The Mask of Dimitrios (1944)

The Mask of Dimitrios 
USA, 1944, 95 min.

The Mask of Dimitrios od společnosti Warner Bros. zajímavým způsobem mixuje postupy a motivy z Občana Kanea (The Citizen Kane, 1941), Maltézského sokola (The Maltese Falcon, 1941) a pozdějšího Třetího muže (The Third Man, 1949). Peter Lorre se ve filmu objevuje - v netypicky kladné poloze - jako spisovatel, který pátrá po minulosti tajemného špiona a zlosyna Dimitria. Během svého snažení zjistí, že Dimitrios (debutující Zachary Scott) je oproti předpokladům naživu, což ještě více vybudí jeho zvědavost.

Podstatná část filmu se odvíjí ve flashbacích, které odhalují Dimitriovy podvody, lsti a intriky - a tím i důvody, proč jeho osudy nejsou lhostejné početné řádce lidí. Výstavba narativu se točí kolem divácké zvědavosti a několika otázek, které mají přibližně následující vývoj: Kdo byl Dimitrios? Proč zemřel? Zemřel vůbec? Pokud nezemřel, proč nafingoval svoji smrt?

Film je zasazen do exotického prostředí sahajícího od Istanbulu přes Ženevu až po Paříž. Podobně jako u Maltézského sokola jde ale především o ateliérovou záležitost. Právě ateliérové kulisy umožnily kameramanovi Arthuru Edesonovi dosáhnout temného, expresionistického stylu. Řada záběrů připomene jiné filmy Warnerů této doby - ostatně Edeson natáčel Maltézského sokola či Casablancu. Například při snímání Sydneyho Greenstreeta z podhledu si nelze nevzpomenout na podobně koncipované záběry z o tři roky starší adaptace románu Dashiella Hammetta.

Sydney Greenstreet v charakteristickém podhledu

I The Mask of Dimitrios se zakládá na knižní předloze, jejímž autorem byl britský spisovatel Eric Ambler. O rok dříve Warneři podle jeho jiného díla natočili film Background to Danger a RKO přišlo s adaptací stejnojmenného románu Journey Into Fear, na níž se autorsky podílel i Orson Welles. 

Film se může opřít o působivou atmosféru a kvalitní obsazení, nicméně vyprávění není tak vtahující, jak by bylo potřeba. U mě to mělo ten důsledek, že jsem se spíše kochal hezkými kompozicemi, než že bych se zajímal o postavy a jejich vztahy. 

Režie: Jean Negulesco

Produkce: Henry Blanke (Warner Bros.)

Scénář: Frank Guber podle románu Erica Amblera

Kamera: Arthur Edeson

Hudba: Adolph Deutsch

Střih: Frederick Richards

Výprava: Ted Smith

Hrají: Peter Lorre, Sydney Greenstreet, Zachary Scott, Faye Emerson a další

Distribuce: Warner Bros.

Premiéra: 1. července 1944

Odkazy

IMDB

CSFD

Allmovie

AFI

13. revír: film vs. predloha

Michal Šmajda pokračuje ve své sérii "film vs. kniha". Tentokrát si posvítil na slavnou československou detektivní adaptaci románu Eduarda Fikera Zinková cesta (1942), která je považovaná za jeden z úplně prvních „českých filmů noir“. Co o 13. revíru (1946) režiséra Martina Friče zjistil?

Text obsahuje spoilery.

Filmové východisko: revírny inšpektor Čadek (Jaroslav Marvan) je na stope čerstvo prepusteného obávaného vreckára Kočky, aby zistil, kde sú ukryté peniaze z jeho poslednej lúpeže. V miestnom hostinci u matky Klouzandy sa Kočka stretáva s udavačom Kartou, ktorý ho dostal za mreže. Karta následne mizne a z Kočky sa stáva nepolapiteľný fantóm. Cesta k nemu môže viesť cez jeho bývalú milenku pochybných pomerov – tanečnicu Fróny (mladá Dana Medřická).

Kočka, mladý Karta, starý Karta, zinková rakva, Fróny či dědeček – to sú pojmy, ktoré zľudoveli. Jedna z prvých filmových českých detektívok podľa románu žánrového klasika Eduarda Fikera nie je po vizuálnej stránke nepodobná americkým detektívnym adaptáciám 40tych rokov (1). Od prvých záberov je neprehliadnuteľné kontrastné nasvietenie tmavých scén. Najmä pasáže z pražskej periférie obsahujú veľa tmavých, miestami až neprehľadných záberov.

S tmou ako takou však pracuje už samotný Fiker, keď píše:

„... aby sa vyhol páriku ľudí, vystupujúcich z tmy.“

„... ktoré boli zamestnané v hlbokej tme periférie.“

„... šla smerom, ktorý viedol do čiernej tmy.“

„... pred sebou mala more tmy.“

K odkazu filmu noir sa 13. revír hlási i postavou femme fatale (osudovej ženy), britkými dialógmi či kostýmom ústrednej postavy – revírneho inšpektora. Okrem hry na mačku a myš vykazujú interakcie starnúceho detektíva („dědečka“) a suverénnej Fróny aj smutno-veselé momenty, ktoré pripomenú vzťah otca a dcéry.

U Fikera zároveň nájdeme nemalé množstvo opisov typických noirových fetišov:

„Periféria strašila siluetami nízkych, rozhádzaných stavieb.“

„... kratučký ruženec svetielok, stúpajúcich po ceste na kopci.“

„Pri ženinej hlave drzo zažiaril ohníček cigarety.“

„Ani tieň mi ešte na stenu nehodil.“

„Fróny, na ktorú Čadek pri vstupe do miestnosti obrátil stolnú lampu, sa uškrnula.“

Aj napriek obrovským produkčným ťažkostiam je 13. revír kultovým lokálnym dielom. Nakrúcanie, ktoré začalo v marci 1945, totiž prerušili udalosti súvisiace s koncom 2. sv. vojny: projekt za dramatických okolností opustil pôvodný režisér J. A. Holman, upravoval sa scenár, väčšina scén s pôvodne obsadenou Lídou Baarovou (2) v úlohe Fróny sa prekrúcala, film zmenil názov (zo Zinkovej cesty a Znamení kočky) a po vojne ho dokončil Martin Frič. Premiéru mal 8. marca 1946.

Vybrané rozdiely v predlohe oproti filmu:

Ø  v knihe nejde o titulný 13. revír, ale o 5. (policajný) okres,

Ø  obávaný Kočka sa volá Jirka Boček,

Ø  vzťah zasnúbeného doktora Chrudimského a polepšenej prostitútky Fróny má výrazne väčší priestor,

Ø  doktor Chrudimský je postrelený pred svojím bytom (a nie Fróniným) a bez svedkov,

Ø  za Čadkom neprichádza snúbenica doktora Chrudimského, ale jeho budúci svokor – vplyvný primár Havlasa,

Ø  následne je aj Fróny nepríjemne konfrontovaná priamo Chrudimského snúbenicou Havlasovou (čo je vo filmovej verzii iba letmo naznačené),

Ø  Čadek si uznáva chybu, že nerozoznal mladého Kartu od starého Kartu (kým v adaptácii to po prevalení ješitne maskuje),

Ø  Čadek sa o tom, že mladý Karta je Frónin otec nedozvedá od doktora Chrudimského, ale priamo od Fróny,

Ø  starý Karta nie je ukrytý v skrýši u matky Klouzandy, ale je zavraždený mladým Kartou,

Ø  Čadek zaklame Fróny, že jej otec – mladý Karta zomrel (pričom v snímke je to práve naopak: zaklame jej, že žije, pričom už zomrel),

Ø  Fróny zomiera následkom úmyselného otrávenia sa a nie revolverom Wangovej (stále však v Čadkovom náručí),

Ø  záver knihy je teda o to tragickejší, nakoľko Fróny pácha samovraždu s vedomím, že jej otec zomrel (pričom žije).

(1)    Viaceré zdroje tvrdia, že Frič bol fanúšikom amerických detektívok (ktoré v lete 1946 dostali od francúzskych kritikov označenie „film noir“) a inšpiroval sa ich temnou obrazovou stránkou. Otázkou zostáva, kde ich mohol vidieť, keďže je všeobecne známe, že do európskych kín sa americké filmy noir dostali až po vojne.

(2)    Okolo zaangažovanosti Lídy Baarovej koluje viacero teórií. Jedna z nich hovorí, že projekt začal vznikať iba na prianie herečky, ďalšia z verzií zasa, že si účinkovanie vynútila skrz svoje blízke kontakty s nacistami a že tí by vznik snímky bez jej účasti ani neumožnili. Podľa Marvana bola strategicky obsadená iba pro forma a do finálnej podoby sa s ňou vôbec nerátalo.

Cry Vengeance (1954)

Cry Vengeance
USA, 1954, 82 min.

Nízkorozpočtový noir z nezávislé produkce Lindsleyho Parsonse má příjemnou stopáž 82 minut a přímočaře vystavěné vyprávění, které od začátku do konce snadno drží diváckou pozornost. 

Hlavním hrdinou příběhu je bývalý policista Vic Barron (Mark Stevens), jenž byl právě propuštěn z vězení s pevným odhodláním pomstít se gangsterům, kteří brutálně zavraždili jeho rodinu, znetvořili jej a na základě falešného obvinění jej dostali za mříže. Terčem jeho intenzivní touhy po pomstě se stává Tino Morelli (Douglas Kennedy), který se svojí dcerkou Marie (Cheryl Callaway) žije v malém rybářském městečku Ketchikan na Aljašce. Barron zprvu postupuje chladně a systematicky, ale vykonání odplaty mu zkomplikuje právě Marie, která si jej navzdory výrazným jizvám na obličeji a uzavřenému vystupování oblíbí. Barron při vzpomínce na vlastní rodinu začne ve svém odhodlání polevovat. Nakonec zjistí, že Morelli je nevinný a skutečným původcem jeho příkoří je zabiják Roxey (Skip Homeier). Konfrontace je nevyhnutelná...

Film akcentem na téma ztráty nejbližší rodiny a z toho pramenící pomsty připomíná Langův o rok starší Velký zátah (The Big Heat, 1953). Příběh je ale ozvláštněn pro noir netypickým prostředím Aljašky. Snímek je uvozen leteckým záběrem na městečko Ketchikan, které pak vidíme i z dalších perspektiv. V pozdější scéně jedna z postav upozorňuje na posvátné místo původních obyvatel osázené totemy. Aljaška se pro Morelliho a jeho dceru měla stát bezpečným útočištěm, ale jak je vidno, i tam nakonec dosahují spáry noirové temnoty. 

Na blu-rayi film vydala společnost Olive Films.

Jedním z kandidátů na hlavní roli měl být Richard Conte, ale Vica nakonec ztvárnil Mark Stevens, který se v 50. letech dokázal oprostit od typového klonu Dany Andrewse, za nějž ho měl dřívější zaměstnavatel, šéf Twentieth Century-Fox Darryl F. Zanuck. Cry Vengeance pro něj znamenalo i režijní debut a tedy začátek sice nepříliš zářivé, ale přesto úspěšné režisérské kariéry. Film představuje velmi solidní řemeslný standard, který noiroví fanoušci jistě ocení. 

Režie: Mark Stevens
Produkce: Lindsley Parsons (Lindsley Parsons Productions)
Scénář: Warren Douglas, George Bricker
Kamera: William Sickner
Hudba: Paul Dunlap
Střih: Elmo Veron
Výprava: David Milton
Hrají: Mark Stevens, Douglas Kennedy, Cheryl Callaway, Skip Homeier a další

Distribuce: Allied Artists
Premiéra: 21. listopadu 1954

Odkazy
IMDB
CSFD
Allmovie
AFI