Hitchcock a noir?

V nedávné anketě jsme se čtenářů našeho blogu ptali, zda lze některé z filmů Alfreda Hitchcocka považovat za noiry. Já jsem na rozdíl od většiny hlasoval proti. Řekl bych, že moje odpověď se odvíjí od toho, jak vnímám film noir jako celek a jak se stavím k Hitchcockově tvorbě v kontextu Hollywoodu 40. a 50. let.

Pro mě osobně je téměř nepředstavitelné, abych o Hitchcockovi přemýšlel jako o součásti nějakého úžeji definovaného cyklu nebo dokonce filmového hnutí (a přesně tak film noir vnímám). Pro mě (a věřím, že i pro mnoho dalších) je zcela solitérní osobností, k čemuž mimo jiné přispívá jeho specifický smysl pro humor (více britský než americký), neutuchající snaha experimentovat (umožněná jeho unikátní pozicí v rámci hollywoodského studiového systému), osobitý náhled na problematiku zločinu, viny, práce policie atd. Zatímco film noir je alespoň pro mě do jisté míry produktem společenské atmosféry své doby (válečná a poválečná deprese, mccarthyismus, studená válka atd.), Hitchcockovy filmy více než co jiného odrážejí jeho vlastní zájmy a obsese. 

Skutečnost, že Hitchcock vždy stál mimo své generační souputníky a nerespektoval jakékoliv dobové filmové trendy, lze dokázat na několika příkladech. Adaptace románů a povídek Cornella Woolriche byly "v kurzu" v polovině 40. let (Phantom Lady, Black Angel atd.), Hitchcock se však k tomuto autorovi obrací až v roce 1954. Okno do dvora se navíc od předlohy značně liší (mj. přidaná romantická linka, která je podle mnohých dokonce nadřazená kriminální zápletce) a postrádá většinu kvalit spojovaných s noirovými adaptacemi hard-boiled předloh. Provaz (1948) se mohl stát ukázkovým příkladem filmu noir, Hitchcockovo rozhodnutí natočit jej na barevný materiál v několikaminutových záběrech jej však znemožňuje jednoduše zařadit do noirového cyklu. A tak bychom mohli pokračovat dál. Nepravý muž (1956) mohl být klasickým zástupcem docu-noiru...kdyby jej ovšem nerežíroval Hitchcock.

Zatímco Lang, Siodmak nebo Preminger často pracovali v podobném modu a lze mezi nimi hledat spřízněnost (v rovině zpracovávaných témat, způsobu vyprávění, stylu, atmosféry, světonázoru), Hitchcock vždy stál osamoceně a pokud na někoho navazoval, pak sám na sebe. Jak jsem už zmínil, může za to jeho nebývalá tvůrčí svoboda, specifická životní filozofie, silná umělecká vize. Jeho filmy z 40. a 50. let se tak vztahují spíše k jeho předchozí britské tvorbě než k vlně amerického filmu noir. Tím nechci říct, že by jej k noiru nevázalo vůbec nic - například The 39 Steps (1935) považuji za jakéhosi předchůdce a jeden z možných inspiračních zdrojů filmu noir. A zároveň za "noirovější" film (svým duchem) než jakékoliv Hitchcockovo dílo z let 40. a 50.

Tolik můj názor. Ty vaše jsou samozřejmě vítány.