouho uchýlí k únosu mladého muže s úmyslem vydírat jeho zámožného otce. Plán však skončí vraždou nebohého mladíka, která proti pachatelům poštve rozzuřený dav, jehož vášně jsou dále poháněny sérií novinových článků. Vše vyústí v brutální lynčování, kterému nedokáže zamezit ani policie, ani autor reportáží, který mezitím přehodnotil svá stanoviska. 

Film vznikl v nezávislé produkci Roberta Stillmana a do kin vstoupil pod názvem The Sound of Fury. Brzy však došlo k přejmenování na Try and Get Me, což je také titul, pod kterým bývá uváděna restaurovaná verze snímku financovaná z prostředků Film Noir Foundation. Původní název obsahuje zřejmý odkaz na snímek Fritze Langa Byl jsem lynčován (The Fury, 1936), s nímž sdílí nejen hlavní téma, ale dokonce výchozí námět: obě díla se totiž zakládají na skutečném případu lynčování, ke kterému došlo v roce 1933 v kalifornském San Jose v důsledku únosu a vraždy Brooka Harta. 

Po stažení z oběhu kvůli nepřesvědčivým komerčním výsledkům se film vrátil do kin pod změněným názvem a v doprovodu zcela zavádějící reklamní kampaně, která slibovala akční thriller se svůdnou femme fatale.

Try and Get Me otevírá spoustu pozoruhodných otázek, z nichž některé jsou univerzální a jiné se úzce vážou ke společenské situaci v USA přelomu 40. a 50. let. Film neobyčejně naléhavě zkoumá původ násilí i adekvátnost reakce na něj a dokumentuje roli médií a jejich společenskou zodpovědnost. Zároveň však motivy davového šílenství a lynčování slouží jako odvážná alegorie na mccarthismus a hon na komunisty poválečného období - podobně jako v remaku Langova M (1951), který ve stejné době taktéž v nezávislé produkci realizoval Joseph Losey. Ne náhodou byli Losey i režisér Try and Get Me Cyril Endfield těmito událostmi osobně postiženi, dostali se na černou listinu a v dalších letech museli své kariéry restartovat ve Velké Británii. 

Endfieldův film, vycházející ze scénáře Joa Pagana, který adaptoval vlastní román The Condemned, je nejpůsobivější v samotném závěru. Scéna lynčování je pojata nelítostně. Nepochybujeme o tom, že Howard je zločinec a zaslouží si trest, nicméně ten by měl vzejít z řádného soudního procesu. Film tak předkládá verzi světa, v němž došlo k absolutnímu kolapsu práva a spravedlnosti. Snímek dále otevřeně kritizuje třídní nerovnost, absenci sociálních jistot a konzumní způsob života, které v úhrnu dohnaly Howarda ke krajnímu řešení svízelné životní situace. Jako nezaměstnaný válečný veterán s rodinou (synem a těhotnou manželkou) byl na každém kroku atakován připomínkami blahobytu a (vzdálenou, takřka nereálnou) možností splnění amerického snu, že nakonec všem těmto svodům podlehl. Je to však výlučně jeho chyba? Nenese na tom díl viny také společnost? A konečně film rovněž ukazuje potenciálně zhoubný vliv novin jakožto prostředku ovládání veřejného mínění. Senzacechtivý žurnalismus apelující na ty nejnižší lidské pudy je (podobně jako ve Wilderově Esu v rukávu /Ace in the Hole, 1951/) vyobrazen jako jedna z hlavních příčin tragického vyústění celého sledu událostí. 

Snímek bohužel v některých pasážích dává své poselství na odiv až příliš didaktickým způsobem. Otravná je zejména postava doktora Simona (Renzo Cesana), která má sloužit jako hlas rozumu a morálky a korektiv k jednání zpočátku lehkovážného novináře Gila Stantona (než sám na situaci změní názor) (Richard Carlson). Jeho filozofující proslovy jsou však příliš tezovité. Těžkopádná je i křesťanská symbolika, která snímek pomáhá rámovat (úvodní scéna zobrazuje slepého kazatele). 

Styl snímku mě upoutal spíše v několika izolovaných momentech než v nějaké celkové koncepci. Akce začíná už před titulkovou sekvencí a pokračuje (včetně dialogů) i pod úvodními titulky, což jistě nebyl standardní postup. Scéna, ve které Howard a Jerry navštěvují v doprovodu dvou společnic noční klub, je celá složená ze záběrů s výraznými kamerovými rakurzy, které ilustrují, jak prvně jmenovaný ztrácí půdu pod nohama a v důsledku výčitek svědomí přichází o rozum. 

Try and Get Me patří k nejzávažnějším a nejapelativnějším hollywoodským filmům poválečného období - v tom se skrývá jeho síla i potenciální slabina. Nechybělo málo a mohlo vzniknout skutečně mistrovské dílo s podobným účinkem jako Síla zla (Force of Evil, 1948). Takto máme k dispozici sice nedokonalou, ale i tak silnou společenskou výpověď, která by neměla zůstat v propadlišti (filmových) dějin.

Režie: Cyril Endfield
Produkce: Robert Stillman (Robert Stillman Productions)
Scénář: Joe Pagano podle vlastního románu
Kamera: Guy Roe
Hudba: Hugo Friedhofer
Výprava: Perry Ferguson
Střih: George Amy
V hlavních rolích: Frank Lovejoy, Kathleen Ryan, Richard Carlson, Lloyd Bridges, Adele Jergens a další

Distribuce: United Artists
Premiéra: 15. ledna 1951

Odkazy
IMDb
CSFD
Allmovie

Gun Crazy (1950) a Gun Crazy: The Origin of American Outlaw Cinema (2014)

Gun Crazy 
USA, 1950, 87 min.

Gun Crazy se do dějin kinematografie zapsalo jako kvintesenciální drama o milenecké dvojici na útěku před zákonem. Přestože zdaleka nešlo o první film uplatňující tento divácky vděčný narativní vzorec (vzpomeňme na Žiješ jenom jednou /You Only Live Once, 1937/ Fritze Langa nebo Žijí v noci /They Live by Night, 1948/ Nicholase Raye), panuje všeobecná shoda na tom, že právě ve snímku Josepha H. Lewise a v pozdější variaci na totéž téma od Arthura Penna Bonnie a Clyde (Bonnie and Clyde, 1967) našla tato forma své nejkanoničtější provedení.

V nedávné publikaci z vlastní produkce Eddie Muller (car filmu noir a někdejší host Noir Film Festivalu) rozplétá fascinující příběh vzniku Gun Crazy a při té příležitosti boří řadu mýtů, které s ním byly dlouhá léta spojovány. Příběh vychází z povídky Kantora MacKinlayho, který sice začínal u pulpových námětů, ale postupně se stal váženým novinářem a spisovatelem a později dokonce laureátem Pulitzerovy ceny za román Andersonville (1955). Předloha, vydaná časopisecky v roce 1940, byla autorem míněna jako seriózní úvaha nad původem násilných a zločineckých tendencí v americké mládeži. Než se však příběh o téměř deset let později dostal na plátno, prošel řadou zásadních úprav. Přesto Muller ukazuje, že některé scény - později připisované geniální invenci režiséra Josepha H. Lewise (například slavná jednozáběrová sekvence bankovní loupeže sledovaná z prostoru automobilu) - měly důležitou oporu již v materiálu napsaném Kantorem.

Finální verzi scénáře připravil Dalton Trumbo. Jakožto člen tzv. Hollywoodské desítky byl ovšem na konci 40. let (a vlastně po celou následující dekádu) na černé listině, a tak jej musel v titulcích filmu zastoupit jeho kolega Millard Kaufman. Teprve v roce 1992 byly zásluhy připsány správné osobě. Nadaného Trumba angažovali produkující bratři Kingové, jejichž největším dosavadním úspěchem byla béčková gangsterka Dillinger (1945) s Lawrencem Tierneym v titulní roli. Na Gun Crazy vyčlenili štědrý, přibližně půlmilionový rozpočet, který umožnil štábu v čele s Lewisem natáčet v nezvyklém komfortu blížícím se áčkovým produkcím velkých studií.

Film ve své době komerčně neuspěl. Nepomohla ani zbrusu nová reklamní kampaň a přihlouplý distribuční název Deadly Is the Female.

Přestože Lewis v pozdějších rozhovorech svůj podíl na filmu zveličoval, nelze zpochybnit, že mu spolu s kameramanem Russellem Harlanem dokázal vtisknout nezapomenutelný styl. Vedle zmiňované, často citované a všeobecně obdivované jednozáběrové loupeže (pusťte si ukázku níže) se v Gun Crazy objevují další invenční a divácky silné momenty - například loupežné přepadení podniku na zpracování masa nebo závěrečná konfrontace ústřední dvojice s představiteli zákona uprostřed bažin obklopených mlhou. Harlan často spoléhá na asymetrické kompozice s velkou hloubkou ostrosti a šokující detaily (například mrtvé kuře), které mají zneklidňující účinek. Filmu prospívá také to, že byl z velké části natáčen v exteriérech mimo studio - například přepadení banky bylo nasnímáno za běžného provozu v kalifornském Montrose, jen přes kopec za Los Angeles.

Působivost filmu o dvou mladých lidech fascinovaných zbraněmi, kteří se postaví zavedenému společenskému pořádku, závisela také na vhodném obsazení. Muller ve své knize popisuje výběr hereckých představitelů Barta a Annie a neopomene zdůraznit, že John Dall (známý zejména z Hitchcockova Provazu /Rope, 1948/) i Peggy Cummins jsou naprosto skvostní. Cummins se o mnoho let později - 25. ledna 2013 - zúčastnila vyprodané projekce snímku v sanfranciském Castro Theatre a podle fotografií ji reakce návštěvníků na více než šedesát let starý film dojala.

Mullerova pečlivě sestavená a bohatě ilustrovaná knížka vám poskytne spoustu zajímavých zákulisních informací a hlavně vám mnohokrát připomene, že Gun Crazy je zábavné a chytré mistrovské dílo, které vzešlo ze shody i konfrontace mnoha tvůrčích osobností.

Když máte výtisk od autora s osobním věnováním, proč se tím nepochlubit, že ano? 

O nepříliš povedeném remaku z roku 1992 jsme referovali zde.

Režie: Joseph H. Lewis
Produkce: Frank King, Maurice King (King Brothers Productions)
Scénář: Dalton Trumbo podle povídky Kantora MacKinlayho
Kamera: Russell Harlan
Hudba: Victor Young
Výprava: Gordon Wiles
Střih: Harry Gerstad
V hlavních rolích: Peggy Cummins, John Dall, Barry Kroeger, Nedrick Young, Harry Lewis a další

Distribuce: United Artists
Premiéra: 20. ledna 1950

Odkazy
IMDb
CSFD
Allmovie

MULLER, Eddie. Gun Crazy: The Origin of American Outlaw Cinema. Alameda: Black Pool Productions, 2014. 192 stran.

The Killer That Stalked New York (1950)

The Killer That Stalked New York
USA, 1950, 76 min.

Snímek The Killer That Stalked New York, inspirovaný článkem v časopise Cosmopolitan o epidemii neštovic z poloviny 40. let, má mnoho společného s jiným filmem na totéž téma premiérovaným jen o šest měsíců dříve - Panikou v ulicích (Panic in the Streets, 1950) Elii Kazana. (Film byl dokončen už v první polovině roku 1950, ale uvedení bylo záměrně pozdrženo, aby si snímky v kinech nekonkurovaly.) V obou je šíření nebezpečné nákazy metaforou k atmosféře paranoie a strachu, která charakterizovala americkou společnost přelomu 40. a 50. let. Z toho důvodu nepřekvapí, že epidemie je dávána do souvislosti s cizorodým elementem a zločinem - v tomto konkrétním případě je pacientkou nula a hlavní šiřitelkou smrtelného viru pašeračka diamantů Sheila (Evelyn Keyes), která se do New Yorku vrátí z "pracovní" návštěvy Kuby.

Film se ne zcela přesvědčivě snaží vybalancovat společensky závažnou tematiku s krimi zápletkou a prvky soap opery (Sheilin manžel a spolupachatel má poměr s její mladší sestrou). Může se ale spolehnout na kameru Josepha Biroca (pozdějšího spolupracovníka Roberta Aldriche a držitele Oscara za Skleněné peklo /The Towering Inferno, 1974/), jemuž se podařilo vystihnout atmosféru panikou stiženého velkoměsta. Nechybí hlas vypravěče, typický pro docu-noiry, i když tentokrát nejde o zcela nezúčastněného vnějšího pozorovatele, ale o anonymního obyvatele New Yorku, který, jak se nás snaží ujistit, popisované události prožil na vlastní kůži.

Většina postav postrádá charisma či propracovanou psychologii - v tom je přeci jen silnější Panika v ulicích. Velmi mě však zaujala odvážná vizuální proměna, kterou podstoupila Evelyn Keyes (o 10 let dříve představitelka Suellen v Jihu proti Severu /Gone with the Wind, 1939/). V hollywoodských filmech se většinou dbá na to, aby ženské hvězdy vypadaly co nejlépe, ale zde Keyes - ztvárňující postavu citelně zasaženou virem - s pomocí make-upu prochází neúprosnou deglamorizací, takže na konci vypadá opravdu příšerně.

Evelyn Keyes v závěru filmu

Nenápadný film dnes v době koronavirové krize může plnit dvojí funkci - na jednu stranu může přiživovat náš strach z šíření viru a jeho následků, na druhou stranu může i uklidňovat, protože nám připomíná, že civilizovaná společnost čelila podobným výzvám už mnohokrát a vždycky to nakonec zvládla.

Režie: Earl McEvoy
Produkce: Robert Cohn (Robert Cohn Productions)
Scénář: Harry Essex
Kamera: Joseph F. Biroc
Hudba: Hans J. Salter
Výprava: Walter Holscher
Střih: Jerome Thoms
V hlavních rolích: Evelyn Keyes, Charles Korvin, William Bishop, Dorothy Malone, Lola Albright a další

Distribuce: Columbia Pictures
Premiéra: 1. prosince 1950

Odkazy
IMDb
CSFD
Allmovie

Mystery Street (1950)

Mystery Street
USA, 1950, 93 min.

Společnost MGM patřila k hollywoodským stálicím, ale po druhé světové válce se stejně jako mnoho dalších dostala do potíží. V červenci 1948 se novým šéfem produkce stal Dore Schary, jehož hlavním úkolem bylo obnovit důvěru publika ve filmy uvozené charakteristickým logem se řvoucím lvem. MGM se i nadále soustředilo na produkci únikových filmů (muzikálů nebo komedií), ale souběžně s tím se pustilo i do výroby závažnějších, společensky angažovaných snímků. 

Jedním z nich byl i pozoruhodný procedurální noir Mystery Street (pracovní název Murder at Harvard), v němž policejní důstojník portugalsko-amerického původu Peter Moralas (Ricardo Montalban) vyšetřuje vraždu pohledné "b-girl" (tedy barové hostesky) Vivian (Jan Sterling). Film vyniká nesentimentálním, věcným tónem a nezvyklou pozorností věnovanou investigativním postupům. Moralas opakovaně případ konzultuje s expertem z Harvardovy univerzity, doktorem McAdooem (Bruce Bennett), jehož zjištění posunují vyšetřování vpřed. Zajímavé je například srovnávání nalezené lebky s fotografiemi možných obětí.

Za kamerou stál nenapodobitelný John Alton, již notně proškolený spoluprací s Anthonym Mannem, který ale tentokrát tolik nemaluje světlem a místo toho se soustředí na co nejvěrohodnější vykreslení prostředí, v němž se příběh odehrává. Z interiérů vyniká zejména neútulný penzion, kde Vivian přebývala; exteriéry byly v souladu se zasazením příběhu nasnímány v Bostonu, v okolí Cape Cod a na kampusu Harvardovy univerzity v Cambridge. Do paměti se vryjí zejména některé detaily, které svou explicitností dokáží i dnes šokovat nebo přinejmenším vytrhnout z letargie - například kostěná noha oběti trčící z písku nebo ozdoba na těle tatéra v podobě nahého ženského těla.

Film se stal jednou z prvních velkých příležitostí pro tehdy čtyřicetiletého Johna Sturgese, jenž se přes další filmy noir jako The People Against O'Hara (1951) a Jeopardy (1953) dostal až k westernům a akčním filmům (Přestřelka u ohrady O.K., Sedm statečných, Velký útěk), které jej proslavily nejvíce. (1) Jedním ze scenáristů byl Richard Brooks, který podle výpovědí pamětníků trávil hodně času na place - patrně v předzvěsti svého režijního debutu, kterého se záhy dočkal (šlo o drama Crisis s Carym Grantem). Z hereckého ansámblu vyniká Elsa Lanchester hrající morálně odpornou vedoucí penzionu, Mrs. Smerrling. Ricardo Montalban (o rok předtím se objevil v Incidentu v pohraničí) nemá v postavě detektiva příliš prostoru ukázat více poloh než muže pohlceného svou prací, ale pokud se s tím smíříte, může vás jeho výkon jen překvapit. Nelehkou úlohu měla Jan Sterling, která dostala jen deset minut na to, aby v podstavě Vivian zanechala dostatečně silný dojem a tím diváka přiměla zajímat se o výsledky vyšetřování její brutální vraždy. 

Jan Sterling jako Vivian...

...Elsa Lanchester jako Mrs. Smerrling...

...a Ricardo Montalban jako detektiv Moralas.

Film ve své době komerčně neuspěl - léčba Scharym teprve začala zabírat - ale kritici jej již tehdy oceňovali jako další důkaz toho, že Hollywood (konečně) dospěl. Velké doporučení všem fanouškům klasického noiru i moderních TV seriálů ve stylu CSI.

(1) Před ním byli zvažování Joseph Losey a Robert Wise.

Režie: John Sturges
Produkce: Frank E. Taylor (MGM)
Scénář: Sydney Boehm a Richard Brooks, podle námětu Leonarda Spigelgasse
Kamera: John Alton
Hudba: Rudolph G. Kopp
Výprava: Cedric Gibbons, Gabriel Scognamillo
Střih: Ferris Webster
V hlavních rolích: Ricardo Montalban, Sally Forrest, Bruce Bennett, Elsa Lanchester, Marshall Thompson, Jan Sterling a další

Distribuce: MGM
Premiéra: 27. července 1950

Odkazy:
IMDb
CSFD
Allmovie

Prokletí nepláčou (1950)

The Damned Don't Cry

USA, 1950, 103 min.

I pět let po uvedení Mildred Pierce do kin studio Warner Bros. vytrvale čerpalo z popularity tohoto snímku a přivádělo na svět jeho méně či více povedené klony. Prokletí nepláčou na slavnou adaptaci románu Jamese M. Caina odkazují obsazením Joan Crawford do hlavní ženské role, retrospektivní strukturou vyprávění i kombinací kriminální zápletky s příběhem o společenském vzestupu. 

Crawford ve filmu ztvárňuje ženu v domácnosti, která se po tragické smrti syna rozhodne odejít od manžela a zajistit pro sebe materiální blahobyt, o kterém do té doby pouze snila. Během této snahy se ale zaplete s nesprávnými lidmi, což má neblahé následky nejen pro ni, ale i pro lidi kolem - zejména pro nevinného a dobromyslného účetního Martina Blackforda (Kent Smith), který na její popud začne pracovat pro gangstery. Vše vyvrcholí vraždou, která - protože jde o retrospektivně vyprávěný snímek - celý syžet uvede do pohybu.

obr. 1

Film je jednoznačně koncipovaný jako hvězdný vehikl pro Joan Crawford, která je centrálním bodem zápletky i hlavní atrakcí většiny záběrů. V průběhu filmu vystřídá několik okouzlujících kostýmů a její obličej dominuje nespočtu detailních pohledů (obr. 2 a 3). Zároveň si však můžeme klást otázku, jestli herečka nebyla na podobný typ rolí již příliš stará. Jak píše Stephen Harvey, "Crawford, která v té době již překročila čtyřicítku, není nikdy zcela věrohodná jako manekýna, jejíž laciný půvab si vysluhuje obdivné hvízdání od otupělých obchodníků. Tento nesoulad je ještě výraznější během jejího vášnivého románku s mnohem mladším Stevem Cochranem; scénář je napsán a zrežírován tak, jako by mezi nimi žádný věkový rozdíl ani nebyl /Crawford byla starší o jedenáct let/." (1)

obr. 2

obr. 3

Snímek Prokletí nepláčou je podle mě nejzáživnější ve své první polovině, kdy postava Joan Crawford prochází dramatickou proměnou, ztrácí veškeré okolky a proniká do zkaženého světa zločinu a podrazů. Její postava se mění i vizuálně - z nevzrušivé šedé myšky (obr. 4) ve svůdnou koketu obklopenou leskem a luxusem (obr. 5 až 7). Jistou paralelu vidím mezi touto narativní trajektorií a hollywoodským hvězdným systémem, který u svých hereček rovněž usiloval o vytvoření specifického hvězdného obrazu založeného na glamouru a spojení s drahými předměty. Výmluvná je také scéna, v níž hlavní postava odhazuje své občanské jméno Ethel Whitehead a začne si říkat Lorna Hansen Forbes - protože nové jméno lépe odráží dosažený společenský status. (Sama Joan Crawford se narodila jako Lucille Fay LeSueur, takže tento motiv jí musel být důvěrně známý.)

obr. 4

obr. 5

obr. 6

obr. 7

obr. 8 Společenský vzestup hlavní postavy ilustruje i kontrast prostředí - krajiny s ropnými věžemi, připomínající její původ...

obr. 9 ...a honosných soukromých sídel nebo vybraných klubů a restaurací, ve kterých najde zalíbení.

Film nakonec nedosahuje působivosti svého modelu, ač se o to tvůrci všemožně pokoušejí. Jestliže však Prokletí nepláčou selhávají jako seriózní hollywoodské melodrama po vzoru Mildred Pierce, mají pro mnoho fanoušků a fanynek nepopiratelnou hodnotu jako příklad campu, tedy estetické kategorie založené na přemrštěnosti a distanci od toho, co vnímáme jako realistické a přirozené. Přehnaná typizace postav, přepjaté herecké výkony i nepravděpodobné zvraty v zápletce nasvědčují, že právě toto by mohla být ta "správná" čtecí strategie.

(1) HARVEY, Stephen, Joan Crawford, New York: Pyramid Communications, 1974, s. 109.

Režie: Vincent Sherman

Produkce: Jerry Wald (Warner Bros.)

Scénář: Harold Medford, Jerome Weidman

Kamera: Ted McCord

Hudba: Daniele Amfitheatrof

Výprava: Robert Haas

Střih: Rudi Fehr

V hlavních rolích: Joan Crawford, David Brian, Steve Cochran, Kent Smith, Hugh Sanders a další

Distribuce: Warner Bros.

Premiéra: 13. května 1950

Na DVD s českou podporou vydal MagicBox 7. října 2009.

Odkazy
IMDb
CSFD
Allmovie

Southside 1-1000 (1950)

Southside 1-1000

USA, 1950, 78 min.

Za málo známým snímkem Southside 1-1000 stojí režisér Boris Ingster, taktéž tvůrce proslulého noiru Stranger on the Third Floor (1940), často figurujícího ve sporech o tom, které dílo vlastně odstartovalo celý noirový cyklus. (Nejčastěji se o tento primát "přetahuje" s Maltézským sokolem.)

Stranger se vyznačoval velmi evropskou senzibilitou a expresionistickým vizuálem, který mu vedle Ingstera vtiskl kameraman Nicholas Musuraca. Často citovaná je především snová scéna, v níž hlavní hrdina stane před soudním tribunálem kvůli obvinění z domnělé vraždy. Jeho noční můra je vyjádřena prostřednictvím nápaditých vzorců svícení i pečlivě inscenovaného předkamerového prostoru a výsledek patří k nejpůsobivějším sekvencím v americkém filmu přelomu 30. a 40. let. 

O deset let mladší Southside 1-1000 je však velmi odlišný film: tak jako byl Stranger charakteristický pro určitou fázi filmu noir (nebo ji díky své pozici na samém počátku cyklu spíše uvozoval), tak i Southside zapadá do dobových trendů, přičemž výraznou ateliérovou stylizaci zde nahradila kvazidokumentaristická poetika inspirovaná hlavně zpravodajskými týdeníky. Ze všeho nejvíc film připomíná Hathawayův Dům na 92. ulici (The House on 92nd Street, 1945): také začíná "týdeníkovou" sekvencí s extradiegetickým vypravěčem zpřítomněným prostřednictvím autoritativního voice-overu a později tuto dokumentární stylizaci mísí s tradičněji vystavěným hollywoodským příběhem, v němž představitel státní instituce infiltruje skupinu kriminálníků. Tím však výčet podobností nekončí. I v Southside 1-1000 například zločinecký gang vede žena. 

Snímek se natáčel v autentických exteriérech, z nichž nejvíce diváckou pozornost upoutá věznice San Quentin, nacházející se kousek od San Francisca, nebo ve filmu noir často využívaná losangeleská lanovka známá jako Angel's Flight. 

Angel's Flight v Los Angeles

věznice San Quentin

Podobně jako zmiňovaný Dům na 92. ulici, i Southside se vyznačuje oslavným tónem, který měl posílit důvěru veřejnosti v oficiální instituce (zde americké ministerstvo financí), které si zaručeně poradí s jakýmkoliv pokusem o narušení státní bezpečnosti či stability (zde v podobě padělatelského gangu). Zacílení na oblast peněz přitom jinak nepříliš invenčnímu filmu přidává na zajímavosti: za zmínku stojí hlavně úvodní sekvence, která svým stylem nejvíce připomíná zpravodajský týdeník a která zdůrazňuje význam peněz pro bezproblémové fungování americké společnosti. Následující příběh se pak zaměřuje na boj proti těm, kteří chtějí stávající systém narušit - padělatele. Nutno ovšem dodat, že stejná problematika se objevila už v dřívějších noirech, například v T-Men (1947) Anthonyho Manna.

Snímek nedosahuje úrovně Domu na 92. ulici mimo jiné kvůli méně charismatickému obsazení skupiny zločinců. Pozoruhodným prvkem ale na druhou stranu je vztah mezi vůdkyní zločinců a jejím otcem, zkušeným padělatelem, kterého mladá žena neměla příležitost poznat, protože strávil řadu let ve vězeňské cele. Bohužel však tento motiv, typický spíše pro rodinná melodramata, není dostatečně rozvinut. 

Southside 1-1000 se ke mně dostalo ve velmi špatné kvalitě, takže je složité, ne-li zcela nemožné hodnotit jeho vizuální kvality. Na základě kopie, kterou jsem viděl, se mi zdá, že se jedná o méně přesvědčivý a řemeslně zdařilý snímek než docu-noiry zmiňovaných Henryho Hathawaye nebo Anthonyho Manna. Ingsterovo jméno vzbuzovalo očekávání, která se bohužel nenaplnila. Jestliže jeho Stranger on the Third Floor byl v mnohém přelomovým a vlivným dílem - a to navzdory svému béčkovému statusu -, pak Southside 1-1000 nepřineslo noirovému cyklu nic, co bychom neznali z dřívějška.

Film z produkce batří Kingových je většinou noirové literatury opomíjen či zcela ignorován, větší prostor mu však v poslední době věnoval R. Barton Palmer v publikaci Shot on Location: Postwar American Cinema and the Exploration of Real Space (2016, Rutgers University Press). 

Režie: Boris Ingster

Produkce: Frank King a Maurice King (King Brothers Productions)

Scénář: Leo Townsend a Boris Ingster

Kamera: Russell Harlan

Hudba: Paul Sawtell

Výprava: Ted Haworth

Střih: Christian Nyby

V hlavních rolích: Don DeFore, Andrea King, George Tobias, Barry Kelley, Morris Ankrum a další

Distribuce: Allied Artists Pictures

Premiéra: 16. listopadu 1950

Odkazy

IMDb

CSFD

Allmovie

Aventurera (1950)

Aventurera

Mexiko, 1950, 103 min.

Mexický snímek Aventurera (v překladu dobrodružka) z roku 1950 je nejznámějším zástupcem produkce označované termínem cabaretera. Jde o snímky, jež se odehrávají alespoň částečně v prostředí kabaretů, nočních klubů a bordelů a vyprávějí příběhy padlých žen, které se více či méně dobrovolně staly prostitutkami, tanečnicemi nebo zpěvačkami. Tvůrci v těchto populárních produkcích kombinují prvky melodramatu s kriminální zápletkou a expresivní stylizací a nadto ještě vyprávění ozvláštňují tancem a zpěvem, většinou v podobě muzikálových výstupů motivovaných prostředím nočního klubu.

Zápletka Aventurery se v souladu s žánrovým označením zaměřuje na mladou dívku Elenu (Ninón Sevilla), která po odhalení matčiny nevěry a následné otcově sebevraždě opouští svou rodinu a dosavadní pohodlnou existenci a odchází do velkého města Juarezu. Tam se stane nedobrovolnou zaměstnankyní bordelu/nočního klubu vedeného nesmlouvavou Rosaurou (Andrea Palma). Aniž by to plánovala, brzy se Eleně naskytne příležitost pomstít se své kruté zaměstnavatelce, když se zasnoubí s jejím synem, který o matčině byznysu nemá tušení. Příběh padlé ženy se tak láme v příběh o pomstě...

Hlavní roli Eleny ztvárnila Ninón Sevilla, herečka původem z Kuby.

V centru zájmu se ocitají dvě silné ženské postavy - Elena, která se z křehké dívky postupně mění v cílevědomou ženu, a Rosaura, vedoucí dvojí život ve dvou různých městech. Naopak muži jsou převážně slaboši, zbabělci nebo jedinci slepě/tajně zamilovaní do žen. Tak či onak jsou to právě ženské postavy, které po většinu času posouvají děj dopředu a uzurpují si divákovu pozornost, včetně jeho sympatií a antipatií. 

Jedna z mnoha konfrontací Eleny a Rosaury.

Většina filmu se odehrává v prostředí nočních klubů frekventovaných mexickou smetánkou. Mizanscéna a kostýmy se v souladu s tím vyznačují honosností, opulentností a glamourem. Aventurera je jedním z mnoha mexických filmů poukazujících na vyspělost zdejší kameramanské školy - i když zde je situace o něco komplikovanější. Film nasnímal Alex Phillips, kameraman původem z Kanady, který se však na úsvitu zvukové éry přesunul do Mexika a už tam zůstal natrvalo. Celkem se v Mexiku podílel na více než dvou stovkách titulů, včetně několika filmů natočených ve spolupráci s Luisem Buñuelem (např. Robinson Crusoe). Phillipsova kamera v řadě scén následuje expresivní styl filmu noir, když využívá low-key svícení nebo světlo rozptýlené v mlze (závěrečná scéna). 

Snímek ze závěrečné scény filmu.

Aventurera, pro žánr cabaretery typicky, spoléhá na mnoho konvencí spojených s melodramatem. Jedná se především o náhlé dějové zvraty; princip náhody, který řídí osudy postav; nebo vypjaté emotivní scény, v nichž postavy dávají průchod svým citům - lásce, ale ještě častěji nenávisti, hněvu či pohrdání. Tomu odpovídá i vypjaté herectví vyznačující se expresivními výrazy a gesty. Muzikálová čísla, pro cabareteru rovněž nepostradatelná, si na rozdíl od většiny amerických filmů noir zasazených do prostředí nočních klubů nárokují samostatnou pozornost, když mnohdy na několik minut zcela zastavují tok vyprávění. Tím výsledek v některých ohledech připomíná bollywoodskou produkci (např. film C.I.D., o němž jsme psali dříve).

Svou přepjatostí může být Aventurera pro mnohé diváky navyklé na americkou a evropskou produkci otravná, snad až neúnosná, pokud však přistoupíte na její pravidla, může vás čekat velmi nevšední zážitek. Snímek je u nás prakticky neznámý, o čemž svědčí mj. skutečnost, že v tuto chvíli není zastoupen ani v Česko-Slovenské filmové databázi (přestože režisér Alberto Gout své heslo má). Zahraniční literatura jej ovšem často zmiňuje jako příklad mezinárodního šíření noirové sensibility po druhé světové válce, a i z toho důvodu si zaslouží pozornost. 

Režie: Alberto Gout
Produkce: Guillermo Calderón, Pedro A. Calderón (Cinematográfica Calderón S.A.)
Scénář: Álvaro Custodio, Carlos Sampelayo, Alberto Gout
Kamera: Alex Phillips
Hudba: Antonio Díaz Conde
Výprava: Manuel Fontanals
Střih: Alfredo Rosas Priego
V hlavních rolích: Ninón Sevilla, Tito Junco, Andrea Palma, Rubén Rojo, Miguel Inclán a další

Premiéra: 18. října 1950

Odkazy
IMDB
Allmovie
krátký článek na stránkách Bright Lights Film Journal

několik stran Aventureře věnovali autoři publikace Film Noir: Hard-Boiled Modernity and the Cultures of Globalization (Jennifer Fay a Justus Nieland, London and New York, 2010, s. 73–78)

The Underworld Story (1950)

The Underworld Story
USA, 1950, 91 min.

Pokud jste viděli Tight Spot (1955) Phila Karlsona, expozice novinářského noiru Cyrila Endfielda vám ihned navodí deja vu: na vylidněných schodech před soudní budovou je neznámými gangstery zabit korunní svědek z ožehavého případu. Odpovědnost za jeho smrt nyní padá na hlavu novináře Mikea Reese (Dan Duryea), jenž o přísně tajeném svědectví oběti u soudu publikoval článek, a který teď logicky dostává padáka. 

The Underwolrd Story (1950)

Tight Spot (1955)

Oportunista Reese, dobře si vědom, že po tomto skandálu jej žádný jiný vydavatel ve městě nezaměstná, se chytá první příležitosti, která se mu naskytne - malé noviny na maloměstě v Nové Anglii hledají společníka. S dravou dychtivostí sobě vlastní se vetře do přízně jejich mladé majitelky Cathy (Gale Storm) a okamžitě skočí po prvním sólokaprovi, jenž pro něj představuje vražda snachy místního novinářského magnáta E. J. Stantona (Herbert Marshall), ze které je obviněna její černošská služebná Molly (Mary Anderson).

Kromě Karlsonova noiru vám při sledování The Underworld Story (1950) rovněž okamžitě naskočí Wilderovo Eso v rukávu (Ace in the Hole, 1951). Dureyův Reese jakoby bezcharakternímu reportérovi Kirka Douglase z oka vypadl. Slabý scénář však jeho chování a charakterový obrat činí značně nemotivovanými - ze senzacechtivého sobce se z Reese najednou stává dobromyslný hrdina, který nastavuje vlastní kůži, jen aby zachránil nevinnou ženu. 

Značně nepřesvědčivě působí i další násilné zvraty: například když Reese po svém vyhazovu navštěvuje gangsterského bose Durhama (Howard Da Silva), očividně zodpovědného za úvodní vraždu korunního svědka, který jej bez sebemenšího zdráhání finančně odměňuje za jeho "službu", a jenž se později v příběhu vrací jako klíčová figura. Fakt, že jako diváci na rozdíl od Reese známe vraha už od počátku (jeho odhalení se jeví naprosto zbytečné), rovněž na atraktivnosti již tak slepeného scénáře příliš nepřidá a herecké osobnosti (Dureya, De Silva, Marhsall) se v něm nutně ztrácí. Pokud tedy hledáte dobrý noir z novinářského prostředí, raději sáhněte po The Big Clock (1948) nebo Scandal Sheet (1952).

Režie: Cyril Endfield
Produkce: Hal E. Chester (FilmCraft Productions)
Scénář: Henry Blankfort, Cyril Endfield podle románu Craiga Rice The Big Story
Kamera: Stanley Cortez
Hudba: David Rose
Střih: Richard Heermance
Hrají: Dan Duryea, Herbert Marshall, Gale Storm, Howard Da Silva, Mary Anderson ad.

Distribuce: United Artists
Premiéra: 26. července 1950

Odkazy
CSFD
IMDb
Allmovie