Noir bez předsudků a filmy z Bollywoodu

Tradiční letní přehlídka věnovaná fenoménu filmu noir se letos stěhuje na nové místo. Po sedmi letech strávených na hradě Křivoklát, kam se Noir Film Festival přestěhoval v roce 2014 po prvním ročníku konaném na hradě Kokořín, se svého druhu unikátní festivalová akce bude nově konat na hradě Český Šternberk, a to od 18. do 22. srpna 2021. 

 „S novým místem konání festivalu jsme se rozhodli upravit jeho časový formát a začít promítat již ve středu, čímž prodloužíme program o jeden den. Návštěvníci se tak mohou těšit hned na čtyři open-air večerní projekce na hradním nádvoří, které jsou každoročně ,highlighty' programu,“ komentuje změnu výkonný ředitel festivalu Vít Grigartzik. 

Noir bez předsudků 

Hlavní programová sekce 9. ročníku nazvaná Noir bez předsudků představí kolekci filmů spjatých s motivy rasové nenávisti, xenofobie a antisemitismu. 

„Společensky ožehavá otázka rasové a etnické nesnášenlivosti, která se loni kvůli kontroverzním a značně medializovaným událostem spjatým s hnutím Black Lives Matter stvrdila být stále aktuální, se v mainstreamových hollywoodských filmech začala intenzivněji objevovat po druhé světové válce,“ uvádí festivalová dramaturgyně Jana Bébarová a dodává: „Naším výběrem titulů z přelomu 40. a 50. let chceme publiku ukázat, že psancem se v noirových příbězích člověk nemusel nutně stát kvůli zločinu či amour fou – lásce šílené, ale že stačilo být ‚jiným‘.“

V pětici filmů v této sekci bude k vidění Křížový výslech (Crossfire, 1947), který jako jeden z prvních hollywoodských filmů své doby reflektoval téma antisemitismu a v němž se představí noirové ikony jako Robert Mitchum a Robert Ryan. Není cesty ven (No Way Out, 1950) respektovaného oscarového scenáristy a režiséra Josepha L. Mankiewicze je příkladem filmů, ve kterých se skrze postavy Afroameričanů (zde debutující Sidney Poitier) otevíralo téma rasové nenávisti. Varování před bouřkou (Storm Warning, 1951) pojednávající o korupci, lynčování a aktivitách Ku Klux Klanu mj. představí mladého Ronalda Reagana, budoucího prezidenta USA. Výběr doplní společensky angažované a nadčasové filmy Mimo zákon (The Lawless, 1950) a Osudné dopoledne (The Well, 1951) zachycující vypjatou atmosféru na amerických maloměstech, jejichž zdánlivě spořádaní občané se kvůli rasově motivované nenávisti bleskem změní ve zfanatizovaný dav.

Ztráta paměti 

Další programová sekce nazvaná Ztráta paměti se zaměří na protagonisty, ze kterých udělala štvané psance válečná zkušenost. „Jde o příběhy dezorientovaných veteránů, pro něž amnézie znamenala rozpad identity a životních hodnot. Mužů bez zpáteční adresy, kteří sami proti všem i sobě samým zabředávali v bažině vlastních pochybností,” komentuje dramaturgyně Jana Bébarová. Výběr mj. zahrnuje chandlerovsky spletitou story muže bez minulosti s názvem Někde v noci (Somewhere in the Night, 1946), v níž ústřední roli ztvárnil charismatický John Hodiak, či noir z psychiatrické léčebny Vysoká zeď (High Wall, 1947), kde svůj děsivě uhrančivý pohled zúročil Robert Taylor. 

Pocty Bette Davis a Victoru Matureovi 

Tradiční pocty hereckým ikonám budou letos patřit Bette Davis (1908–1989) a Victoru Matureovi (1913–1999). 

„Bette Davis byla spjatá s postavami zlomyslných žen se sklony k narcismu, které pro sarkasmus nechodily daleko, kolem plivaly jed a zabíjely pohledem,“ uvádí Jana Bébarová a dodává: „Naopak Victor Mature, dobovým tiskem oslavovaný jako ‚nádherný kus chlapa‘, je příkladem toho, jak svazující může být fyzická atraktivita.“ 

Ostře řezaná tvář s uhrančivým pohledem a vysoká, atletická figura Maturea v Hollywoodu předurčovaly pro škatulkové role siláckých hrdinů z dobrodružných filmů a epických spektáklů, kterým se chtěl vymanit vážnějšími hereckými polohami v noirových filmech, jako například Budím se s křikem (I Wake Up Screaming, 1941), který bude součástí programu. Odkaz Bette Davis připomene noir Tam za lesy (Beyond the Forest, 1949).

Retrospektiva Idy Lupino 

Jako „Bette Davis pro chudé“ byla v Hollywoodu označována herečka Ida Lupino (1914–1995) spojovaná s obrazem cílevědomé a emancipované ženy, s nímž souzněl její odvážný krok z konce 40. let, kdy spolu s manželem Collierem Youngem založila produkční společnost The Filmakers. Vybrané nízkorozpočtové filmy, které pod ní Lupino sama režírovala, budou k vidění na Českém Šternberku: Bigamista (The Bigamist, 1953) vypráví o muži, jenž vede utajený dvojitý život po boku dvou manželek, Nechtěná (Not Wanted, 1949) reflektuje existenční tíhu svobodné matky, zatímco Žádný strach (Never Fear, 1949) zpřítomňuje osobnostní krizi ochrnuté profesionální tanečnice a Americké děvče (Hard, Fast and Beautiful!, 1951) komplexně nahlíží frustraci matky v domácnosti, která si životní sny realizuje parazitním vztahem k vlastní dceři, nadané tenistce. Pátým titulem z výběru je thriller Stopař (The Hitch-Hiker, 1953), patrně jediný klasický film noir režírovaný ženou, ve kterém se paradoxně žádná výrazná ženská postava nevyskytuje.

Bollywoodský noir 

Návštěvníci a návštěvnice se v srpnu rovněž mohou těšit na dosud nejexotičtější noirovou exkurzi, neboť po Japonsku, Mexiku a řadě evropských zemí se podívají do Indie. 

„Mohlo by se zdát, že tamější kinematografická tradice – tak silně opřená o spojení s hudbou a tancem – se s poetikou filmu noir vylučuje. Ve skutečnosti ale bollywoodské filmy klasického období pokrývají množství žánrových poloh a mezi snímky z 50. a 60. let, na které se náš výběr zaměří, je možné najít mnoho látek s kriminálními, gotickými či hororovými motivy,“ uvádí Milan Hain, druhý člen dramaturgické dvojice Noir Film Festivalu. 

Nejblíže k západní koncepci filmu noir má patrně nejstarší snímek v sekci, režijní debut Guru Dutta Sázka (Baazi, 1951) zasazený do prostředí heren, klubů a chudinských čtvrtí. V Duttově produkci vznikla také Kriminálka Bombaj (C.I.D., 1956) o policejním inspektorovi podezřelém z vraždy. Zbývající dva filmy výběru mají blíže ke gotickému filmu a pracují s motivem nadpřirozena: v Madhumatí (1958) jde o reinkarnaci, zatímco v Mlze (Kohraa) o ducha přicházejícího ze záhrobí. Druhý jmenovaný získává na zajímavosti i tím, že jde o volnou adaptaci románu Mrtvá a živá (Rebecca, 1938) od Daphne du Maurier, který v roce 1940 v Hollywoodu úspěšně zadaptoval Alfred Hitchcock (a Noir Film Festival jej uvedl v roce 2019). 

Kompletní program festivalu najdete zde. 

Více informací najdete na festivalovém webu a sociálních sítích (Facebook / Twitter / Instagram).

House of Strangers (1949)

House of Strangers 
USA, 1949, 101 min.

House of Strangers vypráví příběh italo-americké rodiny, jejíž patriarcha Gino Monetti (Edward G. Robinson) vlastní banku a při schvalování půjček se řídí více intuicí než platnými zákony. V centru pozornosti jsou ovšem zejména Ginovy vztahy s jeho čtyřmi syny - třemi vyvrženci, kterým nic nedaruje zadarmo, a milovaným Maxem (Richard Conte). Vedle toho film rozehrává i komplikovanou romanci mezi Maxem, který se živí jako právník, a jeho klientkou Irene (Susan Hayward). 

Snímek nedisponuje klasickou kriminální zápletkou, a tak jej za film noir považuji spíše okrajově. Tvůrci kladou akcent zejména na často zhoubné rodinné a partnerské vztahy. Film líčí nerovné postavení mužů a žen v rodinné hierarchii i generační střet mezi Ginem a jeho syny. Gino jako přistěhovalec z Itálie sice ví, že americká společnost je postavena na odlišných principech, než na jaké je zvyklý, ale stejně se řídí starými vzorci chování a odmítá se přizpůsobit. 

Scenárista a režisér Joseph L. Mankiewicz je známý zejména oscarovými, rafinovaně vystavěnými dramaty Dopis třem manželkám (A Letter to Three Wives, 1949) a Vše o Evě (All About Eve, 1950). I v House of Strangers používá retrospektivu, ale snímek se nevyznačuje složitou narativní strukturou ani vícehlasostí, kdy by se například kombinovaly flashbacky více postav. Příběh je uvozen motivem vendety, kdy se Max vrací po sedmi letech z vězení, aby se pomstil zbylým bratrům za to, že zradili otce a tím i celou rodinu. Úvodní sekvence velmi efektivně vytváří zvědavost, co přesně se vlastně před lety stalo. 

Většina děje se odehrává v první polovině 30. let během hospodářské krize. Kamera Miltona Krasnera velmi sugestivně zachycuje atmosféru New Yorku a jeho zalidněných ulic. Nejpropracovanější je ale moment situovaný do interiéru: záběr, který zprostředkovává přechod do rozsáhlé retrospektivy, je koncipován jako dlouhá jízda, kdy kamera za zvuků předehry z Rossiniho opery Lazebník sevillský 
Gino je milovník italské hudby) zdolává několikaúrovňové schodiště v rodinném sídle.

Snímek se může spolehnout také na hvězdné obsazení, přičemž ze silné ústřední trojice Richard Conte – Susan Hayward – Edward G. Robinson nejvíce vyniká posledně jmenovaný, který v roli rodinného patriarchy podává jeden z nejlepších výkonů v kariéře – a to už něco znamená!

Režie: Joseph L. Mankiewicz
Produkce: Sol C. Siegel (Twentieth Century-Fox)
Scénář: Philip Yordan podle románu Jeroma Weidmana
Kamera: Milton Krasner
Hudba: Daniele Amfitheatrof
Výprava: George W. Davis, Lyle R. Wheeler
Střih: Harmon Jones
V hlavních rolích: Richard Conte, Susan Hayward, Edward G. Robinson, Luther Adler, Debra Paget a další

Distribuce: Twentieth Century-Fox
Premiéra: 30. června 1949

Odkazy
IMDb
CSFD
Allmovie

Hollywood Story (1951)

Hollywood Story
USA, 1951, 76 min.

Prostředí filmového průmyslu není v noirech z kraje 50. let až tak výjimečné - vzpomeňme na Wilderův Sunset Blvd. (1950), Na opuštěném místě (In a Lonely Place, 1951) Nicholase Raye nebo o něco pozdější Velký nůž (The Big Knife, 1955) Roberta Aldriche. Jak si všiml Steven Cohan ve své nedávné knížce Hollywood by Hollywood: The Backstudio Picture and the Mystique of Making Movies, bylo to právě v tomto období, kdy Hollywood začal opouštět filmy o aspirujících herečkách a jejich cestě ke slávě a namísto nich preferoval znepokojivější příběhy o továrně na sny a lidech, kteří v ní pracovali.

To platí i pro relativně nenápadný snímek Universalu Hollywood Story, pod kterým je režijně podepsán William Castle. Scénář dvou Fredericků – Kohnera (rodáka z Teplic) a Bradyho – byl inspirován nechvalně proslulým a nikdy nevysvětleným případem vraždy režiséra Williama Desmonda Taylora z roku 1922. Zatímco však Taylor byl nalezen mrtvý ve svém bytovém komplexu v centrálním Los Angeles, v Castleově filmu byla vražda spáchána přímo ve filmovém ateliéru, což Hollywoodu dává ještě temnější odstín. 

Film se odvíjí jako detektivka (typu whodunit) s jasně definovaným okruhem více či méně výstředních podezřelých. Ozvláštňujícím prvkem je jednak zmíněné filmové prostředí a jednak skutečnost, že k vraždě došlo už před dvaceti lety (i zde došlo k posunu oproti Taylorově případu, neboť film vraždu datuje do roku 1929). Cílem vyšetřujících je tedy zejména rozplést síť vztahů a motivací, na které se už za tu dobu nahromadila silná vrstva prachu.

Podobně jako v Sunset Blvd. tvůrci mimo jiné reflektují úpadek Hollywoodu v poválečném období, k čemuž dobře posloužilo i natáčení v donedávna opuštěných ateliérech Charlieho Chaplina na La Brea Avenue (v těch samých, kde v 50. letech opakovaně pracoval i Hugo Haas). Film sice nejspíš vznikl jako reakce na úspěch Wilderovy ostré hollywoodské satiry, ale ani zdaleka se nemohl opřít o tak precizně napsané dialogy či propracovanou syžetovou výstavbu. Castle a spol. například také využívají voice-over, ale ten zde patří vedlejší, dramaticky nezajímavé postavě a nedaří se mu vyvolat napětí ani vzbudit zvědavost. Kritik Bosley Crowther zase nebyl spokojený s odůvodněním, proč se vlastně vraždu nepodařilo vyšetřit už před oněmi dvaceti lety. Jak napsal ve své recenzi pro New York Times, "policie musela být v roce 1929 strašně líná". Úplně marný je potom závěr, který jako by se do snímku dostal z úplně jiného žánru (stačí snad, když zmíním klíčové slovo "svatba"). 

Diváka tak mohou těšit alespoň různé odkazy na historii i (tehdejší) současnost Hollywoodu. Hlavní hvězdou filmu je Richard Conte, který v něm hraje fiktivního producenta Larryho O'Briena fascinovaného tajemnou vraždou. Joel McCrea ale hraje sám sebe a v dalších menších rolích lze rozpoznat hvězdy němé éry jako třeba Helen Gibson, Francise X. Bushmana nebo Betty Blythe. Zajímavou funkci má ve filmu legendární Fantom opery (The Phantom of the Opera, 1925) s Lonem Chaneym, který je použit jako součást diegeze, ale autorsky je namísto Rupertu Julianovi připsán smyšlenému Franklinu Ferrarovi. Název Hollywood Story je příznačný také z toho důvodu, že snímek extenzivně využívá ikonické lokace jako Roosevelt Hotel, Graumanovo čínské kino nebo klub Trocadero (přestože postavy se dostanou i mimo oblast Los Angeles, konkrétně do misie v San Juan Capistrano).

Režie: William Castle
Produkce: Leonard Goldstein (Universal-International)
Scénář: Frederick Kohner a Frederick Brady
Kamera: Carl E. Guthrie
Hudba: Joseph Gersherson
Výprava: Bernard Herzbrun, Richard H. Riedel
Střih: Virgil W. Vogel
V hlavních rolích: Richard Conte, Julie Adams, Richard Egan, Henry Hull, Fred Clark a další

Distribuce: Universal
Premiéra: červen 1951

Odkazy
IMDb
CSFD
Allmovie

The Scarf (1951)

The Scarf
USA, 1951, 88 min.

Německý rodák Ewald André Dupont je nejčastěji spojován se dvěma mistrovskými němými snímky - působivým vztahovým dramatem z cirkusového prostředí Varieté (1925) a v Británii realizovaným filmem s kriminální zápletkou Noční život (Piccadilly, 1929) s Annou May Wong v hlavní roli. Na přelomu 20. a 30. let pracoval střídavě v Berlíně, Paříži a Londýně, ale po nástupu Hitlera k moci stejně jako mnozí další odcestoval do USA. V Hollywoodu se mu dařilo o poznání méně a na konci 30. let se zdálo, že je jeho kariéra u konce. Po dvanáctileté pauze, kdy se živil převážně jako talentový agent, se ale vrátil k režii noirem The Scarf, který sice nedosahuje kvalit jeho nejslavnějších filmů, ale i tak stojí za pozornost. 

The Scarf patří do volné série filmů noir, kde hraje výraznou roli motiv ztráty paměti. Hlavním hrdinou je mladý muž John Barrington, který uprchne z ústavu pro duševně choré zločince, kam byl zavřen jako pachatel brutální vraždy své přítelkyně. Během útěku se ze všech možných míst dostane na krocaní farmu (!), kde jej její svérázný, filozofující majitel Ezra ukryje před dotírající policií. Další důležitou aktérkou příběhu se stane servírka Connie, která se s Johnem náhodně seznámí. Následující vývoj není příliš překvapivý: podle očekávání se ukáže, že John je nevinný, když skutečným pachatelem vraždy byl jeho dřívější blízký přítel, doktor David Dunbar, profesí psychiatr, který využil svých znalostí a společenského postavení k tomu, aby ze sebe setřásl veškeré podezření. 

S motivem ztráty paměti se nicméně pracuje docela zajímavě: John si na okolnosti smrti přítelkyně nepamatuje, a tak přijímá verzi, podle které musí být vrahem. Úkolu očistit jeho jméno se proto zhostí Ezra a Connie, kteří patří k noirově ostříleným typům, které se naučily přežívat ve světě plném nebezpečí a ústrků. Filmu prospívá zdařilé obsazení - Johna si zahrál jmenovec John Ireland, který měl v té době čerstvě za sebou nominaci na Oscara za ztvárnění vedlejší role v dramatu Všichni královi muži (All the King's Men, 1949). Ve vedlejších úlohách se objevil i v noirech jako Raw Deal (1948) nebo Somewhere in the Night (1946). Role servírky a barové zpěvačky Connie byla přidělena Mercedes McCambridge, shodou okolností držitelce Oscara právě za Všechny královy muže, která ze své postavy dělá mnohem víc než jen další hollywoodskou glamour girl. A velmi dobrý je i James Barton jako Ezra, který nejdříve chudáka Johna příliš nešetří, ale nakonec se z něj vyklube chlapík se srdcem na pravém místě. 

Film nasnímal zkušený Franz Planer (narozen jako František Plánička v Karlových Varech), což je samo o sobě zárukou vysoké obrazové kvality. Nejvíce mi utkvěla v paměti první třetina snímku, která je situovaná na krocaní farmu a do jejího okolí. Film se částečně natáčel v Mohavské poušti, která tvůrcům poskytla pro noir nezvyklou kulisu. Několik záběrů štáb ovšem pořídil i mezi losangeleskými výškovými budovami. Vtipně vyznívají dva efekty, jeden zvukový, druhý vizuální. Když je John na útěku z ústavu, můžeme ze zvukové stopy intenzivně slyšet něco, co připomíná zběsilý psí štěkot. Brzy se ale ukáže, že to není policejní smečka, ale osazenstvo krocaní farmy. Později je na Johna vypsána vysoká odměna a Connie v jednu chvíli zvažuje, že se o ni přihlásí. Její váhání pomáhá vizualizovat blikající neonový nápis. 

Snímek vznikl v nezávislé produkci společnosti Gloria a natáčel se v ateliérech Motion Picture Center, kde si ve stejné době pronajímal prostory i Hugo Haas. Podle všeho nešlo o velký komerční úspěch a ani kritika k němu nebyla příliš shovívavá (Bosley Crowther ho v New York Times nemilosrdně ztrhal). To je ale osud spousty jiných noirů, za jejichž existenci jsme dnes vděční. 

Režie: E. A. Dupont
Produkce: Isadore Goldsmith (Gloria Productions)
Scénář: E. A. Dupont
Kamera: Franz Planer
Hudba: Herschel Burke Gilbert
Výprava: Rudolph Stenrad
Střih: Joseph Gluck
V hlavních rolích: John Ireland, Mercedes McCambridge, James Barton, Emlyn Williams a další

Distribuce: United Artists
Premiéra: 6. dubna 1951

Odkazy
CSFD
IMDb
Allmovie

Osudné dopoledne (1951)

The Well
USA, 1951, 86 min.

Asi nikdo nebude tvrdit, že Osudné dopoledne patří mezi charakteristické zástupce noirového cyklu - s takovým Maltézským sokolem (The Maltese Falcon, 1941) nemá společného takřka vůbec nic. V poslední době jsem ale na blogu hojně referoval o společensky angažovaných snímcích z přelomu 40. a 50. let (naposledy Mimo zákon /The Lawless, 1950/) a zde už jsou paralely nepřehlédnutelné. Snad tedy krátká zmínka o tomto zajímavém filmu nikoho neurazí. 

Výchozí situace bude povědomá všem, kdo někdy v televizi viděli nervy drásající Příběh Jessiky McClureové (Everybody's Baby: The Rescue of Jessica McClure, 1989): děvčátko spadne do studny a záchranáři následně bojují s časem, aby ji vyprostili ještě živou. Specifikem Osudného dopoledne ovšem je, že jeho příběh se odehrává v rasově smíšeném americkém maloměstě. 

Snímek je chytře rozdělený do dvou (téměř na minutu stejně dlouhých) polovin: v té první dochází ke stupňování animozit mezi bělošským a černošským obyvatelstvem. Důvod je celkem prostý: jako diváci sice hned v první minutě stopáže vidíme, že černošská holčička bez cizího zavinění spadla do neoznačené studny, jenže ostatní postavy touto informací nedisponují. Naopak se objeví několik svědků tvrdících, že před svým zmizením byla viděna ve společnosti cizího muže - bělocha. A problém je na světě. Hlavním podezřelým se stane nezaměstnaný horník, kterému okamžitě začne jít před běsnícím davem o život. Ve městě propukají nepokoje, dřívější přátelé se najednou rozdělují do soupeřících táborů podle barvy pleti. Schyluje se ke krvavé tragédii...

Po nálezu dívky se město zase spojuje v jediném cíli - vyprostit ji z dvacetimetrové hloubky. Spory jsou zažehnány, do záchranných prací se nakonec zapojuje i před chvíli téměř lynčovaný muž, který využije svých bohatých hornických zkušeností. Vše končí idylickým happy endem, v němž je komunita utopicky opět sjednocena. Film je sice převážně točen v realistickém módu, ale vyznění je nepochybně modelové - tak, aby diváky inspirovalo k překonání veškerých rasových předsudků. 

Film byl inspirován skutečným případem z roku 1949.

Režijně debutující Russell Rouse (za asistence Leo C. Popkina) zajímavě řeší scény dívčina vyprošťování: kamera se nikdy nepodívá pod zem, ale dramatické dění je sugestivně zprostředkováno pomocí zvuku, neboť záchranáři s sebou mají přenosné zvukové zařízení. Přímo nic nevidíme, ale přesto máme pocit, že jsme ve středu dění. Film vznikl v nezávislé produkci bez velkých hvězd, ale ve výrazných vedlejších rolích můžete poznat třeba Harryho Morgana, kterého později proslavil seriál MASH, nebo Toma Powerse, který si o pár let dříve zahrál nebohého manžela Phyllis Dietrichson v Pojistce smrti (Double Indemnity, 1944).

Režie: Leo C. Popkin, Russell Rouse
Produkce: Leo C. Popkin, Clarence Greene (Harry Popkin Productions, Cardinal Productions)
Scénář: Clarence Greene, Russell Rouse
Kamera: Ernest Laszlo
Hudba: Dimitri Tiomkin
Výprava: Rudolph Sternad
Střih: Chester W. Schaeffer
V hlavních rolích: Richard Rober, Edwin Max, Harry Morgan, Barry Kelley, Maidie Norman a další

Distribuce: United Artists
Premiéra: 24. září 1951

Odkazy
IMDb
CSFD
Allmovie

Mimo zákon (1950)

The Lawless
USA, 1950, 83 min.

Už ve svém druhém celovečerním filmu projevil režisér Joseph Losey příklon ke společensky angažovaným tématům a snaze prosazovat liberálně levicovou agendu. Mimo zákon se odehrává ve fiktivním kalifornském městě Santa Marta, které se sice honosí sloganem "the friendly city", ale ve skutečnosti se pod povrchem skrývá mnoho rasově motivované nenávisti. Zcela banální záminka (drobná autonehoda) vede k násilné potyčce a nakonec až nelítostnému pronásledování mladých imigrantů původem z Mexika. 

Film záslužně (a netypicky) začíná perspektivou dvou mexických mladíků, kteří se v třídně nerovné společnosti snaží uživit jako sběrači ovoce. Jeden z nich - Paul Rodriguez (Lalo Rios) - se zanedlouho stane štvancem, kterého budou média líčit jako nesmlouvavou bestii, přestože jde spíše o vystrašené dítě. Bohužel, role protagonisty je záhy přenesena na značně šablonovitou postavu bílého novináře Larryho (Macdonald Carey, takový méně charismatický James Stewart), který zahájí svou křížovou výpravu za pravdu a tím na sebe převezme úlohu spasitele mexické komunity. To už ale na film trochu nespravedlivě aplikuji současné myšlení. Ve své době byl film progresivní už jen proto, že téma rasové nerovnosti a lynčování vůbec otevřel.

Snímek dost nelítostně vykresluje společenské napětí a líčí, jak málo stačí, aby se ze zdánlivě spořádaných občanů stal zfanatizovaný dav. Ukazuje se totiž, že téměř každý v sobě skrývá nemalou dávku frustrace a nenávisti. Scenárista Daniel Mainwaring, který na filmu pracoval pod svým tradičním pseudonymem Geoffrey Homes (napsal pod ním také předlohu pro Pryč od minulosti /Out of the Past, 1947/, naopak scénář k The Phenix City Story /1955/ už nadepsal svým občanským jménem), ve filmu rovněž zdokumentoval ambivalentní roli médií a policie: tyto instituce sice mají potenciál konat dobro (jak ukazuje novinář Larry nebo redaktorka plátku pro mexické přistěhovalce Sunny Garcia /Gail Russell/), ale protože jsou ovládány chybujícími lidmi, mohou také přestat plnit svou veřejnou funkci a přispívat k napětí a eskalaci násilí. 

Loseyho odvážný film se v citlivé době pokusil alespoň částečně dát slovo těm, kteří byli zpravidla marginalizováni a utlačováni. Režisér sám brzy pocítil, jaké to je být pronásledován, když se stal obětí honu na sympatizanty s komunismem (k tomu více např. v textu o M /1951/).

Mimo zákon sice končí smířlivě, ale rozhodně nejde o radostný divácký zážitek. Sedmdesát let od jeho vzniku se můžeme právem ptát, jestli se ve společnosti (nejen té americké) změnilo dost, nebo vůbec něco...

Režie: Joseph Losey
Produkce: William H. Pine, William C. Thomas (Pine-Thomas Productions)
Scénář: Daniel Mainwaring (jako Geoffrey Homes)
Kamera: J.Roy Hunt
Hudba: Mahlon Merrick
Výprava: Lewis H. Creber
Střih: Howard A. Smith
V hlavních rolích: Macdonald Carey, Gail Russell, Johnny Sands, Lee Patrick, John Hoyt a další

Distribuce: Paramount Pictures
Premiéra: 9. června 1950

Odkazy
IMDb
CSFD
Allmovie

Try and Get Me (pův. název The Sound of Fury, 1950)

Try and Get Me
USA, 1950, 88 min.

Howard Tyler (Frank Lovejoy) je obyčejný chlapík ve středních letech, který se snaží zaopatřit rodinu a dopřát jí alespoň základní luxus v podobě televize nebo hezkého oblečení. Práce je však poskrovnu, a tak se spřáhne se samolibým zlodějíčkem Jerrym Slocumem (Lloyd Bridges), jenž si udržuje vysoký životní standard přepadáváním malých obchodů a benzínových pump. Loupeže mu jsou však málo, a tak se zanedlouho uchýlí k únosu mladého muže s úmyslem vydírat jeho zámožného otce. Plán však skončí vraždou nebohého mladíka, která proti pachatelům poštve rozzuřený dav, jehož vášně jsou dále poháněny sérií novinových článků. Vše vyústí v brutální lynčování, kterému nedokáže zamezit ani policie, ani autor reportáží, který mezitím přehodnotil svá stanoviska. 

Film vznikl v nezávislé produkci Roberta Stillmana a do kin vstoupil pod názvem The Sound of Fury. Brzy však došlo k přejmenování na Try and Get Me, což je také titul, pod kterým bývá uváděna restaurovaná verze snímku financovaná z prostředků Film Noir Foundation. Původní název obsahuje zřejmý odkaz na snímek Fritze Langa Byl jsem lynčován (The Fury, 1936), s nímž sdílí nejen hlavní téma, ale dokonce výchozí námět: obě díla se totiž zakládají na skutečném případu lynčování, ke kterému došlo v roce 1933 v kalifornském San Jose v důsledku únosu a vraždy Brooka Harta. 

Po stažení z oběhu kvůli nepřesvědčivým komerčním výsledkům se film vrátil do kin pod změněným názvem a v doprovodu zcela zavádějící reklamní kampaně, která slibovala akční thriller se svůdnou femme fatale.

Try and Get Me otevírá spoustu pozoruhodných otázek, z nichž některé jsou univerzální a jiné se úzce vážou ke společenské situaci v USA přelomu 40. a 50. let. Film neobyčejně naléhavě zkoumá původ násilí i adekvátnost reakce na něj a dokumentuje roli médií a jejich společenskou zodpovědnost. Zároveň však motivy davového šílenství a lynčování slouží jako odvážná alegorie na mccarthismus a hon na komunisty poválečného období - podobně jako v remaku Langova M (1951), který ve stejné době taktéž v nezávislé produkci realizoval Joseph Losey. Ne náhodou byli Losey i režisér Try and Get Me Cyril Endfield těmito událostmi osobně postiženi, dostali se na černou listinu a v dalších letech museli své kariéry restartovat ve Velké Británii. 

Endfieldův film, vycházející ze scénáře Joa Pagana, který adaptoval vlastní román The Condemned, je nejpůsobivější v samotném závěru. Scéna lynčování je pojata nelítostně. Nepochybujeme o tom, že Howard je zločinec a zaslouží si trest, nicméně ten by měl vzejít z řádného soudního procesu. Film tak předkládá verzi světa, v němž došlo k absolutnímu kolapsu práva a spravedlnosti. Snímek dále otevřeně kritizuje třídní nerovnost, absenci sociálních jistot a konzumní způsob života, které v úhrnu dohnaly Howarda ke krajnímu řešení svízelné životní situace. Jako nezaměstnaný válečný veterán s rodinou (synem a těhotnou manželkou) byl na každém kroku atakován připomínkami blahobytu a (vzdálenou, takřka nereálnou) možností splnění amerického snu, že nakonec všem těmto svodům podlehl. Je to však výlučně jeho chyba? Nenese na tom díl viny také společnost? A konečně film rovněž ukazuje potenciálně zhoubný vliv novin jakožto prostředku ovládání veřejného mínění. Senzacechtivý žurnalismus apelující na ty nejnižší lidské pudy je (podobně jako ve Wilderově Esu v rukávu /Ace in the Hole, 1951/) vyobrazen jako jedna z hlavních příčin tragického vyústění celého sledu událostí. 

Snímek bohužel v některých pasážích dává své poselství na odiv až příliš didaktickým způsobem. Otravná je zejména postava doktora Simona (Renzo Cesana), která má sloužit jako hlas rozumu a morálky a korektiv k jednání zpočátku lehkovážného novináře Gila Stantona (než sám na situaci změní názor) (Richard Carlson). Jeho filozofující proslovy jsou však příliš tezovité. Těžkopádná je i křesťanská symbolika, která snímek pomáhá rámovat (úvodní scéna zobrazuje slepého kazatele). 

Styl snímku mě upoutal spíše v několika izolovaných momentech než v nějaké celkové koncepci. Akce začíná už před titulkovou sekvencí a pokračuje (včetně dialogů) i pod úvodními titulky, což jistě nebyl standardní postup. Scéna, ve které Howard a Jerry navštěvují v doprovodu dvou společnic noční klub, je celá složená ze záběrů s výraznými kamerovými rakurzy, které ilustrují, jak prvně jmenovaný ztrácí půdu pod nohama a v důsledku výčitek svědomí přichází o rozum. 

Try and Get Me patří k nejzávažnějším a nejapelativnějším hollywoodským filmům poválečného období - v tom se skrývá jeho síla i potenciální slabina. Nechybělo málo a mohlo vzniknout skutečně mistrovské dílo s podobným účinkem jako Síla zla (Force of Evil, 1948). Takto máme k dispozici sice nedokonalou, ale i tak silnou společenskou výpověď, která by neměla zůstat v propadlišti (filmových) dějin.

Režie: Cyril Endfield
Produkce: Robert Stillman (Robert Stillman Productions)
Scénář: Joe Pagano podle vlastního románu
Kamera: Guy Roe
Hudba: Hugo Friedhofer
Výprava: Perry Ferguson
Střih: George Amy
V hlavních rolích: Frank Lovejoy, Kathleen Ryan, Richard Carlson, Lloyd Bridges, Adele Jergens a další

Distribuce: United Artists
Premiéra: 15. ledna 1951

Odkazy
IMDb
CSFD
Allmovie

Vychází Blu-ray Sladká vůně úspěchu

U příležitosti 8. ročníku Noir Film Festivalu vydává Art4Film ve spolupráci s NFF speciální Blu-Ray edici filmu Sladká vůně úspěchu (Sweet Smell of Success, 1957), jejíž součástí je i bonusový dokument Mackendrick – The Man Who Walked Away, který v roce 1986 natočil Dermot McQuarrie. Booklet s fotografiemi k filmu je opatřen průvodní esejí dramaturgyně NFF Jany Bébarové o historickém kontextu vzniku snímku. Během konání festivalu na Křivoklátu bude Blu-Ray v prodeji za festivalovou cenu 350,- Kč. Později bude k zakoupení na art4film.cz a ve vybraných specializovaných obchodech pro fanoušky filmu. 

Film Sladká vůně úspěchu, který byl americkým debutem režiséra Alexandera Mackendricka, byl ve své době novátorským díky autentickému zachycení pulsujícího nočního života v New Yorku. V charakterové studii chamtivých novinářů, budujících kolem sebe děsivý kult celebrit, představil komplexní portrét zákulisí Broadwaye a machistický svět plný manipulace, lží a vydírání. Svět, kde je – jak poznamenává protagonista filmu – člověk člověku vlkem. Na Křivoklátě se bude snímek promítat v rámci pocty Burtu Lancasterovi na slavnostním zakončení festivalu v neděli 23. 8. v 16:00 v sále Velvyslanectví USA.

Knižní tip: The Distance od Eddieho Mullera

Pokud už máte přečtené všechny detektivní a krimi romány americké drsné školy a příběhy Phila Marlowa a spol. znáte i pozpátku, možná vás zaujme náš knižní tip. Eddieho Mullera asi netřeba představovat - jako nekorunovaný car filmu noir je soustavně na očích díky záslužným aktivitám Film Noir Foundation nebo vysílání stanice TCM, kde dohlíží na pravidelný blok Noir Alley. Muller byl vzácným hostem 4. ročníku Noir Film Festivalu a ještě o několik let dříve jsme s ním uskutečnili rozhovor dostupný na webu 25fps. Věděli jste ale, že jde nejen o historika a organizátora kulturních akcí, ale také úspěšného románového autora? 

Jeho debut The Distance se odehrává v San Franciscu druhé poloviny 40. let, převážně v prostředí novinářských kanceláří a boxerských ringů. Muller při psaní vycházel nejen z obdivuhodné znalosti filmů noir a literárních vzorů jako Raymond Chandler a Dashiell Hammett, ale také z osobní zkušenosti: předlohou pro hlavní postavu Billyho Nicholse totiž byl jeho otec, rovněž Eddie, který patřil ke špičce sportovních žurnalistů a jeho specialitou byl právě box (je dokonce členem Světové boxerské síně slávy). Román je skvěle napsaný: velmi evokativně líčí zákulisí boxu i novinářské práce a působivě vykresluje panoramatický portrét San Francisca - zejména tedy těch míst na pomezí spořádaného života a zločinu, která z známe i z noirů. Kniha, poprvé vydaná v roce 2002, se dočkala mnoha ocenění pro nejlepší románový debut a byla přeložena do japonštiny nebo francouzštiny. Pokračování s názvem Shadow Boxer následovalo hned v roce 2003. O tom, že sám Muller je na své dílo náležitě hrdý, svědčí tento citát převzatý z jeho stránek: "If I walk in front of a bus tomorrow, at least I’ll have written this. It’s the one that matters most out of all the work so far."

Nejlevněji knihu koupíte na abebooks.com.

Noir Film Festival uvede italské noiry a filmy Davida Lynche

2. TISKOVÁ ZPRÁVA (13. 7. 2020)

Výběr italských a tradičně i československých noirů letos divákům zprostředkuje 8. ročník Noir Film Festivalu, který se od 20. do 23. srpna 2020 uskuteční na královském hradě Křivoklát. Návštěvníci se rovněž budou moci ponořit do podivných světů Davida Lynche, které v programu doplní již dříve oznámené snímky s milenci na útěku, noiry tandemu Anthony Mann – John Alton a filmové adaptace románů Patricie Highsmith.

Podivné světy Davida Lynche

Ve svých filmech přiznaně inspirovaných noirovými klasikami se David Lynch opakovaně noří do skrytých koutů duše a schizofrenní mysli rozpolcených protagonistů. Skrze jejich pokřivenou perspektivu nechává diváky nahlížet pod povrch zdánlivé vnějškové dokonalosti a společně s postavami je v hypnotickém tempu nechává ztrácet se ve spletitých labyrintech znepokojivých příběhů. Za fasádu idylického života na předměstí se návštěvníci Noir Film Festivalu podívají v Modrém sametu (1986), divokou jízdu napříč Amerikou zažijí se šíleně zamilovanými milenci na útěku se Zběsilostí v srdci (1990), se saxofonistou Frankem a automechanikem Petem prožijí jejich noirový horor na Lost Highway (1997) a při projížďce po Mulholland Drive (2001) nahlédnou do temného zákulisí hollywoodské továrny na sny.

Italský noir

Po loňském exkurzu do exotického Japonska se dramaturgové festivalu Jana Bébarová a Milan Hain rozhodli představit další evropskou inkarnaci klasického amerického žánru, a to v rámci italské kinematografie. Promítat se bude italská adaptace slavného románu Jamese M. Caina Pošťák vždycky zvoní dvakrát, kterou pod názvem Posedlost (1943) jako svůj debut natočil Luchino Visconti. Uveden bude také u nás neznámý, vytříbený after-heist film Město se brání (1951) v režii Pietra Germiho, který se ve své pozdější kariéře proslavil jako oscarový komediální tvůrce. Součástí sekce budou i dva giallo filmy italských mistrů napětí Maria Bavy a Daria Argenta, kteří noirové inspirace přetransformovali do přiznaně pokleslých hororových thrillerů. Diváci se mohou těšit na hitchcockovskou Dívku, která věděla příliš mnoho (1963), považovanou za vůbec první giallo, a kultovní snímek Tmavě červená (1975), jemuž ve svém slasher hororu Halloween (1978) vzdal hold velký Argentův fanoušek, americký režisér John Carpenter.

Československý noir v doprovodu Emílie Vášáryové

Tradiční programový blok československých filmů, které různou měrou nesou prvky noirové estetiky, bude letos zahrnovat Kouzelný dům (1939) Otakara Vávry s působivou hrou světla a stínu, dále zástupce československého neorealismu Tam na konečné (1957) od režisérské dvojice Ján Kadár a Elmar Klos, či poslední film Miroslava Cikána, napínavý příběh točící se kolem zakopané bedny s penězi Konec cesty (1959). Ponurou a bezvýchodnou atmosféru slovenského maloměsta během 2. světové války přiblíží snímek Vladimíra Bahny Náměstí svaté Alžběty (1965) v hlavní roli s Emílií Vášáryovou, která se Noir Film Festivalu osobně zúčastní jako jedna z jeho letošních patronek. Dalšími třemi patronkami festivalu budou herečky Klára Issová, Lenka Krobotová a Vilma Cibulková.

Vilma Cibulková se představí v inscenaci Gedeonův uzel

Již tradiční návštěvnice Noir Film Festivalu Vilma Cibulková se na Křivoklát opět vrátí nejen v roli patronky, ale i jako představitelka Corryn, jedné z protagonistek jednoaktovky Gedeonův uzel, která bude na Křivoklátě uvedena v rámci doprovodného programu v pátek 21. 8. od 18:30. Emotivní hru americké dramatičky Johnny Adams, pojednávající o lásce, mateřství a genialitě, nastudoval v režii Petra Strnada divadelní spolek SpoluHra působící v divadle La Fabrika.

Promítání v Biografu Sokol Křivoklát

Počet promítacích sálů letos rozšíří Biograf Sokol Křivoklát. Již mnoho let uzavřené kino zahájilo svou činnost v roce 1924, o deset let později se zde poprvé promítal zvukový film – Madla z cihelny. V rámci 8. ročníku zde bude v pátek 21. 8. a v sobotu 22. 8. uvedeno dohromady šest filmů, včetně jednoho večerního promítání. Sál Biografu bude mít pro účely festivalu kapacitu 100 míst.

Kompletní program festivalu, ceny festivalových pasů a vstupenek, tipy na ubytování a další informace jsou k nalezení na festivalovém webu a sociálních sítích.

Web: https://www.noirfilmfestival.cz/cz/

Facebook: https://www.facebook.com/noirfilmfestival/

Twitter: https://twitter.com/NoirFilmFest

Instagram: https://www.instagram.com/noirfilmfestival/

Kontakt pro média: Jana Bébarová | jana@noirfilmfestival.cz | +420 777 962 749