Gilda (1946)

Gilda
USA, 1946, 110 min.

"Statistics show that there are more women in the world than anything else. Except insects."

Johnny Farrell

Gilda obecně platí za jeden z nejproslulejších filmů noir. Občas mám ale pocit, že z nesprávných důvodů. I v jinak spolehlivém katalogu Amerického filmového institutu se píše, že film znamenal průlom pro Ritu Hayworth, protože jí nabídl první významnou dramatickou roli a navždy ji klasifikoval jako femme fatale. S druhou částí tvrzení jednoduše nemůžu souhlasit: postava Gildy je leccos, jen ne klasická femme fatale. Naopak, v příběhu o milostném trojúhelníku a nelegálních obchodních aktivitách v argentinském Buenos Aires plní Gilda funkci oběti, s níž mužské postavy zacházejí jako se špinavým prádlem (příměr, který tvůrci filmu sami užívají). 

Vypadá jako femme fatale... občas i mluví jako femme fatale.
A přesto je Gilda jen ubohá oběť ovládaná bezcitnými muži.

Jestliže Gilda v některých pasážích působí jako vypočítavá a promiskuitní žena, je to pouze projev zoufalosti a lásky k Johnnymu (Glenn Ford), který ji programově ignoruje. Femme fatale je ze své podstaty vypočítavá, není schopna opravdového citu a svou krásu a sex-appeal využívá výhradně k dosažení sobeckých cílů. V případě Gildy je tomu však naopak: jediné, po čem Gilda skutečně touží, je láska a pochopení a divák o pravosti jejích citů většinu stopáže nepochybuje. (obr. 1) Zajímavý efekt proto má subjektivní voice-over patřící Johnnymu, který se čas od času objevuje, aby Gildu pošpinil. Dostává se do konfliktu s tím, co o Gildě skutečně víme, a jen zvýrazňuje pocit nespravedlnosti, který přichází vždy ve chvíli, kdy se mužští protagonisté (zejména Johnny, ale i Ballin v podání George Macreadyho) ke Gildě chovají jako ke kusu majetku a ne jako k lidské bytosti. A tak zatímco ji Johnny popisuje jako bezpáteřní mrchu, která střídá jednoho mladého partnera za druhým, my vidíme její skutečné utrpení a nezbývá nám, než s ní hluboce soucítit. 

Eddie Muller v úvodu k projekci Gildy na Noir City přičetl tento rozměr účasti producentky Virginie Van Upp. A skutečně: pokud se na film podíváte s vědomím, že za jeho vznikem stála silná ženská osobnost, možná na něj změníte názor a budete jej vnímat odlišně. Vůbec vztahy v rámci ústředního milostného trojúhelníku jsou mimořádně zajímavé a i pro vychýlený noirový svět nestandardní. O homoerotickém poutu mezi Johnnym Farrellem a Ballinem, do jisté míry symbolizovaném Ballinovou vycházkovou holí, toho bylo napsáno víc než dost (viz například příspěvek Richarda Dyera ve sborníku Women in Film Noir). Řada obrazových kompozic pracuje s napětím mezi trojicí protagonistů například tím, že Ballina nejdříve upozaďuje (obr. 2) a později naopak až démonizuje (obr. 3). Rovněž užívání mříží nebo zrcadel je v mnoha případech výmluvné.

Přestože je Gilda Ballinovou manželkou,
v záběrových kompozicích se častěji objevuje vedle Johnnyho.

Ballin po svém návratu "mezi živé".

Gilda není vizuálně podmanivá jako například Pojistka smrti ani vypravěčsky rafinovaná a komplexní jako Laura či Hluboký spánek. Přesto je její místo v pantéonu nejlepších filmů noir zasloužené. Nabízí interpretačně bohatý materiál (ženská postava, homosexualita, válka) v jisté režii Charlese Vidora. A hlavně - a nemá cenu to nikterak zastírat - film těží z neopakovatelné chemie mezi Glennem Fordem a Ritou Hayworth, které výborně doplňuje charismatický záporák George Macready. "Gilda, are you decent?"
 

Režie: Charles Vidor
Produkce: Virginia Van Upp (Columbia Pictures)
Scénář: Marion Parsonnet
Kamera: Rudolph Maté
Hudba: Hugo Friedhofer
Výprava: Stephen Goosson, Van Nest Polglase
Střih: Charles Nelson
V hlavních rolích: Rita Hayworth, Glenn Ford, George Macready, Joseph Calleia, Steven Geray a další

Distribuce: Columbia Pictures
Premiéra: 15. dubna 1946

Odkazy
CSFD
IMDB
Allmovie

Gilda (BFI Classics)

Kdybyste měli jmenovat nejzásadnější z klasických filmů noir, určitě by mezi nimi nechyběla Gilda (1946) Charlese Vidora. Ta nescházela ani na seznamu edice BFI Classics. Pod drobnohled si ji v loňském roce vzal Melvyn Stokes, který vyučuje historii filmu a americké dějiny na University College London a který je mimo jiné autorem knihy Griffith's 'The Birth of a Nation': A History of 'the Most Controversial Motion Picture of All Time' (2007).

Ve své publikaci se Stokes v první řadě pokouší objasnit, proč měla Gilda tak velký vliv na ostatní filmaře a filmové badatele (jak v úvodu podotýká, za posledních čtyřicet let vznikl o Vidorově snímku nespočet studií). Z velké míry proto přibližuje kontext, ve kterém byla Gilda natočena, neboť film jako takový chápe jako produkt specifické doby. 

Stokes studii otevírá zajímavým (leč samozřejmě ne objevným) postřehem, že postavu, která filmu propůjčila své jméno, spatříme až více než čtvrt hodiny po jeho začátku. A že Macreadyho věta "Gilda, are you decent?", která ji uvede na plátno, předznamenává ústřední otázku, která je s její postavou spjata. Autor v úvodu rovněž poukazuje na paralely s Curtizovou Casablancou (1942) a fakt, že Gilda byla vnímána jako odpověď Columbie na hit studia Warner Brothers - se zásadním rozdílem, že v Gildě nejsou postavy tolik ušlechtilé, respektive jsou přímo amorální. (str. 11)

Samozřejmě nešlo obejít tolik diskutovanou otázku homoerotismusu ve Vidorově filmu - Stokes několikrát odkazuje na studie Richarda Dyera a zmiňuje vyjádření Glenna Forda v jenom z rozhovorů ze v 70. let, kdy přiznal, že s Georgem Macreadym věděli, že budou hrát homosexuály. Na dalších stranách Stokes sleduje kritické přijetí snímku a jeho intertextuální citace ve filmech jiných režisérů (všichni například pamatujeme na Vykoupení z věznice Shawshank).

V druhé kapitole nazvané "Making Gilda" reflektuje proces obsazování rolí a vyjádření Production Code Administration (zajímavé jsou ukázky cenzurních zásahů do písně "Put the blame on Mame", která musela být oproti původní verzi značně upravena). Kapitola "Rita Hayworh as Gilda" shrnuje hereckou kariéru Rity Hayworth, její styl herectví a práci na roli (její nejlepší záběr byl údajně druhý, maximálně třetí) a rovněž se letmo věnuje jejímu osobnímu životu (v době natáčení procházela těžkým obdobím - nedávno se stala matkou a zároveň se rozcházela s Orsonem Wellesem). Z citací dobových kritických ohlasů, které k snímku až na výkon Hayworth nebyly příliš příznivé, jasně vyplývá, že úspěch Gildy stál právě a jen na ní. Stokes podrobuje hereččinu nejslavnější postavu, jejímuž stínu nikdy neunikla, analýze a zevrubně, záběr po záběru, rozebírá její "striptýzovou" scénu.

"Men went to bed with Gilda and woke up with me." 

(Rita Hayworth)

Poslední tři kapitoly náleží detailní analýze filmu (za obrazové přílohy krásných a velice dobře zvolených screenshotů), jeho interpretaci a přiblížení kontextu doby, ve kterém byl uváděn do kin.

Dobrá zpráva je, že necelých sto deset stran textu zvládnete přečíst za jedno odpoledne (či večer), aniž byste si předem museli snímek oživit v paměti další projekcí. Ostatně, kdo by si nepamatoval Gildu?

STOKES, Melvyn. Gilda. London: British Film Institute, 2010. s. 122.