William Park, univerzitní profesor se širokým badatelským záběrem (anglická a americká poezie, Bible, rokoko, dějiny Hollywoodu), se rozhodl, že učiní přítrž všem dohadům a nesrovnalostem a konečně uspokojivě zodpoví otázku, která trápí asi nás všechny: co to vlastně ten noir je? Ambiciózní plán však neskončil zcela podle čtenářových představ. Když to řeknu hodně zjednodušeně, Park, ve snaze vypořádat se se stávajícími problémy, narazil na problémy nové, možná ještě zásadnější. Autorem navrhované řešení všech zmatků je poměrně jednoduché: Park se domnívá, že nemá cenu dohadovat se, zda je film noir samostatný žánr, vizuální styl, nebo historicky omezený cyklus filmů. Noir je tím vším. Na přibližně 135 stranách pak svou základní tezi rozvádí.
1. NOIR JAKO ŽÁNR
V pojetí žánru Park vychází z teorií Ricka Altmana a Northropa Frye. Žánr je podle něj idea, která může být neustále reformulována a redefinována. Žánry procházejí neustálým procesem proměny, mísení a hybridizace - jsou to tedy nestálé, fluidní skupiny děl sdílející několik společných rysů. Aby byl snímek považován za zástupce noirového žánru, musí podle Parka splňovat následující tři podmínky: narativ musí být soustředěn kolem zločinu a jeho vyšetřování; děj se musí odehrávat v současnosti (respektive v době vzniku filmu); a protagonistou musí být chybující, ambivalentní postava. Hlavním argumentem pro definici noiru jako žánru je pro Parka existence tzv. neo-noiru, který je jasným důkazem, že se žánr na konci 50. let nevyčerpal. Naopak byl v průběhu 60. a 70. let reinterpretován, aby odpovídal novým poměrům v průmyslu a společnosti. Argumentů proti Parkově teorii by se našlo několik - jeho definice noirového žánru je velice vágní a obecná, takže ji splňuje spousta různých filmů (například celá řada kriminálních komedií). Naopak mnoho kanonických noirů jí vůbec neodpovídá (například tzv. docu-noiry, boxerské a vězeňské noiry...) a sám Park v jedné z příloh uvádí "pouze" 206 generických noirů ze 40. a 50. let (zatímco například noirový průvodce Michaela Keanyho zahrnuje 745 noirů z klasického období; to by znamenalo, že 540 "Keanyho noirů" nesplňuje podmínky kladené Parkem, mezi nimi třeba Noc a město nebo Žijí v noci, obecně považované za zcela klíčové filmy noir).
2. NOIR JAKO STYL
Noirový styl definuje Park nepřekvapivě pomocí šerosvitu, low-key svícení, nezvyklých úhlů kamery, subjektivních kamerových technik apod. Potíž je ovšem v tom, že ne všechny filmy patřící do noirového žánru vykazují znaky noirového stylu. A analogicky - ne všechny filmy charakteristické noirovým stylem spadají do noirového žánru. Noir jako žánr a noir jako styl jsou tedy dvě odlišné - i když částečně se překrývající - skupiny snímků.
3. NOIR JAKO PERIOD STYLE
Na to Park navazuje tezí, že noirový styl byl typický pro celé jedno období, konkrétně 40. a 50. léta. Na téměř 20 let se tedy stal dominantním hollywoodským stylem, jenž infiltroval v podstatě všechny zavedené žánry - od muzikálu po horor. Zásluhu na tom Park přičítá zejména inovacím spojeným s Občanem Kanem, na opačném konci období se jako epitaf nachází jiný film Orsona Wellese, Dotek zla. A opět platí, že ne všechny generické noiry spadají do "noirového období" a analogicky - ne všechny filmy vzniklé v daném období lze definovat jako zástupce noirového žánru (naopak - Park jich nachází jen 206, viz výše; stovky zbývajících hollywoodských filmů vyprodukovaných v letech 1940-1959 patří do jiných žánrů).
Park tedy k noirové problematice přistoupil synteticky - dal za pravdu vlastně všem. Pokud bychom chtěli z Parkovy teorie vycházet, museli bychom vždy upřesnit, zda noirem zrovna myslíme žánr, styl či konkrétní období. Takové řešení mi přijde polovičaté, neúčelné a v praxi vlastně nepoužitelné.
V dalších kapitolách se Park zabývá tvorbou Alfreda Hitchcocka (devět režisérových snímků autor považuje za zástupce noirového žánru) a významy filmu noir, kde se zkratkovitě vyjadřuje k problematikám rasy, genderu a třídy. Kniha je zakončena komentovanou filmografií, kde jsou uvedeny výčty generických noirů i snímků nacházejících se na pomezí žánru (jak jsem zmiňoval, Park považuje žánr za neuzavřenou skupinu filmů, takže připouští překrývání a přemisťování mezi žánry apod.). Záhadou mi zůstává, proč Park v seznamu žánrových zástupců uvádí pouze filmy ze 40. a 50. let, když je přesvědčen, že žánr byl stejně plodný i v následujících letech. Sám tak podkopává vlastní argumentaci.
Ač se to z mého textu nemusí zdát, Parkovu knížku rozhodně doporučuji. Je sympatická tím, jak se snaží vrhnout světlo na tolik diskutovanou (a konec konců dost možná neřešitelnou) problematiku. Jedním z důsledků přečtení What Is Film Noir? může být, že si sami utříbíte vaše vlastní vnímání noiru. A kdo ví, třeba dáte Parkovi zapravdu. Pro mě je jeho kniha pouze podnětnou slepou uličkou.
PARK, William. What Is Film Noir? Lewisburg : Bucknell University Press, 2011.
Žádné komentáře:
Okomentovat