Prokletí nepláčou (1950)

The Damned Don't Cry

USA, 1950, 103 min.

I pět let po uvedení Mildred Pierce do kin studio Warner Bros. vytrvale čerpalo z popularity tohoto snímku a přivádělo na svět jeho méně či více povedené klony. Prokletí nepláčou na slavnou adaptaci románu Jamese M. Caina odkazují obsazením Joan Crawford do hlavní ženské role, retrospektivní strukturou vyprávění i kombinací kriminální zápletky s příběhem o společenském vzestupu. 

Crawford ve filmu ztvárňuje ženu v domácnosti, která se po tragické smrti syna rozhodne odejít od manžela a zajistit pro sebe materiální blahobyt, o kterém do té doby pouze snila. Během této snahy se ale zaplete s nesprávnými lidmi, což má neblahé následky nejen pro ni, ale i pro lidi kolem - zejména pro nevinného a dobromyslného účetního Martina Blackforda (Kent Smith), který na její popud začne pracovat pro gangstery. Vše vyvrcholí vraždou, která - protože jde o retrospektivně vyprávěný snímek - celý syžet uvede do pohybu.

obr. 1

Film je jednoznačně koncipovaný jako hvězdný vehikl pro Joan Crawford, která je centrálním bodem zápletky i hlavní atrakcí většiny záběrů. V průběhu filmu vystřídá několik okouzlujících kostýmů a její obličej dominuje nespočtu detailních pohledů (obr. 2 a 3). Zároveň si však můžeme klást otázku, jestli herečka nebyla na podobný typ rolí již příliš stará. Jak píše Stephen Harvey, "Crawford, která v té době již překročila čtyřicítku, není nikdy zcela věrohodná jako manekýna, jejíž laciný půvab si vysluhuje obdivné hvízdání od otupělých obchodníků. Tento nesoulad je ještě výraznější během jejího vášnivého románku s mnohem mladším Stevem Cochranem; scénář je napsán a zrežírován tak, jako by mezi nimi žádný věkový rozdíl ani nebyl /Crawford byla starší o jedenáct let/." (1)

obr. 2

obr. 3

Snímek Prokletí nepláčou je podle mě nejzáživnější ve své první polovině, kdy postava Joan Crawford prochází dramatickou proměnou, ztrácí veškeré okolky a proniká do zkaženého světa zločinu a podrazů. Její postava se mění i vizuálně - z nevzrušivé šedé myšky (obr. 4) ve svůdnou koketu obklopenou leskem a luxusem (obr. 5 až 7). Jistou paralelu vidím mezi touto narativní trajektorií a hollywoodským hvězdným systémem, který u svých hereček rovněž usiloval o vytvoření specifického hvězdného obrazu založeného na glamouru a spojení s drahými předměty. Výmluvná je také scéna, v níž hlavní postava odhazuje své občanské jméno Ethel Whitehead a začne si říkat Lorna Hansen Forbes - protože nové jméno lépe odráží dosažený společenský status. (Sama Joan Crawford se narodila jako Lucille Fay LeSueur, takže tento motiv jí musel být důvěrně známý.)

obr. 4

obr. 5

obr. 6

obr. 7

obr. 8 Společenský vzestup hlavní postavy ilustruje i kontrast prostředí - krajiny s ropnými věžemi, připomínající její původ...

obr. 9 ...a honosných soukromých sídel nebo vybraných klubů a restaurací, ve kterých najde zalíbení.

Film nakonec nedosahuje působivosti svého modelu, ač se o to tvůrci všemožně pokoušejí. Jestliže však Prokletí nepláčou selhávají jako seriózní hollywoodské melodrama po vzoru Mildred Pierce, mají pro mnoho fanoušků a fanynek nepopiratelnou hodnotu jako příklad campu, tedy estetické kategorie založené na přemrštěnosti a distanci od toho, co vnímáme jako realistické a přirozené. Přehnaná typizace postav, přepjaté herecké výkony i nepravděpodobné zvraty v zápletce nasvědčují, že právě toto by mohla být ta "správná" čtecí strategie.

(1) HARVEY, Stephen, Joan Crawford, New York: Pyramid Communications, 1974, s. 109.

Režie: Vincent Sherman

Produkce: Jerry Wald (Warner Bros.)

Scénář: Harold Medford, Jerome Weidman

Kamera: Ted McCord

Hudba: Daniele Amfitheatrof

Výprava: Robert Haas

Střih: Rudi Fehr

V hlavních rolích: Joan Crawford, David Brian, Steve Cochran, Kent Smith, Hugh Sanders a další

Distribuce: Warner Bros.

Premiéra: 13. května 1950

Na DVD s českou podporou vydal MagicBox 7. října 2009.

Odkazy
IMDb
CSFD
Allmovie