Los tallos amargos
Argentina, 1956, 90 min.
Argentinský snímek Los tallos amargos byl dlouhou dobu velmi špatně dostupný a z toho důvodu za hranicemi země svého původu v podstatě neznámý. Do širšího povědomí se dostal díky spojenému úsilí Eddieho Mullera z Film Noir Foundation, filmového archivu UCLA, Asociace zahraničních novinářů v Hollywoodu (Hollywood Foreign Press Association) a argentinského historika a cinefila Fernanda Martína Peñi. Posledně jmenovaný objevil v pozůstalosti jednoho z producentů filmu původní negativ, který posloužil jako základ restaurované verze, jež byla uvedena na Mullerově přehlídce Noir City v roce 2016 a ještě téhož roku se objevila také v programu newyorského Muzea moderního umění (MoMA). Následně snímek uvedla stanice TCM v rámci Mullerova pořadu Noir Alley a od loňska je k dispozici i blu-ray vydání od společnosti Flicker Alley.
Noirová komunita se vesměs shoduje, že jde o zapomenuté mistrovské dílo a já po jeho zhlédnutí nebudu s tímto názorem polemizovat. Los tallos amargos (v překladu něco jako hořká stébla) jsou příběhem novináře Alfreda Gaspera (Carlos Cores), který není spokojený se svým výdělkem ani společenským statusem. Místo sepisování banálních příběhů touží po dobrodružství a něčem velkém. Navíc jej pronásledují noční můry, jejichž hlavním aktérem je jeho pravděpodobně již zesnulý otec, který měl za sebou zářnou vojenskou minulost v nacistickém Německu. Alfredův život se brzy skutečně změní, ale nikoliv k lepšímu. Klíčové je jeho setkání s evropským (podle všeho maďarským) exulantem Liudasem (Vassili Lambrinos), který přišel do Argentiny hledat lepší život. Alfredo a Liudas společně rozjedou falešný korespondenční kurz, který má ze zájemců, aspirujících novinářů, vylákat peníze. Po chvíli ale Alfredo pojme podezření, že jej Liudas podvádí a rozhodne se vzít situaci do vlastních rukou. To byla ovšem osudová chyba...
Celý film je charakteristický atmosférou zmaru a paranoie. Příběh nevyhnutelně směřuje k tragickému vyústění, které je mimořádně efektivní a byl by hřích ho tady prozradit. Pro režiséra Fernanda Ayalu šlo o teprve druhý snímek celovečerní stopáže, ale na promyšlenosti vyprávění nebo řemeslné úrovni to vůbec nejde znát. Film uplatňuje flashbacky (dvou různých původců) v kombinaci s voice-overem, aby podpořil dojem bezvýchodnosti a fatalistického předurčení nevyhnutelné tragédie. Důležitou roli hraje i rozsáhlá snová sekvence, která připomene to nejlepší z německého expresionismu nebo práci Salvadora Dalího na Rozdvojené duši (Spellbound, 1945).
Kamera Ricarda Younise je skvostná a není divu, že ji časopis American Cinematographer zařadil do výběru nejlépe nasnímaných filmů všech dob. Některé zdroje uvádějí, že Younis se proškolil u samotného Gregga Tolanda, ale možná se jedná pouze o široce přijímaný mýtus. Tak či onak, jeho kompozice a kontrastní svícení dodávají filmu na temnosti a bezvýchodnosti. Hudbu měl na starosti slavný Ástor Piazzolla, tvůrce stylu nuevo tango, které tradiční tango obohatilo o prvky jazzu a klasické hudby. I v Los tallos amargos je použitá hudba velmi eklektická a v jedné scéně dokonce zaznívá úvod Smetanovy Vltavy. Herci jako Carlos Cores a Julia Sandoval patřili v Argentině 50. let mezi přední hvězdy, ale pro české, respektive evropské publikum budou nejspíš neznámí. U herečky s noirovým jménem Gilda Lousek podezřívám český původ, ale nepodařilo se mi jej potvrdit.
V součtu jde o opravdový úkaz, který by si neměl nechat ujít žádný fanoušek noiru. Za organizační tým Noir Film Festivalu můžu slíbit, že se pro některý z budoucích ročníků pokusíme zajistit jeho projekci na velkém plátně.
Režie: Fernando Ayala
Produkce: Artistas Argentinos Asociados
Scénář: Sergio Leonardo podle románu Adolfa Jascy
Kamera: Ricardo Younis
Hudba: Ástor Piazzolla
Střih: Gerardo Rinaldi, Antonio Ripoll
Výprava: Germán Gelpi, Mario Vanarelli
Hrají: Carlos Cores, Julia Sandoval, Vassili Lambrinos, Gilda Lousek, Pablo Moret a další
Distribuce: Artistas Argentinos Asociados
Premiéra: 21. června 1956
Žádné komentáře:
Okomentovat