William Luhr: Film Noir

Anglická verze recenze je dostupná zde / English version of the review is available here

V březnu vydaná kniha Williama Luhra je součástí edice nakladatelství Wiley-Blackwell nazvané New Approaches to Film Genre, která si klade za cíl obeznámit čtenáře se základními koncepty spojovanými se zavedenými filmovými žánry (dříve vyšly knihy o westernu, hororu, historickém filmu, náboženském filmu, válečném filmu, fantasy, romantické komedii a filmech se skupinovým protagonistou; aktuálně by měla jít do tisku novinka o muzikálu). Knižní řada se primárně zaměřuje na pedagogy a studenty, příznivce však jistě najde i mezi "prostými" filmovými fanoušky, pro které je film pouze koníčkem. 

Jako odrazový můstek Luhr volí Pojistku smrti (Double Indemnity, 1944), která mu v prvních kapitolách slouží jako prototypický film noir, na němž lze snadno demonstrovat základní rysy žánru (ano, pro Luhra je film noir samostatný žánr - třebaže velmi nejasně definovaný). Zabývá se například užitím voice-overu, významnou rolí hlediska a prostupováním zkaženosti do každodenního světa. Po obecném úvodu následuje historický přehled, v němž Luhr sleduje vývoj filmu noir od počátku 40. let až do současnosti. Roky 1940-41 autor považuje za noirovou prehistorii, jeho skutečný zrod datuje až do let 1944-45, kdy vznikají snímky jako Sbohem buď, lásko má (Murder, My Sweet, 1944), Pojistka smrti nebo Scarlet Street (1945). O tom, že se film noir (samozřejmě ještě ne pod tímto názvem) rychle dostal do obecného diváckého povědomí, svědčí existence několika parodií, z nichž tou nejznámější a nejpovedenější je komedie s Bobem Hopem Má oblíbená brunetka (My Favorite Brunette) z roku 1947. V pozdních 40. letech dochází k transformaci žánru a prim začínají hrát docu-noiry zaměřující se na práci policistů a tajných agentů. Po sérii barokních noirů z 50. let dochází k postupnému úpadku, který přeruší až revival neo-noiru v první polovině 70. let. Ten svým způsobem pokračuje až dodnes, protože, jak Luhr zmiňuje, film noir je možná nejplodnější a umělecky nejstálejší filmovou formou vzešlou z Hollywoodu.

Další kapitola obsahuje kritický přehled, v rámci nějž Luhr sleduje vývoj diskuzí o filmu noir od poloviny 40. let (studie Francouzů Nina Franka a Jeana-Pierre Chartiera), přes přelomovou monografii Raymonda Borda a Etienna Chaumetona z roku 1955, první angloamerické texty z let 70. (Paul Schrader, Raymond Durgnat), knižní publikace Fostera Hirsche a Franka Krutnika z 80. a 90. let až po nedávné příspěvky Jamese Naremora nebo Edwarda Dimendberga. Luhr zdůrazňuje heterogenitu filmu noir a mnohost jeho definic a dochází k závěru, že film noir lze definovat jen velmi obecně: jako skupinu filmů, která je hodně temná (stejně jako komedie jsou filmy, které jsou hodně vtipné). Žádný jiný charakteristický rys (ať už jím budeme myslet expresivní svícení, užití voice-overu nebo postavu femme fatale) totiž není vlastní všem filmům označovaným za noiry.

Dalších šest kapitol je věnováno analýzám konkrétních snímků: počáteční noirovou fázi zastupuje Sbohem buď, lásko má, jeho zlatá léta Pryč od minulosti (Out of the Past, 1947), přerod mezi klasickým noirem a neo-noirem Líbej mne až k smrti (Kiss Me Deadly, 1955), noirovou renesanci 70. let Dlouhé loučení (The Long Goodbye, 1973) a Čínská čtvrť (Chinatown, 1974) a vývojové tendence nedávné minulosti Sedm (Seven, 1995). Velkou předností knížky je, že se autor zdárně vyvaroval popisnosti - analýzy jsou velmi funkční, aniž by byly pro čtenáře znalé diskutovaných filmů úmorné či zdlouhavé. Luhr si vždy vytyčí několik kontextů, k nimž jednotlivé filmy vztahuje. Například v případě Dlouhého loučení Roberta Altmana se postupně zabývá důvody negativního kritického přijetí, proměnou Chandlerova Philipa Marlowea, žánrovou transformací a osobností scenáristky Leigh Brackett, která se ve 40. letech podílela na Hawksově Hlubokém spánku (The Big Sleep, 1946), formálními postupy a konečně vztahem ke klasickému filmu noir a konkrétně k snímkům bez postavy soukromého detektiva (protože Altmanův Marlowe má v mnoha směrech blíže k padlým protagonistům Pojistky smrti nebo Pryč od minulosti).

Samotný text je doplněn o rejstřík, seznam doporučené četby a 44 položek obrazového doprovodu.

Byla podobně koncipovaná knížka o filmu noir potřeba? Ne. Je dobře, že nakonec vznikla? Rozhodně ano. Tento zdánlivý paradox lze snadno vysvětlit. Luhrova knížka nevnáší do debat o noiru nic zásadního. Je ale ideálním textem pro ty, kteří se o filmu noir touží něco dozvědět a nevědí, kde začít. Čtivý jazyk, dobrá strukturace, autorova erudovanost a minimum chyb dělají z Film Noir: New Approaches to Film Genre jednoho z nejlepších průvodců po rozlehlém a stále se rozrůstajícím noirovém univerzu.

LUHR, William. Film Noir. Chichester : Wiley-Blackwell, 2012. 232 s. 

Knihu lze objednat na stránkách vydavatele. E-book je k dispozici zde.