Anglická verze recenze je dostupná zde / English version of the review is available here
Barbara Stanwyck bezesporu patřila mezi největší herecké hvězdy klasického Hollywoodu - hned po bok
Bette Davis,
Katharine Hepburn či
Irene Dunne. Je proto s podivem, že jejímu životu a kariéře se dosud seriózně věnovala jen hrstka jednotlivců a většina existujících publikací (většinou životopisů) za moc nestojí. Tento stav se letos pokusila změnit kniha mladého filmového kritika z New Yorku
Dana Callahana (mj. častý přispěvatel do
Bright Lights Film Journalu a
Senses of Cinema) s názvem
Barbara Stanwyck: The Miracle Woman. Jednu věc je však třeba vyjasnit hned z kraje: nejedná se o biografii v pravém slova smyslu.
Callahan sice čtenáře seznamuje s několika životopisnými daty a událostmi, v textu je však využívá zejména pro orientaci v hereččině díle. (v důsledku toho se kniha dočkala velmi různorodých reakcí, viz např. uživatelské recenze na
Amazonu)
Callahan své cíle upřesňuje v předmluvě. V centru jeho pozornosti nestojí hollywoodské zákulisní drby či osobní život Barbary Stanwyck s jejími manželstvími a milostnými aférami (kterých ostatně tolik nebylo), ale filmy a televizní seriály, v nichž se během své bohaté kariéry objevila. Callahan herečku vnímá jako "významnou umělkyni" a chce čtenáři podrobně vyložit "čeho všeho dosáhla a jak toho dosáhla". (s. 3) Pokud tedy Callahan vzpomíná například její manželství s hercem Robertem Taylorem, není to kvůli informaci samotné, ale kvůli tomu, že ji tento vztah mohl ovlivnit v její herecké práci - ve výběru role a zejména v samotném hereckém výkonu. (Podobně je pracováno s hereččiným neutěšeným dětstvím, které prožila ještě jako Ruby Stevens, nebo s adopcí syna Diona.)
Stejně tak není text organizován přísně chronologicky. Callahan sice knihu otevírá prvními snímky z přelomu 20. a 30. let, dále však kapitoly třídí většinou podle žánrů a režisérů. Samostatné oddíly jsou tak věnovány společným filmům Stanwyck a Franky Capry, Williama Wellmana, Douglase Sirka, Billyho Wildera a Prestona Sturgese a hereččině práci v rámci screwball komedie, filmu noir, soap opery nebo westernu (na western George Stevense Annie Oakley z roku 1935 tak například dochází až v závěru knihy na straně 186). Takto zvolená struktura umožňuje Callahanovi účinně vyhodnocovat význam Stanwyck pro ten který žánr, případně podrobně popsat vliv toho kterého režiséra na její hereckou techniku a proměňující se filmovou image.
Zvolený přístup má však i svá úskalí. Až příliš často se Callahanův text může zdát zbytečně deskriptivní. Autor volí strategii podrobných textuálních analýz jednotlivých filmů, kdy se během popisu syžetu vyjadřuje k hereckému výkonu Stanwyck, jejím výrazům, gestům a hlasovým projevům. U některých notoricky známých filmů to může působit úmorně. V několika případech jsem měl pocit, že subjektivní názor autorovi brání v soustředěné analýze těch filmů, které osobně nepovažuje za vydařené (například To je John Doe, Christmas in Connecticut ad.). Když už jsem u negativ, nemůžu nezmínit občasnou lacinost Callahanových frází. Nejčastěji k tomu dochází, když se explicitními výrazovými prostředky snaží interpretovat nějaké gesto či pohled, jako například v tomto případě v souvislosti se Sirkovým dramatem There's Always Tomorrow (1956): "MacMurray makes this movement in just the right measured, 'fuck you' way." (s. 185) Autor je rovněž slabší v momentech, kdy se pokouší analyzovat či hodnotit práci někoho jiného než herců. Například režisérská selhání většinou vágně a spekulativně přisuzuje jejich nezájmu o zpracovávanou látku.
Pokud se ale Callahan drží Barbary Stanwyck a jejího herectví, je zpravidla vše v pořádku. Jeho postřehy jsou podnětné, místy kontroverzní (což souvisí se zmiňovanou subjektivitou) a jen málokdy povrchní či ledabyle formulované. Potěší i častá srovnání s technikami jiných hereček klasického Hollywoodu - Jean Arthur, Bette Davis nebo Claudette Colbert.
Kniha je doplněna o dvanáctistránkovou obrazovou přílohu (kvůli ní si ale nikdo knížku kupovat nebude), filmografii, bibliografii a rejstřík. Osobně mi vadila absence poznámkového aparátu, kdy nejsou citace žádným způsobem napojeny na seznam použité literatury, takže je není možné ověřit či se do příslušných zdrojů podívat pro více informací.
Callahanova kniha, ač rozhodně ne bez chyb, nabízí podnětné a zajímavé čtení a může mimo jiné fungovat jako inspirace pro další autory, kteří se chtějí ve svých publikacích odpoutat od čistě biografické roviny směrem k analýze hereckého stylu. Třeba nás brzy čekají podobné příspěvky o Irene Dunne, Katharine Hepburn, Joan Crawford nebo Robertu Mitchumovi. (Proč se omezovat jen na ženy, že ano.)
CALLAHAN, Dan. Barbara Stanwyck: The Miracle Woman. Jackson : University Press of Mississippi, 2012. 252 s.
