The Mask of Dimitrios (1944)

The Mask of Dimitrios 
USA, 1944, 95 min.

The Mask of Dimitrios od společnosti Warner Bros. zajímavým způsobem mixuje postupy a motivy z Občana Kanea (The Citizen Kane, 1941), Maltézského sokola (The Maltese Falcon, 1941) a pozdějšího Třetího muže (The Third Man, 1949). Peter Lorre se ve filmu objevuje - v netypicky kladné poloze - jako spisovatel, který pátrá po minulosti tajemného špiona a zlosyna Dimitria. Během svého snažení zjistí, že Dimitrios (debutující Zachary Scott) je oproti předpokladům naživu, což ještě více vybudí jeho zvědavost.

Podstatná část filmu se odvíjí ve flashbacích, které odhalují Dimitriovy podvody, lsti a intriky - a tím i důvody, proč jeho osudy nejsou lhostejné početné řádce lidí. Výstavba narativu se točí kolem divácké zvědavosti a několika otázek, které mají přibližně následující vývoj: Kdo byl Dimitrios? Proč zemřel? Zemřel vůbec? Pokud nezemřel, proč nafingoval svoji smrt?

Film je zasazen do exotického prostředí sahajícího od Istanbulu přes Ženevu až po Paříž. Podobně jako u Maltézského sokola jde ale především o ateliérovou záležitost. Právě ateliérové kulisy umožnily kameramanovi Arthuru Edesonovi dosáhnout temného, expresionistického stylu. Řada záběrů připomene jiné filmy Warnerů této doby - ostatně Edeson natáčel Maltézského sokola či Casablancu. Například při snímání Sydneyho Greenstreeta z podhledu si nelze nevzpomenout na podobně koncipované záběry z o tři roky starší adaptace románu Dashiella Hammetta.

Sydney Greenstreet v charakteristickém podhledu

I The Mask of Dimitrios se zakládá na knižní předloze, jejímž autorem byl britský spisovatel Eric Ambler. O rok dříve Warneři podle jeho jiného díla natočili film Background to Danger a RKO přišlo s adaptací stejnojmenného románu Journey Into Fear, na níž se autorsky podílel i Orson Welles. 

Film se může opřít o působivou atmosféru a kvalitní obsazení, nicméně vyprávění není tak vtahující, jak by bylo potřeba. U mě to mělo ten důsledek, že jsem se spíše kochal hezkými kompozicemi, než že bych se zajímal o postavy a jejich vztahy. 

Režie: Jean Negulesco

Produkce: Henry Blanke (Warner Bros.)

Scénář: Frank Guber podle románu Erica Amblera

Kamera: Arthur Edeson

Hudba: Adolph Deutsch

Střih: Frederick Richards

Výprava: Ted Smith

Hrají: Peter Lorre, Sydney Greenstreet, Zachary Scott, Faye Emerson a další

Distribuce: Warner Bros.

Premiéra: 1. července 1944

Odkazy

IMDB

CSFD

Allmovie

AFI

Quicksand (1950)

Quicksand
USA, 1950, 79 min.

Poměrně nenápadný snímek Quicksand je pro film noir vysoce reprezentativní v tom, s jakou neúprosností ukazuje, jak málo stačí, aby se z obyčejného, v zásadě slušného člověka stal psanec. Hlavním hrdinou snímku je automechanik Dan Brady (Mickey Rooney), který má - jak se dá u jeho povolání očekávat - hluboko do kapsy. Když chce udělat dojem na pohlednou servírku Veru (Jeanne Craig, sestra slavného Jamese), vypůjčí si z firemní pokladny dvacetidolarovku s úmyslem ji ještě před návštěvou účetního vrátit. Místo toho se ale tento malý prohřešek stane začátkem nekončící spirály dluhů a nakonec i zločinů různé závažnosti včetně podvodu, loupežného přepadení a možná i vraždy. Otázka není, jestli se Danovi podaří ze všeho vyváznout bez trestu, ale spíše jakou konečnou cenu bude muset za svou klukovinu zaplatit. 

Přestože od uvedení prvních filmů z mimořádně populární série MGM o Andym Hardym uplynulo více než deset let, Mickey Rooney i na prahu třicítky stále disponoval chlapecky nevinným obličejem. O to naléhavěji působí společenský propad a psychologický rozklad jeho postavy. Je zřejmé, že nejde o špatného člověka. Stačí však jedno špatné rozhodnutí a už není pro něj cesty zpět. 

Naopak podle a zákeřně už od svého nástupu na scénu působí postava Nicka Darmoshaga, provozovatele pochybné herny, v podání jako vždy démonického Petera Lorreho. Ženské postavy jsou ve snímku pojaty v souladu se dvěma základními noirovými archetypy. Vera (příjmením Novak) představuje svůdnou, okázale krásnou femme fatale, která je posedlá přepychem a sní o norkovém kožichu. Jejím protipólem je skromná, oddaná, ale Danem soustavně odmítaná Helen (Barbara Bates). 

Mickey Rooney jako Dan a Jeanne Cagney jako Vera

Části snímku se natáčely v Santa Monice a okolí a celkově film (až na lehce vykonstruovaný závěr) působí svěžím a spontánním dojmem. Silně tomu přispívá i herecký výkon Mickeyho Rooney, podle některých komentátorů nejlepší v jeho kariéře - možná právě proto, že byl obsazen proti typu. Jeho postava mluví jazykem mladých a Rooney tomu svým projevem dokáže vtisknout potřebnou autentičnost. 

Film vznikl v režii levicově smýšlejícího Irvinga Pichela, který se zanedlouho dostal na černou listinu. (Zemřel náhle na následky infarktu v červenci 1954.) Produkčně jej zaštítila firma zřízená podnikatelem (a snad i podvodníkem) Samem Stiefelem a financovaná Rooneym, který prvně jmenovanému dlužil peníze v důsledku dlouhodobého (a pro něj značně nevýhodného) profesního spojení. Podobnou zkušenost měl se Stiefelem i Lorre, který se stal další obětí jeho podnikatelských machinací a ve filmu hrál jen proto, že se z projektu nedokázal vyvázat. Vztahy mezi Stiefelem a oběma herci byly velmi napjaté (Rooney dokonce chtěl z projektu vycouvat), a tak společnost byla brzo poté zlikvidována. 

Quicksand mě velmi příjemně překvapil, takže pokud jej máte někde mezi noirovými resty, rozhodně neváhejte. 

Režie: Irving Pichel

Produkce: Mort Briskin (Samuel H. Stiefel Productions)

Scénář: Robert Smith

Kamera: Lionel Lindon

Hudba: Louis Gruenberg

Střih: Walter Thompson

Výprava: Boris Leven

Hrají: Mickey Rooney, Jeanne Cagney, Peter Lorre, Barbara Bates, Art Smith a další

Distribuce: United Artists

Premiéra: 24. března 1954

Odkazy

IMDb

CSFD
Allmovie

The Chase (1946)

The Chase
USA, 1946, 85 min.

NÁSLEDUJÍCÍ TEXT OBSAHUJE SPOILERY A PROZRAZUJE DŮLEŽITÝ DĚJOVÝ ZVRAT

Protože mám nadívány desítky klasických filmů noir, občas podléhám pocitu, že mě už nemůže nic překvapit. Pak ale narazím na film, jako je The Chase, který mě svým těžko předvídatelným vývojem zápletky vyvede z omylu.

Kdybych si lépe prostudoval úvodní titulky, byl bych na jeho bizarní narativní machinace lépe připravený. Snímek totiž vznikl podle předlohy Cornella Woolriche, plodného autora, který noiru poskytl více námětů než kdokoliv jiný. Charakteristika jeho tvorby od Jamese Naremora skvěle padne i na The Chase. Jeho romány a povídky zpravidla disponují "obsedantními postavami, které často trpí výpadkem paměti či ztrátou vědomí v důsledku konzumace alkoholu nebo se ocitají v situacích, kdy jim nikdo nevěří. Mnoho jeho zápletek hraničí s fantastičnem nebo v divácích vyvolává pocit 'je to skutečnost nebo se mi to jenom zdá?' Někdy končí šťastně - odtud pramení Woolrichova obliba a množství adaptací jeho děl -, ale zároveň po nich zůstává pachuť obav a děsu." (1)

Hlavním hrdinou noiru z roku 1946 je válečný veterán Chuck Scott (Robert Cummings). Jeho minulost se dlouhou dobu nezdá podstatná, ve skutečnosti je ale klíčem k výstavbě celého syžetu. Chuck se totiž potýká s výpadky vědomí a to, co dlouho považujeme za realitu, je jen výplod jeho fantazie, způsobený otřesem z války. Tvůrci přechod mezi skutečností a snem nijak nesignalizují, čímž vytvářejí pocit dezorientace (to jim mnoho diváků vyčítalo a stále vyčítá - stačí se přesvědčit v komentářích na ČSFD). Osobně jim to za zlé nemám, protože tato taktika souzní jak s hrdinovou anamnézou, tak s obecnějšími strategiemi typickými pro noirovou poetiku (ostatně motiv snu nebo halucinace používají mnohé další noiry z tohoto období, například Žena za výlohou /Woman in the Window, 1945/ nebo Strange Impersonation /1946/).

Tento zvrat by ale sám o sobě pravděpodobně nestačil na to, abych v souvislosti s The Chase mluvil o "bizarních narativních machinacích". K celkovému dojmu přispívají další prvky - například pokroucené mezilidské vztahy nebo nezvyklé dějiště. Příběh alternuje mezi Floridou a Kubou (přestože byl samozřejmě nasnímán kompletně v ateliéru) a zaměřuje se na aktivity pochybného podnikatele Eddieho Romana (Steve Cochran) a jeho společníka Gina (Peter Lorre), pro které začne důvěřivý Chuck pracovat jako šofér. Eddie má zálibu v nebezpečí a zejména v rychlosti, což se projevuje velmi zvláštním způsobem: pod zadním sedadlem ve svém voze má nainstalovány pedály, takže může kdykoliv převzít kontrolu nad akcelerací, stlačit plyn až na podlahu a sledovat, jak se jeho řidič potí ve snaze udržet auto na silnici.

Sedět s Eddiem Romanem v jednom autě je jako hrát ruskou ruletu.

Dalším důležitým jménem a vodítkem pro formování diváckých očekávání je po Woolrichovi režisér Arthur Ripley, který o dva roky dříve představil pozoruhodný film s exulantským tématem Voice in the Wind (1944), jehož štáb tvořili z velké části uprchlíci z Evropy. I v případě The Chase je podíl exulantů nepřehlédnutelný - produkci měl na starosti Seymour Nebenzal, který byl klíčovou osobností německého filmového průmyslu v období nástupu zvuku; kameru ovládal věhlasný, v Karlových Varech narozený Franz Planer; hudbu složil Michel Michelet (vl. jm. Michail Levin), který po odchodu z rodného Kyjeva strávil 30. léta ve Francii; a mezi herci najdeme ikonického představitele noirových padouchů Petera Lorreho nebo francouzskou herečku Michèle Morgan, která podobně jako mnozí další Evropané strávila válečná léta v Hollywoodu. Hlavní roli nicméně ztvárnil ryzí Američan Robert Cummings, který byl na útěku i v jiných filmech, z nichž nejslavnější je Sabotér (Saboteur, 1942) Alfreda Hitchcocka.

Ukázka Planerova atmosférického svícení. Vlevo Peter Lorre, uprostřed Robert Cummings.

Hlavní ženská postava v podání Michèle Morgan.

Film těží z neotřelé zápletky, balancující na pomezí snu a reality, charismatu hereckého obsazení - zejména záporáci Cochran a Lorre jsou neodolatelní - a rafinované práce kamery, která vytváří patřičně bezútěšnou a paranoidní atmosféru. Nejde přímo o zapomenuté mistrovské dílo, ale nebuďme přehnaně nároční.

(1) NAREMORE, James. Film Noir: A Very Short Introduction (Oxford: Oxford University Press, 2019), s. 87–88.

Režie: Arthur Ripley
Produkce: Seymour Nebenzal (Nero Productions)
Scénář: Philip Yordan podle předlohy Cornella Woolriche
Kamera: Franz F. Planer
Hudba: Michel Michelet
Výprava: Robert Usher
Střih: Edward Mann
V hlavních rolích: Robert Cummings, Michèle Morgan, Steve Cochran, Lloyd Corrigan, Jack Holt, Don Wilson, Peter Lorre a další

Distribuce: United Artists
Premiéra: 22. listopadu 1946

Odkazy
IMDb
CSFD
Allmovie

Phantom Lady (1944) a Black Angel (1946)

Phantom Lady              
USA, 1944, 87 min.

Black Angel
USA, 1946, 81 min.

Nejen možnost vidět noirové klasiky i rarity v náležité kvalitě na velkém plátně ve společnosti stovek obdobně naladěných filmových fanoušků a v doprovodu zasvěcených komentářů snad největšího noirového guru, Eddieho Mullera, případně za účasti žijící hollywoodské legendy nebo jejího potomka, je devízou festivalu Noir City, které se pravidelně koná ve čtyřech amerických městech (San Francisco, Los Angeles, Chicago a Seattle). Asi největší předností Noir City jsou totiž prozíravě sestavované programové bloky, které divákům tolik známý film často postaví do zcela nových souvislostí, které by si jinak dost možná ani sami neuvědomili.

Tak tomu bylo i na právě probíhajícím Noir City v Hollywoodu při nedělním trojprogramu filmových adaptací Cornella Woolriche (v důsledku vlastně čtyřprogramu, když původní trojici obohatila opakovaná projekce digitálně restaurované kopie noiru s Frankem Sinatrou Suddenly!, již předešlý den zhatily technické komplikace). Dílo newyorského spisovatele Cornella Woolriche (1903–1968) jistě není noirovým fanouškům neznámé. Jak Eddie Muller v úvodu večera podotkl, podle jeho předloh bylo natočeno více filmů (noir) než podle děl kteréhokoliv jiného autora kriminálních románů. Hold jeho odkazu hollywoodské Noir City vzdalo výběrem tří pravděpodobně nejlepších adaptací jeho děl, a to Siodmakovou Phantom Lady (1944), dále noirem Black Angel (1946) v režii Roye Williama Neilla a nakonec Tetzlaffovým The Window (1949).

UPOZORNĚNÍ: Následují spoilery. Pokud jste ještě snímky, především tedy Black Angel, neviděli, doporučuji před přečtením následujících řádek film nejprve zhlédnout, abyste se nepřipravili o zásadní pointu.

Překvapivou podobnost a úzkou tematickou souvislost ukázaly zejména projekce prvních dvou jmenovaných snímků, jež shodně vznikly v rámci studia Universal. Jak Phantom Lady, tak i Black Angel totiž tematizují urputné snahy ženských protagonistek o nalezení důkazu neviny jejich milovaných mužů v jinak očividném případu chladnokrevné vraždy zámožné ženy a zachránit je tak před trestem smrti, přičemž jim oběma, aniž by o tom samozřejmě věděly, sekunduje skutečný vrah.

Phantom Lady byla prvním ze Siodmakových četných příspěvků noirovému cyklu a obecně prvním noirem, jehož ústřední protagonistkou a hybatelkou děje byla žena. Režisérova favorizovaná herečka Ella Raines v něm ztvárnila asistentku inženýra Scotta Hendersona (Alan Curtis) odsouzeného za vraždu majetné manželky. Carol, která se svému šéfovi v zápalu věrné, leč neopětované lásky jako jediná snaží pomoci, se pro dobrou věc neváhá ani prostituovat - viz památnou sekvenci svádění bubeníka Cliffa (Elisha Cook, Jr.) vrcholící jeho orgasmickým výstupem v jazzovém doupěti na videu níže. Ochranou ruku ji posléze nabízí inspektor Burgess (Thomas Gomez), který Scotta před soud postavil, aby poté o jeho skutečném provinění pochyboval. V této souvislosti bych ráda poukázala na zajímavě řešenou sekvenci soudního přelíčení, kterou sledujeme pouze skrze těsnopisecký zápis a výrazy tváří Carol a Burgesse, který ji pozoruje.

Aktivně jednající ženskou protagonistku, která se sníží k prostituování, aby našla spravedlnost, představil o dva roky po Siodmakovi i film Roye Williama Neilla, tvůrce známého především svými universalovskými adaptacemi Sherlocka Holmese (Black Angel byl jeho posledním snímkem, ještě téhož roku zemřel na infarkt). June Vincent v roli bývalé zpěvačky Catherine Bennett zatvrzele věří v nevinu manžela, který je odsouzen za vraždu slavné (rovněž) zpěvačky Mavis Marlowe, pyšné femme fatale, která, jak se postupně ukáže, chamtivě vydírala snad všechny své mužské oběti. Zruinovala oba své dvorní skladatele - k alkoholismu dohnala manžela Martina Blaira (Dan Dureya), vydírala Kirka Bennetta, jehož následně (nezáměrně) dostala za mříže, a zruinovat se rovněž pokusila majitele luxusního klubu na Sunset Stripu Marka (jako vždy ďábelsky úlisný Peter Lorre).

Jak jsem již zmínila výše, obě ženy při jejich odvážném pátrání na vlastní pěst doprovází skuteční vrazi. Zatímco Phantom Lady staví na napětí, které v divákovi vyvolává vědomí, že (zhruba od poloviny filmu) ví více než postava a zná identitu vraha (jímž je Scottův přítel, psychicky vyšinutý sochař Marlow), Black Angel si své eso v rukávu (vraždu v deliriu spáchal "klaďas" Martin Blair) šetří až na samotný závěr a stejně jako hrdinku nás nechává v nevědomosti. Nutno ovšem zmínit, že ve Woolrichově předloze Phantom Lady vrahova identita takto brzy odhalena není; hitchcockovský obrat ve filmu lze přisoudit vlivu producentky Joan Harrison, která s Hitchcockem dříve spolupracovala.

Přestože oba snímky bezesporu patří k tomu nejlepšímu z noirového cyklu, Phantom Lady nakonec ze srovnání s Black Angel vychází o něco lépe, a to díky vskutku překrásnému vizuálu, jemuž dominují úchvatné low-key kompozice kameramana Elwooda Bredella (se Siodmakem posléze točil Christmas Holiday a Zabijáky; z jeho dalších noirových prací bych vypíchla ještě The Unsuspected Michaela Curtize). Rozhodně nebudu přehánět, když Phantom Lady označím za jeden z vizuálně nejvýraznějších  a nejkrásnějších filmů noir. Kameramanská práce Paula Ivana (spolupracovníka Huga Haase) na Black Angel tolik nevyčnívá, nicméně za zmínku jistě stojí sekvence Martinova deliria či úvodní scéna s Danem Dureyou vzhlížejícím k oknu pokoje své manželky v hotelu na Wilshire Blvd., k němuž posléze kamera prudce vzlétne (viz video výše).

Phantom Lady
Režie: Robert Siodmak
Produkce: Joan Harrison (Universal Pictures)
Scénář: Bernard C. Schoenfeld podle románu Cornella Woolriche
Kamera: Elwood Bredell
Hudba: H. J. Salter
Střih: Arthur Hilton
Hrají: Ella Raines, Elisha Cook, Jr., Franchot Tone, Thomas Gomez, Alan Curtis, Fay Helm

Distribuce: Universal Pictures
Premiéra: 28. ledna 1944

Odkazy
CSFD
IMDb
Allmovie

Black Angel
Režie: Roy William Neill
Produkce: Roy William Neill a Tom McKnight (Universal Pictures)
Scénář: Roy Chanslor podle románu Cornella Woolriche
Kamera: Paul Ivano
Hudba: Frank Skinner
Střih: Saul A. Goodkind
Hrají: Dan Dureya, June Vincent, Peter Lorre, Broderick Crawford, Constance Dowling, Wallace Ford

Distribuce: Universal Pictures
Premiéra: 2. srpna 1946

Odkazy
CSFD
IMDb
Allmovie

Maltézský sokol (1941)

The Maltese Falcon
USA, 1941, 97 min.

Studio Warner Bros. vyprodukovalo celkem tři filmové adaptace působivého detektivního románu Dashiella Hammetta, původně vycházejícího na pokračování v legendárním pulpovém časopisu Black Mask. Poprvé Maltézského sokola zfilmoval Roy Del Ruth v roce 1931, tedy ještě v době před zpřísněním Produkčního kodexu. Hlavní roli soukromého očka Sama Spadea ztvárnil Ricardo Cortez, známý například z garbovského němého snímku Moderní Carmen (1926), vedle něj se v roli zrádné femme fatale objevila Bebe Daniels, zkušená herečka s bohatou kariérou v němém filmu. Druhou adaptací Sokola se stal snímek exulanta Williama Dieterleho Satan Met a Lady (1936) - v hlavních rolích s Bette Davis a Warrenem Williamem -, který však s předlohou naložil velmi volně, což mělo za následek nejen změnu názvu a jmen titulních postav, ale i posuny v zápletce a žánrovém ukotvení (odlehčená detektivní komedie). Nejvěrněji se předlohy drží verze debutujícího režiséra (v té době však již zkušeného scenáristy) Johna Hustona z roku 1941, všeobecně považovaná za definitivní adaptaci Hammettova románu.

Učebnicový McGuffin

Vnímání Maltézského sokola jako vůbec prvního filmu noir je snad již úspěšně vyvráceno a překonáno, přesto lze jeho význam pro následný vývoj cyklu - zejména pro jeho první "hard-boiled" fázi - jen stěží zveličit. K noirovým trademarkům, které pomohl ustanovit, mimo jiné patří: 

* cynický soukromý detektiv - morálně zpochybnitelný (nevěra, určitá míra zkorumpovatelnosti), v konečném důsledku však vždy stojící na straně dobra a spravedlnosti (pokud něco takového v noirovém světě existuje)

* zrádná femme fatale, využívající muže kolem sebe k vlastním sobeckým cílům

* plejáda výrazných podvodníků a zlosynů, v tomto případě představovaná hned trojicí mimořádných osobností - korpulentním Syndeym Greenstreetem v jeho filmovém debutu, Peterem "Pop Eye" Lorrem a neodolatelným Elishou Cookem Jr., navždy odsouzeným k rolím neurotických zbabělců nebo komických přisluhovačů

* břitké dialogy, skvěle vystihující atmosféru všudypřítomného cynismu a podvodnosti

* screen persona Humphreyho Bogarta, dále definovaná zejména Walshovým Vysoko v horách (1941) premiérovaným o půl roku dříve

Podhled na Greenstreetova Gutmana

Naproti tomu Hustonův styl má jen málo společného s vyhrocenou expresivní estetikou považovanou za stěžejní rys filmu noir. Naopak, Maltézský sokol je učebnicovým příkladem hollywoodského studiového high-key stylu a určité vybočení představují jen občasné výrazné podhledy - například na Greenstreetova Kaspera Gutmana, které tak zvýrazňují jeho mohutnost. 

Maltézský sokol nikdy nebude mojí srdcovou záležitostí - k tomu mu chybí vynalázavější režie a přesvědčivější chemie mezi Bogartem a Mary Astor (závěrečné scény působí až komicky) - jeho historickou hodnotu bych si ale nikdy neodvážil zpochybnit. Hustonův snímek stanovil standard, jímž se poměřovaly všechny noirové detektivky několika následujících let.

Režie: John Huston

Produkce: Hal B. Wallis (Warner Bros.)

Scénář: John Huston; podle románu Dashiella Hammetta

Kamera: Arthur Edeson

Hudba: Adolph Deutsch

Střih: Thomas Richards

Výprava: Robert Haas

V hlavních rolích: Humphrey Bogart, Mary Astor, Sydney Greenstreet, Peter Lorre, Elisha Cook Jr., Gladys George ad.

Distribuce: Warner Bros.

Premiéra: 22. července 1941

Na DVD s českou podporou od: 1. ledna 2002 (Warner)

Odkazy:

IMDB

Allmovie

CSFD
Filmserver (Eda)

Má oblíbená brunetka (1947)

My Favorite Brunette 
USA, 1947, 87 min.

V roce 1942 si populární americký herec Bob Hope vystřelil z Hitchcocka a jeho thrillerů o nespravedlivě stíhaných hrdinech (zejména The 39 Steps), o pět let později svůj nezaměnitelný smysl pro humor namířil na adaptace hard-boiled detektivek. Řeč je o dvojici snímků My Favorite Blonde (1942), v němž se vaudevillový komik (vystupující s tučňákem) připlete do cesty nebezpečným německým špionům, a Má oblíbená brunetka (My Favorite Brunette, 1947), ve kterém fotograf specializující se na snímky nemluvňat dá průchod svým detektivním choutkám. 

You see, I wanted to be a detective too. It only took brains, courage, and a gun... and I had the gun. 

Má oblibená brunetka prokazuje poučenost noirovými detektivkami s Bogartem nebo Powellem hned v několika rovinách. Tvůrci uplatňují retrospektivní vyprávění a komentář prostřednictvím voiceveru. Takový narativní postup je motivován jako zpověď uvězněného protagonisty Ronnieho Jacksona (Hope) novinářům, kteří se zajímají o jeho příběh. Jackson se ve vyprávění vrací o několik dnů zpět, kdy se kombinací náhody a falešného sebevědomí připletl k případu možného únosu movitého barona. Jeho nalezení žádá jeho výrazně mladší manželka (Dorothy Lamour, která se s Hopem objevila v sérii Road to snímků, na kterou je v závěru odkazováno přítomností jejich "parťáka" Binga Crosbyho), jejíž skutečné pohnutky jsou v prvních minutách nejasné (jedná se o femme fatale?). 

All my life I wanted to be a hardboiled detective like Humphrey Bogart or Dick Powell or even Alan Ladd. 

Na adaptace Chandlerových či Hammettových románů je odkazováno i explicitně formou dialogů (viz výše) či obsazením. Vedle Ronnieho fotostudia má svou kancelář skutečný detektiv Sam McCloud v podání (skutečného) Alana Ladda, noirové ikony, která se v cameo roli objeví v jedné z úvodních scén. Výraznější part pak byl svěřen tradičnímu noirovému záporákovi Peteru Lorremu, jehož postava se tentokrát předvede jako zručný vrhač nožů. Dalšího poskoka ještě neodolatelnějším způsobem ztvárnil Lon Chaney Jr. Kameraman Lionel Lindon měl v době natáčení za sebou práci na The Blue Dahlia (1946) a  snad i díky tomu se mu daří evokovat stylistiku první noirové fáze - s jejími výraznými kontrasty světla a stínu a skličujícími studiovými interiéry. 

Noirové adaptace hard-boiled detektivek byly natolik všeobecně rozpoznávaným a silně kodifikovaným filmovým trendem, že si už v druhé polovině 40. let vysloužily parodii. A to rovnou od nejpovolanějšího člověka v oboru. Nenechte si ujít.

Režie: Elliott Nugent

Produkce: Daniel Dare

Scénář: Edmund Beloin, Jack Rose

Kamera: Lionel Lindon

Hudba: Robert Emmett Dolan

Střih: Ellsworth Hoagland

Výprava: Hans Dreier, A. Earl Hedrick

V hlavních rolích: Bob Hope, Dorothy Lamour, Peter Lorre, Lon Chaney Jr., John Hoyt a další

Distribuce: Paramount Pictures

Premiéra: 4. dubna 1947

Odkazy

IMDB

Allmovie

CSFD

Stranger on the Third Floor (1940)

Stranger on the Third Floor
USA, 1940, 64 min.

Novinový reportér Mike Ward (John McGuire) figuruje jako klíčový svědek v případu brutální vraždy a díky jeho svědectví u soudu je poslán na smrt nevinný člověk, taxikář Briggs (Elisha Cook, Jr.). Další obětí skutečného vraha (Peter Lorre) se mezitím shodou okolností stává Mikeův soused, čímž je vrženo nové světlo na předchozí případ a Mike se jakožto hlavní svědek obou vražd náhle stává hlavním podezřelým...

Za první film noir je obecně považován Maltézský sokol (The Maltese Falcon, 1941) Johna Hustona, nicméně ve skutečnosti je jím Ingsterův o rok starší Stranger on the Third Floor, k čemuž se mj. přiklání i znalec filmu noir Robert Porfirio. (1) Důvodů k tomuto tvrzení je několik: pro Stranger on the Third Floor jsou příznačné jak narativní techniky, motivy a témata, tak i stylistické postupy spjaté s filmem noir.

Ve filmu je užito voiceoveru hlavního hrdiny, byť spíše na bázi vnitřního monologu zachycujícího protagonistovy myšlenkové pochody a pocity, než zpětného komentáře. Mikeův voiceover mimochodem pokrývá rozsáhlý (cca dvacetiminutový) úsek filmu bez jakýchkoliv dialogů, jenž mj. zahrnuje sérii několika flashbacků a brilantní snovou sekvenci (trvá 7 a půl minuty!!), kterou shledávám jako bezkonkurenčně nelepší a nejnápaditější z celého noirového cyklu. Btw. je dostupná na YouTube, ale pouze ve španělském dabingu.

Stranger on the Third Floor zpracovává typické noirové téma nespravedlivě obviněného člověka, jeho náhlé a nečekané zachycení se v pasti osudu a nemožnost vymanit se z něj. Stěžejní je rovněž motiv záměny a s ním spojeného paralelismu mezi postavami, dále motiv paranoie, klaustrofóbie, deziluze a nechybí ani mysteriózní atmosféra. Stylisticky je Ingsterův snímek (za celou svou kariéru natočil pouze tři filmy) výrazně inspirován německým expresionismem. Musuracově kameře dominuje expresivní svícení, výrazné světelné kontrasty, protáhlé stíny, extrémní úhly záběrů a bizarní, vychýlené kompozice. 

Zaujme i způsob prezentace Lorreho padoucha: jako úplně první kamera snímá jeho "ohavné, dětské" ruce. Jeho nemluvný hrdina se ve filmu v podstatě jen párkrát mihne a při posledním, závěrečném výstupu jej pro změnu nejdříve (a vůbec poprvé v celém filmu) uslyšíme promluvit předtím, než ho spatříme. 

(1) Viz například SILVER, Alain, WARD, Elizabeth (eds.). Film Noir. An Encyclopedic Reference to the American Style. New York : The Overlook Press. 1992, str. 269.

Režie: Boris Ingster
Produkce: Lee Marcus (RKO)
Scénář: Frank Partos
Kamera: Nicholas Musuraca
Hudba: Roy Webb
Střih: Harry Marker
Hrají: John McGuire, Peter Lorre, Margaret Tallichet, Elisha Cook, Jr.

Distribuce: RKO
Premiéra: 3. července 1940

Odkazy:
CSFD
IMDb
Allmovie