Až se vrátíš... (1947)

Až se vrátíš...
Československo, 1947, 81 min.

Kdo by to byl řekl, že jeden z "nejnoirovějších" československých filmů vůbec natočil Václav Krška, který se jinak do širšího povědomí zapsal šrámkovskými adaptacemi Měsíc nad řekou (1953) a Stříbrný vítr (1954) nebo životopisnými snímky o Bedřichu Smetanovi, Mikoláši Alšovi a Aloisi Jiráskovi. Krška ovšem měl i výrazně expresionistické polohy, což vedle psychologického dramatu Až se vrátíš... dokládá film jako Zde jsou lvi (1958) nebo netypický portrét houslového virtuosa Josefa Slavíka Housle a sen (1947).

Kaleidoskopické vyprávění snímku Až se vrátíš... se zaměřuje na obyvatele zanedbaného činžovního domu, který se má brzy bourat. Ačkoliv žádnou postavu nemůžeme prohlásit za skutečně dominantní, nejvíce prostoru se dostává staré paní Šachové (Otýlie Beníšková), která již rok čeká na to, až se její syn Vladimír (Václav Voska) vrátí z kriminálu. Tam jej dostala krádež peněz, které se dopustil kvůli krásné, ale vypočítavé tanečnici s uměleckým jménem Bobi-Lala (Ljuba Hermanová v roli typické femme fatale). Svodům této krásky podléhá i další nájemník pavlačového domu, hodinář Ruda Krejník (Jaromír Spal), který svým neuváženým jednáním ohrožuje své manželství s milující, ale nevzrušivou Marií (Jiřina Stránská). 

Téměř celý film se odehrává ve zchátralém pavlačovém domě na městské periferii. Prostředí působí nevábně a klaustrofobicky, což se následně promítá i v životech zdejších obyvatel. Zejména postava pokladního Drábka (Ota Motyčka) domu opakovaně spílá, označuje jej za "všivou díru" a obviňuje, že právě kvůli němu má jeho žena podlomené zdraví a všichni ostatní zkažené životy. Naději na únik pro všechny obyvatele představuje kabela s neznámým obsahem, kterou při sobě neustále nosí samotářská Šachová. Každý na ní má políčeno s představou, že se v ní skrývá celé jmění. Profesor Štěpán (Rudolf Walter) by s jeho pomocí chtěl realizovat výpravu do Amazonie, Drábek by nahradil 10 000 korun, které ztratil při výkonu povolání, hodinář Krejník by odjel s krásnou tanečnicí někam do ciziny... V závěru se však ukáže, že taška obsahuje jen několik předmětů sentimentální hodnoty a pár bankovek, které by na takové smělé plány rozhodně nestačily. Životy všech se i nadále ponesou ve znamení všedních strastí a nenaplněných snů.

Paralely ke klasickému filmu noir jsou podle mého názoru nepřehlédnutelné: femme fatale v podobě barové tanečnice a zpěvačky, která přivádí muže okolo na cestu zločinu; nemluvný hrdina, který uteče z nucených prací pro vězně a jako štvaná zvěř se skrývá v temných zákoutích; neutěšené prostředí periferie velkého města, které determinuje činy jeho obyvatel; fantazírování o lepším životě, které se však nikdy nepřemění v realitu... I stylově tvůrci využívají postupy typické pro film noir - v řadě scén se nápadně pracuje se stíny, které vytvářejí znepokojivé obrazce na tvářích postav, mnoho scén se odehrává v noci, poměrně časté jsou asymetrické obrazové kompozice či snímání přes předměty umístěné v předním obrazovém plánu. V závěrečných scénách znepokojivou atmosféru pomáhá zintenzivňovat blikající neonové světlo, které střídavě osvětluje části interiérů. Nevím, zda měl Krška diváckou zkušenost s alespoň některými americkými filmy noir, které se do našich kin mohly po válce dostat, nicméně podobnost s jejich poetikou je místy až zarážející. 

Několik screenshotů ukazujících využití blikajícího světla
z neonového nápisu (zobrazen na snímku uprostřed).

Film bohužel dosud nevyšel na DVD, takže jediná možnost ho vidět je při repríze v televizi. 

Režie: Václav Krška
Scénář: Václav Krška, Václav Řezác, podle námětu Evy Řezáčové
Kamera: Josef Střecha
Hudba: Eman Fiala
Střih: Jan Kohout
Výprava: Karel Škvor
V hlavních rolích: Otýlie Beníšková, Václav Voska, Jaromír Spal, Jiřina Stránská, Libuše Zemková a další

Premiéra: 23. ledna 1948

Odkazy
FDb
CSFD
IMDb

Blues in the Night (1941)

Blues in the Night
USA, 1941, 88 min.

V nedávno vydané knize Music in the Shadows se její autorka Sheri Chinen Biesen, profesorka filmu z Rowan University v americkém státě New Jersey, zabývá nečekanými průniky mezi muzikálem a filmem noir. Jedním z nejlepších příkladů takových žánrových hybridů je snímek společnosti Warner Bros. Blues in the Night uvedený do kin v druhé polovině roku 1941, tedy přibližně ve stejné době jako například Maltézský sokol (The Maltese Falcon).

Snímek Anatola Litvaka (např. Out of the Fog nebo The Long Night) v sobě spojuje vlivy německého expresionismu, s nímž režisér přišel do styku v průběhu 20. let, a americké gangsterky a zákulisních muzikálů, kterými byli Warneři proslulí jen o pár let dříve. Film funkčně kombinuje syžet o jazzové kapele, která prahne po úspěchu, s kriminální zápletkou a vyhroceným vizuálním stylem, na hony vzdáleným tradičním nablýskaným muzikálům. Filmaři používají kontrastní svícení, nečekané úhly kamery, odrazy v zrcadlech nebo deštěm smáčených chodnících, rychlou montáž atp., tedy postupy, které ve stejné době pomáhaly formulovat noirový styl.

Blues in the Night tak jako jeden z prvních filmů dekonstruuje muzikálové konvence, když celý žánr zbavuje jeho lesku, podrývá jeho neproblematický pohled na romantickou lásku, poukazuje na destruktivní sílu slávy a uvádí na scénu znepokojivá témata a motivy, jakými jsou šílenství, smrt dítěte, sebevražda a vražda. Následující snímky ze 40. let včetně mnoha filmů noir z Blues in the Night výrazně čerpají, když rovněž zločin, sex a dusnou atmosféru nejistoty spojují s jazzovou hudbou a prostředím bluesových klubů a zakouřených barů.

Mezi nejpozoruhodnější scény ve filmu patří ta odehrávající se ve vězeňské cele. Hlavní hrdinové, kteří byli zatčeni za vyprovokování rvačky, se stávají svědky působivého momentu, kdy jejich černošští spoluvězni začnou procítěně zpívat bluesovou melodii (obrázky níže). Právě v té chvíli se (bílí) hudebníci v čele s Jiggerem (Richard Whorf) rozhodují, že budou hrát ryzí hudbu, která se stanem "hlasem reality". Jazz je jimi vnímán jako umělecká forma sloužící k vyjádření niterných pocitů a tepu života. 

Na Blues in the Night se podílela celá řada zajímavých osobností: vedle režiséra Litvaka se jednalo o producenta Hala Wallise, scenáristu Roberta Rossena, kameramana Ernesta Hallera, pozdějšího režiséra Eliu Kazana, který poskytl námět v podobě divadelní hry a sám se ve filmu objevil jako herec ve výrazné roli, či Dona Siegela, který je autorem inovativních montážních sekvencí. 

Blues in the Night bylo již v době své premiéry vnímáno jako velmi atypický muzikál. Bohužel kvůli absenci velkých hvězd a smolnému načasování premiéry – v New Yorku byl film uveden jen pár dní po útoku na Pearl Harbor – se nedočkal takové pozornosti, kterou by si zasluhoval. Dnes nám však nic nebrání, abychom jeho kvality náležitě (d)ocenili. 

Režie: Anatole Litvak

Produkce: Hal B. Wallis, Henry Blanke (Warner Bros.)

Scénář: Robert Rossen, podle hry Edwina Gilberta a Elii Kazana

Kamera: Ernest Haller

Hudba: Heinz Roemheld

Střih: Owen Marks

Výprava: Max Parker

V hlavních rolích: Priscilla Lane, Betty Field, Richard Whorf, Lloyd Nolan, Jack Carson, Elia Kazan a další

Distribuce: Warner Bros.

Premiéra: 15. listopadu 1941, 11. prosince 1941 (New York)

Odkazy

IMDb

CSFD

Online kurz o fenoménu filmu noir

Na začátku června odstartoval devítitýdenní kurz "The Case of Film Noir", který v prvé řadě maldým studentům a filmovým fanouškům nabízí bezprecedentní příležitost komplexně poznat a pochopit fenomén filmu noir.

Kurz, který je zdarma a online přístupný všem, zaštiťuje na e-learning se specializující profesor Richard L. Edwards z Ball State University, která projekt ve spolupráci s americkou televizní stanicí TCM spolupořádá. Tematicky se zaměřuje na klíčové otázky o podstatě filmu noir a jeho vlivech, témata a postavy, na jeho klasickou studiovou etapu a jeho podobu v poválečném období. Díky tomu budou absolventi kurzu (oceněni závěrečným certifikátem) schopni identifikovat a charakterizovat film noir jako takový, pochopit jeho původ a komplexně se seznámit s jeho historií a vývojem a především také dané filmy analyzovat a obecně (d)ocenit filmy éry klasického Hollywoodu.

Kurz běží paralelně s programový blokem "Summer of Darkness" americké televizní stanice TCM , která každý pátek v tomto měsíci a stejně tak i v červenci vysílá 24hodinové pásmo filmů noir, a to od raných titulů až po současné neonoirové experimenty. Celkově se jedná o více než stovku snímků, což je dosud nejširší ucelený programový cyklus filmu noir, který kdy TCM ve svém programu prezentovala (kompletní seznam najdete zde). Pokud nejste předplatiteli TCM, nevadí. Kurz zdarma poskytuje odkazy na veřejné domény.

Více informací naleznete zde nebo zde.

Nejlepší film, který (zatím) nikdo neviděl

Před pár dny byla zahájena crowdfundingová kampaň, jejímž cílem je vybrat peníze (2 miliony dolarů!) na dokončení filmu The Other Side of the Wind. Jedná se o jeden z notoricky známých, ale nikdy nedokončených projektů Orsona Wellese, na kterém tento tvůrce pracoval v posledních letech svého života. Pokud se o něm chcete dozvědět více, podívejte se na přiložené video nebo přejděte na stránky Indiegogo, kde bude kampaň probíhat až do poloviny června. Mezi dosavadními přispěvateli najdete jména cinefilních režisérů Clinta Eastwooda, Stevena Soderbergha nebo Jasona Reitmana. Jestliže se autory kampaně necháte přesvědčit k vlastnímu vkladu, budete v dobré společnosti!

 
The Other Side Of The Wind from The Kennedy/Marshall Company on Vimeo.

Hugo Haas všude, kam se podíváš

Mnozí z našich čtenářů jistě zaregistrovali těsné spojení Film Noir Blogu s osobností Huga Haase a zejména jeho exilovou tvorbou. Pokud patříte mezi Haasovy obdivovatele, nebo se jednoduše chcete dozvědět více o jeho působení v USA, neměly by vám ujít následující dvě události:

21. dubna 2015, 20:00

V pražském kině Ponrepo se uskuteční křest knihy Milana Haina s názvem Hugo Haas a jeho (americké) filmy, kterou na jaře vydává nakladatelství Casablanca. Následovat bude projekce filmu Srazit a ujet (Hit and Run, 1957). Více o akci zde.

5. května 2015, 18:00

V Kongresovém centru ve Zlíně se uskuteční vernisáž putovní výstavy Hugo Haas v USA 40–62. Připraveno bude drobné občerstvení a využít můžete i možnosti komentované prohlídky. V případě zájmu se přidejte k naší události na Facebooku. 

Dvaadvacet panelů přibližujících působení Haase v Hollywoodu bude pro veřejnost zpřístupněných až do neděle 10. května. V dalších dvou týdnech bude výstava otevřená pouze návštěvníkům akcí Kongresového centra. Více informací postupně najdete na našich samostatných webových stránkách.

Těšíme se s vámi na viděnou!

Retrospektiva Orsona Wellese v Ponrepu

V pražském kině Ponrepo oslaví sté výročí narození Orsona Wellese (6. května) projekcemi dvanácti jeho dokončených filmů. Retrospektiva bude zahrnovat jak notoricky známého Občana Kanea, tak jen zřídka uváděné tituly jako Nesmrtelný příběh nebo Pan Arkadin - Důvěrná zpráva. Následuje kompletní program, který najdete i na stránkách Národního filmového archivu.

středa 18. 3., 20:00, Občan Kane (35 mm)

středa 25. 3., 20:00, Skvělí Ambersonové (35 mm)

sobota 28. 3., 17:30, Cizinec (35 mm)

pondělí 30. 3., 20:00, Othello (35 mm)

středa 1. 4., 20:00, Pan Arkadin - Důvěrná zpráva (35 mm)

středa 8. 4., 20:00, Proces (35 mm)

pondělí 13. 4., 20:00, Falstaff (35 mm)

středa 15. 4., 20:00, Nesmrtelný příběh (35 mm)

pondělí 20. 4., 20:00, F pro falzifikát (35 mm)

středa 22. 4., 20:00, Dotek zla (35 mm)

pondělí 27. 4., 20:00, Dáma ze Šanghaje (DVD)

středa 29. 4., 20:00, Macbeth (35 mm)

Minipřehlídku Wellesových filmů plánujeme i na letošním ročníku Noir Film Festivalu, takže pokud některé projekce v Ponrepu nestihnete, nezoufejte, další příležitost budete mít už v srpnu!

RIP Lizabeth Scott (1922-2015)

NOIR CITY 13

Tradiční noirový svátek, festival NOIR CITY, se v San Franciscu uskuteční již potřinácté. Desetidenní přehlídka začne v nádherném Castro Theatre v pátek 16. ledna a potrvá až do následující neděle. Program sestávající z 25 titulů se letos zaměří na temné stránky manželství. Mezi zastoupenými filmy nechybí Clouzotovy Ďábelské ženy, noirové melodrama Maxe Ophülse V pasti, Hitchcockovo Podezření nebo Bigamista Idy Lupino. Dostane se ale i na řadu méně známých snímků, které na plátně hned tak neuvidíte. Kompletní program najdete na stránkách festivalu. 

Seznam všech filmů odpromítaných na předchozích ročnících NOIR CITY je k dispozici tady.

Pokud se do San Francisca nebo jednoho ze sedmi satelitních měst NOIR CITY letos nedostanete, můžete se noirově naladit alespoň při čtení nového čísla stejnojmenného čtvrtletníku. Aktuální vydání by měli všichni podporovatelé Film Noir Foundation dostat do mailových schránek 12. ledna. Pokud se chcete stát odběrateli NOIR CITY, stačí přispět na činnost této bohulibé organizace jednorázovou částkou 20 dolarů (více zde). 

Arrow Films

Společnost Arrow Films se chystá na podzim vydat několik DVD a blu-rayů, které by neměly uniknout vaší pozornosti. 27. října se začne prodávat Dassinovo Obnažené město (The Naked City, 1948), 17. listopadu bude do prodejen vypuštěn blu-ray disk se Zabijáky (The Killers, 1946) Roberta Siodmaka a příznivci severské kinematografie se mohou těšit i na nové přírůstky v ediční řadě nazvané Nordic Noir. Arrow Films na noirové fanoušky myslí dlouhodobě. Stačí se podívat do jejich katalogu, kde najdeme tituly jako Brute Force (1947), Dlouhé loučení (The Long Goodbye, 1973), Noc lovce (The Night of the Hunter, 1955) nebo Rvačka mezi muži (Rififi, 1955). U některých jmenovaných snímků nabízí britská mutace Amazonu akci, kdy za tři blu-raye zaplatíte pouze 17 liber. Takže neváhejte a začněte se na zimu zásobit dobrými filmy!

P.S. Všechny disky mají bohatou bonusovou výbavu, booklet s nově napsanými esejemi... a naprosto neodolatelný přebal. Zde je malá ukázka:

Hollow Triumph (1948)

Hollow Triumph
USA, 1948, 80 min.

Inteligentní, ale do sebe zahleděný zločinec John Muller (Paul Henreid) je propuštěn z vězení a má začít nový život v rutinním úřednickém zaměstnání v Los Angeles. Ještě než k tomu dojde, si však chce trochu vylepšit finanční situaci a naplánuje loupež herny patřící Rockymu Stansyckovi. Plán se sice vydaří, ale dojde při něm k odhalení Mullerovy identity. Ve strachu, že jej Stansyck a jeho kumpáni dopadnou, Muller přemýšlí nad způsobem, jak se učinit "neviditelným". Příležitost se mu naskytne ve chvíli, kdy se dozví o existenci psychoanalytika Bartoka, který vypadá téměř identicky jako Muller - až na nepřehlédnutelnou jizvu na tváři. 

Hollow Triumph je až nepochopitelně přehlížený noir, který dost možná doplácí na svůj "béčkový" status, méně známého režiséra a originální zápletku, kterou někteří kvůli její nepravděpodobnosti můžou považovat za nepřijatelnou. Snímek vznikl v režii Stevea Sekelyho a v produkci Paula Henreida, který si rovněž zahrál hlavní dvojroli. Oba tvůrci jsou původem z Evropy - Sekely se narodil v Budapešti a Henreid strávil dětství ve Vídni - a film lze snadno vnímat jako alegorii exilového osudu. Film je přímo založen na motivech záměny, dvojnictví a ztráty identity, které se opakovaně objevují ve filmech exilových tvůrců. V Hollow Triumph dostávají vizuální ekvivalent v podobě záběrů před zrcadly nebo ve fotografii, která v zápletce hraje klíčovou roli. 

pracovní název filmu zněl The Man Who Murdered Himself

při obnoveném uvedení do kin byl zvolen název The Scar

Snímek nabízí vděčný interpretační materiál i díky využití psychoanalýzy, která byla v Hollywoodu 40. let v módě. Explicitně tematizována je skopofobie - tedy strach z pohledu druhých osob. Film de facto naznačuje, že celá společnost trpí jakousi kolektivní skopofobií, neboť se bráníme pohledu druhých a analogicky si nevšímáme svého okolí, abychom ani jiné lidi nevystavovali pocitům úzkosti. 

Filmu skvěle prospívají herecké výkony Joan Bennett v úloze Bartokovy sekretářky a Mullerovy milenky (další případ pro psychoanalytika!) a zejména Paula Henreida, který dokázal bravurním způsobem odstínit obě mužské postavy a dodat jim hloubku. Henreid jasně ukazuje, že pokud mu byl dán patřičný prostor, uměl být stejně charismatický jako jeho slavnější kolegové Humphrey Bogart (se kterým si zahrál v Casablance) nebo Burt Lancaster. 

Dalším trumfem snímku je kamera Johna Altona, která se podobně jako v noirech Anthonyho Manna pohybuje mezi realistickým a expresivním modem. Ve vyhrocených situacích Alton umisťuje kameru nezvykle nízko a akci snímá z výrazného podhledu. Jindy je kamera nalepená na obličeje postav a dává vyniknout jejich nervozitě, hněvu nebo strachu. A nebyl by to Alton, kdyby v několika sekvencích nevyhradil prostor kouři a mlze. 

několik snímků z honičky, která Mullera a jeho pronásledovatele
dovede až na historické Angel's Flight v LA

Donedávna byl Hollow Triumph k dispozici jen ve velmi špatné obrazové kvalitě. Letos v březnu ale vyšel v restaurované verzi v USA a k dostání je i remasterovaná evropská verze, která vyšla jako osmý díl německé noirové kolekce. Rozhodně doporučuji. 

Režie: Steve Sekely
Produkce: Bryan Foy, Paul Henreid (Bryan Foy Productions)
Scénář: Daniel Fuchs, podle románu Murrayho Forbese
Kamera: John Alton
Hudba: Sol Kaplan
Výprava: Frank Durlauf, Edward Ilou
Střih: Fred Allen
V hlavních rolích: Paul Henreid, Joan Bennett, Eduard Franz, Leslie Brooks, John Qualen a další

Distribuce: Eagle-Lion Films
Premiéra: 3. října 1948

Odkazy
IMDB
CSFD
Allmovie