FILM NOIR BLOG: Rozhovor s dramaturgy Noir Film Festivalu

20. srpna 2014

Rozhovor s dramaturgy Noir Film Festivalu

Rozhovor s dramaturgy Noir Film Festivalu 2014 Janou Bébarovou a Milanem Hainem (původně byl publikován ve speciálním vydání Respektu)

Jak vznikl nápad uspořádat první noirový festival v ČR?

Jana Bébarová: S myšlenkou na vznik první české přehlídky věnované filmu noir přišel Vítek Grigartzik, který v pražském Era ART klubu na jaře 2013 spoluorganizoval večerní promítání několika noirových klasik, které se setkaly s velmi pozitivním diváckým ohlasem. Do té doby noirem netknutý se pro černobílé obrázky sám nadchnul a když začal googlovat, logicky přišel na naše jména. Já a Milan Hain se totiž tímto fenoménem dlouhodobě zabýváme již od našich společných studií na filmové vědě na Univerzitě Palackého v Olomouci a publikovali jsme na toto téma řadu článků, zejména na našem specializovaném blogu. Takže jsme spojili síly dohromady a rozhodli se založit v Česku tradici trochu jiné filmové přehlídky, než na jaké jsme tu dosud byli zvyklí. Klíčovým záměrem bylo situovat akci mimo prostředí velkého města, a to na středověký hrad (loni Kokořín, letos Křivoklát), což se záhy ukázalo jako organizačně dosti komplikované, nicméně netypický prostor dodal festivalu na osobitosti a vtisknul mu nezaměnitelnou tvář.

hrad Křivoklát

Co se podle vás nejvíc osvědčilo z programu loňského ročníku?

Milan Hain: Osvědčilo se rozdělení programu do několika samostatných sekcí. Nám i divákům to umožňuje snadněji se orientovat ve světě filmu noir, probírat se jeho různými odnožemi a vyhledávat nečekané souvislosti. Film noir je už tak velmi specifickou a úzce vymezenou skupinou filmů, a proto se při sestavování programu snažíme otevírat jej novým pohledům a interpretacím. Letos například klasické americké noiry doplní výběr tří animovaných snímků nebo to nejlepší z britského noiru. Tímto směrem bychom chtěli pokračovat i do budoucna – možností, kudy by se program mohl ubírat, je spousta.

Co vás vedlo k výběru poct Glennu Fordovi a Barbaře Stanwyck pro tento rok?

JB: Hvězda Glenna Forda byla v porovnání s Humphreym Bogartem, kterému jsme složili poctu na loňském ročníku, spíše nenápadná. Byl však hollywoodskou stálicí a jeho přínos noirové ikonografii je nesporný. Ať už vzpomeneme loni uváděnou Gildu, v níž tvořil dokonalý pár s Ritou Hayworth, nebo jeho angažmá po boku vyzývavé Glorie Grahame ve dvou klíčových filmech noir režírovaných Fritzem Langem, jmenovitě Velkém zátahu a Human Desire. Právě první jmenovaný nejlépe vystihuje typický charakter, s nímž je Glenn Ford nejčastěji spojován: sice mírně ambivalentní, ale v důsledku morální bojovník za právo a spravedlnost, kterou v korupcí prorostlém světe musí vzít sám do vlastních rukou i za cenu velkých osobních obětí.

MH: Barbara Stanwyck je rozhodně noirovou ikonou a nemůže za to jen slavná Pojistka smrti, kterou jsme uváděli loni. Tato herečka se během své bohaté kariéry objevila v celé řadě noirů a nám přišlo logické jí na naší přehlídce vzdát hold. Pro tyto účely jsme zvolili film Promiňte, omyl, kde se Stanwyck musela vypořádat s náročnou rolí invalidní ženy, jejímž jediným pojítkem s okolním světem je telefon. Nebudu zastírat, že svou roli sehrály i osobní preference. Barbara Stanwyck již dlouhou dobu patří k mým nejoblíbenějším hollywoodským hvězdám. Může za to její charisma, herecká všestrannost (prosadila se i v komediích či westernech) a profesionalita. Vyhledejte si výpověď jakéhokoliv jejího spolupracovníka a dočtete se jenom chválu.

Promiňte, omyl (Sorry, Wrong Number, 1948)

Jaký je váš vztah k tvorbě Billyho Wildera? Upřednostňujete méně známé tituly, nebo za jeho nejlepší snímek považujete legendární Sunset Blvd.?

MH: Byl bych špatný dramaturg noirového festivalu, kdybych za nejlepší Wilderovy filmy nepovažoval právě jeho noiry. Pojistku smrti mám nejraději – je to bezchybná adaptace předlohy Jamese M. Caina, která měla na celý noirový cyklus ohromný vliv. Ale i trojice filmů, kterou uvádíme letos, je skvělá a svými kvalitami mimořádně vyrovnaná. Rád mám i Wilderovy komedie, zejména ty ze 40. a 50. let. Naopak jeho tvorba po Bytu podle mě se staršími snímky nesnese srovnání.

JB: Drtivá většina noirových fanoušků se shodne na tom, že iniciačním filmem jejich lásky k noiru byla Wilderova Pojistka smrti. Takže touto sekcí vlastně Wilderovi jménem celé komunity noirových příznivců děkujeme za to, že dal světu toto mistrovské dílo. Každopádně nejen jako milovnice noiru, ale i klasického Hollywoodu obecně k dílu Billyho Wildera nemohu nevzhlížet s nesmírnou úctou.

Bude se nějak lišit výstava Hugo Haas v USA 40–62 od loňské výstavy, která proběhla v Olomouci?

MH: Od výstavy v Olomouci uplynul více než rok. Za tu dobu se mi podařilo získat další materiály, takže výstava bude bohatší o několik plakátů a fotografií, mezi nimiž jsou velice zajímavé exempláře, například fotka ze zákulisí natáčení Hlídače č. 47 nebo snímek z kostýmní zkoušky pro film The Fighting Kentuckian. Základní cíl výstavy zůstává stejný: prostřednictvím archivních materiálů ilustrovat Haasovy osudy v USA ve 40. a 50. letech. Výstavu jsme doplnili projekcí filmu Přiznání jedné dívky, na kterém se Haas podílel ve své obvyklé čtyřnásobné úloze jako režisér, scenárista, producent a herec.

JB: Já pravděpodobně na Křivoklátě nebudu mít podmínky k přípravě amerického rautu v podobě domácích cookies a muffinů. Snad mi to návštěvníci odpustí!

Kdybyste měli každý vybrat pět svých nejoblíbenějších titulů z letošního ročníku, které by to byly?

MH: Vezmu to odjinud a zkusím doporučit filmy, které by v našem programu mohly neprávem zapadnout. Rozhodně doporučuji snímek Dům na 92. ulici, který je skvělou ukázkou toho, jak do americké kinematografie bezprostředně po druhé světové válce pronikal styl zpravodajských týdeníků a dokumentů. Dále by si diváci neměli nechat utéct nekompromisní film Phila Karlsona 99 River Street, který jsme zařadili do sekce boxerského noiru. Nevšední divácký zážitek slibuje páteční půlnoční projekce dvou amatérských noirů. A nakonec upozorním na často podceňovaný animovaný noir Renesance, který bude na velkém plátně jistě velmi působivý.

JB: Určitě bych vyzdvihla Brightonský špalek z dílny bratří Boultingů, který je zdařilou adaptací románu Grahama Greena v čele se začínajícím Richardem Attenboroughem a patří k vrcholným noirům britské provenience. Rovněž si na plátně nenechám ujít rebelujícího boxera Johna Garfielda v Tělem a duší a jsem zvědavá na divácké reakce u projekcí československých snímků Krakatit a Po stopách krve, které v letošním programu reprezentují jistou exotičnost. Nejvíc se ovšem těším na večerní projekci Velkého zátahu na nádvoří hradu. Ten film je moje srdcová záležitost a když si vzpomenu, jak krásně loni vypadaly noční projekce na kokořínském nádvoří s hvězdnou oblohou nad plátnem, mám nostalgickou slzu v oku.

Brightonský špalek (Brighton Rock, 1947)

V programu je také sekce československý/český noir. Jak je na tom podle vás noir v České republice nyní? Nacházíte (vedle těch na festivalu uvedených) nějaké zajímavé tituly ať už v TV, nebo filmu?

JB: Nedávno jsem dělala rozhovor s absolventem FAMU Zdeňkem Viktorou (dostupný zde), a to v souvislosti s jeho právě dokončeným filmem Raluca, což je neonoirová detektivka s proradnou femme fatale odehrávající se v Praze. Zdeněk tehdy posmutněle konstatoval, jak současná česká produkce není žánrově příliš pestrá a jak u nás absentuje tvorba nízkorozpočtových akčních béček, na kterých by se mladí tvůrci mohli kamerově a střihově vyřádit. Tak jak to svým způsobem dělali američtí filmaři v éře klasického noiru. Ten měl přece jen částečně kořeny v béčkové produkci hollywoodských studií. Na Ralucu, která vznikala v nezávislé produkci a k oněm americkým vzorům se hlásí, jsem proto obzvlášť zvědavá.

Co si slibujete od letošního ročníku? Co očekáváte?

MH: Já doufám, že odstraníme nedotaženosti z minula, navážeme na věci, které se povedly, a rozšíříme fanouškovskou základnu filmu noir v České republice o dalších několik desítek nadšenců. A zároveň si přeji, aby se z Noir Film Festivalu stala tradiční akce, na které se budeme rok co rok potkávat, diskutovat a dobře bavit.

JB: Pro mě je vždy nejdůležitější sdílený filmový zážitek s podobně naladěnými diváky. A o ty, doufám, na Křivoklátu nebude nouze.

Ptala se Veronika Zýková.