I, the Jury (1953)

I, the Jury
USA, 1953, 87 min.

Britský producent Victor Saville se na počátku 50. let zmocnil práv k populárním detektivním románům Mickeyho Spillanea a nakonec podle nich natočil čtyři snímky se soukromým očkem Mikem Hammerem. Nejlepší z nich je bezpochyby Líbej mne až k smrti (Kiss Me Deadly, 1955), letos vydané na počeštěném blu-rayi, ale prvenství si připsal jiný titul - filmový přepis Spillaneova debutu I, the Jury v režii Harryho Essexe.

Propagace se opírala o dva pilíře - populární předlohu Mickeyho Spillanea a technologii 3D

Mike Hammer (Biff Elliot) zde vyšetřuje vraždu svého přítele, parťáka z armády Jacka Williamse (Robert Swanger). Během snahy odhalit vraha a pomstít smrt blízké osoby naráží na zástup svědků, podezřelých a dalších mrtvol. Vše spěje k finále, které silně připomíná klimax Pojistky smrti (Double Indemnity, 1944).

Příběh se odehrává kolem Vánoc, na což nás opakovaně upozorňují vánoční pohlednice nápaditě použité jako interpunkce oddělující jednotlivá dějství. Přestože je děj zasazen do New Yorku, natáčení probíhalo v Los Angeles a prominentní úlohu v něm sehrála ikonická Bradbury Building, kde sídlí Mikeova detektivní firmička. Mimo jiné se dozvídáme, že do ní vede tajná cesta přes střechu sousedící budovy. Její fotogenický interiér (atrium a otevřené schodiště) je využit také v závěrečné konfrontaci Mikea s nebezpečnými gangstery. 

Snímku škodí necharismatické obsazení hlavní role. Biff Elliot opravdu není ani Humphrey Bogart, ani Ralph Meeker. Naopak velkou předností je kamera Johna Altona, která sází na osvědčené triky, jako jsou výrazné vržené stíny, mlha, benátské žaluzie a blikající neonová světla. Pozoruhodné je, že I, the Jury vzniklo uprostřed krátké, ale intenzivní vlny 3D snímků a část publika jej skutečně viděla trojrozměrně. Tržby okolo 1,5 milionů dolarů nebyly úplně špatné, ale kritický ohlas byl spíše negativní. V dlouhodobém horizontu jej v kulturním povědomí zcela zastínil o dva roky pozdější snímek Roberta Aldriche Líbej mne až k smrti, který dodnes platí za jedinou opravdu podařenou filmovou adaptaci některého ze Spillaneových románů. Větší úspěch měl Mike Hammer v televizi, kde ho v sérii TV filmů a seriálů ztvárnil například Stacy Keach. 

Část recenze na I, the Jury z deníku Motion Picture Daily

Režie: Harry Essex
Produkce: Victor Saville (Parklane Pictures)
Scénář: Harry Essex podle stejnojmenného románu Mickeyho Spillanea
Kamera: John Alton
Hudba: Franz Waxman
Střih: Frederick Y. Smith
Výprava: Wiard Ihnen
Hrají: Biff Elliot, Preston Foster, Peggie Castle, Margaret Sheridan, Alan Reed a další

Distribuce: United Artists
Premiéra: 14. srpna 1953

Odkazy
IMDB
CSFD
Allmovie
AFI

Stopař (1953)

The Hitch-Hiker
USA, 1953, 71 min.

Ida Lupino se v rolích režisérky a producentky zpravidla věnovala společensky angažovaným filmům s centrálními ženskými postavami (více zde). Ačkoliv snímky jako Žádný strach (Never Fear, 1950), Outrage (1950) nebo Americké děvče (Hard, Fast and Beautiful, 1951) občas bývají opatřovány přídomkem "domestic noir" (tedy něco jako domácký nebo rodinný noir), k tradiční představě filmu noir jakožto kategorie kriminálního nebo detektivního žánru mají celkem daleko. Stopař je ale jiný. Produkční společnost Filmakers, kterou Lupino vedla se svým bývalým manželem Collierem Youngem, zde opustila svoji dosavadní filozofii a místo dramatu o ryze ženských problémech nabídla svižný thriller zkombinovaný s road movie s kompletně mužským obsazením. 

Lupino, Young a scenárista Daniel Mainwaring (toho času na černé listině a proto absentující v titulcích) se inspirovali skutečným případem masového vraha Billyho Cooka, který v letech 1950 a 1951 zavraždil šest lidí. Příběh se zaměřuje na dva dobré kamarády (Edmond O'Brien a Frank Lovejoy), kteří po cestě na rybářský výlet naberou stopaře, z něhož se vyklube nebezpečný zabiják na útěku před policií. Film funguje jako napínavá podívaná, ale také jako pozoruhodná studie maskulinity v poválečných Spojených státech. Psychopatický vrah Emmett Myers v podání nezapomenutelného Williama Talmana se oběma mužům opakovaně vysmívá, že to jsou slaboši a srabi a že jej ani ve dvou nedokážou přemoct. V noci Myers využívá toho, že má jedno oko po nehodě neustále otevřené, takže muži si nemohou být nikdy jistí, kdy je vzhůru a kdy spí.

William Talman jako nevypočitatelný zabiják na útěku

Pravděpodobně jediný klasický film noir americké výroby režírovaný ženou se dále vyznačuje skvělou prací kameramana Nicholase Musuracy, který bravurně zvládá jak stísněné interiéry automobilu, kde se značná část příběhu odehrává, tak prostorné pouštní exteriéry natáčené v Kalifornii, ale suplující nedaleké Mexiko. Přestože tedy absentují klasické městské lokace, pro noir tolik příznačné, temná a bezvýchodná atmosféra snímku rozhodně nechybí. 

V roce 1998 byl film po zásluze zařazen na prestižní seznam National Film Registry jako příklad kulturně, historicky nebo esteticky významného díla hodného zachování pro budoucí generace.

Stopaře můžete vidět na velkém platně na 9. ročníku Noir Film Festivalu, který startuje už za dva týdny. 

Režie: Ida Lupino
Produkce: Collier Young (The Filmakers)
Scénář: Collier Young, Ida Lupino, Daniel Mainwaring
Kamera: Nicholas Musuraca
Hudba: Leith Stevens
Výprava: Albert S. d'Agostino, Walter E. Keller
Střih: Douglas Stewart
V hlavních rolích: Edmond O'Brien, Frank Lovejoy, William Talman, José Torvay a další

Distribuce: RKO
Premiéra: 30. března 1953

Odkazy
IMDb
CSFD
Allmovie

Wicked Woman (1953)

Wicked Woman
USA, 1953, 77 min.

Na hollywoodské poměry nezvykle vysoká, statná herečka Beverly Michaels se v letech 1950 a 1951 představila v diametrálně odlišných charakterizacích ve dvou raných amerických filmech Huga Haase - jako vypočítavá svůdnice Betty v Hlídači č. 47 (Pickup) a jako obětavá matka a oddaná manželka Clara v Dívce na mostě (The Girl on the Bridge). Už samotný název deklaruje, že ve snímku Wicked Woman půjde o navázání na první polohu, která u diváků silně zarezonovala a udělala z nízkorozpočtového Hlídače překvapivý hit sezony.

"Zlá žena" přijíždí.

Snímek režiséra Russella Rouse z roku 1953 dokonce vytváří dojem, jako by Betty z Hlídače nasedla do autobusu, opustila fikční svět Haasova filmu a objevila se ve Wicked Woman pod novou identitou jako Billie. Opět jde o atraktivní a pohlednou, ale zároveň vulgární a zákeřnou mladou ženu, která si se všemi kolem zahrává. V Hlídači si Betty kolem prstu omotala postaršího vdovce a kontrolora železniční trati Hunkyho (v podání Huga Haase) a jeho mladšího zástupce Steva. Ve Wicked Woman má Billie spadeno na bláhového starého mládence malého vzrůstu Charlieho (Percy Helton) a mužného (a ženatého) spolumajitele prosperujícího baru Matta (Richard Egan). Oba využívá k tomu, aby se snadno dostala k penězům, které jí mají pomoci ke splnění dlouholetého snu - Billie touží odjet do Mexika a tam bezstarostně chytat bronz na pláži.

Nepoučitelná Billie si hledá další kořist. Některé outfity Beverly Michaels připomínají kostýmy, které nosila Lana Turner v Pošťák vždy zvoní dvakrát. 

Hlídače a Wicked Woman vedle příběhu, postav a obsazení hlavní ženské role spojují i další aspekty. Oba filmy se natáčely v ateliérech Motion Picture Center na Cahuenga Blvd. v Hollywoodu, které dnes fungují pod názvem Red Studios. Jako asistent režie se na Wicked Woman podílel Leon Chooluck, jeden z nejčastějších spolupracovníků Huga Haase během jeho desetileté režijní kariéry v USA, který na Hlídači plnil funkci produkčního. Za zmínku stojí také osobnost kameramana Eddieho Fitzgeralda - ten na Hlídači pracoval jako operátor kamery a na některých pozdějších Haasových filmech (Jiná žena /The Other Woman/ nebo Návnada /Bait, oba 1954) byl povýšen na hlavního kameramana.

Režie se na Wicked Woman ujal Russell Rouse, budoucí manžel Beverly Michaels (vzali se v roce 1955), který je rovněž podepsaný pod experimentálním noirem The Thief (1952) natočeným zcela bez použití dialogů. (Na okraj si dovolím zmínit, že společným synem Rouse a Michaels je oscarový střihač Christopher Rouse, známý hlavně spoluprací s Paulem Greengrassem.) Film z produkce Edwarda Smalla, specializujícího se především na béčkové snímky, disponuje příhodně ošuntělým vizuálem a zejména výbornou Beverly Michaels, která své postavě propůjčuje správnou kombinaci svůdnosti a nenapravitelné zkaženosti. Noirový brak, jak ho máme nejraději!

Sledování si zpříjemněte koktejlem namíchaným podle instrukcí Eddieho Mullera:

Režie: Russell Rouse
Produkce: Clarence Greene (Edward Small Productions)
Scénář: Russell Rouse, Clarence Greene
Kamera: Eddie Fitzgerald
Hudba: Buddy Baker
Výprava: Joseph St. Amand
Střih: Chester W. Schaeffer
V hlavních rolích: Beverly Michaels, Richard Egan, Percy Helton, Evelyn Scott, Robert Osterloh a další

Distribuce: United Artists
Premiéra: 6. prosince 1953

Odkazy
IMDb
CSFD
Allmovie

City That Never Sleeps (1953)

City That Never Sleeps
USA, 1953, 91 min.

V profilu filmu City That Never Sleeps na CSFD jsou v tuto chvíli dva komentáře a v obou se objevuje slovo "nevyvážený". Tentýž výraz, respektive jeho anglický ekvivalent, uvádí i autor krátké recenze na Allmovie a nakonec i já musím uznat, že se jedná asi o nejpříhodnější přívlastek pro tento nepříliš známý a odbornou literaturou jen zřídka reflektovaný snímek. Scénář Steva Fishera (mj. Lady in the Lake nebo Dead Reckoning) obsahuje pozoruhodné prvky a motivy, se kterými se v jiných noirech nesetkáte, ale kombinuje je způsobem, který je nepřesvědčivý a v horším případě až úsměvný. 

Hned úvodní sekvence vzbudí zájem, neboť záběry nočního Chicaga jsou podbarveny voice-overem, který - jak se záhy ukáže - patří městu samotnému: 

I am the city. Above and part of America. Melting pot of every race, creed, color and religion in humanity. From my famous stockyards to my towering factories, from my tenement district to swank Lakeshore Drive. I am the voice, the heartbeat of this giant, sprawling, sordid and beautiful, poor and magnificent citadel of civilization. And this is the story. Just one night in this great city.

Příběh se zaměřuje na několik chicagských obyvatel, jejichž životy jsou osudově propleteny, nebo se k tomu během následujících několika hodin schyluje. Postupně (ne nutně v následujícím pořadí) jsou nám představeni mladý policejní důstojník Johnny Kelly (Gig Young); jeho nerozhodná milenka Sally alias Angel Face (Mala Powers); její bývalý přítel Gregg (Wally Cassell), který se živí jako "mechanický muž" ve výloze nočního klubu, kde oba pracují; zámožný právník Penrod Biddel (Edward Arnold), jehož manželka jej podvádí s nebezpečným kriminálníkem (a bývalým kouzelníkem!) Hayesem Stewartem (William Talman); Johnnyho věrná a trpělivá manželka Kathy (Paula Raymond); Johnnyho otec Johnny senior (Otto Hulett), rovněž policista, který se ve sboru pyšní neposkvrněným mravním štítem; a tajemný seržant Joe - Johnnyho nový parťák, jehož herecký představitel Chill Wills rovněž propůjčil hlas městu Chicagu.

mechanický muž Gregg

Film se snaží žonglovat s několika narativními liniemi zároveň, čímž předznamenává mnohem pozdější trend síťových narativů. Bohužel, výsledek není narativně kdovíjak sofistikovaný a zároveň zvolená forma neumožňuje psychologicky prokreslit nejzajímavější charaktery (Johnny, Gregg). Filmu neprospívá ani to, že kombinuje několik stylových a žánrových poloh. Zpočátku se zdá, že se bude jednat o procedurální krimi, ale na rozdíl od většiny takto koncipovaných noirů je zde výrazně akcentovaná melodramaticko-romantická linie (milostný čtyřúhelník Johnny - Kathy - Sally - Gregg). A konečně snímek nefunguje ani jako portrét města. Přestože se natáčel přímo v Chicagu, obsahuje jen málo sekvencí, které by věrně zachycovaly jeho podobu a "ducha". 

Přes veškeré výtky si dovolím tvrdit, že nechybělo mnoho, aby se ze City That Never Sleeps stal oblíbený snímek noirových fajnšmekrů nebo alespoň sběratelů obskurit. Hovořící město, mechanický muž ve výloze (je to člověk, nebo není?), kriminálník s kouzelnickou minulostí, Johnnyho parťák, který možná vůbec neexistoval... v rukou schopnějších tvůrců mohlo být zaděláno na kult. Možná to je důvod, proč se film objevuje v TOP 25 Eddieho Mullera.

Režie: John H. Auer

Produkce: John H. Auer (Republic Pictures)
Scénář: Steve Fisher
Kamera: John L. Russell Jr.
Hudba: R. Dale Butts
Výprava: James Sullivan
Střih: Fred Allen
V hlavních rolích: Gig Young, Mala Powers, William Talman, Edward Arnold, Chill Wills a další

Distribuce: Republic Pictures
Premiéra: 8. srpna 1953

Odkazy
IMDb
CSFD
Allmovie

Cry of the Hunted (1953)

Cry of the Hunted
USA, 1953, 80 min.

Two Dangerous Men Lured Into the Mysterious Bayous by an Exciting Swamp Girl!

Jak bylo v Hollywoodu zvykem, propagační slogan zápletku snímku Cry of the Hunted zjednodušuje, aby pro diváky působila atraktivněji. Ve skutečnosti jde přibližně o toto: mladý trestanec Jory (Vittorio Gassman) odmítá vyšetřovatelům sdělit, kdo zorganizoval loupež, při níž byl zatčen. Během převozu do jiné věznice se mu podaří uprchnout a dostat se až do Louisiany, kde na něj uprostřed bažin čeká manželka se synem. Pronásleduje jej sem ovšem poručík Tunner (Barry Sullivan), který je odhodlaný muže nejen najít, ale i přesvědčit, aby vydal jména svých kompliců.

Cry of the Hunted profituje zejména z netradičního prostředí, v němž se jeho příběh odehrává (částečně se natáčelo v reálných lokacích v Louisianě). Tvůrci umně využívají řady možností, které se jim nabízejí, aby zápletku učinili zájimavou: Jory s rodinou žijí ve skromné chatce přímo na břehu bažinaté řeky obývané aligátory; Tunner se v jednu chvíli napije jedovaté vody, která mu způsobí halucinace, a později zapadne do pohyblivého písku, z nějž jej vyprostí až jeho sok. Právě komplexní vztah Joryho a Tunnera je druhým nesporným pozitivem filmu. Zákon je sice postavil proti sobě, ve skutečnosti se ale mezi oběma - pronásledovatelem a pronásledovaným - vytváří silné pouto. To je ostatně patrné již v jedné z úvodních scén filmu, kdy se po vzájemné rvačce Jory a Tunner usadí vedle sebe, aby jako staří přátelé vykouřili cigaretu.

Snímek disponuje snovou atmosférou, ke které kromě louisianských bažin přispívá přehlídka bizarních vedlejších a epizodních postav: nezapomenutelné je především setkání s vyhublou stařenou, která uprostřed lesa vyvolává ducha zemřelého druha. Vizuálně nejpozoruhodnější sekvencí je ovšem Tunnerova halucinace, v níž režisér Joseph H. Lewis nechává na bílou stěnu projektovat obří stíny Joryho postavy, které korespondují s policistovou obsesivní snahou polapit uprchlého vězně.

Cry of the Hunted patří k nejhůře dostupným - a z toho důvodu i nejméně diskutovaným - Lewisovým snímkům. Například v nedávno vydané antologii The Films of Joseph Lewis (ed. Gary D. Rhodes, Detroit : Wayne State University Press, 2012) o něm najdeme jen dvě letmé zmínky. Můžu vás však ujistit, že podobně jako v případě jiných režisérových snímků stojí za to vynaložit energii a po filmu se poohlédnout. Ke koupi by měl být například zde.

Režie: Joseph H. Lewis

Produkce: William Grady Jr. (MGM)

Scénář: Jack Leonard; podle námětu Jacka Leonarda a Marion Wolf

Kamera: Harold Lipstein

Hudba: Rudolph G. Kopp

Výprava: Cedric Gibbons, Malcolm Brown

Střih: Conrad A. Nervig

V hlavních rolích: Vittorio Gassman, Barry Sullivan, Polly Bergen, William Conrad, Mary Zavian a další

Premiéra: 8. května 1953

Distribuce: MGM

Odkazy

IMDB

Allmovie

CSFD

No Escape (1953)

No Escape 
USA, 1953, 76 min.

Jestli je dnes něčím Charles Bennett známý, tak spoluprací s Alfredem Hitchcockem, pro nějž napsal  scénáře k filmům 39 stupňů (1935), Secret Agent, Sabotáž (oba 1936) a Zahraniční dopisovatel (1940). Rovněž byl autorem námětu Její zpovědi (1929) a Muže, který věděl příliš mnoho (1934/1956). Bennettovy zkušenosti s filmem noir zahrnují scénáře k Farrowovu snímku Where Danger Lives (1950) a The Golden Glove (1952) Rudolpha Maté. Jen málokdo si jej bude pamatovat díky režii dvou (pod)průměrných celovečerních filmů z přelomu čtyřicátých a padesátých let, a to přesto, že minimálně ten druhý - No Escape (1953) aka City on a Hunt měl díky atraktivním sanfranciským lokacím, v nichž se odehrával, potenciál zaujmout.

Bennettův snímek zasažený tehdejšími semidokumentárními tendencemi ve filmu noir totiž stojí a padá na zachycení přenádherných exteriérů města, respektive jejich začlenění do herecké akce. Zpracovávajíce poměrně populární téma faktické nemožnosti útěku ze San Francisca (více brzy v mém připravovaném článku pro 25fps) se režisérovi, který své herce do centra Bay Area pravděpodobně vůbec nepřivezl, nedaří navodit byť sebemenší interakci postav s prostředím, v němž se pohybují. Záběry ikonických lokací a staveb San Francisca tak vyčnívají nad poměrně banálně řešenou zápletkou točící se kolem nespravedlivě obviněného muže, zkrachovalého hudebníka se slabostí pro bourbon Johna Tracyho (Lew Ayres), který se za pomoci křehké blondýnky Pat (Marjorie Steele) marně pokouší o útěk do Mexika.

Právě herecké výkony naprosto nevýrazných protagonistů (zejména Ayerse) jsou největší slabinou snímku. Nepřesvědčivé jsou i samotné motivace postav, obzvláště když Pat vzplane láskou k Tracymu a rozhodne se mu pomoci i navzdory tomu, že ji před chvílí jako domnělou vražedkyni vydíral. Romantická linie snímku rovněž selhává díky zcela nefunkční chemii mezi ústředními protagonisty, kterým navíc chybí i patřičný výraz padlých noirových hrdinů. Pokud jste ovšem fanoušky  hloupě použitých kulis a zadních projekcí či milovníky San Francisca a zde se odehrávajících filmů, pak No Escape vaší pozornosti doporučuji.

Režie: Charles Bennett
Produkce: Matt Freed, Hugh Mackenzie (Matthugh Productions)
Scénář: Charles Bennett
Kamera: Benjamin H. Kline
Hudba: Bert Shefter
Střih: Roy V. Livingston
Hrají: Lew Ayres, Marjorie Steele, Sonny Tufts, Lewis Martin a další

Distribuce: United Artists
Premiéra: 31. července 1953

Odkazy
CSFD
IMDb
Allmovie

99 River Street (1953)

99 River Street
USA, 1953, 83 min.

V noiru Phila Karlsona se bývalý boxer, dnes řadový taxikář Ernie Driscoll (John Payne) stává podezřelým z vraždy vlastní manželky, která měla poměr s úlisným zlodějem šperků Victorem Rawlinsem (Brad Dexter). Ve snaze odhalit pravého vraha Erniemu asistuje aspirující herečka Linda James (Evelyn Keyes), které se dostane nejedné příležitosti využít svého hereckého talentu. 

Na nasilí ve filmu se upozorňovalo i v propagačních materiálech

99 River Street je film o neuskutečněných snech. Ernie vždy toužil stát se boxerským šampionem, ale titulu nikdy nedosáhl. Až v závěrečné konfrontaci s Rawlinsem v newyorských docích - kdy se ze zvukové stopy ozývá ruch boxerského ringu - dostává šanci na reparát. Ernieho žena Pauline, žijící v nenaplněném a bezdětném manželství, má rovněž pocit, že její ambice zůstaly neuskutečněny. Když Ernieho poznala, živila se jako showgirl a podle svých slov měla nakročeno k tomu být skutečnou hvězdou, nakonec ale skončila jako prodavačka v květinářství. I Linda má své sny - kvůli náklonnosti k Erniemu je ale musí (jak se v závěru ukáže dlouhodobě) odložit. 

Karlsonův snímek, ač natáčený v losangeleských studiích, se odehrává v New Yorku, městě, kde nebezpečí číhá na každém rohu a nic není tím, čím se zprvu zdá. I zverimex je ve skutečnosti doupětem překupníků se šperky. Režisérovi se daří tuto nejistotu přenést i na diváka prostřednictvím promyšleného dávkování informací. První narativní "klam" přichází hned v úvodu, kdy sledujeme Ernieho zápas o titul boxerského šampiona. Po chvíli se ale ukáže, že se jedná pouze o televizní záznam a střetnutí ve skutečnosti proběhlo už před třemi lety. Nejpozoruhodnější scéna filmu přichází později: vyděšená Linda přispěchá za Erniem se šokující zprávou, že zavraždila divadelního producenta. Odvede Ernieho do divadla, kde mu sugestivně - v jednom dlouhém, nepřerušeném detailním záběru (viz obrázek níže) - popisuje, co se podle jejího názoru stalo. Jak se však po chvíli ukáže, jedná se pouze o pečlivě nacvičený herecký výkon, který má přesvědčit lidi z Broadwaye (ukryté za sedačkami a kulisami), aby Lindě svěřili náročnou roli. Tento krutý trik pochopitelně Ernieho naštve a významně přispěje k jeho rostoucímu hněvu.

Lindin precizní herecký výkon

Karlsonův styl je přímý a nekompromisní. Režisér často používá detailní záběry, které nás emocionálně přibližují postavám a zároveň dávají vyniknout jejich fyzickému utrpení (míra násilí je v Karlsonových filmech mimořádně vysoká). Jestli něco otupuje vyznění snímku, je to přeslazený závěr. I jemu navzdory je ale 99 River Street jedním z nejbrutálnějších a nejnaštvanějších noirů 50. let.

Režie: Phil Karlson

Produkce: Edward Small (Edward Small Productions)

Scénář: Robert Smith; podle námětu George Zuckermana

Kamera: Franz Planer

Hudba: Arthur Lange, Emil Newman

Výprava: Frank Paul Sylos

Střih: Buddy Small

V hlavních rolích: John Payne, Evelyn Keyes, Brad Dexter, Frank Faylen, Peggie Castle a další

Distribuce: United Artists

Premiéra: 3. října 1953

Odkazy

IMDB

Allmovie

CSFD

Second Chance (1953)

Second Chance
USA, 1953, 79 min.

Second Chance vznikl jako odpověď Howarda Hughese na tehdejší krátkou vlnu 3D snímků z počátku padesátých let, které měly nalákat diváky od televizí zpět do kin. Nebýt skutečnosti, že se jednalo o první stereoskopický snímek studia RKO a faktu, že v něm hrál Robert Mitchum, pravděpodobně by upadl v totální zapomnění. A právem.

Dobové ohlasy na snímek režírovaný Rudolphem Maté totiž byly pozitivní jen co se 3D techniky týkalo. Pokud se na Second Chance (který dnes ve 3D již samozřejmě neseženete) podíváte, sami uznáte, že na něm není co obdivovat. Jeho zápletka je totiž dost banální stejně jako se nejasné a nevěrohodné zdají motivace všech ústředních postav.

Ve zkratce jde o to, že Američanka Clare Sinclair (Linda Darnell) se v nejmenované zemi v Latinské Americe (ve které snadno rozpoznáte Mexiko, kde se natáčelo) pokouší utéct před svým bývalým milencem, gangsterem Vicem Spilatem, přitom se zamiluje do amerického boxera Russe Lambera (Robert Mitchum) a on samozřejmě do ní, nicméně v cestě jim stojí Vicův psychopatický posluhovač Cappy Gordon (Jack Palance), který je Clare posedlý a nejradši by si ji nechal celou pro sebe. 

Prekérní situace, ve které se zamilovaná hrdinka, nucená vzdát se své lásky, ocitá, kulminuje v závěrečné sekvenci na lanovce, jediné cestě do izolované vesnice v horách, kde se naši hrdinové během jedné noci intimně sblížili (která by odolala Mitchumovi, že). Sledovat souboje romantického Mitchuma a vyšinutého Palance v kabině, která se každou chvíli díky prasknutému lanu zřítí, muselo být v třiapadesátém na plátně v Americe nepochybně jiné kafe, než dnes ve 2D na displeji počítače. Nutno ovšem podotknout, že ona rivalita mezi těmito výtečnými herci funguje prvotřídně i dnes. Rozhodně více než chemie mezi ústředním romantickým párem (Darnell, v té době bojující se zanedbatelnou nadváhou, byla vedle Mitchuma prostě málo křehká).

I přesto, že na lepší noir narazíte bez dlouhého hledání, vám Second Chance doporučím. Už jenom proto, že u oné závěrečné sekvence, kdy Mitchum všechny hrdinsky zachraňuje, se minimálně pobavíte. A nalákat vás můžu třeba i sekvencí jeho souboje v ringu na přiložené ukázce.

Režie: Rudolph Maté
Produkce: Sam Wiesenthal, Howard Hughes (RKO)
Scénář: Oscar Millard a Sydney Boehm
Kamera: William E. Snyder
Hudba: Roy Webb
Střih: Robert Ford
Hrají: Robert Mitchum, Linda Darnell, Jack Palance, Dan Seymour a další

Distribuce: RKO
Premiéra: 18. července 1953

Odkazy
CSFD
IMDb
Allmovie

Jeopardy (1953)

Jeopardy 
USA, 1953, 69 min.

Kdybych měla snímek Johna Sturgese přirovnat k něčemu aktuálnímu, pak by to bez pochyby bylo 127 hodin od Dannyho Boyla. Jeden z ústředních protagonistů totiž taky neví, co by, dělá kraviny a pak to tak dopadá, že někomu někde uvízne končetina. Na rozdíl od Arona na tuto zapeklitou situaci není sám, ale na druhou stranu na něj mnohem víc tlačí čas. Otec, který kvůli nezbednému synkovi spadl z prohnilého mola a noha mu uvízla pod těžkou kládou, je odkázán na pomoc duchapřítomné manželky, která ho musí vyprostit ven dřív, než jej zcela pohltí stoupající voda přílivu. Jenže: háček je v tom, že čtyřicetikilová ženuška (Barbara Stanwyck) sama těžko uzvedne vodou nasátý kus dřeva a na opuštěné pláži se těžko dovolá pomoci. Zvlášť, když se ta opuštěná pláž nachází v Mexiku, kde (jak známo ze všech těch noirů), s větší pravděpodobností narazíte na uprchlého zločince z Ameriky, než na domorodce...

Takhle vypadá rodinná idylka v noiru

Název filmu mluví za vše. Jeopardy (=nebezpečí) číhá ze všech stran. Zpustlá, byť prosluněná mexická poušť s občasnými rozpadlými, ale oplocenými barabiznami vyvolává stejné konotace jako když teenageři z amerického hororu projíždějí jižanským zapadákovem a my víme, že za chvíli se stanou obětmi nějakého zdegenerovaného burana. 

Co dělá vizuálně zcela nenoirové Jeopardy pojednávající o letní dovolené jinak šťastné americké rodinky noirem je právě atmosféra: všudypřítomné napětí a strach z neznámého, který tu nejen na hrdiny, ale i na vás číhá z každého koutu. Krátká stopáž zaručuje opravdu svižné tempo vyprávění, které vás nenechá v klidu už jen díky občasně vloženému podvratnému motivu. Divák noirem poučený totiž od začátku v šťastně se tvářící rodince, pro kterou v noiru nikdy není místo, hledá nějaké to shnilé semínko. A od samého počátku jej vidí v otci od rodiny (Barry Sullivan), jehož potutelné výrazy ve tváři zavání typickou noirovou ambivalencí. Nedůvěra k jeho osobě vroste o to víc, když své milované vyloží z auta uprostřed země nikoho, která má k rodinné idylce trochu daleko. Opuštěná a nepříliš udržovaná rybářská chatka s polorozpadlým molem u moře nevyvolává úplně šťastné asociace ani v Helen (Stanwyck), jejíž pochybné myšlenky nám zpřítomňuje voiceover. 

Atmosféra jak na americkém jihu. Nikdy nevíte, kdo na vás vybafne na zpustlém dvorku plném harampádí

Mezitím, co čekáte, kdy se ze spořádaně se tvářícího otce konečně vyklube válkou poznamenaný šílenec s mačetou v ruce, přijde na řadu jiný vrah na útěku (Ralph Meeker), u kterého zoufalá Helen marně hledá pomoc, zatímco on si z ní udělá rukojmí. Když nervózní ženu začne vydírat a za přislíbenou pomoc pomalu umírajícímu muži si účtovat odměnu v naturáliích a typicky hrdá hrdinka Barbary Stanwyck mu na to poví "I'd do anything to save my husband. Anything.", přichází na řadu sexuální napětí a kouzlo klasického Hollywoodu, který vám explicitně nikdy neukáže nic, co byste si sami mohli domyslet, popřípadě dumat nad tím, jestli se to, co si myslíte, že se mohlo stát, opravdu stalo, nebo ne. "How far will a woman go...?"

Ironickou situaci hrdinů, jejichž výlet se změní v noční můru, navíc ztvrzuje mexická policie vykreslená jako banda nepřemýšlejících blbců, která neustále jezdí kolem, hledaného vraha má přímo před očima, ale ničeho si nevšimne a zoufalé Američany neustále upozorňuje, ať radši odjedou do města...

Jeopardy sice není kýžený noirový zázrak, ale nudit vás rozhodně nebude. Pokud máte třeba problém večer usnout, určitě mu dejte šanci.

Režie: John Sturges
Scénář: Mel Dinelli podle námětu Maurice Zimma
Produkce: Sol B. Fielding (Loew's)
Kamera: Victor Milner
Hudba: Dimitri Tiomkin
Výprava: William Ferrari, Cedric Gibbons
Střih: Newell Kimlin
Hrají: Barbara Stanwyck, Barry Sullivan, Ralph Meeker, Lee Aaker a další

Distribuce: MGM
Premiéra: 30. března 1953


Odkazy:
CSFD
IMDb
Allmovie

Dangerous Crossing (1953)

Dangerous Crossing
USA, 1953, 75 min

Příběhy Johna Dicksona Carra, krále mysteriózního žánru třicátých až šedesátých let, byly filmovým průmyslem vždy neprávem přehlíženy. Rozhlasová hra Cabin B-13 je krásnou ukázkou "locked room mystery", literárního subžánru odjakživa spojovaného s béčkovou produkcí. A Dangerous Crossing je béčko se vším všudy.


Novomanželé Ruth (Jeanne Crain) a John (Carl Betz) se rozhodnou strávit líbánky na zaoceánské lodi. Chvíli po nalodění se však John ztrácí i s lodními lístky a z pokoje zmizí jeho kufr. O svatbě neexistuje žádný záznam, Johna nikdo neviděl, nikde není a všichni začnou věřit, že Ruth je blázen a manžel je jen výplod její fantazie. Do děje vstupuje lodní lékař Paul Manning (Michael Rennie) a podivný muž s holí a německým přízvukem...

Scénář obsahuje několik ohraných klišé - zmizení člověka za nevysvětlitelných okolností, manžela o jehož minulosti nic nevíme a hlavní postavu, kterou okolí považuje za blázna. Ačkoliv jde především o mysteriózní thriller, je zde velmi potěšující množství noirových/béčkových drobností, které člověk musí milovat. Ať už jde o Johnovy noční telefonáty prostoupené zvukem mlhové sirény, hrdinčin voiceover, scénu s prášky na spaní, mlhu válející se po palubě, nebo výsměch poválečné paranoie z němců.

Základní zápletka se objevuje ve filmech pravidelně (Lady Vanishes, Midnight Warning, So Long at the Fair) a novější kusy (Premingerova Bunny Lake Is Missing, nebo promarněný Flight Plan s Jodie Foster) často staví na divákově nejistotě ohledně psychické způsobilosti hlavních hrdinů. Dangerous Crossing jde svou béčkovou cestou - víme, že Ruth není blázen a zajímá nás příběh samotný. Navíc Johnův telefonát s sebou ve dvacáté minutě přinese paranoidní atmosféru (ne nepodobnou My name is Julia Ross), ve vzduchu je cítit velké spiknutí a hrdinčina podezřívavost ke všem okolo se přenáší na diváka.


Ačkoliv je děj do jisté míry předvídatelný, díky skvělé režii Josepha Newmana (711 Ocean Drive) a kameře Josepha LaShelle (Laura, Fallen Angel) vtáhne téměř okamžitě. A to i přes to, že Jeanne Crain (Leave Her to Heaven) je jen hysteričtější a hůře hrající verze Gene Tierney. Ne, že by to vyloženě vadilo, ale sympatický Michael Rennie (Day the Earth Stood Still) má jasně navrch. Díky Newmanovu citu pro dramatické chvíle má film i několik zapamatovatelných scén (zavazadlová místnost, klepání na dveře) a napínavost je opravdu napínavá. Ehm.

Devatenáctidenní exkurze do studií Twentieth Century Fox díky roku svého vzniku recykluje, co se dá - interiéry (Titanic, Gentlemen Prefer Blondes), kostýmy (All About Eve), příběh i šablonovité postavy. Díky relativně slušnému rozpočtu, vynikající technické stránce a Newmanově schopnosti zaujmout však dosahuje kvalit, kterých nedosáhnou lecjaká áčka. Překvapivě dobré.


Režie: Joseph M. Newman
Produkce: Robert Bassler
Scénář: John Dickson Carr (story), Leo Townsend (screenplay)
Kamera: Joseph LaShelle
Hudba: Lionel Newman
Střih: William Reynolds
Hrají: Jeanne Crain, Michael Rennie, Max Showalter, Mary Anderson

Distribuce: 20th Century Fox
Premiéra: srpen 1953

na DVD od: 11.3. 2008

Odkazy
IMDB
CSFD

The Blue Gardenia (1953)

The Blue Gardenia
USA, 1953, 88 minut

The Blue Gardenia (1953) je další z Langových snímků (např. vedle House by the River, 1950), který bývá (poněkud povrchně) řazen do skupiny levných béčkových filmů. Byl natočen během rekordních dvaceti dnů a námětem se mu stala povídka ve své době populární spisovatelky a úspěšné scenáristky Very Caspary (1). Tento film je považován za velice progresivní a stal se jedním z milníků cyklu filmu noir, kterému byly věnovány spousty studií, neboť zásadním způsobem obrací noirové konvence. Podobně jako v Secret Beyond the Door (1948) je totiž tradiční pojetí filmu noir z pohledu mužského hrdiny-vyšetřovatele, se kterým se identifikujeme, nahrazeno hlediskem ženy. Ann Kaplan tvrdí, že „The Blue Gardenia představuje zásadní rozpor mezi dominantním mužským pohledem na svět a podřízeným světem žen v patriarchátu.“ (2)

Film prezentuje podstatné proměny v mužském hledisku a zároveň jej v určitých ohledech přímo zpochybňuje. Hlavní hrdinka Norah (Anne Baxter) totiž ví mnohem více než mužský vyšetřovatel. A tak místo toho, abychom se identifikovali s ním a spoléhali na něj, identifikujeme se s Norah, o které jako diváci celou dobu předpokládáme, že je vražedkyně.

Norah pracuje jako operátorka v telefonní společnosti, stejně jako její dvě spolubydlící – vyzývavá a koketující Crystal a duchem věčně nepřítomná Sally, vášnivá čtenářka brakových detektivek. Norah je vyobrazena jako věrná a oddaná žena trpělivě čekající na svého přítele George, který bojuje v Koreji. Její dosavadní poklidný život se hroutí poté, co se z dopisu od něj dozvídá, že si našel jinou ženu, s níž se chce oženit. V rozhořčení přijímá pozvání na večeři od notorického sukničkáře, malíře Prebbleho. Ve snaze zapomenout na bolestivý rozchod zapíjí Norah svůj žal alkoholem, který se jí stane (podobně jako Wanleymu v Ženě za výlohou (1944) či Stephenovi v House by the River) osudným. Bouřlivý večer pokračuje v Prebbleho bytě, kde se doslova zvrhne v noční můru a končí vraždou. Podle toho, co jsme v této sekvenci viděli, usuzujeme, že Norah Prebbleho v sebeobraně zabila, avšak náš úsudek je podobně jako v Přes práh smrti (1937) mylný.

Následujícího rána se Norah probouzí s příšernou kocovinou a značnou část předešlého večera si nepamatuje. Včetně jí samotné tedy nikdo neví, co se v Prebbleho bytě skutečně stalo. Nejasné vzpomínky podněcují její úzkostlivost a paranoidní chování. Zatímco ji hledá policie, snaží se zahlazovat stopy, které by mohly svědčit proti ní. Stejně jako profesor Wanley z Ženy za výlohou je při ničení důkazů vyrušována policisty a má pocit, že muže zákona potkává na každém kroku. Je podezíravá vůči svým kamarádkám a trpí utkvělou představou, že ji špehují. Více zde.

1) Podle její předlohy byl například natočen i slavný film noir Otty Premingera Laura. Podobnost mezi těmito filmy je velice nápadná – v obou filmech jde o vyšetřování vraždy a centrem pozornosti je žena, do které se vyšetřující zamiluje.

2) KAPLAN, Ann. The Place of Women in Fritz Lang’s The Blue Gardenia. In Women in film noir. London: British Film Institute, 1999. s. 87.

Režie: Fritz Lang

Produkce: Alex Gottlieb (Blue Gardenia Productions) 

Scénář: Charles Hoffman podle povídky Very Caspary

Kamera: Nicholas Musuraca 

Výprava: Daniel Hall

Střih: Edward Mann

Hudba: Raoul Kraushaar 

Hrají: Anne Baxter (Norah Larkin), Richard Conte (Casey Mayo), Ann Sothern (Crystal Carpenter), Raymond Burr (Harry Prebble), Jeff Donnell (Sally Ellis)

Distribuce: Warner Bros. 

Premiéra: 23. března 1953

Odkazy:

CSFD 

IMDb

Allmovie

Velký zátah (1953)

The Big Heat
USA, 1953, 89 min.

Námětem tohoto Langova snímku, jenž se stal předchůdcem tzv. policejního filmu, byla stejnojmenná předloha Williama P. McGiverna. Velký zátah zobrazuje společnost zmítanou korupcí a násilím a policejní úřad jako instituci, která se z respektované změnila v ovládanou podsvětím. Představuje demoralizovaný svět, v němž není místo pro pravé rodinné hodnoty, ale naopak oplývá všudypřítomným pokrytectvím a přetvářkou. Těžko bychom zde hledali čistě kladného hrdinu, neboť téměř všechny ústřední postavy filmu jsou koncipovány značně ambivalentně, počínaje hlavním hrdinou, detektivem Bannionem (Glenn Ford), jenž motivován osobní mstou, bere zákon do svých rukou. Dvojakost postav je ve Velkém zátahu silně vizualizována.

Ženské postavy zde představují paletu různorodých charakterů. Bannionova manželka Katie (Jocelyn Brando) je dokonalým příkladem femme attrapée. Je cudnou ženou v domácnosti, příkladnou milující manželkou a matkou, nabízející hrdinovi bezpečné útočiště. V Langově filmu zastupuje jediný charakter nepostižený zkažeností okolního světa, a právě proto musí zemřít. Naopak vdova Bertha Duncan (Jeanette Nolan) je od počátku prezentována jako chladnokrevná a vypočítavá potvora s několika tvářemi. Chvíli předtím, než ji Bannion vyslýchá, je snímána ve své ložnici a její postava se odráží v trojčlenném zrcadle, což naznačuje existenci jejích několika tváří. Zhroucená žena truchlící nad smrtí svého muže je pouze produktem její přetvářky. Více zde.

Režie: Fritz Lang

Produkce: Robert Arthur (Columbia Pictures)

Scénář: Sydney Boehm podle stejnojmenného románu Williama P. McGiverna

Kamera: Charles Lang

Výprava: Robert Peterson

Střih: Charles Nelson

Hudba: Daniele Amfitheatrof

Hrají: Glenn Ford (detektiv Dave Bannion), Gloria Grahame (Debby Marsh), Jocelyn Brando (Katie Bannion), Alexander Scourby (Mike Lagana), Lee Marvin (Vince Stone), Jeanette Nolan (Berta Duncan)

Distribuce: Columbia Pictures

Premiéra: 14. října 1953

CSFD

IMDb

Allmovie

Niagara (1953)

Niagara
USA, 1953, 92 min

Ray a Polly Cutlerovi (Max Showalter a Jean Peters) přijíždějí na opožděné líbánky k Niagarským vodopádům. Zde se setkávají s Georgem a Rose Loomisovymi - Josephem Cottenem a nádhernou Marilyn Monroe. Brzy se dozvíme, že George byl právě propuštěn z pchychiatrické léčebny a uvidíme, že jeho žena na něj nemá právě nejlepší vliv. Navíc ho podvádí s mladým svalovcem a plánuje vraždu. Více příběhu není záhodno prozrazovat a hlavně na něm vůbec nesejde.

Noirový matador Henry Hathaway (Kiss of Death, Dark Corner, Call Northside 777) natočil Niagaru v krásných sytých barvách, které ostře kontrastují s temným příběhem. Nutno přiznat, že černobílý by byl film sotva poloviční - krása Marilyn i Niagarských vodopádů v technicoloru vynikne naplno (a netřeba v tomto ohledu podceňovat Jean Peters). Čas od času Hathaway využije oblíbenou hru se stíny a je zde i žánrově typický syndrom nesmyslného útěku nahoru zakončený vizuálně orgastickou vraždou.

Marilyn mění ošacení s muzikálovou kadencí, atmosféra je výtečná a horečnost Josepha Cottena a druhé poloviny obecně je strhující. Ne nadarmo se říká, že Niagara byla jednou z inspirací Hitchcockova Vertiga (podobností mezi filmy je příliš mnoho na to, aby to byla náhoda). S Cutlerovými pak zpravidla přicházejí vtipné scénky nabízející příjemné chvíle odlehčení. Celým příběhem nás pronásleduje oblíbená Rosina píseň - tu zpívaná, tu hvízdaná a v klíčovén okamžiku hraná kostelními zvony. Propojuje příběh, je hybatelem událostí a dává falešné naděje.

Obsazení nemá chybu - ti tři jsou skvělí a čtvrtá je (tehdy ještě v podstatě neznámá) Marilyn, u které se neodvažuju posoudit, jestli hraje nebo ne. Každopádně je v tom, co dělá, dokonalá. Charaktery jsou parádně vykreslené, v pozadí každého z nich je minulost, která je jen lehce poodhalena a divák se tak ocitá v roli náhodného kolemjdoucího. Vidí, jak se kdo chová, ale jejich motivace i životní příběhy mu zůstávají skryty. O to víc může zamrzet přímost příběhu - karty jsou rozdány příliš brzy a potenciál několika dějových zvratů tak zůstává nevyužit. Ale ono je to vlastně stejně jedno, protože krása Niagarských vodopádů a Marilyn přebije cokoliv.

Pokud by noiry byly vážnou hudbou, byla by Niagara Vanessou Mae.

Režie: Henry Hathaway
Produkce: Charles Brackett
Scénář: Charles Brackett, Walter Reisch, Richard L. Bree
Kamera: Joseph MacDonald
Hudba: Sol Kaplan
Střih: Barbara McLean
Hrají: Marilyn Monroe, Joseph Cotten, Jean Peters, Max Showalter

Distribuce: 20th Century Fox
Premiéra: 21. ledna 1953

Odkazy:
CSFD
IMDB