Murder Is My Beat
USA, 1955, 77 min.
Deset let po Objížďce (Detour) a o poznání méně věhlasné Strange Illusion (oba 1945) natočil olomoucký rodák Edgar G. Ulmer film noir Murder Is My Beat, který se svým způsobem odvolává k tradici americké drsné školy. Původní scénář britského autora a producenta Aubreyho Wisberga začíná in medias res: notně pobitý policista Ray Patrick (Paul Langton) se nachází v hotelovém pokoji, kde jej před okamžikem zanechala tajemná barová zpěvačka Eden Lane (Barbara Payton) podezřelá z vraždy. Ray dostal případ brutálně zabitého muže (nalezeného s hlavou v ohništi) na starosti, ale brzy propadl kouzlu blonďaté krásky a rozhodl se porušit pár předpisů, aby jí dal možnost očistit své jméno. Nyní je však Eden v tahu a je to naopak Ray, kdo se dostává do problémů: v hotelu jej totiž vypátral jeho nadřízený, vždy zásadový kapitán Rawley (Robert Shayne)...
Film disponuje vtahujícím vyprávěním, k čemuž přispívá Rayův voice-over a rozsáhlá retrospektiva, kterou doprovází. Celý zamotaný případ je prezentován jako quest, kdy jen postupné skládání jednotlivých indicií vede k finálnímu rozuzlení. Kolem postavy Eden tvůrci chytře vytvářejí dojem nejednoznačnosti, takže si dlouho nemůžeme být jisti, zda je skutečně vražedkyní, nebo jen další obětí někoho dalšího.
Technické zpracování odpovídá kategorii produkce a v lecčem připomene podobně nedokonalou (ale vždy podmanivou) Objížďku. Murder Is My Beat nicméně postrádá naléhavost a existenciální podtext Ulmerova slavnějšího noiru, což vrcholí v (i na hollywoodské poměry) přepáleném happy endu.
Paul Langton jako Ray je přijatelný, i když se nemůže pochlubit charismatem srovnatelným s největšími noirovými hvězdami. Lépe si v roli Eden vede Barbara Payton, kterou vedle práce pro film (další noiry Trapped /1949/ a Kiss Tomorrow Goodbye /1950/) proslavily i bouřlivé aféry s řadou hollywoodských osobností (mj. s Tomem Nealem z Objížďky) a dlouhodobé potíže s alkoholem a drogami. Bohužel účinkováním v Murder Is My Beat její kariéra de facto skončila. V dalších letech se potýkala s mnoha osobními a zdravotními problémy a v roce 1967 zemřela na selhání srdce a jater. Ještě předtím stihla autorizovat svoje memoáry pod názvem I Am Not Ashamed. Ve vedlejších rolích můžete narazit na několik povědomých tváří. Mě nejvíce potěšil Anthony Jochim z Haasovy Dívky na mostě (The Girl on the Bridge, 1951).
Film malé společnosti Masthead Productions, založené Wisbergem a Ulmerem, vznikl ve stejném roce jako Líbej mne až k smrti (Kiss Me Deadly, 1955) a přestože - na rozdíl od Aldrichova apokalyptického noiru - nejde o žádné veledílo, noiroví fanoušci by mohli být spokojeni.
Režie: Edgar G. Ulmer
Produkce: Aubrey Wisberg (Masthead Productions)
Scénář: Aubrey Wisberg
Kamera: Harold E. Wellman
Hudba: Albert Glasser
Střih: Fred R. Feitshans Jr.
Výprava: James W. Sullivan
Hrají: Paul Langton, Barbara Payton, Robert Shayne, Selena Royle, Roy Gordon a další
Distribuce: Allied Artists
Premiéra: 27. února 1955
