USA, 1950, 94 min.
Helen Ferguson (Barbara Stanwyck) má důvod, proč být nešťastná a cítit se zoufale: v pokročilém stadiu těhotenství ji odkopl a na pospas osudu zanechal její prohnaný přítel Steve (debutující Lyle Bettger). Když jej v New Yorku opuštěná, bez přátel a finančně nezajištěná Helen poníženě prosí za dveřmi jeho bytu (kde si již užívá se svou novou milenkou), aby ji pomohl, prostrčí ji pod dveřmi jízdenku na vlak do San Francisca. Zhrzené ženě tak nezbude nic jiného, než se potupně vrátit do své domoviny.
 |
| snubní prstýnek cizí (a brzy mrtvé) ženy jako cesta k lepšímu životu |
Přičiněním osudu se jí však naskýtá jedinečná šance na nový a lepší život se zajištěnou budoucností pro jejího syna - při nehodě vlaku, kterým cestuje, tragicky zahyne mladý manželský pár, Patrice a Hugh Harknessovi, s nímž se během cesty seznámí, a hospitalizovaná Helen, jež ze železniční katastrofy vyvázne živá, je nyní považována za ovdovělou Patrice. (Rovněž) těhotnou manželku totiž Hughovi postarší, zámožní rodiče z Illinois nikdy neviděli a jelikož Helen má v době nehody na ruce její snubní prstýnek, nikdo nepochybuje o její identitě. Avšak jen do té doby, než na scénu přijde její švagr Bill (John Lund), který měl tu čest pravou Patrice kdysi poznat, a samozřejmě zákeřný Steve, jenž za vidinou bohatého dědictví Helen začne vydírat.
Zajímavá výchozí situace s tradičně noirovou záměnou identity je v expozici rozehrána velice dobře - zoufalost Helen dokážeme snadno pochopit a nepříliš pravděpodobný zvrat, kdy se trajektorie jejího života osudově vychýlí při mimochodem pozoruhodně nasnímané železniční nehodě (těhotné dámy na toaletě si vyměňují prstýnek), jsme rovněž schopni automaticky přijmout, protože na takové osudové náhody nás noir naučil věřit (aspoň tedy v rámci fikce).
 |
| Bezkrevný výkon necharismatického Johna Lunda se značně odráží v kvalitách snímku |
Díky bezkrevným hereckým výkonům mužských protagonistů (Lunda a Bettgera) a poměrně sterilní režii Mitchella Leisena, který s noirovým stylem a motivy příliš pracovat neuměl (No Man of Her Own je jeho jediným noirem), však v začátku nasazené tempo postupně upadá. Zmiňovaným mužským postavám chybí život a jejich motivacím a chování přesvědčivost - divák jen těžko pochopí, co Billovi na Helen/Patrice tolik učarovalo, že její tajemství nevyzradí ostatním, a stejně tak vypočítavosti Steva chybí ta pravá zákeřnost. Načasování jejich příchodů na scénu rovněž není zcela ideální a působí tak spíše jako deus ex machina - stejně jako veškeré pokusy o nečekané závěrečné vypointování (zhrzená milenka na scéně, dopis zemřelé matky). Retrospektivně vyprávěný příběh tak postupně ztrácí na naléhavosti - asi stejně rychle, jako se vytrácí technika voiceoveru, prostřednictvím níž jsme uváděni do děje.
Režie: Mitchell Leisen
Produkce: Richard Maibaum (Paramount Pictures)
Scénář: Sally Benson, Catherine Turney podle románu I Married a Dead Man Cornela Woolriche
Kamera: Daniel L. Fapp
Hudba: Hugo Friedhofer
Střih: Alma Macrorie
Výprava: Henry Bumstead, Hans Dreier
Hrají: Barbara Stanwyck, John Lund, Lyle Bettger, Richard Denning
Distribuce: Paramount Pictures
Premiéra: 3. května 1950
Odkazy
CSFD
IMDb
Allmovie
Žádné komentáře:
Okomentovat