Brute Force (1947)

Brute Force
USA, 1947, 99 min.

Nebýt předčasné smrti Marka Hellingera a studené války, která se podepsala na osudech řady hollywoodských tvůrců, Dassinova kariéra by jistě vypadala zcela jinak. Čtveřice jeho noirů z let 1947-1950 představuje společně s francouzským Rififi (1955) vrchol jeho režijní dráhy, na jejímž uměleckém úpadku se, dle mého názoru, výrazně podepsalo i určující setkání s jeho druhou manželkou, řeckou herečkou Melinou Mercouri. 

Vězeňské drama Brute Force představuje významný mezník v Dassinově kariéře. Po sedmi letech práce na (pro Dassina) nezajímavých projektech ve studiu MGM se režisér dostal ke spolupráci s producentem Markem Hellingerem a jeho novým hereckým objevem Burtem Lancasterem na snímku s ostrým sociálním komentářem. 

Především díky postavě sadistického dozorce Munseyho (vynikající Hume Cronyn) totiž Brute Force fungovalo jako alegorie fašismu, potažmo nacistického režimu. V souvislosti s Munseym, od něhož ať už přímo či nepřímo pramení veškeré násilí ve filmu, se často píše o jeho fašistické/nacistické stylizaci. Příkladem, který mluví sám za sebe, je klíčová scéna mučení jednoho z vězňů, při níž Munsey (svlečený do půli těla) poslouchá svého oblíbeného Wagnera.

Nacistická stylizace Cronynova kpt. Munseyho

Munseyho praktiky, s nimiž nesouhlasí ani laskavý doktor Wilson a poněkud slabošský správce věznice Barnes, podnítí vězně z cely R-17 k útěku. Lancasterův vzpurný Joe Collins a respektovaný Gallagher Charlese Bickforda zosnují promyšlený plán, který je ovšem v intencích filmu noir od samého počátku předurčen k neúspěchu. Závěrečná osmiminutová sekvence obléhání dozorčí věže, jejímž jediným úspěchem je definitivní zneškodnění Munseyho, je bez pochyb nejlepší částí snímku, jehož tempo se někomu může zdát brzděno vloženými flashbacky.

V syžetu jsou totiž rozloženy zpomínky čtyř vězňů na jejich osudové ženy, vždy shodně uvozené pohledem na kalendář s "pin-up girl". Její vzezření je totiž směsicí portrétů oněch vzpomínaných čtyř ženských protagonistek ztělesněných Yvonne De Carlo, Ann Blyth, Ellou Raines a Anitou Colby. Přestože plakáty k filmu byly stejnou měrou postaveny na jménech zmiňovaných hereček, kromě (až ne tolik důležitého) objasnění důvodů uvěznění ústředních protagonistů však ve filmu nemají žádnou jinou funkci. 

kalendář s pin-up girl, ve které každý z vězňů z cely R-17 vidí svoji milou

Kromě hudební kompozice Miklose Rozsy, o níž mimochodem Peter Shelley v Dassinově monografii píše, že vykrádá motivy z Rozsova fenomenálního hudebního doprovodu k Pojistce smrti (1), se v umělecké kvalitě filmu významně odráží práce kameramana Williama Danielse, který do snímku zkušeně zapracovává atmosférické noirové motivy deště (viz úvodní titulkovou sekvenci) či blikajícího světla (neony nahrazuje otáčející se kužel světla ze strážní věže).

(1) SHELLEY, Peter. Jules Dassin : The Life and Films. McFarland & Company, 2001. str. 103.

Režie: Jules Dassin
Produkce: Mark Hellinger (Mark Hellinger Productions)
Scénář: Richard Brooks podle námětu Roberta Pattersona
Kamera: William Daniels
Střih: Edward Curtiss
Hudba: Miklos Rozsa
Hrají: Burt Lancaster, Hume Cronyn, Charles Bickford, Yvonne De Carlo, Ann Blyth, Ella Raines ad.

Distribuce: Universal Pictures
Premiéra: 30. června 1947

Odkazy
CSFD
IMDb
Allmovie