USA, 1948, 82 min
Nočním městem pospíchá dvoumetrová postava v baloňáku. Za šoupavého zvuku nohy, kterou tahá za sebou a znepokojivé hudby Bronislau Kapera dojde do svého hotelového pokoje, vytáhne z šuplíku pistoli a přibalí ji do své cestovní tašky. Act of Violence.
Z temných uliček se společně s Joe Parksonem (Robert Ryan) přesouváme do slunného L.A, kde se nachází druhý hrdina tohoto příběhu Frank R. Enley (Van Heflin) - válečný hrdina, úspěšný podnikatel, majitel krasného domu, ženy a otec dvouletého syna.
Záhy se ukáže, že Joe nejel do L.A. nadarmo a hodlá svého starého kamaráda z války zabít. Frankova panika z nově nabytého stalkera vrcholí bezchybnou scénou, ve které se schovává doma ve tmě za zataženými závěsy. Ticho narušuje jen kapající kohoutek a šouravý zvuk Joea obcházejícího kolem domu. Divák, stejně jako Frankova žena, nic nechápe. Do čtvrt hodiny ale vše začne dávat smysl, minulost bude odhalena a béčková thrillerová zápletka se přetaví do hlubokého příběhu o lidském svědomí, cti a schopnosti žít se svou minulostí.
Jakkoliv je film námětem poplatný době, nesnaží se primárně kritizovat dopad války na životy lidí, jako spíš řešit morální dilemata a tíhu minulosti obecně. V Act of Violence se tak protínají Zinnemanova oblíbená témata minulá - válka, minulost (Seventh Cross, Search, Men) i budoucí - hrdinství, čest (High Noon, From Here to Eternity).
Původně měli být do hlavních rolí obsazeni lamači dívčích srdcí Gregory Peck a Humphrey Bogart (1). Nakonec, naštěstí, došlo na méně profláklé tváře se stejnou dávkou hereckého talentu. Dva metry Roberta Ryana v Zinnemanově podání vzbuzují neuvěřitelný respekt, Van Heflinova panika je zase podpořena expresivním svícením. Nebo spíš naopak - Frankovo psychické rozpoložení je vyjadřováno pomocí světelných kontrastů a prostředí, ve kterém se pohybuje.
Drama dvou mužů z opačných konců společenského žebříčku se proto v polovině přesune z přátelského sousedství do anonymních a prázdných ulic velkoměsta, kterými vyděšený Frank zoufale pobíhá. Nejprve ve snaze najít úkryt, později ve snaze ulevit svému svědomí (dokonalá tunelová scéna jako sonda do Frankovy mysli viz foto 1; výmluvný tunelový prostor použil rok poté i Carol Reed pro finále Třetího Muže). Scéna v kolejišti a houkání přijíždějícího vlaku je pak vrcholem Frankovy zoufalosti a zároveň předznamenáním westernového finále na nádraží (viz foto 2, 3). V rámci zachování rovnováhy natočí Zinneman o čtyří roky později western, který je v podstatě film-noir.
Na noir překvapivě ambivalentní charaktery drží divákovy sympatie uprostřed vzduchoprázdna a pozornost je tak zaměřena na příběh samotný. Nevyhnutelné rozuzlení, před kterým hlavní postava celý film utíká nakonec přijde, přesto je však děj prostřední části naprosto nepředvídatelný.
Kombinace typického vizuálu a exteriérů je neskutečně atmosferická a je velká škoda, že Robert Surtees nestál za kamerou noirových příběhů častěji. Orchestrální thrillerový soundtrack Bronislau Kapera umocňuje náladu a triviální příběh zahušťují vynikající vedlejší postavy, ať už je to Fredova žena Edith (You can't suffer all your life for one mistake), Joeova dívka Ann (You aren't gonna bring those men back), prostitutka za zenitem Pat (No law says you got to be happy) či nájemný vrah Johnny (Come on, sucker).
Zapomenutý klenot.
(1) Film Noir: An Encyclopedic Reference to the American Style
Z temných uliček se společně s Joe Parksonem (Robert Ryan) přesouváme do slunného L.A, kde se nachází druhý hrdina tohoto příběhu Frank R. Enley (Van Heflin) - válečný hrdina, úspěšný podnikatel, majitel krasného domu, ženy a otec dvouletého syna.
Záhy se ukáže, že Joe nejel do L.A. nadarmo a hodlá svého starého kamaráda z války zabít. Frankova panika z nově nabytého stalkera vrcholí bezchybnou scénou, ve které se schovává doma ve tmě za zataženými závěsy. Ticho narušuje jen kapající kohoutek a šouravý zvuk Joea obcházejícího kolem domu. Divák, stejně jako Frankova žena, nic nechápe. Do čtvrt hodiny ale vše začne dávat smysl, minulost bude odhalena a béčková thrillerová zápletka se přetaví do hlubokého příběhu o lidském svědomí, cti a schopnosti žít se svou minulostí.
Jakkoliv je film námětem poplatný době, nesnaží se primárně kritizovat dopad války na životy lidí, jako spíš řešit morální dilemata a tíhu minulosti obecně. V Act of Violence se tak protínají Zinnemanova oblíbená témata minulá - válka, minulost (Seventh Cross, Search, Men) i budoucí - hrdinství, čest (High Noon, From Here to Eternity).
Původně měli být do hlavních rolí obsazeni lamači dívčích srdcí Gregory Peck a Humphrey Bogart (1). Nakonec, naštěstí, došlo na méně profláklé tváře se stejnou dávkou hereckého talentu. Dva metry Roberta Ryana v Zinnemanově podání vzbuzují neuvěřitelný respekt, Van Heflinova panika je zase podpořena expresivním svícením. Nebo spíš naopak - Frankovo psychické rozpoložení je vyjadřováno pomocí světelných kontrastů a prostředí, ve kterém se pohybuje.
Drama dvou mužů z opačných konců společenského žebříčku se proto v polovině přesune z přátelského sousedství do anonymních a prázdných ulic velkoměsta, kterými vyděšený Frank zoufale pobíhá. Nejprve ve snaze najít úkryt, později ve snaze ulevit svému svědomí (dokonalá tunelová scéna jako sonda do Frankovy mysli viz foto 1; výmluvný tunelový prostor použil rok poté i Carol Reed pro finále Třetího Muže). Scéna v kolejišti a houkání přijíždějícího vlaku je pak vrcholem Frankovy zoufalosti a zároveň předznamenáním westernového finále na nádraží (viz foto 2, 3). V rámci zachování rovnováhy natočí Zinneman o čtyří roky později western, který je v podstatě film-noir.
Na noir překvapivě ambivalentní charaktery drží divákovy sympatie uprostřed vzduchoprázdna a pozornost je tak zaměřena na příběh samotný. Nevyhnutelné rozuzlení, před kterým hlavní postava celý film utíká nakonec přijde, přesto je však děj prostřední části naprosto nepředvídatelný.
Kombinace typického vizuálu a exteriérů je neskutečně atmosferická a je velká škoda, že Robert Surtees nestál za kamerou noirových příběhů častěji. Orchestrální thrillerový soundtrack Bronislau Kapera umocňuje náladu a triviální příběh zahušťují vynikající vedlejší postavy, ať už je to Fredova žena Edith (You can't suffer all your life for one mistake), Joeova dívka Ann (You aren't gonna bring those men back), prostitutka za zenitem Pat (No law says you got to be happy) či nájemný vrah Johnny (Come on, sucker).
Zapomenutý klenot.
(1) Film Noir: An Encyclopedic Reference to the American Style
Režie: Fred Zinnemann
Produkce: William H. Wright
Scénář: Robert L. Richards podle povídky Colliera Younga
Kamera: Robert Surtees
Hudba: Bronislau Kaper
Střih: Conrad A. Nervig
Hrají: Van Heflin, Robert Ryan, Janet Leigh, Mary Astor, Phyllis Thaxter, Berry Kroeger a další
Distribuce: Metro-Goldwyn-Mayer
Premiéra: 21. prosince 1948
Odkazy:
CSFD
IMDb
BTW jsem si před týdnem říkala, že změním topku kvůli Union Station a nakonec se mi tam stejně nevejde...
OdpovědětVymazatmám stáhnuto, zítra na to mrknu.
OdpovědětVymazatno, do noirové top 10 bych to neřadil (ta první polovina mi přijde dost standard), ale v od půlky je to příjemně nepředvídatelné a ten konec dost překvapivý.
OdpovědětVymazatPrvní půlka je takový Mys Hrůzy styl... Pro mě je to strašně silné tou bezvýchodností. K absolutní osobní dokonalosti mi chybí jen nějaká femme fatale (třeba místo toho válečného tématu :o)). Konec mě překvapil tím, že nepřekvapil, nebo jak to říct... prostě to skončilo tak jak muselo. Ale já jsem teď na Zinnemanna dost vysazená.
OdpovědětVymazatmě se líbilo, že v okamžiku, kdy se objeví Mary Astor a ti její kumpáni, tak se to posunuje úplně jinam a člověk si fakt nemůže být ničím jistý. jako vadilo mi, že si tím tvůrci ale vymysleli jak obejít to hlavní dilema obou postav - zabije ho ten pronásledovatel? dokáže pronásledovaný žít sám se sebou, pokud to přežije? to řešení je vlastně vychcané a srabácké... ale jo, líbilo se mi to hodně.
OdpovědětVymazatjinak prostě zase máš nějaký idol. jako každou chvíli, viď? :)
OdpovědětVymazatano, pakulu vystridal zimnnermann a mne se zase konecne libi nejake filmy :o)
OdpovědětVymazatjinak mi ten konec ale srabacky neprijde, prijde mi naopak dokonaly - SPOILER - Fred je donuceny okolnostmi (tim ze sinajal toho zabijaka) se rozhodnout co si tedy sam o sobe mysli a vyporadat se s tim... ve chvili, kdy tam johnny prijede si ocividne uvedomi, ze joe je v pravu a proto ma vetsi pravo na zivot. Navic je to tak dane od zacatku - prezit muze jen jeden z nich. konec SPOILERU
fred si to mohl usetrit a nechat se zabit rovnou, ne? :) takhle do toho akorat jeste zapletl toho hitmana, kteryho pak zabil. fred celou dobu vi, ze johnny si svou pomstu zaslouzi...
OdpovědětVymazatjenze na zacatku s tim nebyl vyrovnany a utikal pred tim (johnym, svym osudem, rikej tomu jak chces). Na konci - pote cim si prosel - se s tim smiril a konecne udelal spravnou vec.
OdpovědětVymazatspravnou vec? nechat nezaopatrenou zenu s ditetem, tomu rikas spravna vec? meli si kuci sednout k pivu a pokecat, ne nahanet se po meste...
OdpovědětVymazat