USA, 1941, 88 min.
V nedávno vydané knize Music in the Shadows se její autorka Sheri Chinen Biesen, profesorka filmu z Rowan University v americkém státě New Jersey, zabývá nečekanými průniky mezi muzikálem a filmem noir. Jedním z nejlepších příkladů takových žánrových hybridů je snímek společnosti Warner Bros. Blues in the Night uvedený do kin v druhé polovině roku 1941, tedy přibližně ve stejné době jako například Maltézský sokol (The Maltese Falcon).
Snímek Anatola Litvaka (např. Out of the Fog nebo The Long Night) v sobě spojuje vlivy německého expresionismu, s nímž režisér přišel do styku v průběhu 20. let, a americké gangsterky a zákulisních muzikálů, kterými byli Warneři proslulí jen o pár let dříve. Film funkčně kombinuje syžet o jazzové kapele, která prahne po úspěchu, s kriminální zápletkou a vyhroceným vizuálním stylem, na hony vzdáleným tradičním nablýskaným muzikálům. Filmaři používají kontrastní svícení, nečekané úhly kamery, odrazy v zrcadlech nebo deštěm smáčených chodnících, rychlou montáž atp., tedy postupy, které ve stejné době pomáhaly formulovat noirový styl.
Blues in the Night tak jako jeden z prvních filmů dekonstruuje muzikálové konvence, když celý žánr zbavuje jeho lesku, podrývá jeho neproblematický pohled na romantickou lásku, poukazuje na destruktivní sílu slávy a uvádí na scénu znepokojivá témata a motivy, jakými jsou šílenství, smrt dítěte, sebevražda a vražda. Následující snímky ze 40. let včetně mnoha filmů noir z Blues in the Night výrazně čerpají, když rovněž zločin, sex a dusnou atmosféru nejistoty spojují s jazzovou hudbou a prostředím bluesových klubů a zakouřených barů.
Mezi nejpozoruhodnější scény ve filmu patří ta odehrávající se ve vězeňské cele. Hlavní hrdinové, kteří byli zatčeni za vyprovokování rvačky, se stávají svědky působivého momentu, kdy jejich černošští spoluvězni začnou procítěně zpívat bluesovou melodii (obrázky níže). Právě v té chvíli se (bílí) hudebníci v čele s Jiggerem (Richard Whorf) rozhodují, že budou hrát ryzí hudbu, která se stanem "hlasem reality". Jazz je jimi vnímán jako umělecká forma sloužící k vyjádření niterných pocitů a tepu života.
Na Blues in the Night se podílela celá řada zajímavých osobností: vedle režiséra Litvaka se jednalo o producenta Hala Wallise, scenáristu Roberta Rossena, kameramana Ernesta Hallera, pozdějšího režiséra Eliu Kazana, který poskytl námět v podobě divadelní hry a sám se ve filmu objevil jako herec ve výrazné roli, či Dona Siegela, který je autorem inovativních montážních sekvencí.
Blues in the Night bylo již v době své premiéry vnímáno jako velmi atypický muzikál. Bohužel kvůli absenci velkých hvězd a smolnému načasování premiéry – v New Yorku byl film uveden jen pár dní po útoku na Pearl Harbor – se nedočkal takové pozornosti, kterou by si zasluhoval. Dnes nám však nic nebrání, abychom jeho kvality náležitě (d)ocenili.
Režie: Anatole Litvak
Produkce: Hal B. Wallis, Henry Blanke (Warner Bros.)
Scénář: Robert Rossen, podle hry Edwina Gilberta a Elii Kazana
Kamera: Ernest Haller
Hudba: Heinz Roemheld
Střih: Owen Marks
Výprava: Max Parker
V hlavních rolích: Priscilla Lane, Betty Field, Richard Whorf, Lloyd Nolan, Jack Carson, Elia Kazan a další
Distribuce: Warner Bros.
Premiéra: 15. listopadu 1941, 11. prosince 1941 (New York)
Odkazy
