NOIR CITY 2014

12. ročník nejznámější noirové přehlídky na světě se ponese ve znamení mezinárodního noiru. Výběr amerických snímků odehrávajících se v exotických lokacích doplní filmy vzniklé například v Japonsku, Velké Británii nebo ve Francii. Eddie Muller označil program festivalu za dosud nejambicióznější v historii: "Mám podezření, že jeho celkový dopad změní přetrvávající etnocentrické předsudky mnoha lidí." A jaké filmy tedy budou od pátku 24. ledna do neděle 2. února 2014 v sanfranciském Castro Theatre promítány? 

pátek 24. ledna

Journey into Fear (1943)

Třetí muž (The Third Man, 1949)

sobota 25. ledna, odpoledne - Mexiko

Border Incident (1949)

En la palma de tu mano (1951)

Victimas del pecado (1951)

sobota 25. ledna, večer - nově restaurované snímky

Too Late for Tears (1949)

The Hitch-Hiker (1953)

neděle 26. ledna - Akira Kurosawa

Opilý anděl (Yoidore tenshi, 1948)

Toulavý pes (Nora inu, 1949)

pondělí 27. ledna - Německo

Vrahové mezi námi (Die Mörder sind unter uns, 1946)

Berlin Express (1948)

úterý 28. ledna - Španělsko a Norsko

Smrt cyklisty (Muerte de un ciclista, 1955)

Døden er et kjærtegn (1949)

středa 29. ledna - Velká Británie
It Always Rains on Sunday (1947)
Brightonský špalek (Brighton Rock, 1947)

čtvrtek 30. ledna - Argentina
No abras nunca esa puerta (1952)
Apenas un delincuente (1949)

pátek 31. ledna - Jižní Amerika
El vampiro negro (1953)
Mzda strachu (Le salaire de la peur, 1953)

sobota 1. února - Francie
Pépé le Moko (1937)
Taková hezká malá pláž (Une si jolie petite plage, 1949)
Nábřeží zlatníků (Quai des Orfévres, 1947)
Deux hommes dans Manhattan (1959)
Rvačka mezi muži (Du rififi chez les hommes, 1955)

neděle 2. února - Dálný východ podle Hollywoodu
Singapore (1947)
Podsvětí Šanghaje (The Shanghai Gesture, 1941)
Macao (1952)

Program opatřený krátkými anotacemi najdete na stránkách festivalu zde. Akreditace umožňující vstup na všechny projekce návštěvníky přijde na 120 dolarů. 

Pokud vám termín nevyhovuje, můžete si počkat na ozvěny přehlídky, které budou postupně probíhat v satelitních městech jako Washington, Chicago nebo Austin. Sledujte web Noir City kvůli dalším podrobnostem.

Podzimní Noir City

S drobným zpožděním vyšlo podzimní číslo čtvrtletníku Noir City. Převážná část z jeho 120 stran je věnována herci Danu Duryeovi, kterého můžete znát například z Langových mistrovských kousků Žena za výlohou a Scarlet Street nebo lehce nedoceněného Black Angel. V posledně jmenovaném se Duryea objevil po boku Petera Lorreho, jenž je předmětem dalšího textu z pera Stevea Kronenberga. Kromě stálých servisních rubrik (recenze, reportáže) časopis rovněž nabízí sérii článků připomínajících atentát na Johna Fitzgeralda Kennedyho, od kterého 22. listopadu uběhlo padesát let. Odběratelem Noir City se může stát každý, kdo přispěje noirové nadaci Eddieho Mullera alespoň dvaceti dolary. Více informací získáte zde.

P.S. V jednom z úvodních textů Noir City vydavatelé rovněž zveřejnili první tituly stejnojmenné přehlídky, která proběhne ve dnech 24. ledna - 2. února 2014 v San Franciscu. Názvy si zatím nechám pro sebe, ale 16 z celkového počtu 27 filmů bude promítáno s titulky, což znamená, že více než polovinu budou tvořit zahraniční noiry. Co myslíte, dojde i na Československo/Českou republiku?

Leave Her to Heaven

Leave Her to Heaven 
USA, 1945, 110 min.

 „Ze všech sedmi smrtelných hříchů je žárlivost ten nejsmrtelnější,“ říká vypravěč v úvodu retrospektivně vyprávěného příběhu o patologické žárlivosti, která nezná hranice. Žárlivosti, která zničí život dobráckého spisovatele, jenž v bláhovém rozmaru po krátkodobé známosti pojme za manželku Elektřiným komplexem poznamenanou dceru ze zámožné rodiny. Snímek režiséra „ženských filmů“ Johna M. Stahla je dnes považován za klíčový film noir 40. let (do svého programu jej v srpnu ostatně zařadil i první český noirový festival Noir Film Kokořín). Není sporu, že zářící technicolorové barvy jsou protikladem typicky kontrastního černobílého materiálu noirových filmů klasické fáze a prosluněné exteriéry panenské přírody stojí v opozici k potemnělým zadním uličkám noirové městské džungle. Co Stahlovo melodrama posunuje mezi noiry, je právě ona chorobná posedlost hlavní hrdinky nevinnou mužskou obětí, jíž od počátku ze zcela sobeckých pohnutek cíleně manipuluje. 

K nemalé radosti řady sběratelů se tento hollywoodský skvost v polovině května v Americe dočkal vydání na blu-rayi (bez regionálního omezení!). V limitované edici tří tisíc kusů se do distribuce dostal díky labelu Twilight Time, který na americký trh vstoupil na jaře roku 2011 s ambicemi každé druhé úterý v měsíci vydávat speciální edice „slavných filmů uplynulých let“, zejména 50. a 60., a výběrově i let 30. a 40. Za Twilight Time stojí dvojice zasloužilých filmových restaurátorů Brian Jamieson a Nick Redman, jenž je mj. spojován se sérií limitovaných edic soundtracků vydávaných 20th Century Fox. Samostatný soundtrack jako bonusový materiál je ostatně nedílnou součástí edic Twilight Time. Nejinak je tomu i v případě Leave Her to Heaven. U něj ovšem každý zbystří spíše u informace o bonusovém audiokomentáři filmového kritika Richarda Schickela a herce Darryla Hickmana. Prvotní nadšení však brzy vystřídají rozpaky nad nesouvislým přepínáním mezi evidentně odděleně pořízenými komentáři, který v Schickelově případě zprvu sestává z nijak zajímavé deskripce dění na plátně a v případě Hickmana z nesourodých střípků vzpomínek na kariéru dětského herce. Poté, co Schickelovi po půlhodině dojde dech, Hickman jakožto nynější učitel herectví komentář mění v jakýsi workshop herectví, v rámci něhož připomínkuje výkony herců na plátně, zejména Gene Tierney, na níž nevzpomíná zrovna s úctou. Pozornost rovněž věnuje práci technicolorového mága Leona Shamroye, komentář jeho kameramanské práce se však omezuje spíše jen na nadšené výkřiky než analytičtější postřehy. Větší váhu tak má booklet s původní esejí od Julie Kirgo. 

Článek byl původně publikován v Cinepuru č. 89. 

Režie: John M. Stahl
Produkce: William A. Bacher (Twentieth Century-Fox)
Scénář: Jo Swerling; podle románu Bena Amese Williamse
Kamera: Leon Shamroy
Hudba: Alfred Newman
Hrají: Gene Tierney, Cornel Wilde, Jeanne Crain, Vincent Price, Darryl Hickman, Ray Collins, Gene Lockhart ad.

Distribuce: Twentieth Century-Fox
Premiéra: 19. 12. 1945

Odkazy 
CSFD
IMDb

Obraz: 1080p HD, 1.33:1
Zvuk: anglický 1.0 DTS-HD MA
Titulky: anglické pro neslyšící
Distribuce: Twilight Time od 14. 5. 2013 (region free)
lze objednat zde

Tipy na noirové vánoční dárky

Od vánočních svátků nás dělí přibližně pět týdnů. Pokud dumáte, co svým blízkým nadělit, třeba vás inspiruje několik tipů, které jsme si pro vás připravili.

Noc a město

-> zpáteční letenka do San Francisca (dá se sehnat od 15 000 Kč) a akreditace na 12. ročník festivalu NOIR CITY. A pokud si to můžete dovolit a chcete být styloví, přihoďte ubytování v hotelu Prescott, kde má Noir City zvýhodněnou sazbu 155 dolarů za noc. It can't get any better than this!

Everyone Comes to Eddie's

-> Film Noir Foundation nabízí bohatou nabídku merchandisingu od kalendáře na rok 2014 přes trička, hrníčky a pleskačky (neboli placatky) až po výroční sborníky obsahující ty nejlepší texty z jejich oběžníku. Vybírejte a objednávejte zde.

Blu-rayem neurazíš

-> tady je několik tipů na regionálně nezakódované blu-ray disky: Scarlet Street, Panika v ulicích, Pošťák vždycky zvoní dvakrát, Pursued (skvělý noirový western), Niagara, Laura, A Double Life, Secret Beyond the Door 

Raději knihu!

-> publikacím o filmu noir letos s přehledem vévodí A Companion to Film Noir obsahující 29 studií od předních filmových historiků a teoretiků

-> již měsíc je v prodeji dotisk bohatě ilustrované knihy Noir Style Alaina Silvera a Jamese Ursiniho

-> atraktivně vypadá série World Film Locations s jednotlivými příspěvky o Los Angeles, San Franciscu nebo New Yorku; nejsem si jistý, jak velký prostor se v nich bude dostávat filmům noir, ale minimálně okrajově by v nich měly figurovat

-> biografie filmových tvůrců - zejména herců, hereček a režisérů - přibývají téměř každým dnem; my z FNB doporučujeme například první díl životopisu Barbary Stanwyck, na který jsme upozorňovali v minulém příspěvku

-> z komiksů určitě nepřehlédněte Blacksada a Criminal

Pro ženy a dívky

-> Bettie Page nabízí stylové oblečení a doplňky inspirované 50. lety; zboží zasílají i mimo USA

Interaktivní noir

-> výběr deseti nejlepších noirových videoher najdete na stránkách Dorkly; osobní zkušenost máme jen s právem ceněným L.A. Noire, který obsadil druhou příčku

Stuff that dreams are made of...

-> pokud chcete skutečně originální dárek (a zároveň si nemůžete dovolit originál), zvažte nákup repliky Maltézského sokola

Eso v rukávu

-> taky trpíte slabostí pro staré filmové plakáty? nakupovat či dražit je můžete na desítkách portálů; osobně mám nejraději eMoviePoster, jehož služby jsou skutečně bezkonkurenční

A jestli jste si stále nevybrali, zkuste se podívat sem. Nebo jste prostě vybíraví :)

Stanwyckománie

Přibližně před rokem a půl jsme vás informovali o publikaci Dona Callahana věnované životě a kariéře jedné z královen Hollywoodu, herečce Barbaře Stanwyck. Od té doby se ovšem "stanwyckovská" bibliografie zásadním způsobem rozšířila. Britský filmový institut zařadil do své ediční řady Film Stars stopadesátistránkovou knížku obsahující analýzy hereččiných klíčových filmových rolí a jejího hvězdného obrazu. Jako nebývale monumentální dílo se potom jeví životopis Barbary Stanwyck z pera Victorie Wilson, jehož první díl mapující roky 1907-1940 (na ploše přesahující 1 000 stran!) vydalo nakladatelství Simon & Schuster. A pokud by vám to stále bylo málo, podívejte se na aktuální příspěvek blogu Film Studies for Free, který nabízí dvě videa a odkazy na patnáct externích článků věnovaných této skvělé herečce.

Bezejmenné (2013)

Bezejmenné
ČR, 2013, 72 min.

Nerozlučná tvůrčí dvojice Milan Cyroň a Tomáš Uher - známá pod značkou Ovínění - přišla se svým dost možná nejvyspělejším a umělecky nejambicióznějším počinem, detektivním thrillerem Bezejmenné. Celovečerní snímek podle slov jednoho z autorů "vypráví o soukromém detektivovi Marku Tomsovi (neplést, prosím, s detektivem Martinem Tomsou ze stejnojmenného devadesátkového seriálu České televize), který je najat chladně půvabnou ženou, aby zjistil, je-li jí její manžel nevěrný. Ovšem jak už to tak bývá, případ se poněkud zkomplikuje, a to dosti nečekaným způsobem."

Po včerejší zlínské projekci mohu potvrdit, že některé dějové zvraty jsou skutečně nepředvídatelné a, jakkoliv to může znít nepravděpodobně, dávají vzpomenout například na Hitchcockovo Psycho. V dalších ohledech Bezejmenné vycházejí z tradice (noirové) detektivky. Na noir snímek odkazuje ikonograficky (detektiv s nepostradatelným kloboukem, barová zpěvačka, atraktivní žena, v níž lze spatřovat potenciální femme fatale, zločinci se sklony k násilí) a svou mrazivě zimní atmosférou, která dobře souzní s neradostným, bezútěšným tématem (které mi nepřísluší prozrazovat).

Film se natáčel v olomouckých, zlínských a přerovských lokacích. Tvůrcům se povedlo z každého města vybrat ta nejatmosféričtější místa, díky čemuž výsledek působí překvapivě jednotným dojmem. Ocenit je třeba i herecké výkony. Zdeňkovi Vévodovi se daří stylizovat do cynického a světem protřelého soukromého detektiva. Simona Vičarová je zpočátku dostatečně tajemná až enigmatická, aby později v plném světle ukázala svou pravou tvář. Jako ozvláštnění ve filmu funguje hudebně a textově zdařilá (ač interpretačně problematická) skladba "Neonové fráze" (viz předminulý příspěvek). Vzhledem k amatérským podmínkám vzniku je pochopitelné, že se tvůrci potýkali s technickými potížemi (zejména zvuk). Ty jim však ve světle řady pozitiv jistě rádi odpustíte.

Další příležitost zhlédnout Bezejmenné budete mít již ve středu 6. listopadu v Divadle na cucky v Olomouci. Nenechte si ji ujít.

Režie: Milan Cyroň, Tomáš Uher
Scénář: Milan Cyroň, Tomáš Uher
Kamera: Tomáš Uher
Střih: Milan Cyroň
V hlavních rolích: Simona Vičarová, Zdeněk Vévoda, Milan Cyroň, Lukáš Hodný, Oldřich Holubář a další

Premiéra: podzim 2013

Odkazy:
skladba Neonové fráze na YouTube

Festivaly, kam se podíváš

V rámci již tradiční brněnské přehlídky Visions of Light bude ve čtvrtek 7. listopadu odpromítán noir Josepha H. Lewise The Big Combo (1955). Zatímco my jsme se na kokořínském festivalu neodvážili přijít s trefným českým ekvivalentem původního názvu, v kině Art snímek uveden jako Velká kombinace. I další lákadla přehlídky stojí za pozornost. Jmenovitě bych upozornil na Stroheimovu Královnu Kelly (7. listopadu, 17.00), Sturgesův Hřích Harolda Diddlebocka (7. listopadu, 19.00) a skvělý mysteriózní thriller Otty Premingera Hledá se Bunny Lakeová (8. listopadu, 17.00). Kompletní program a další nezbytné informace najdete zde.

A když už jsme u spojení noiru a filmových festivalů, zaznačte si do diářů: 2. ročník přehlídky Noir Film Kokořín se uskuteční ve dnech 14.-17. srpna 2014. Sledujte Facebook NFK nebo náš blog pro další novinky.

Pozvánka na promítání filmu Bezejmenné

Tvůrčí skupina Ovínění zve na promítání svého nového detektivního thrilleru nazvaného Bezejmenné, které se uskuteční v sobotu 2. listopadu ve zlínském Garážbaru na Lesní čtvrti.

Snímek vypráví o soukromém detektivovi Marku Tomsovi, který je najat chladně půvabnou ženou, aby zjistil, je-li jí její manžel nevěrný. Ovšem jak už to tak bývá, případ se poněkud zkomplikuje, a to dosti nečekaným způsobem.

Titulní píseň z tohoto snímku, k níž text napsali sami režiséři filmu Milan Cyroň a Tomáš Uher, si můžete poslechnout zde:

Voice in the Wind (1944)

Voice in the Wind
USA, 1944, 85 min.

Film noir bývá často spojován s tvorbou exilových tvůrců, zejména těch původem z německy mluvící Evropy. Pod řadou klíčových noirů jsou podepsáni režiséři jako Fritz Lang, Robert Siodmak, Otto Preminger nebo Edgar G. Ulmer. Další exulanti působili v rolích scenáristů (Walter Reisch), kameramanů (Karl Freund, Franz Planer), hudebních skladatelů (Franz Waxman, Miklos Rozsa), výtvarníků (Hans Dreier, Rudi Feld) nebo herců (Peter Lorre, Steven Geray ad.). Voice in the Wind z roku 1944 je ovšem mírou zapojení exulantů výjimečný.

Snímek vznikl v nezávislé produkci Arthura Ripleyho a Rudolpha (Rudolfa) Montera. Druhý jmenovaný dříve působil v Praze jako producent a právník a po svém příchodu do USA se rovněž uplatnil jako agent. Scénář napsal Friedrich Torberg, rakousko-československý spisovatel s vazbami na řadu židovských emigrantů, mj. na Huga Haase. I v dalších funkcích se uplatnili tvůrci původem z Evropy - výtvarník Rudi Feld (v titulcích filmu nesprávně uveden jako Rudy Feld), kameraman Eugen Schüfftan, jenž byl najat jako technický poradce, či herci Francis (František) Lederer a Rudolf Myzet, oba narození v Čechách.

Podle údajů Amerického filmového institutu se snímek s rozpočtem odhadovaným na velmi skromných 50 000 dolarů natáčel pouhých jedenáct dní v Talisman Studios v Hollywoodu. Štáb údajně pracoval v takovém časovém a finančním presu, že si nemohl dovolit natáčet veškeré scény více než jednou. Naopak postprodukce byla časově náročná a vyžádala si téměř čtyři měsíce. Snímek měla původně distribuovat společnost Producers Releasing Corporation, ale nakonec se dostal do portfolia United Artists. (Důvody se různí: podle jedněch zdrojů PRC film odmítla, protože byl příliš "umělecký"; jinde jsem se dočetl, že United Artists jednoduše přišli s lepší nabídkou a zvítězili tak v konkurenčním boji.)

Na filmu ovšem nefascinuje pouze jeho produkční historie. Formálně i tematicky vybočuje ze soudobé hollywoodské produkce jednak příklonem k postupům typickým spíše pro evropský film (např. poetický realismus), jednak příběhem explicitně se zabývajícím osudem exulantů. Hlavním hrdinou je koncertní pianista Jan Volný (Francis Lederer), který navzdory zákazu zahraje Smetanovu Vltavu, čímž rozhněvá nacistické pohlaváry, kteří jej podrobí brutálnímu mučení. Volnému se sice podaří uniknout, stane se z něj ovšem zlomený muž, který si ani není schopen vybavit vlastní jméno. Jeho tragédie je dovršena na ostrově Guadalupe, kam se dostane spolu s dalšími utečenci. 

Film vytváří atmosféru klaustrofobičnosti a bezvýchodnosti za pomocí retrospektivního vyprávění a low-key svícení. Řada obrazových kompozic byla dokonce natolik temná, že si recenzent deníku New York Times postěžoval, že na mnoha místech musel "namáhat oči, aby vůbec viděl, co se na plátně děje." Tento bezútěšný a pesimistický snímek - v roce 1945 nominovaný na Oscary za hudbu a zvuk - dosud nevyšel na DVD ani jiném nosiči. Aktuálně jej však lze zhlédnout na YouTube. 

Režie: Arthur Ripley
Produkce: Arthur Ripley, Rudolph Monter (Arthur Ripley-Rudolph Monter Productions)
Scénář: Friedrich Torberg (jako Frederick Torberg), Arthur Ripley
Kamera: Dick Fryer
Výprava: Rudi Feld
Hudba: Michel Michelet
Střih: Holbrook N. Todd
V hlavních rolích: Francis Lederer, Sigrid Gurie, J. Edward Bromberg, J. Caroll Naish a další

Distribuce: United Artists
Premiéra: 10. března 1944

Odkazy
IMDB
CSFD
recenze v New York Times

Soutěž o román Mildred Pierceová

Na konci srpna jsme na našem Facebooku informovali o vydání českého překladu hard-boiled románu Jamese M. Caina Mildred Pierceová nakladatelstvím MOTTO. Nyní máte jedinečnou příležitost zasoutěžit si o 3 výtisky výtečné knihy, kterou do češtiny přeložila Květa Palowska.

Stačí, když do konce tohoto týdne, tzn.do neděle 6. 10. (včetně), na e-mail jana.bebarova@gmail.com pošlete váš tip na to, která žijící česká herečka by podle vás byla ideální představitelkou Mildred Pierceové, kdyby se točila česká adaptace.

Z došlých odpovědí vybereme 3 výherce, které odměníme knihou.

UPDATE: Knihu od nás dostávají Dagmar Dvořáčková, Petra Pejchová a Petr Nagy, kteří nás nejvíce zaujaly svými následujícími tipy: Tereza Kostková, Jitka Čvančarová a Vanda Hybnerová.

Výhercům gratulujeme a všem dalším děkujeme za účast a tipy. Těšíme se na vaše soutěžní příspěvky při další podobné příležitosti.

Spencer Selby: The Worldwide Film Noir Tradition

Kniha Spencera Selbyho The Worldwide Film Noir Tradition je ve své podstatě soubor seznamů. Autor si vytkl za cíl předložit dosud nejkompletnější noirovou filmografii zahrnující nejen kanonické filmy z USA, ale i dosud málo známé a diskutované tituly z jiných zemí. Hned na úvod Selby upozorňuje, že se nebude zabývat definicí filmu noir, což je jen jedno z mnoha kontroverzních rozhodnutí, s nimiž se v knize setkáme. Nikde se totiž nedočteme, podle jakého klíče byly filmy vlastně vybrány. Po dvoustránkovém úvodu následuje pouze několik (nekomentovaných) citátů z publikací jiných autorů a pak se jde přímo na věc.

Nejdelší seznam tvoří (nepřekvapivě) americké filmy noir. Zde je důležité zmínit, že Selby se omezuje pouze na klasické noirové období, které vymezuje léty 1940 a 1965. Celkem autor napočítal 796 klasických noirů. Z nich potom vyabstrahoval kánon 250 snímků, který v jedné z příloh dále zredukoval na 50 "mistrovských děl". V jedné z mála poznámek objasňujících Selbyho postoje se dočteme, že posuzování "noirovosti" jednotlivých snímků je otázkou "síly, míry a významu". (s. 18) To napovídá, že kategorii filmu noir vnímá jako rozvolněnou a nestálou - s pevným středem a nestabilními okraji.

Jaké filmy autor do přehledu amerických noirů vlastně zařazuje? Jeho výběr je nepochybně výrazně inkluzivní, tzn. že obsahuje řadu snímků, u nichž lze o začlenění do noirového cyklu výrazně pochybovat. Ukázat si to můžeme na příkladu Huga Haase. Selby uvádí nejen Pickup, Podivné okouzlení, Jinou ženu a Hit and Run ale i Dívku na mostě, Ženu bližního tvého, Návnadu a Zadrž ten úsvit. Zatímco u první čtveřice bych noirovou nálepku dokázal akceptovat, u té druhé bych vehementně oponoval. A podobně se to má s desítkami dalších filmů (namátkou V přístavu Elii Kazana, Invaze lupičů těl Dona Siegela nebo Men in War Anthonyho Manna). 

Na americký seznam navazují přehledy britského (338 filmů) a francouzského (177) noiru. Společnost jim pak dělá seznam filmů noir z dalších dvaceti sedmi zemí. Z Československa Selby vybral pouze tři tituly - Fričův 13. revír, Vávrův Krakatit a Blumenfeldovu Terezu. 

V přílohách najdeme ještě seznamy dvaceti šesti barevných noirů, vybraných předchůdců noirového cyklu (z let 1919-1939), 2x30 mistrovských děl z Británie a Francie a selektivní bibliografii. 

A co čekat od záznamů k jednotlivým filmům? Kromě názvu a roku uvedení do kin Selby uvádí zestručněné filmografické údaje (režie, scénář, kamera, hudba a několik jmen z obsazení), délku v minutách a jedno- až dvouvětou dějovou synopsi. 

Kniha je podle mě určena převážně noirovým maniakům, které neuspokojují existující (a svým záběrem skromnější) referenční přehledy. Rovněž si dokážu představit, že může dobře posloužit festivalovým dramaturgům. Za publikací sice stojí desítky let práce a tisíce zhlédnutých filmů, většině čtenářů to ale může být celkem jedno. Zvlášť, když prodejní cena na Amazonu aktuálně činí téměř 60 dolarů.

SELBY, Spencer. The Worldwide Film Noir Tradition. Ames : SINK Press, 2013. 320 stran.

Webové stránky autora (působí rovněž jako malíř a básník)

Noirová hádanka (19.)

Blacksad

Jestli se nepletu, o komiksu jsme zatím na noirovém blogu ještě nepsali a nejspíš by k tomu ani nedošlo, nebýt tipu Verči Zýkové. Tímto jí děkujeme! 

Jako pátý svazek edice Mistrovská díla evropského komiksu nakladatelství CREW vyšly čtyři příběhy drsného detektiva Blacksada. Komiks španělských autorů Juana Díaze Canalese a Juanja Guarnida je zřetelně inspirovaný americkou hard-boiled detektivkou a snad i jejími filmovými adaptacemi. Hlavní hrdina Blacksad, vymodelovaný po vzoru Philipa Marlowa či Sama Spada, se pohybuje v prohnilém prostředí poválečných Spojených států a řeší případy vražd či tajemných zmizení. Vyšetřování často ukazuje, že zločiny mají mnohem dalekosáhlejší implikace, než se původně zdálo, a nezřídka zasahují až do nejvyšších společenských kruhů. Současně se dotýkají závažných dobových problémů, jakými byla rasová segregace (příběh Národ ledu) nebo štvavý hon na sympatizanty komunistické ideologie (Rudá duše). 

Ačkoliv je komiks historicky zasazen do USA 50. let, jeho hrdiny nejsou lidé, nýbrž antropomorfizovaná zvířata. Vedle kocoura Blacksada se tak můžeme setkat s vlčáky a ohaři (často zosobňujícími policisty), plazi (slizké postavy pohybující se v podsvětí), ptáky, hrochy, nosorožci nebo kunou (Blacksadův sidekick Tejden). Příslušnost ke konkrétnímu zvířecímu druhu již při prvním setkání odhaluje jejich charakterové vlastnosti a předjímá vzorce chování. 

Návaznost na filmový noir můžeme spatřovat mimo jiné v detailní kresbě, která zdůrazňuje ikonografii 50. let (herny, hudební kluby, ošuntělé nájemní byty...) a podtrhuje celkovou temnou atmosféru, a častých retrospektivách, které se dostávají ke slovu zejména v závěru vyprávění, aby objasnily komplikované vztahy mezi postavami. 

Svazek kromě čtyř přibližně 55stránkových příběhů obsahuje i dvě komiksové miniatury, jejichž přítomnost sice neomráčí, ale minimálně potěší. Pokud se chcete dozvědět více (a navíc z pera povolanějšího člověka), doporučujeme recenzi publikovanou v časopise 25fps. A co vy? Máte tip na jiný "noirový komiks"?

A když už se věnujeme tak netradičnímu tématu, cítím jako svou povinnost upozornit na nové číslo elektronického magazínu Noir City, které se prostřednictvím několika textů věnuje právě spojení komiksu a filmu noir. Pokud chcete patřit k pravidelným odběratelům tohoto výjimečného periodika, stačí se zapsat do mailing listu Film Noir Foundation a přispět jednorázovou částkou 20 dolarů. Můžu vás ujistit, že tato skromná investice za to rozhodně stojí. Jako "návnadu" přikládám obsah aktuálního čísla.

Dům na 92. ulici

The House on 92nd Street
USA, 1945, 88 min.

Dům na 92. ulici byl původně připravován jako nízkorozpočtový film s Robertem Webbem jakožto debutujícím režisérem. Špionážní látka vycházející ze spisů FBI ovšem zaujala Henryho Hathawaye a ze snímku se rázem stal prestižnější projekt s rozpočtem jen těsně pod hranicí jednoho milionu dolarů. Příběh dvojitého agenta Billa Dietricha (William Eythe), který infiltruje německou špionážní skupinu operující na východním pobřeží USA, se stal jedním z prvních hollywoodských snímků ve velké míře uplatňujících dokumentaristické postupy.

Snímek z úvodní titulkové sekvence.

Zásadní vliv sehrála zpravodajská série March of Time připravovaná v letech 1935 až 1941 producentem Louisem de Rochemontem, jenž je rovněž podepsán pod Domem na 92. ulici. Hathawayův snímek využívá řadu postupů, které byly pro tuto sérii typické, a mísí je s technikami charakteristickými pro film noir. Do příběhu nás uvádí titulek upozorňující, že látka byla adaptována z autentických záznamů FBI (snímek údajně schválil sám Edgar J. Hoover). Pracovníci této agentury na snímku aktivně spolupracovali, když tvůrcům poskytli některé dokumentární záběry a sami ve filmu ztvárnili řadu vedlejších rolí. Výraznější úlohy sice byly svěřeny profesionálům, žádný z nich ovšem nebyl zavedenou hvězdou. Nejznámější tváře patří Lloydu Nolanovi (inspektor Briggs) a Leo G. Carrollovi (plukovník Hammersohn).

Identifikační divize FBI umístěná v budově D.C. Armory.

Agent FBI při práci.

Filmem nás provází hlas heterodiegetického vypravěče - tedy takového, který se přímo neúčastní zobrazeného děje a pouze jej reportážním způsobem komentuje. Film tak místy - a zejména pak v první čtvrthodině - skutečně připomíná zpravodajský týdeník. Štáb operoval v reálných lokacích v New Yorku a Washingtonu a některé scény snímal ze speciálních dodávek bez vědomí kolemjdoucích. Pro Dům na 92. ulici (a docu-noir obecně) je typická i absence romantické linie; místo toho se vyprávění plně soustředí na snahu amerických agentů rozprášit gang nebezpečných německých špionů. Představeny jsou typické vyšetřovací procedury včetně laboratorních testů, srovnávání otisků prstů apod. 

I přes zcela zřejmý příklon k dokumentarismu se však stále jedná o fikční film. Nejlépe je to vidět na pojetí německých špionů, kteří představují panoptikum výrazných, více či méně děsivých figurek. S takovou (stereo)typizací se samozřejmě setkáváme i v noirech klasičtějšího střihu (vzpomeňme na postavy Petera Lorreho a Elishy Cooka Jr. v Maltézském sokolovi a řadě dalších snímků). Ovšem i obrazová docu-stylizace je v závěrečných sekvencích "nabourávána" expresioničtějším způsobem snímání a film tak graduje podobným způsobem jako mnoho "studiových" noirů. 

Mezi německými špiony najdeme i dvě ženy (femme fatale?).

Dům na 92. ulici se dočkal velmi pozitivních recenzí, získal Oscara za nejlepší původní námět a inicioval celou vlnu semidokumentárních snímků. V produkci společnosti Twentieth Century-Fox vznikly filmy 13 Rue Madeleine (1947), Bumerang (Boomerang, 1947, oba produkoval Louis de Rochemont) a Volejte Northside 777 (Call Northside 777, 1948). Později do cyklu přispěli i Jules Dassin (zejm. Obnažené město), Anthony Mann nebo Joseph M. Newman (např. 711 Ocean Drive).

Na CSFD a jinde se objevují negativní ohlasy, kritizující Hathawaye a jeho domovské studio za agitační a propagandistický tón. Co jiného ale čekat od filmu, který byl připravován ještě za války? Vezměte na vědomí historické souvislosti a podívejte se na snímek jako na do jisté míry přelomový počin, kombinující hollywoodskou žánrovou kinematografii s technikami dokumentárního/zpravodajského filmu. Dům na 92. ulici je k dispozici na DVD s českými titulky.

Režie: Henry Hathaway
Produkce: Louis de Rochemont (Twentieth Century-Fox)
Scénář: Barre Lyndon, Charles G. Booth, John Monks
Kamera: Norbert Brodine
Hudba: David Buttolph
Výprava: Lyle Wheeler, Lewis Creber
Střih: Harmon Jones
V hlavních rolích: William Eythe, Lloyd Nolan, Signe Hasso, Gene Lockhart, Leo G. Carroll a další

Distribuce: Twentieth Century-Fox
Premiéra: 26. září 1945

Odkazy
IMDB
CSFD

Nightfall (1957)

Nightfall
USA, 1957, 79 min.

"You're the most wanted man I know." 

V těch několika málo textech, které byly o Nightfall napsány, se většinou můžete dočíst, kolik má tento snímek režiséra Jacquese Tourneura společného s jeho dřívějším a mnohem slavnějším noirem Pryč od minulosti (Out of the Past, 1947). Oba filmy například tematizují dualitu města a venkova, oba se zaměřují na hrdinu, který se - pronásledován minulostí - pokouší začít odznova, v novém městě a s novou identitou, a oba alespoň částečně využívají retrospektivní vyprávění, které ozřejmuje motivace postav.

Nightfall je ale v konečném důsledku přímočařejší a optimističtější film než jeho o deset let starší předchůdce. Lze to demonstrovat na pojetí postav, kterým chybí ambivalence a "nečitelnost" Jeffa Baileyho a Kathie Moffat. Po chvilkové nejistotě z úvodu se brzy ukazuje, že James Vanning Alda Raye i Marie Gardner v podání Anne Bancroft jsou morálně neposkvrněnými oběťmi náhodných okolností. Proti nim pak stojí dva bezskrupulózní, typově přesně obsazení zlosynové (zlodějové a vrazi) v podání Briana Keitha a Rudyho Bonda.

Aldo Ray a Anne Bancroft v ústředních rolích

Síla Nightfall ovšem spočívá jinde. Zápletka a vykreslení postav možná nepřekvapí, ale řešení dílčích situací rozhodně ano. Jacques Tourneur (za výrazné asistence kameramana Burnetta Guffeyho) například precizním způsobem využívá prostředí a již zmiňovaného kontrastu města a venkova, v tomto případě Los Angeles a sněhem pokryté krajiny státu Wyoming. Dramaticky velmi účinně jsou využity takové "rekvizity" jako ropné věže a fréza na sníh, které v sobě skrývají nečekaný smrtící potenciál. Originální je i začlenění módní přehlídky, která je nejen chytře využita v rámci zápletky, ale ještě navíc slouží jako výkladní skříň výtvorů předního hollywoodského kostyméra Jeana Louise.

Několik snímků ze závěrečné sekvence.

Po Temné pasáži (Dark Passage, 1947) se snímek Nightfall stal teprve druhou filmovou adaptací některého z románů Davida Goodise, klíčové osobnosti americké drsné školy. Dá se ovšem říci, že pomohl iniciovat obnovený zájem o jeho dílo, alespoň pokud můžeme soudit podle dalších filmových přepisů, které záhy následovaly. V červnu 1957, jen několik měsíců po Tourneurově díle, byl premiérován režijní debut Paula Wendkose The Burglar vycházející ze stejnojmenné Goodisovy předlohy a o tři roky později byl do kin uveden druhý celovečerní film Francoise Truffauta Střílejte na pianistu (Tirez sur le pianiste), adaptace románu Down There.

Nightfall vyšel na DVD v rámci druhého dílu kolekce Columbia Pictures Film Noir Classics.

Režie: Jacques Tourneur
Produkce: Ted Richmond (Copa Productions)
Scénář: Stirling Silliphant, podle románu Davida Goodise
Kamera: Burnett Guffey
Hudba: George Duning
Výprava: Ross Bellah
Střih: William A. Lyon
V hlavních rolích: Aldo Ray, Anne Bancroft, Brian Keith, Jocelyn Brando, James Gregory a další

Distribuce: Columbia Pictures
Premiéra: 23. ledna 1957

Odkazy
IMDB
CSFD
Noir of the Week

Noirová hádanka (18.)

Noir Film Kokořín: festivalová znělka

Soutěž o romány Raymonda Chandlera

Při příležitosti vydání Chandlerova románu Loučení s Lennoxem nakladatelstvím Mladá fronta koncem minulého měsíce jsme si pro vás připravili další soutěž. Tři z vás mohou získat po jednom výtisku, stačí jen správně odpovědět na následující otázku:

Který herec ztvárnil Phila Marlowa ve filmové adaptaci tohoto Chandlerova románu?

Ti z vás, kteří by raději audioknihu Chandlerova Hlubokého spánku od stejného nakladatele, nechť odpovídají na tuto otázku:

Kdo audioknihu Hluboký spánek namluvil?

Své odpovědi posílejte do pátku 23. 8. na e-mail jana.bebarova@gmail.com.

-------
Správné odpovědi: 1. Elliott Gould 2. Tomáš Hanák

VÝHERCI:
kniha Loučení s Lennoxem: Erika Štefanovová, Marek Vácha, Dušan Potůček
audiokniha Hluboký spánek: Michal Šmajda, Petr Kuběnský, Kateřina Rohošková

Gratulujeme!

Soutěž o dvoudenní akreditaci na NOIR FILM KOKOŘÍN

Pokud občas navštěvujete náš blog, případně jste jeho fanoušky na Facebooku, jistě už to víte. Ve dnech 21.-25. srpna se na hradě Kokořín a v jeho okolí uskuteční historicky první noirový festival v ČR. Protože nám na našich čtenářích záleží, domluvili jsme s pořadateli soutěž, díky níž může jeden z vás získat dvoudenní akreditaci na tuto unikátní akci (konkrétní dny, na které bude akreditace vypsána, si budete moci zvolit dle libosti). Rozhodli jsme se dokázat, že noir je fenomén bez pevně stanovených hranic, a tak zadání je možná trošku netradiční. Ale to by vás v žádném případě nemělo odradit - naopak!

Na email hain@25fps.cz do 31. července pošlete noirově naladěné haiku (zjednodušeně řečeno krátká báseň o třech verších a 17 slabikách; tradiční struktura je 5 - 7 - 5, více info zde). Tolik zadání, zbytek je na vás. 1. srpna z došlých odpovědí zvolíme tu podle nás nejzdařilejší a jejího autora či autorku zkontaktujeme s podrobnostmi o výhře. Hodně zdaru! 

Joan Crawford jako Mildred Pierce

UPDATE (1. srpna 2013): Vítězem soutěže se stává František Vondrák. K výhře gratulujeme a povedené haiku přikládáme pro potěšení ostatních.

Zapálím doutník

Jeho těžký dým vábí

Moji femme fatale

Noirová hádanka (17.)

The Glass Key (1942)

The Glass Key
USA, 1942, 85 min

Po Maltézském sokolovi a úspěšné kriminálně-komediální sérii The Thin Man s Myrnou Loy a Williamem Powellem je The Glass Key pravděpodobně nejznámější adaptací jednoho z literárních děl Dashiella Hammetta. Již v roce 1935 jeho stejnojmenný román zfilmoval Frank Tuttle s Georgem Raftem v hlavní roli (tato verze bohužel není příliš dostupná). O sedm let mladší verze v ústředních rolích představila hereckou dvojici Alan Ladd-Veronica Lake, která půl roku předtím slavila úspěch v noirové adaptaci Grahama Greenea Revolver na prodej (This Gun for Hire, 1942). Studio Paramount ji posléze znovu a naposled spojilo v roce 1946, pro změnu ve filmové adaptaci Raymonda Chandlera The Blue Dahlia.

Pro někoho mírně překombinovaný děj filmu s řadou vedlejších postav rozvíjejících spletenec vztahů a intrik má svoje kouzlo právě v ústředním duu Ladd-Lake. On ztvárňuje ledově klidného, šarmantního drsňáka Eda Beaumonta, který čestné chování vůči blízkému příteli staví nad vlastní milostné city. Ona křehkou krásku Janet Henry, která se nenechá odbýt a zarputile si jde za svým. A tak v momentě, kdy je Janetin bratr zavražděn a důkazy hrají proti Edovu parťákovi, politickému lídru Paulovi Madvigovi (Brian Donlevy), jejich cesty se opakovaně kříží a rozchází a naši protagonisté jen těžko hledají společnou řeč.

Vedle emancipovanosti Janet, dívky z prominentní rodiny významného senátora, zaujme především Edova morální nejednoznačnost - byť v příběhu figuruje jako kladná postava, ke spořádaným typům má daleko. Pro hard-boiled protagonistu typicky prohání každou sukni, kterou potká, a někdy přitom zachází až za hranice slušnosti - například když s přehnanou ostentativností přímo před očima jejího manžela svádí ženu zkrachovalého vydavatele novin Matthewse. Ten je vydírán místním gangsterem Varnou, aby ve svých novinách diskreditoval Madviga, který vystupuje proti jeho zájmům (Madvig podporuje razantní reformy senátora Henryho omezující gamblerství). Edovo nevybíravé chování nakonec vyústí v Matthewsovu sebevraždu, po níž navíc Ed neváhá zničit poslední vůli zemřelého.

Dalšími příklady Edovy amorálnosti jsou hojně citovaná scéna jeho přihlížení Varnově smrti (nechá jej uškrtit jeho vlastním nohsledem) a v neposlední řadě jeho závěrečné obětování Janet, na niž vydá zatykač, aby získal doznání domnělého vraha.

Ačkoli Alan Ladd neoplýval takovým sexappealem jako třeba Robert Mitchum, role charismatického milovníka, který (aniž by si to přiznal) se romanticky zamiluje do něžného "anděla", mu jde velmi přesvědčivě. Že je Ed atraktivní nejen pro ženské pohlaví lze vypozorovat na zmiňované postavě Vardova nohsleda Jeffa (výtečný noirový záporák William Bendix), v jehož vztahu k Edovi lze implicitně vyčíst homoerotickou vazbu.

Režie: Stuart Heisler
Produkce: B. G. DeSylva (Paramount)
Scénář: Jonathan Latimer; podle románu Dashiella Hammetta
Kamera: Theodor Sparkuhl
Hudba: Victor Young
Střih: Archie Marshek
Výprava: Haldane Douglas, Hans Dreier
V hlavních rolích: Veronica Lake, Alan Ladd, Brian Donlevy, William Bendix, Bonita Granville, Richard Denning

Distribuce: Paramount
Premiéra: 14. října 1942

Odkazy
CSFD
IMDb

Hurá na Kokořín!

Dva měsíce před zahájením prvního českého noirového festivalu je známo již 14 z 18 promítaných titulů. Ve středu 21. srpna večer na nádvoří hradu Kokořín celou akci zahájí projekce esenciálního noiru v režii Billyho Wildera Pojistka smrti (1944). Další adaptace amerických hard–boiled románů dostanou prostor v jim věnované samostatné sekci – můžete se těšit na Johna Garfielda a Lanu Turner v další adaptaci Jamese M. Caina Pošťák vždy zvoní dvakrát a Humphreyho Bogarta v klasikách Maltézský sokol (1941) a Hluboký spánek (1946) či ve speciální projekci Temné pasáže (1947), jež vznikla podle předlohy jiného autora hard-boiled detektivní školy Davida Goodise.

Pojistka smrti (1944)

Sekce "Ženský noir" uvede Premingerovu božskou Lauru (1944) s překrásnou Gene Tierney v roli tajemné krásky z obrazu, nepřekonatelnou Gildu (1946) se smyslnou tanečnicí Ritou Hayworth a Mildred Pierce (1945) s charismatickou podnikatelkou Joan Crawford v adaptaci hard-boiled románu Jamese M. Caina. Samostatná sekce bude věnována hollywoodské sexbombě Marilyn Monroe, která si v rané fázi kariéry zahrála v Hustonově Asfaltové džungli (1950), jíž festival zařadil do svého programu.

Specialitou budou české/československé noiry jako Fričův 13. revír (1946) s Danou Medřickou a Jaroslavem Marvanem v hlavních rolích, Brynychův koncentráčnický snímek ...a pátý jezdec je Strach (1964) a parodie detektivek s Philem Marlowem Mazaný Filip (2003) v režii Václava Marhoula, který na Kokořín osobně zavítá jako jeden z festivalových hostů (jména ostatních najdete zde).

Mazaný Filip (2003)

Pozdní fázi klasického noiru budou zastupovat dva barokní noirové skvosty The Big Combo (1955) s fantastickou kamerou Johna Altona, který bude jako jediný na festivalu promítán v půlnoční projekci, a apokalyptický Líbej mne až k smrti (1955), který noirovou přehlídku na Kokoříně v neděli 25. srpna odpoledne oficiálně zakončí.

Prodej akreditací zatím nebyl zahájen, ale organizátoři již doporučují zajistit si rezervaci ubytování, které můžete vybírat zde.

Další informace najdete na webových stránkách festivalu či na jeho Facebooku.

The Big Combo (1955)

The Big Combo
USA, 1955, 89 min.

"First is first and second is nobody."

Poslední záběr jednoho z vrcholných klasických noirů známe všichni. Obraz zamlženého prostranství před potemnělým hangárem s černými siluetami muže a ženy je notoricky známý (i Noir Film Kokořín jej začlenil do svého vizuálu), se zápletkou filmu samotného už je to však horší. Kolik z vás by ji dokázalo převyprávět? Osobně se přiznávám, že byť jsem ho už v minulosti viděla dvakrát, před třetí projekcí jsem marně tápala, o čem že vlastně je. Kromě výrazného vizuálu (John Alton) mi v paměti utkvělo spíše jen několik dílčích scén (kromě té finální třeba nezapomenutelné mučení naslouchátkem, němá poprava, implicitní orální sex a homosexuální zabijáci). A jsem ráda, že jsem si u třetí projekce dělala pečlivé poznámky, protože scénář Philipa Yordana (Johnny Guitar, Detektivní příběh, Tím hůř, když padnou) spletitostí a velkým množstvím epizodních postav opravdu nemá daleko k typickému chandlerovskému vyprávění.

Že The Big Combo vzniklo v pozdní fázi noirového cyklu, kdy všechny konvence a normy s ním spjaté byly vyhroceny, je patrné od začátku filmu - do děje vstupujeme zhruba někde uprostřed fabule, v době, kdy policejní poručík Leonard Diamond (Cornel Wilde) už půl roku sleduje gangsterského bosse Browna (Richard Conte s památně zbrklým frázováním) a jeho vášeň pro Brownovu milenku Susan Lowell (Wildeova manželka Jean Wallace) je v plném proudu. Tvůrci nám tak zapírají moment Diamondova milostného vzplanutí k Susan (pravda, za tu dobu jsme takových viděli už dost) a nenutí nás přihlížet jeho stalkingu platinové blondýnky ani pozorovat jeho spletité pátrání po usvědčujících důkazech Brownových ilegálních aktivit. Zavádí nás rovnou do finišujících dní zdlouhavého případu, jenž začne gradovat Susaniným pokusem o sebevraždu, na který naváže celý řetězec vražd a náhlých úmrtí (tady je opravdu potřeba poznámkový blok). Jedna po druhé, jak postupně přicházejí na scénu, epizodní a vedlejší postavy zase mizí - ať už je to padlý šéfkuchař Bettini (Ted de Corsia z Obnaženého města), bývalý lodní kapitán a nyní obchodník se starožitnostmi Dreyer, Diamondova "old flame" Rita, nedoslýchavý a pomstychtivý Brownův poskok McClure (Brian Donlevy) či zmiňovaní věrní Brownovi kumpáni  Fante (Lee Van Cleef) a Mingo (Earl Holliman), které pojí jasná homoerotická vazba. Nehledě k tomu, že hodnou dobu tápeme, kdo je a jakou roli v případu hraje Alicia, jejíž jméno vysílená Susan mumlá na nemocničním lůžku. A co s tím vším má společného Brownův obchodní partner Grazzi, kterého nikdy nespatříme?

Z hlediska typologie noirových postav se nelze nepozastavit nad padlým andělem Susan, osudovou ženou dvou ústředních protagonistů. Není to však skutečná femme fatale, byť je jasně definovatelná svojí sexualitou. Jako dívka z respektovaných společenských kruhů se Browna nechytila pro peníze a s nimi spojený luxus. Jejich vztah funguje na bázi čiré sexuální závislosti, což příkladně demonstruje ona scéna, v níž Brown rozrušenou Susan chlácholí orálním sexem (perverzní zvrhlost jejich vztahu značí i Brownovo urgentní přání, aby Susan chodila oblečena jen v panensky bílé). Tento moment dokládá, jak diskrétnost Lewisovy režie jde ruku v ruce s úsporným a přitom vysoce efektním stylem Johna Altona - jak Brownova hlava klesá za zády Jean Wallace dolů mimo záběr, kamera najíždí na detail jejího obličeje, v němž se zračí zřetelná rozkoš. To samé platí v případě subtilně znázorněné smrti Rity - nájemní zabijáci jdou do Diamondova bytu, kde, jak z předchozí scény víme, na policistu čeká Rita; po záběru na střílející muže ze samopalů do potemnělého bytu následuje pouze detail koberce, na který upadne oharek cigarety a posléze na něj klesne i ženina ruka, načež kamera přejede tmavou místností nahoru na okno, za nímž problikává neonový nápis Burlesque (patřící klubu, ve kterém Rita pracovala jako tanečnice).

The Big Combo je ukázkovým příkladem Lewisovy důmyslné práce s mizanscénou a vytříbené schopnosti inscenovat scénu do hloubky (v několika plánech). Stejně tak zosobňuje vrchol Altonova barokního stylu - The Big Combo je doslova nejtemnější ze všech noirů, v němž se více než se světlem pracuje právě s tmou. Mlžný opar, rozptýlené zadní světlo, kroužící světlo majáků a blikající neony jsou ve filmu neodlučně spjaty právě s prací Johna Altona.

Režie: Joseph H. Lewis
Produkce: Sidney Harmon (Security Pictures; Theodora Productions)
Scénář: Philip Yordan
Kamera: John Alton
Hudba: David Raksin
Výprava: Rudi Feld
Střih: Robert Eisen
V hlavních rolích: Cornel Wilde, Richard Conte, Jean Wallace, Brian Donlevy, Lee Van Cleef a další

Distribuce: Allied Artists
Premiéra: 13. února 1955

Odkazy
CSFD
IMDb
Allmovie

Těšte se na první český ryze noirový festival!

Noirový festival v Česku už není jen hudbou budoucnosti. Letos se všichni dočkáme! Vezměte si diáře a poznačte si v nich termín 21.-25. srpna 2013. Místo: Kokořín. Konání přehlídky filmů tak esenciálně spjatých s městem v poklidné přírodní rezervaci bude jistě zajímavým kontrastem. Je však třeba říct, že i noiroví hrdinové nezřídka z urbanistické džungle utíkali na venkov.

Od středy do neděle bude promítnuto celkem 18 filmů, z toho 15 klasických amerických noirů a pro ozvláštnění i tři české/československé. Jejich tituly se již brzy dozvíte z webových stránek festivalu, které budou v nejbližší době spuštěny.

Na Facebooku akce již organizátoři prozradili jména některých promítaných titulů, a to naprostých klasik jako Maltézský sokol (1941), Pojistka smrti, Laura (oba 1944) a Hluboký spánek (1946). Podle Humphreyho Bogarta a Gene Tierney budou dokonce pojmenovány dva promítací sály (v galerii Truhlárna a restauraci Pobuda). Třetím promítacím místem bude přímo nádvoří hradu Kokořín. Mezi jednotlivými projekčními místy bude návštěvníky festivalu kyvadlově dopravovat motorový vláček Kokořík (s kapacitou 36 osob). Takže vezměte své ratolesti a všechny přátele a známé a přijeďte na Kokořín! Budeme se na vás těšit.

O dalších podrobnostech spjatých s programem i organizací vás samozřejmě budeme včas informovat. 

Noirová hádanka (16.)

Hugo Haas se vrací do San Francisca

Po projekci Jiné ženy (The Other Woman) na letošním ročníku přehlídky Noir City bude v San Franciscu uveden další z Haasových amerických snímků, a sice Pickup (jenž byl na Noir City shodou okolností představen v loňském roce). Stane se tak v rámci čtrnáctidenního noirového maratonu v kině Roxie, který nese název I Wake Up Dreaming a odstartuje 10. května. Pickup se dostane na řadu v pátek 17. května, kdy utvoří dvojprogram s jiným snímkem s hereckou účastí Beverly Michaels, Wicked Woman. Kompletní program této sympatické akce najdete zde.

zdroj: http://cinematreasures.org

Historie Roxie Theater s aktuální kapacitou pouhých 238 míst se datuje až do roku 1912. Dnes se programově věnuje projekcím nezávislých, zahraničních a klasických snímků. Pokud se někdy vyskytnete v městě noiru zaslíbeném (= SF), vězte, že se Roxie nachází pouhé dva bloky od misie Dolores, kterou proslavilo Hitchcockovo Vertigo.

Líbej mne až k smrti (1955)

Kiss Me Deadly
USA, 1955, 107 min.

O Aldrichově slavné adaptaci populárního románu Mickeyho Spillanea se často píše jako o nukleárním či apokalyptickém noiru. Oba přívlastky jsou velice příhodné a to nejen kvůli námětu, jenž byl silně ovlivněn paranoiou kolem studené války, ale i kvůli pojetí postav a stylistickému ztvárnění, jež ve vztahu k předchozím noirovým snímkům zacházejí nebývale daleko. 

Hlavním hrdinou už není chandlerovský moderní rytíř s přísně nastavenými morálními zásadami, ale bezskrupulózní Mike Hammer (Ralph Meeker), jenž si očividně libuje v násilí a jehož praktiky jsou alespoň z části ospravedlnitelné pouze proto, že lidé kolem něj jsou snad ještě amorálnější než on sám.  To platí nejen pro tajemného arcizločince doktora Soberina (Albert Dekker), který má zvláštní oblibu v enigmatickém vyjadřování, jeho zákeřnou pomocnici Gabrielle/Lily (Gaby Rodgers), ale i pro řadu vedlejších a epizodních figurek (například lékař v márnici). Morální rovnováhu zobrazeného světa se alespoň částečně pokoušejí vyvážit Hammerova sekretářka a milenka Velda (Maxine Cooper) a jeho nejbližší přítel, automechanik Nick  (Nick Dennis). Během pátrání po "velkém čemsi" (the great whatsit) se však oba dostávají do bezprostředního ohrožení a Nick nakonec za svou loajalitu Mikeovi zaplatí životem.

otevření "velkého čehosi" stojí na počátku nukleární apokalypsy

Co se formálních postupů týče, Aldrich a jeho spolupracovníci (zejm. scenárista A. I. Bezzerides) se rozhodli vynechat obligátní voiceover a flashbackovou strukturu a místo toho vyprávění ženou nezadržitelným tempem stále vpřed. Na úrovni stylu pracují s množstvím rakurzů, vychýlených či hloubkových kompozic, nočních scén nebo nezvyklých ruchů (otevírání tajemného kufříku), jež všechny posilují celkový dojem neklidu, zmaru a bezvýchodnosti. (Zájemce odkazuji na studii Alaina Silvera v prvním Film Noir Readeru, kde je styl podroben detailní analýze,  viz str. 208-235.) 

již úvodní titulky divákovi naznačují, že svět
v Líbej mne až k smrti je obrácený vzhůru nohama

Bizarnost a surreálnost světa v Líbej mne až k smrti podtrhují četné aluze: v dialozích se odkazuje mimo jiné na Pandoru, Lotovu ženu nebo Kerbera; zásadní narativní posun je zprostředkován skrze báseň "Remember" prerafaelitské básnířky Christiny Rossetti; opakovaně je ve snímku diegeticky užita vážná hudba a opera; a celý Hammerův quest v sobě nese ozvuky artušovského hledání svatého grálu. Toto spojení tzv. vysokého (opera, klasická hudba, poezie, biblické odkazy) s nízkým (pulpová předloha, důraz na "primitivismus" hlavního hrdiny, propojení sexu a násilí) má za výsledek jeden z nejpozoruhodnějších filmů noir vůbec, jenž ovlivnil řadu pozdějších tvůrců v USA i jinde (Jean-Luc Godard, Quentin Tarantino) a dnes bývá považován za jeden z překlenovacích stupňů mezi klasickým noirem a neo-noirem.

Režie: Robert Aldrich

Produkce: Robert Aldrich, Victor Saville (Parklane Productions)

Scénář: A.I. Bezzerides, podle románu Mickeyho Spillanea

Kamera: Ernest Laszlo

Hudba: Frank DeVol

Výprava: William Glasgow

Střih: Michael Luciano

V hlavních rolích: Ralph Meeker, Albert Dekker, Paul Stewart, Maxine Cooper, Gaby Rodgers, Nick Dennis a další

Distribuce: United Artists

Premiéra: 18. května 1955

Odkazy

IMDB

CSFD

Allmovie