Noir na DVD

Stránky DVDBeaver zná asi každý, kdo někdy vyhledával informace o zahraničních DVD titulech. Jejich autoři mají film noir evidentně rádi, protože mu vyhradili speciální sekci. V přehledné tabulce nabízejí abecední seznam noirů vydaných na DVD doplněný o odkazy na recenze (pokud existují) a stránky Amazonu, kde si můžete titul rovnou zakoupit. Seznam není definitivní, autoři však slibují pravidelnou aktualizaci, takže se vyplatí stránky navštěvovat pravidelně. 

Seznamte se: Peter Blogdanovich

Peter Bogdanovich, slavný režisér, filmový kritik a milovník klasického Hollywoodu, začal psát vlastní blog, na kterém čtenářům představuje své oblíbené filmové tituly. Za necelý měsíc stihl nashromáždit přibližně desítku záznamů o filmech jako Casablanca, Setkáme se v St. Louis nebo Stage Door. Nás může obzvláště těšit fakt, že si vzpomněl i na dva filmy noir - Vysoko v horách Raoula Walshe a Pickup on South Street Samuela Fullera. Doufejme, že Bogdanovich ve svém úsilí nepoleví a i nadále nás bude pravidelně zásobovat zajímavými postřehy i historkami ze setkání s osobnostmi typu Johna Forda nebo Orsona Wellese (které mu všichni závidíme). 

Vrah ve mně (2010)

The Killer Inside Me
2010, USA, 109 min.

Rogue napsala boží článek na 25fps.

Nový snímek Michaela Winterbottoma je založen na stejnojmenné knize pulpového spisovatele Jima Thompsona, který patří mezi to nejlepší, co levné paperbacky kdy přinesly. Spisovatel, scenárista a alkoholik (jemuž česky vyšlo po jednom románu a povídce) je autorem více než třiceti děl, které se již několik desetiletí nedaří uspokojivě převést na stříbrné plátno. Osobitý vypravěčský styl (ich forma), buranská atmosféra maloměst amerického jihu, sex, násilí a narušené charaktery vytváří specifickou kombinaci odlišující ho od ostatní hard-boiled tvorby (Chandler a spol.) a činí potíže scenáristům i režisérům.

Thompsonovy příběhy svádí scenáristy ke zjednodušování, ignoraci ich formy resp. voiceoveru, redukci charakterů, vedlejších událostí a dobrým koncům. Režiséři se zase často nechávají unést jednotlivými silnými fragmenty a tvoří díla nevyváženě se potácející mezi žánry. Detektivní podstata příběhu, vypravěč ze záhrobí i prostředí svádí ke stylizaci příběhu do (neo)noirového hávu, vyšinutost hrdinů k psychologickým hrátkám a množství nekompromisních násilností k šokujícím scénám. 

Pokračování zde.

Režie: Michael Winterbottom

Scénář: John Curran podle románu Jima Thompsona

Kamera: Marcel Zyskind

Hudba: Melissa Parmenter

Střih: Mags Arnold

Hrají: Jessica Alba, Casey Affleck, Elias Koteas, Kate Hudson, Bill Pullman a další

Odkazy:

CSFD

IMDb

Allmovie

Macao (1952)

Macao
1952, USA, 81 min.

Macao mělo potenciál stát se volným pokračováním Podsvětí Šanghaje. Není vůbec těžké domyslet si, co Sternberga na látce lákalo: exotické prostředí (dnes už bývalé) portugalské kolonie a jeho multikulturní charakter; záměna identit; kriminální aktivity řízené mafiánským podsvětím; dvě nejednoznačné ženské postavy... Výsledek je však spíše nezajímavý a nevzrušivý. 

Příčinu můžeme hledat v produkční historii filmu. Producent Howard Hughes, v té době ovládající studio RKO, najal Sternberga, aby využil sex-appeal Jane Russellové a dopomohl jí k ještě hvězdnějšímu statusu (pravděpodobně očekával stejný výsledek jako u božské Marlene). Režisér však byl již léta za uměleckým zenitem, navíc se během natáčení projevila jeho konfliktní povaha. Poslední kapkou byla hádka s mužskou hvězdou snímku, Robertem Mitchumem, který byl pro studio jednoznačně cennější než dlouhá léta neaktivní tvůrce (naposledy se režijně podílel na velkofilmu Souboj na slunci z roku 1946). Sternberg byl před koncem natáčení vyhozen a nahradil jej Nicholas Ray, na začátku 50. let často najímaný pro podobné úkoly (viz jeho působení na noiru The Racket, jejž dotáčel za Johna Cromwella). Zdroje se většinou shodují na tom, že Ray přetočil většinu scén, těch Sternbergových zůstalo jen pár. Snímku to samozřejmě neprospělo - umělecký střet dvou výrazných osobností paradoxně zapříčinil, že Macao působí jako dílo anonyma bez osobitého rukopisu. 

Jen výjimečně máte pocit, že poznáváte záblesky Sternbergova citu pro atmosféru - například při noční honičce mezi rybářskými sítěmi, kterou můžeme označit za nejpůsobivější pasáž snímku. Zbytek je tak nějak bez nálady. Zatímco Mitchum a Bendix (obsazený proti typu) odvádějí svůj herecký standard, volba Russellové mi nepřijde nejšťastnější. Její sexualita je až příliš přímočará, pro její postavy je proto těžké uchovat si alespoň náznak tajemství. Gloria Grahame ze souboje vychází lépe, její postava má však příliš omezený prostor, a nestrhává tak na sebe takovou pozornost, jakou by si zasloužila. 

A tak je to s celým filmem. Velká jména ještě nedělají velký noir.

Režie: Josef von Sternberg; Nicholas Ray (neuveden v titulcích)

Produkce: Samuel Bischoff, Alex Gottlieb (RKO)

Scénář: Bernard C. Schoenfeld, Stanley Rubin; podle námětu Boba Williamse

Kamera: Harry J. Wild

Hudba: Anthony Collins

Výprava: Albert S. D'Agostino, Ralph Berger

Střih: Samuel E. Beetley, Robert Golden

V hlavních rolích: Jane Russell, Robert Mitchum, William Bendix, Thomas Gomez, Gloria Grahame a další

Distribuce: RKO

Premiéra: 30. dubna 1952

Odkazy

IMDB

Allmovie

CSFD

Film Noir of the Week

Podsvětí Šanghaje (1941)

The Shanghai Gesture 
USA, 1941, 99 min.

Sternbergův snímek Podsvětí Šanghaje vznikl podle skandální divadelní hry Johna Coltona z roku 1925. I přestože si produkční kodex vyžádal desítky úprav (prostředí nevěstince vystřídala herna, drogovou závislost nahradil hazard apod.), některé hrany se obrousit nepodařilo. Celý film tak působí dojmem opiového snu nebo spíše děsivé noční můry. Šanghaj má v ní podobu Babylonu, kde dochází nejen ke zmatení jazyků, ale i genderových stereotypů nebo rodinných svazků. 

Každý aspekt filmu upozorňuje na neskutečnost a artificiálnost světa, který je nám prezentován: studiové kulisy prozrazují svůj původ a ani v nejmenším se nesnaží o vytvoření iluze čínské metropole; podobně doktor Omar ztvárněný Victorem Maturem a mnoho dalších postav nejrůznějších národností (většinou v podání Američanů) působí nepatřičně a falešně. Matka Gin Sling (Ona Munson), majitelka herny, kde se odehrává většina příběhu, je jakoby ze zcela jiného světa - nejen kvůli extravagantním účesům, ale i "nadpozemskému" vystupování. 

Podobně vyumělkovaně působí chování a gesta dalších postav, stejně jako konstrukce vyprávění, kdy v závěru dojde k několika "šokujícím" odhalením. Snový rozměr podporuje kamera Paula Ivana, který mnoho scén halí do jemného mlžného oparu (vůbec práce s vizuální složkou dává vzpomenout jak na Sternbergovy vrcholné němé snímky, tak na spolupráci s Marlene Dietrich), a některé až surrealistické výjevy: například jedna scéna ukazuje dražbu mladých dívek v klecích zavěšených za okny kasina. 

Diváka, který se rozhodne dát Podsvětí Šanghaje šanci, čeká otázka, jak se k filmu postavit. Jestliže jej budeme brát jako Sternbergův pokus o zachycení orientální atmosféry, výsledek je jednoznačně neuspokojivý. Pokud se jej však rozhodneme vnímat jako příklad campu, úmyslně zviditelňujícího vlastní umělost a "přepálenost", můžeme se dobře bavit. 

Režie: Josef von Sternberg

Produkce: Arnold Pressburger (United Artists)

Scénář: Josef von Sternberg, Karl Voilmoeller, Geza Herczeg, Jules Furthman; podle hry Johna Coltona

Kamera: Paulo Ivano

Hudba: Richard Hageman

Výprava: Boris Leven

Střih: Sam Winston

V hlavních rolích: Gene Tierney, Walter Huston, Victor Mature, Ona Munson, Phyllis Brooks a další

Distribuce: United Artists

Premiéra: 26. prosince 1941

Odkazy

IMDB

Allmovie

CSFD

Images

Richard Schickel - Double Indemnity (BFI Classics)

V roce 1992 začal British Film Institute vydávat úspěšnou řadu útlých publikací věnovaných filmovým klasikám. Hned v první vlně došlo (vedle Fordova Přepadení nebo Wellesova Občana Kanea) i na zásadní noir Billyho Wildera - námi všemi milovanou Pojistku smrti. Pod sedmdesátistránkovou knížkou je podepsán Richard Schickel (1933), filmový kritik (dlouhá léta píšící pro časopis Time) a historik, autor desítek biografií a dokumentárních filmů o hollywoodských režisérech a hereckých hvězdách (jen namátkou: Cary Grant, Clint Eastwood, James Cagney, Vincente Minnelli, Elia Kazan). 

V knize se Schickel zaměřuje zejména na produkční historii filmu, kterou sleduje od publikace předlohy Jamese M. Caina v seriálové podobě v časopisu Liberty (1936), přes práci na scénáři, jenž je společným dílem Wildera a Raymonda Chandlera, až po samotné natáčení. Krátce se dotkne i námitek Breenova cenzurního úřadu či recepce snímku, který byl nominován na sedm Oscarů, nakonec však z předávání Cen Akademie vyšel naprázdno (Wilder se dočkal až o rok později s dramatem Ztracený víkend). 

Schickel se nepouští do žádných hlubokých analýz, je spíše historikem tradičního ražení: opírá se o již publikované životopisy Caina, Chandlera a Wildera, další cenné informace pak získal z rozhovoru se samotným režisérem, který se uskutečnil na jaře 1991. Výsledkem je faktograficky poměrně bohatá monografie, která se více než na postřehy o filmu samotném zaměřuje na lidi, kteří stáli za jeho vznikem (což není myšleno jako výtka). Dozvíte se tak o literárních začátcích Caina i Chandlera, o filmařské minulosti Wildera (a jeho komplikovaném vztahu k autorovi románů o P. Marloweovi), o předešlých rolích Freda MacMurrayho atd. Nejanalytičtější pasáž se týká srovnání filmu s předlohou. Schickel má v tomto ohledu jasno: Wilder a Chandler původní román "vylepšili", pročistili jeho dějovou linku a dodali jí psychologickou hloubku. 

Publikace je doplněna o závěrečné "titulky" (tedy filmografické údaje) a (skutečně stručnou) bibliografii. Text je obohacen o řadu fotografií, bohužel jejich kvalita je slabá, a tak dostatečně neodrážejí vizuální vytříbenost snímku. Schickelova kniha je důkazem autorových znalosti a zejména lásky k filmu, jejž označuje za nejvýznamnější ve Wilderově bohaté filmografii. Vzhledem ke svému zaměření je ideálním doplňkem k analytičtěji pojatým studiím otištěným například ve Film Noir Readeru 4 nebo sborníku Women in Film Noir.

SCHICKEL, Richard. Double Indemnity. London: British Film Institute, 1992. (dotisky 1993, 2006, 2008), 72 stran.