Za poslední měsíc jsme na 25fps v rámci tématu FILM A MĚSTO publikovali několik textů spjatých s filmem noir, které by vás mohly zajímat:
"Film a město" - úvod k tématu, M. HAIN
"Film noir a americké město: Rozhovor s Nicholasem Christopherem" - M. HAIN
"Město ve vybraných filmech noir Phila Karlsona" - M. HAIN
"San Francisco Noir: Rozhovor s Nathanielem Richem" - J. BÉBAROVÁ
"Noirové San Francisco – město, ze kterého není úniku" - J. BÉBAROVÁ
"Dassinův obnažený New York" - J. BÉBAROVÁ
+ mimo téma: "Grafikova noční můra" - recenze nového sborníku Alaina Silvera a Jamese Ursiniho Film Noir: The Directors, J. BÉBAROVÁ
31. května 2012
28. května 2012
Volejte Northside 777 (1948)
Call Northside 777
USA, 1948, 111 min.
Režie: Henry Hathaway
Produkce: Otto Lang (Twentieth Century-Fox)
Scénář: Jerome Cady a Jay Dratler
Kamera: Joseph MacDonald
Hudba: Alfred Newman
Střih: J. Watson Webb Jr.
Výprava: Mark-Lee Kirk, Lyle R. Wheeler
Hrají: James Stewart, Richard Conte, Lee J. Cobb, Betty Garde, Kasia Orzazewski ad.
Distribuce: Twentieth Century-Fox
Premiéra: 1. února 1948
Odkazy
CSFD
IMDb
Allmovie
USA, 1948, 111 min.
James Stewart rozhodně nepatřil mezi typické herecké představitele noirových hrdinů. Za celou svoji kariéru si zahrál jen v jednom (pokud se tedy nedomníváte, že Vertigo je noir), a to navíc v ne zcela ukázkovém. Volejte Northside 777 Henryho Hathawaye je totiž jedním ze zástupců vlny semidokumentárních noirů konce 40. let, tedy nic, co by na první pohled zaujalo ortodoxní vyznavače vizuálně stylizovaných noirů se soukromým očkem a femme fatale.
Hathaway s dokumentární stylizací experimentoval již ve svých raných noirech, zejména v Domě na 92. ulici (The House on 92nd Street, 1945). Natáčení v reálných lokacích bylo příznačné i pro jeho následující, podstatně stylizovanější noiry The Dark Corner (1946) a Polibek smrti (Kiss of Death, 1947). Nejvíce z něj ale pravděpodobně vytěžil právě v Chicagu situovaném Volejte Northside 777, jehož ústřední hrdina, novinář z Chicago Times (James Stewart), se pokouší dokázat nevinu již jedenáct let vězněného muže (Richard Conte).
![]() |
| zajímavým inovativním prvkem je ve filmu detektor lži |
Obdobně jako Elia Kazan v semidokumentárním noiru Bumerang (Boomerang!, 1947) se i Hathaway nechal inspirovat novinovým článkem o nespravedlivě obviněném trestanci, jehož osud inicioval investigativní pátrání po pravdě. Stewartův P. J. McNeal je k případu Franka Wieceka, který se svým parťákem v éře prohibice údajně zavraždil policistu, nejprve skeptický, ale na popud svého editora (Lee J. Cobb) pro novinové články zpovídá jeho matku, bývalou ženu a nakonec i Wieceka samotného. Přestože jakýkoliv důkaz o Wiecekově nevině prakticky neexistuje, McNeal se jen tak nenechá odradit. Mimochodem trefnou metaforou jeho nesnadného pátrání, během něhož se snaží dát dohromady zdánlivě nesouvislé střípky informací, je puzzle, nad kterým si doma v obýváku rovněž láme hlavu.
![]() |
| Expresivní svícení dominuje pouze jedné ze závěrečných sekvencí, v níž McNeal hledá bývalou svědkyni ve Wiecekově případu |
Poměrně dlouhá stopáž, nevýrazný styl, převážně interiérové prostory a nedostatek "akce" mohou skutečně leckoho odradit. Spíše než typickým noirem je Hathawayův snímek dramatem z novinářského prostředí (ovšem s nespornými noirovými podtóny), jehož hlavním tahounem je především zmiňovaný James Stewart, který podává tradičně dobrý výkon a jenž své kolegy Conteho a Cobba zcela zastiňuje. Jeho fanoušci by Hathawayův snímek rozhodně neměli nechat bez povšimnutí.
Režie: Henry Hathaway
Produkce: Otto Lang (Twentieth Century-Fox)
Scénář: Jerome Cady a Jay Dratler
Kamera: Joseph MacDonald
Hudba: Alfred Newman
Střih: J. Watson Webb Jr.
Výprava: Mark-Lee Kirk, Lyle R. Wheeler
Hrají: James Stewart, Richard Conte, Lee J. Cobb, Betty Garde, Kasia Orzazewski ad.
Distribuce: Twentieth Century-Fox
Premiéra: 1. února 1948
Odkazy
CSFD
IMDb
Allmovie
25. května 2012
Robert J. Lentz: Gloria Grahame, Bad Girl of Film Noir. The Complete Career
Anglická verze recenze je dostupná zde / English-language version of the review is available here
Před pár dny jsme na blogu zveřejnili recenzi na zbrusu novou monografii o Barbaře Stanwyck, která je spíše než biografií manuálem k její herecké tvorbě. S podobnými ambicemi se k hereckému odkazu její mladší kolegyně Glorie Grahame (vj. jménem Gloria Hallward, 1923–1981) postavil Robert J. Lentz v loni vydané publikaci nakladatelství McFarland nazvané Gloria Grahame, Bad Girl of Film Noir. The Complete Career.
Před pár dny jsme na blogu zveřejnili recenzi na zbrusu novou monografii o Barbaře Stanwyck, která je spíše než biografií manuálem k její herecké tvorbě. S podobnými ambicemi se k hereckému odkazu její mladší kolegyně Glorie Grahame (vj. jménem Gloria Hallward, 1923–1981) postavil Robert J. Lentz v loni vydané publikaci nakladatelství McFarland nazvané Gloria Grahame, Bad Girl of Film Noir. The Complete Career.
Jak Lentz předesílá již v předmluvě, jeho záměrem nebylo sepsat tradiční biografii herečky. Domnívá se totiž, že "příliš mnoho biografií se zaměřuje na umělcův osobní život a ignoruje to, co jej v prvé řadě udělalo slavného". (str. 1) Lentz poukazuje na to, že i ceněná hereččina biografie Suicide Blonde: The Life of Gloria Grahame od Vincenta Curica z roku 1989 obsahuje faktické chyby a nepřesnosti co se její práce u filmu týče. Jeho cílem je naopak "komplexní analýza filmů a televizních projektů 'krásné a talentované herečky' Glorie Grahame." (tamtéž)
Stejně jako v případě jeho monografie o Lee Marvinovi z roku 2006 pojímá Lentz monografii o Glorii Grahame jako dokumentaci hereččiny práce u filmu a pro televizi. Chronologicky rozebírá všech 39 celovečerních hraných filmů, ve kterých se Grahame mezi léty 1944–1981 objevila, přičemž u každého snímku uvádí kompletní informace o štábu, podrobnou synopsi a komentuje jeho místo ve filmové historii. Detailně rovněž rozebírá hereččin výkon a zajímá ho, jak nejen tyto filmy, ale i ostatní nabídky na jiné projekty ovlivnily, respektive mohly ovlivnit směřování její kariéry. Na pozadí každé produkce v neposlední řadě reflektuje i její osobní život (stručný a výstižný životopis herečky Lentz předkládá na prvních deseti stranách publikace).
Vedle hraných snímků se autor v samostatných kapitolách věnuje i tzv. "soundies", tříminutovým černobílým snímkům s muzikálovými a tanečními čísly, ve kterých se Gloria Grahame v letech 1943–44 objevila, a dále také její práci pro televizi (reflektuje její účast v televizních minisériích a seriálech). Nakonec shrnuje celou její filmografii (abecedně řazenou podle produkčních a distribučních společností), dodává soupis jejích rolí na divadle a rovněž zmínku o krátké filmové kariéře její starší sestry Joy Hallward (1911–2003). Tradiční závěrečnou bibliografii a jmenný rejstřík obohacuje o speciální, zevrubný bibliografický soupis (všech publikovaných článků, recenzí, analýz, profilů, rozhovorů, fotografií a prostých zmínek o Glorii Grahame) ke každému filmu zvlášť.
![]() |
| Gloria Grahame v Langově noiru Human Desire (1954) |
Z výše uvedeného vyplývá nesporný význam Lentzovy publikace v oblasti výzkumu dostupných publikovaných materiálů. Jednotlivé texty doprovází vhodně zvolenými fotoskami, které přesně vystihují charakter rolí, jež Grahame ve svých filmech ztělesňovala.
Autorovy ambice reflektovat každý film s Glorií Grahame stejnou měrou i přesto, že v řadě z nich ztvárnila pouze vedlejší či epizodní role, nutně vede k tomu, že reflexe hereččina významu v tom konkrétním filmu se v textu poněkud ztrácí. Než se čtenář dostane k analýze jejího výkonu, musí se prokousat často několikastránkovými synopsemi, produkčními historiemi snímků, reflexí kariér jejich režisérů a procesu obsazování ostatních rolích. Například v třináctistránkovém záznamu o Caprově Život je krásný tvoří části o Glorii Grahame jen fragment o několika odstavcích.
Encyklopedický charakter Lentzovy publikace a autorovy kontinuální odbočky od hereččiny osobnosti k širším kontextům v důsledku narušují čtenářovu soustředěnost a prakticky znemožňují její souvislé čtení. Na druhou stranu je však nutné podotknout, že právě díky těmto kontextům může být jeho kniha ceněná, neboť na pozadí analýz jednotlivých filmů Glorie Grahame se mu daří reflektovat proměnu Hollywoodu a jeho publika (viz hereččin žánrový posun od filmu noir 40. a 50. let k exploitation filmům a béčkovým hororům 70. let).
Lentzova publikace ovšem nastoluje otázku, do jaké míry je takto podmíněný výběr filmů (tedy dle účasti konkrétní herečky) funkční, neboť nadbytek informací o produkčních historiích a širších kontextech v encyklopedicky pojaté publikaci zdaleka převyšuje charakter doplňkového textu a de facto tak zastiňuje hlavní předmět autorova zájmu, tedy Glorii Grahame.
LENTZ, Robert J. Gloria Grahame, Bad Girl of Film Noir. The Complete Career. Jefferson : McFarland & Company, 2011. 358 s.
23. května 2012
Rozhovor s Eddiem Mullerem
Podívejte se na rozhovor s Eddiem Mullerem, který pořídil Spencer Fornaciari u příležitosti letošního ročníku festivalu Noir City v Seattlu. Pozn.: Od 16. minuty se Muller rozpovídá i o Haasovi a jeho Pickupu. Nenechte si ujít.
21. května 2012
He Ran All the Way (1951)
He Ran All the Way
USA, 1951, 77 min.
Režie: John Berry
Produkce: Bob Roberts (Roberts Pictures Inc.)
Scénář: Dalton Trumbo a Hugo Butler podle románu Sama Rosse
Kamera: James Wong Howe
Hudba: Franz Waxman
Střih: Francis D. Lyon
Výprava: Harry Horner
Hrají: John Garfield, Shelley Winters, Wallace Ford, Selena Royle, Gladys George, Norman Lloyd ad.
Distribuce: United Artists
Premiéra: 19. června 1951
Odkazy
CSFD
IMDb
Allmovie
USA, 1951, 77 min.
Nick Robey (John Garfield) se probouzí z děsivé noční můry, jež se zakrátko stane realitou: po nevydařené loupeži, která vezme za oběť jeho kamaráda Ala (Norman Lloyd), a jež za sebou zanechává postřeleného policistu, Nick prchá losangeleskými ulicemi a s obtížemi hledá bezpečný úkryt. Dle rad bystřejšího Ala se snaží splynout s davem mířícím v horkém letním dni na plovárnu. Tam se vetře do přízně ostýchavé Peggy (Shelley Winters), jejíž byt pod záminkou doprovodu využívá jako útočiště před policisty. U Peggy doma jej ale čeká nemalé překvapení v podobě rodičů a mladšího bratra, kteří s ní domácnost sdílejí, a které si Nick v záchvatu paniky vezme za rukojmí.
![]() |
| zlodějská dvojice: Al myslí, Nick koná. |
Společně s The Dark Past (1948) Rudolpha Maté můžeme He Ran All the Way zařadit po bok pozdějších noirů s tematikou okupované domácnosti, jejíž členy zločinci/psychopati drží za rukojmí, tak jako například Frank Sinatra v Suddenly (1954) či Humphrey Bogart v Hodinách zoufalství (The Desperate Hours, 1955). Kromě expozice zahrnující loupež a Nickův úprk ulicemi na místní plovárnu se totiž He Ran All the Way odehrává téměř výhradně ve stísněném bytě rodiny Dobbsových, v němž se Nick usadí.
Role nepříliš důvtipného zkrachovalce, který se sen po lepším životě pokouší realizovat troufalou loupeží, byla Garfieldovou poslední. Hercova nečekaná smrt na infarkt v jeho devětatřiceti letech, necelý rok po premiéře
He Ran All the Way, šokovala celý Hollywood. Není tajemstvím, že na jeho zdravotním stavu se zásadním způsobem podepsal stres spojený s výslechy HUAC, během kterých Garfield odmítl udávat své kolegy a vydal tak ortel nad svou budoucí filmovou kariérou. Obdobně jako režisér John Berry, pro nějž byl He Ran All the Way posledním snímkem, který v Hollywoodu natočil předtím, než bylo jeho jméno umístěno na tzv. černou listinu. Další "zakázaní" tvůrci, scenáristé Dalton Trumbo a Hugo Butler, již na Berryho noiru pracovali pod zástěrkou jména Guye Endora.
![]() |
| tíseň z obrazových kompozic Jamese Wonga Howa přímo křičí |
Herecké výkony v čele s Garfieldem v roli, která mu šla nejlépe, tedy smolaře ze společenské spodiny, jsou vedle kamery Jamese Wonga Howa, jež vychýlenými kompozicemi neustále poukazuje na Nickovu tísnivou situaci, tím nejlepším na celém snímku. Škoda jen, že v úvodu vysoce nasazené tempo filmu zvolna upadá - jakmile Nick přestane utíkat a zastaví se v bytu Dobbsových, ztrácí jeho paranoia postupně na intenzitě. I tak ale He Ran All the Way rozhodně stojí za zhlédnutí.
Režie: John Berry
Produkce: Bob Roberts (Roberts Pictures Inc.)
Scénář: Dalton Trumbo a Hugo Butler podle románu Sama Rosse
Kamera: James Wong Howe
Hudba: Franz Waxman
Střih: Francis D. Lyon
Výprava: Harry Horner
Hrají: John Garfield, Shelley Winters, Wallace Ford, Selena Royle, Gladys George, Norman Lloyd ad.
Distribuce: United Artists
Premiéra: 19. června 1951
Odkazy
CSFD
IMDb
Allmovie
20. května 2012
Dan Callahan: Barbara Stanwyck - The Miracle Woman
Anglická verze recenze je dostupná zde / English version of the review is available here
Barbara Stanwyck bezesporu patřila mezi největší herecké hvězdy klasického Hollywoodu - hned po bok Bette Davis, Katharine Hepburn či Irene Dunne. Je proto s podivem, že jejímu životu a kariéře se dosud seriózně věnovala jen hrstka jednotlivců a většina existujících publikací (většinou životopisů) za moc nestojí. Tento stav se letos pokusila změnit kniha mladého filmového kritika z New Yorku Dana Callahana (mj. častý přispěvatel do Bright Lights Film Journalu a Senses of Cinema) s názvem Barbara Stanwyck: The Miracle Woman. Jednu věc je však třeba vyjasnit hned z kraje: nejedná se o biografii v pravém slova smyslu. Callahan sice čtenáře seznamuje s několika životopisnými daty a událostmi, v textu je však využívá zejména pro orientaci v hereččině díle. (v důsledku toho se kniha dočkala velmi různorodých reakcí, viz např. uživatelské recenze na Amazonu)
Barbara Stanwyck bezesporu patřila mezi největší herecké hvězdy klasického Hollywoodu - hned po bok Bette Davis, Katharine Hepburn či Irene Dunne. Je proto s podivem, že jejímu životu a kariéře se dosud seriózně věnovala jen hrstka jednotlivců a většina existujících publikací (většinou životopisů) za moc nestojí. Tento stav se letos pokusila změnit kniha mladého filmového kritika z New Yorku Dana Callahana (mj. častý přispěvatel do Bright Lights Film Journalu a Senses of Cinema) s názvem Barbara Stanwyck: The Miracle Woman. Jednu věc je však třeba vyjasnit hned z kraje: nejedná se o biografii v pravém slova smyslu. Callahan sice čtenáře seznamuje s několika životopisnými daty a událostmi, v textu je však využívá zejména pro orientaci v hereččině díle. (v důsledku toho se kniha dočkala velmi různorodých reakcí, viz např. uživatelské recenze na Amazonu)
Callahan své cíle upřesňuje v předmluvě. V centru jeho pozornosti nestojí hollywoodské zákulisní drby či osobní život Barbary Stanwyck s jejími manželstvími a milostnými aférami (kterých ostatně tolik nebylo), ale filmy a televizní seriály, v nichž se během své bohaté kariéry objevila. Callahan herečku vnímá jako "významnou umělkyni" a chce čtenáři podrobně vyložit "čeho všeho dosáhla a jak toho dosáhla". (s. 3) Pokud tedy Callahan vzpomíná například její manželství s hercem Robertem Taylorem, není to kvůli informaci samotné, ale kvůli tomu, že ji tento vztah mohl ovlivnit v její herecké práci - ve výběru role a zejména v samotném hereckém výkonu. (Podobně je pracováno s hereččiným neutěšeným dětstvím, které prožila ještě jako Ruby Stevens, nebo s adopcí syna Diona.)
Stejně tak není text organizován přísně chronologicky. Callahan sice knihu otevírá prvními snímky z přelomu 20. a 30. let, dále však kapitoly třídí většinou podle žánrů a režisérů. Samostatné oddíly jsou tak věnovány společným filmům Stanwyck a Franky Capry, Williama Wellmana, Douglase Sirka, Billyho Wildera a Prestona Sturgese a hereččině práci v rámci screwball komedie, filmu noir, soap opery nebo westernu (na western George Stevense Annie Oakley z roku 1935 tak například dochází až v závěru knihy na straně 186). Takto zvolená struktura umožňuje Callahanovi účinně vyhodnocovat význam Stanwyck pro ten který žánr, případně podrobně popsat vliv toho kterého režiséra na její hereckou techniku a proměňující se filmovou image.
Zvolený přístup má však i svá úskalí. Až příliš často se Callahanův text může zdát zbytečně deskriptivní. Autor volí strategii podrobných textuálních analýz jednotlivých filmů, kdy se během popisu syžetu vyjadřuje k hereckému výkonu Stanwyck, jejím výrazům, gestům a hlasovým projevům. U některých notoricky známých filmů to může působit úmorně. V několika případech jsem měl pocit, že subjektivní názor autorovi brání v soustředěné analýze těch filmů, které osobně nepovažuje za vydařené (například To je John Doe, Christmas in Connecticut ad.). Když už jsem u negativ, nemůžu nezmínit občasnou lacinost Callahanových frází. Nejčastěji k tomu dochází, když se explicitními výrazovými prostředky snaží interpretovat nějaké gesto či pohled, jako například v tomto případě v souvislosti se Sirkovým dramatem There's Always Tomorrow (1956): "MacMurray makes this movement in just the right measured, 'fuck you' way." (s. 185) Autor je rovněž slabší v momentech, kdy se pokouší analyzovat či hodnotit práci někoho jiného než herců. Například režisérská selhání většinou vágně a spekulativně přisuzuje jejich nezájmu o zpracovávanou látku.
Pokud se ale Callahan drží Barbary Stanwyck a jejího herectví, je zpravidla vše v pořádku. Jeho postřehy jsou podnětné, místy kontroverzní (což souvisí se zmiňovanou subjektivitou) a jen málokdy povrchní či ledabyle formulované. Potěší i častá srovnání s technikami jiných hereček klasického Hollywoodu - Jean Arthur, Bette Davis nebo Claudette Colbert.
Kniha je doplněna o dvanáctistránkovou obrazovou přílohu (kvůli ní si ale nikdo knížku kupovat nebude), filmografii, bibliografii a rejstřík. Osobně mi vadila absence poznámkového aparátu, kdy nejsou citace žádným způsobem napojeny na seznam použité literatury, takže je není možné ověřit či se do příslušných zdrojů podívat pro více informací.
Callahanova kniha, ač rozhodně ne bez chyb, nabízí podnětné a zajímavé čtení a může mimo jiné fungovat jako inspirace pro další autory, kteří se chtějí ve svých publikacích odpoutat od čistě biografické roviny směrem k analýze hereckého stylu. Třeba nás brzy čekají podobné příspěvky o Irene Dunne, Katharine Hepburn, Joan Crawford nebo Robertu Mitchumovi. (Proč se omezovat jen na ženy, že ano.)
CALLAHAN, Dan. Barbara Stanwyck: The Miracle Woman. Jackson : University Press of Mississippi, 2012. 252 s.
19. května 2012
No Man of Her Own (1950)
No Man of Her Own
USA, 1950, 94 min.
Režie: Mitchell Leisen
Produkce: Richard Maibaum (Paramount Pictures)
Scénář: Sally Benson, Catherine Turney podle románu I Married a Dead Man Cornela Woolriche
Kamera: Daniel L. Fapp
Hudba: Hugo Friedhofer
Střih: Alma Macrorie
Výprava: Henry Bumstead, Hans Dreier
Hrají: Barbara Stanwyck, John Lund, Lyle Bettger, Richard Denning
Distribuce: Paramount Pictures
Premiéra: 3. května 1950
Odkazy
CSFD
IMDb
Allmovie
USA, 1950, 94 min.
Helen Ferguson (Barbara Stanwyck) má důvod, proč být nešťastná a cítit se zoufale: v pokročilém stadiu těhotenství ji odkopl a na pospas osudu zanechal její prohnaný přítel Steve (debutující Lyle Bettger). Když jej v New Yorku opuštěná, bez přátel a finančně nezajištěná Helen poníženě prosí za dveřmi jeho bytu (kde si již užívá se svou novou milenkou), aby ji pomohl, prostrčí ji pod dveřmi jízdenku na vlak do San Francisca. Zhrzené ženě tak nezbude nic jiného, než se potupně vrátit do své domoviny.
![]() |
| snubní prstýnek cizí (a brzy mrtvé) ženy jako cesta k lepšímu životu |
Přičiněním osudu se jí však naskýtá jedinečná šance na nový a lepší život se zajištěnou budoucností pro jejího syna - při nehodě vlaku, kterým cestuje, tragicky zahyne mladý manželský pár, Patrice a Hugh Harknessovi, s nímž se během cesty seznámí, a hospitalizovaná Helen, jež ze železniční katastrofy vyvázne živá, je nyní považována za ovdovělou Patrice. (Rovněž) těhotnou manželku totiž Hughovi postarší, zámožní rodiče z Illinois nikdy neviděli a jelikož Helen má v době nehody na ruce její snubní prstýnek, nikdo nepochybuje o její identitě. Avšak jen do té doby, než na scénu přijde její švagr Bill (John Lund), který měl tu čest pravou Patrice kdysi poznat, a samozřejmě zákeřný Steve, jenž za vidinou bohatého dědictví Helen začne vydírat.
Zajímavá výchozí situace s tradičně noirovou záměnou identity je v expozici rozehrána velice dobře - zoufalost Helen dokážeme snadno pochopit a nepříliš pravděpodobný zvrat, kdy se trajektorie jejího života osudově vychýlí při mimochodem pozoruhodně nasnímané železniční nehodě (těhotné dámy na toaletě si vyměňují prstýnek), jsme rovněž schopni automaticky přijmout, protože na takové osudové náhody nás noir naučil věřit (aspoň tedy v rámci fikce).
![]() |
| Bezkrevný výkon necharismatického Johna Lunda se značně odráží v kvalitách snímku |
Díky bezkrevným hereckým výkonům mužských protagonistů (Lunda a Bettgera) a poměrně sterilní režii Mitchella Leisena, který s noirovým stylem a motivy příliš pracovat neuměl (No Man of Her Own je jeho jediným noirem), však v začátku nasazené tempo postupně upadá. Zmiňovaným mužským postavám chybí život a jejich motivacím a chování přesvědčivost - divák jen těžko pochopí, co Billovi na Helen/Patrice tolik učarovalo, že její tajemství nevyzradí ostatním, a stejně tak vypočítavosti Steva chybí ta pravá zákeřnost. Načasování jejich příchodů na scénu rovněž není zcela ideální a působí tak spíše jako deus ex machina - stejně jako veškeré pokusy o nečekané závěrečné vypointování (zhrzená milenka na scéně, dopis zemřelé matky). Retrospektivně vyprávěný příběh tak postupně ztrácí na naléhavosti - asi stejně rychle, jako se vytrácí technika voiceoveru, prostřednictvím níž jsme uváděni do děje.
Režie: Mitchell Leisen
Produkce: Richard Maibaum (Paramount Pictures)
Scénář: Sally Benson, Catherine Turney podle románu I Married a Dead Man Cornela Woolriche
Kamera: Daniel L. Fapp
Hudba: Hugo Friedhofer
Střih: Alma Macrorie
Výprava: Henry Bumstead, Hans Dreier
Hrají: Barbara Stanwyck, John Lund, Lyle Bettger, Richard Denning
Distribuce: Paramount Pictures
Premiéra: 3. května 1950
Odkazy
CSFD
IMDb
Allmovie
17. května 2012
The Long Night (1947)
The Long Night
USA, 1947, 93 min.
Režie: Anatole Litvak
Produkce: Raymond Hakim, Robert Hakim, Anatole Litvak (Select Productions)
Scénář: John Wexley podle původního scénáře Jacquese Viota
Kamera: Sol Polito
Hudba: Dimitri Tiomkin
Střih: Robert Swink
Výprava: Eugène Lourié
Hrají: Henry Fonda, Barbara Bel Geddes, Vincent Price, Ann Dvorak, Elisha Cook Jr., Charles McGraw ad.
Distribuce: RKO
Premiéra: 28. května 1947
Odkazy
CSFD
IMDb
Allmovie
USA, 1947, 93 min.
Rok předtím, než kyjevský rodák Anatole Litvak pod názvem Sorry, Wrong Number (1948) režíroval znamenitou filmovou adaptaci úspěšné rozhlasové hry (v hlavních rolích s Barbarou Stanwyck a Burtem Lancasterem), natočil v roce 1947 remake slavného francouzského snímku Marcela Carného Den začíná (Le Jour se lève, 1939). Stěžejní dílo poetického realismu, jednoho ze stylistických a tematických předchůdců filmu noir, se až na pár více či méně zásadních úprav dočkalo věrného přepisu.
Jedním z posunů snímku z velké části vyprávěného prostřednictvím retrospektivy ústředního protagonisty Joea (Henry Fonda; v původní verzi Françoise v podání Jeana Gabina), je použití voiceoveru, který nám zprostředkovává myšlenky hrdiny, jenž právě z nešťastné lásky zabil milence (Vincent Price) své přítelkyně Jo (Barbara Bel Geddes) a ukrytý v hotelovém pokoji čeká na příchod policistů.
![]() |
| Joe obklíčen policisty v hotelovém pokoji vzpomíná na Jo |
Fonda i debutující Barbara Bel Geddes jsou typově přesní - on těžkým životem zkoušený dělník, ona naivní a křehká prodavačka květin, oba sirotci. Naopak Vincent Price v roli postaršího varietního umělce Maximiliana, bezcharakterního vypočítavce, který mladičké a nezkušené Jo motá hlavu zdánlivě vznešenými moudry, se svou úlisností poměrně vzdaluje Carnému pojetí Valentina (Jules Berry). Zásadnější posuny však v americké verzi představují (nepochybně na doporučení PCA) subtilněji řešený vztah Jo s Maximilanem (ve francouzské se přímo mluví o jejich intimním poměru, v americké zůstává na platonické bázi) a především smířlivější závěrečné rozuzlení - Fondův Joe je v doprovodu Jo odváděn policií (Gabinův François v závěru páchá sebevraždu, zatímco jeho přítelkyně se propadá šílenství).
![]() |
| The Long Night: závěrečné usmíření milenců při zatýkání |
![]() |
| Den začíná: Gabinův opuštěný (anti)hrdina páchá sebevraždu |
Litvakova verze je sice zajímavá z hlediska vizuálního stylu využívajícího světelné kontrasty, vychýlené úhly kamery a rychlé švenky, a stejně tak i z hlediska užitých narativních technik (retrospektiva v retrospektivě), ve výsledku však podstatně trpí nedostatečně motivovaným jednáním postav - za rozvedení jistě stál vliv Joeovy válečné zkušenosti na jeho vražedný útok na Maximiliana, ale i obecně vcelku povrchně řešených vztahů mezi hrdiny.
Režie: Anatole Litvak
Produkce: Raymond Hakim, Robert Hakim, Anatole Litvak (Select Productions)
Scénář: John Wexley podle původního scénáře Jacquese Viota
Kamera: Sol Polito
Hudba: Dimitri Tiomkin
Střih: Robert Swink
Výprava: Eugène Lourié
Hrají: Henry Fonda, Barbara Bel Geddes, Vincent Price, Ann Dvorak, Elisha Cook Jr., Charles McGraw ad.
Distribuce: RKO
Premiéra: 28. května 1947
Odkazy
CSFD
IMDb
Allmovie
14. května 2012
Temná pasáž (1947)
Dark Passage
USA, 1947, 101 min.
Režie: Delmer Daves
Produkce: Jerry Wald (Warner Bros. Pictures)
Scénář: Delmer Daves podle románu Davida Goodise
Kamera: Sidney Hickox
Hudba: Franz Waxman
Střih: David Weisbart
Výprava: Charles H. Clarke
Hrají: Humphrey Bogart, Lauren Bacall, Bruce Bennett, Agnes Moorehead, Clifton Young ad.
Distribuce: Warner Bros. Pictures
Premiéra: 5. září 1947
Odkazy
CSFD
IMDb
Allmovie
USA, 1947, 101 min.
Předloha uznávaného hard-boiled klasika Davida Goodise, herecké duo Humphrey Bogart–Lauren Bacall ve svém třetím společném snímku, subjektivní kamera Sidneyho Hickoxe, návod na plastickou operaci za 90 minut a v neposlední řadě překrásné San Francisco - to jsou highlighty Temné pasáže Delmera Davese, která dnes leckomu může přijít směšná.
Nijak uchvácená jsem nebyla ani já, když jsem před lety viděla Temnou pasáž poprvé. Člověk ale asi musí trochu zestárnout, aby se s tou pravou nostalgií mohl vracet k noirovým klasikám a plně je docenit. K absolutnímu vrcholu filmu noir sice Davesův snímek zřejmě nikdy řadit nebudu, ale své nesporné kvality má. Minimálně z hlediska skupiny noirů situovaných v San Franciscu, jehož landmarky Temná pasáž v exteriérových scénách zachycuje zcela nezapomenutelně.
![]() |
| ze subjektivního pohledu kamera nakrátko přechází v objektivní |
![]() |
| do vykonání plastické operace Bogartovu tvář nespatříme |
![]() |
| 1. záběr na Bogarta po půl hodině filmu |
Úvodní expozice, v níž za vraždu manželky neprávem odsouzený vdovec Vincent Parry (Humphrey Bogart) prchá z vězení v San Quentinu, ve své naléhavosti upomene na jiný sanfranciský noir The Raging Tide (1951). Voiceover nám sdílí myšlenkové pochody trestance, jehož tvář po dalších třicet minut nespatříme, neboť celou akci sledujeme z jeho subjektivní perspektivy. Na práci se subjektivní kamerou, která kopíruje protagonistovy pohyby a umožňuje nám dívat se na celý příběh jeho očima, svůj snímek ve stejném roce jako Daves postavil i Robert Montgomery v Lady in the Lake (1947). Davesův noir, premiérovaný o osm měsíců po Montgomeryho, ale se subjektivní kamerou experimentuje jen v první třetině filmu - poté, co má Bogartův hrdina po operaci, se její užití pomalu vytrácí a když si sundá obvazy, tvůrci od této techniky ustupují zcela.
Právě naivně primitivní provedení plastiky působí neskutečně směšně a je nutno k ní přistupovat s jistou dávku nadhledu. Bogartovo souznění s jeho hereckou/životní partnerkou v roli noirové ženy-pomocnice však veškerý despekt z Davesova scénáře přebije. Našel by se dnes vůbec nějaký ekvivalentní herecký pár? Marně si nad tím lámu hlavu. Naprosto přesná je i Agnes Moorehead jako zákeřná mrcha, která chce Parryho za každou cenu potopit.
Goodisovy romány se mezi noirovými fanoušky hodně cení a jejich filmové adaptace jim prý ani po kotníky nesahají. Musím si konečně udělat čas na jejich přečtení!
Produkce: Jerry Wald (Warner Bros. Pictures)
Scénář: Delmer Daves podle románu Davida Goodise
Kamera: Sidney Hickox
Hudba: Franz Waxman
Střih: David Weisbart
Výprava: Charles H. Clarke
Hrají: Humphrey Bogart, Lauren Bacall, Bruce Bennett, Agnes Moorehead, Clifton Young ad.
Distribuce: Warner Bros. Pictures
Premiéra: 5. září 1947
Odkazy
CSFD
IMDb
Allmovie
Přihlásit se k odběru:
Příspěvky (Atom)
























