Původní stránky o filmu noir kompletně v češtině

11. ledna 2012

Deception (1946)

Deception
USA, 1946, 111 min.

S noiry si obyčejně spojujeme zapadlé boční uličky, vyčpělé bary, ošuntělé činžovní byty nebo opuštěné benzinové pumpy. Deception režiséra Irvinga Rappera však patří mezi ty výjimky, které nás zavádějí do nablýskaného prostředí okupovaného společenskou smetánkou - konkrétně do honosných podkrovních bytů, panských sídel a koncertních hal. I v nich však - podobně jako v zaprášených motelech či rozpadlých železničních stanicích - může docházet k projevům žárlivosti, výbuchům vzteku nebo dokonce k chladnokrevným vraždám...

Čtyři roky po úspěchu melodramatu Now, Voyager (1942) s Bette Davis, Paulem Henreidem a Claudem Rainsem v hlavních rolích využilo studio Warner Bros. stejného obsazení k natočení noirového hudebního dramatu o milostném trojúhelníku: Henreid hraje uznávaného cellistu českého původu Karla Nováka, který přežil válku a nyní přijíždí do USA, kde se setkává se svou dřívější láskou Christine (Bette Davis). Ta ukvapeně navrhne svatbu, zapomene se však zmínit o svém románku s hudebním géniem Holleniem (Rains), jenž celá léta Christine "sponzoroval" a nyní se jí nehodlá jen tak vzdát. Nejsnazší způsob, jak Christine a Karla rozdělit, je, zdá se, zničit Karlovu kariéru, k čemuž se Holleniovi brzy naskytne ideální příležitost.

Největší problém filmu spočívá v neuspokojivém prokreslení charakterů jednotlivých postav. Jejich jednání je nedostatečně motivováno, což s přibývajícími minutami (a že jich je hodně!) vadí čím dál více. Naproti očekáváním je silné herecké obsazení spíše na škodu - ústřední protagonisté, obsazení podle typu, odvádějí svůj standard a pouze přispívají k podivně prázdnému dojmu z dění na plátně. Pokud bychom měli přesto někoho vyzdvihnout, byl by to Claude Rains, který v postavě Hollenia ostatním "ukradl" nejzajímavější (či spíše nejzábavnější) scény filmu (jeho příchod na svatební hostinu; schůzka s Karlem a Christine v restauraci). Co filmu chybí po scenáristické a herecké stránce, pokusili se tvůrci vynahradit jinde - vizuálním kvalitám byla věnována patřičná péče, což lze pozorovat na honosných kulisách či práci kamery, která několikrát potěší obrazovou kompozicí nebo svícením.

Ruka, kterou vidíte, s největší pravděpodobností nepatří P. Henreidovi, ale profesionálnímu cellistovi

Jak to tak někdy bývá, zajímavosti z produkční historie jsou někdy zajímavější než film samotný. Deception byl natočen podle divadelní hry pro dva aktéry: Rainsova postava v ní absentovala. Zvažovaný název Her Conscience údajně Bette Davis zamítla, název Jealousy, pod nímž se hra inscenovala v USA na konci 20. let, zase nemohl být použit kvůli existenci nedávno uvedeného filmu Gustava Machatého. Pro hudební scény Davis cvičila hru na klavír přibližně tři hodiny denně, přesto ji v některých záběrech nahradila profesionální pianistka. Henreid v roli cellisty měl zase v některých detailních záběrech ruce spoutané za zády a skrze jeho rukávy měli prostrčené ruce hned dva hudebníci. Obdivuhodné to je zejména z toho důvodu, že si toho vůbec nevšimnete a právě koncertní scény jsou v celém snímku nejvíce strhující. Fun fact na závěr: během natáčení se Bette Davis, už téměř čtyřicetiletá, dozvěděla, že je těhotná se svým první dítětem.

Režie: Irving Rapper
Produkce: Henry Blanke (Warner Bros.)
Scénář: John Collier, Joseph Than
Kamera: Ernest Hall
Hudba: Erich Wolfgang Korngold
Výprava: Anton Grot
Střih: Alan Crosland Jr.
V hlavních rolích: Bette Davis, Paul Henreid, Claude Rains, John Abbott, Benson Forg a další

Distribuce: Warner Bros.
Premiéra: 18. října 1946

Odkazy

1 komentář:

  1. Ty fun facts opravdu pobavily :) Stejně ale nechápu, jak ti skuteční hudebníci dokázali hrát přes tělo Henreida.. proto asi byli dva, že, ale i tak, obdivuhodné :) S podobným tématem a prostředím pracovala i Humoreska (http://www.csfd.cz/film/10871-humoreska/), která je sice o něco lepší, ale pořád mu stejně jako Deception škodí nechutně přepálená stopáž.

    OdpovědětSmazat