My Name Is Julia Ross (1945)

My Name Is Julia Ross (1945)

1945, USA, 65 min.

Miluju krátké, úsporné a svižně ubíhající filmy, kde není nic navíc. My Name is Julia Ross je přesně ten případ. Známý béčkař Joseph H. Lewis (klasika Gun Crazy nebo Mejlou zmiňovaná A Lady Without Passport) mě začíná poslední dobou velmi zajímat. Jednak kvůli zmiňované svižnosti, ale také lehkosti a vizuální nápaditosti jeho filmů. I s minimálním rozpočtem natočil spoustu příjemných noirovou poetikou ovlivněných snímků, na které se moc příjemně kouká.

Zápletka Julie připomene Hitchovu Mrtvou a živou nebo Cukorovy Plynové lampy. Hlavní hrdinka se přihlásí na inzerované místo sekretářky. Je ovšem omámena a převezena z Londýna do přímořského sídla, kde zjistí, že ji vypečená rodina vydává za choť vyšinutého mladého muže, který svou pravou manželku zavraždil. Matinka spolu se synáčkem nyní chtějí naši hrdinku přinutit k sebevraždě, čímž by se jejich problém s chybějící ženou samozřejmě vyřešil. Julia Ross se ovšem nevzdává snadno.

Většina filmu představuje sérii hrdinčiných neúspěšných pokusů o útěk ze spárů vražedné famílie. S potěšením sledujete rafinovanost na obou stranách. Hrdinka je totiž mazaná (což poněkud kontrastuje s její úvodní zbrklosti, s kterou přijala pochybnou pracovní nabídku), ale matka se synem mají taky pod čepicí.

Obsazení není hvězdné, ale rozhodně je šťastné: Nina Foch v hlavní roli není typická krasavice, ale sympatie si u vás získá velmi rychle. Nemůžu si pomoct, ale hodně mi připomíná Adinu Mandlovou. Dame May Whitty (známá z Hitchcockova Zmizení staré dámy či Podezření) jako nekalé pikle kující matinka je skvostná, přesný a od pohledu nebezpečný je i její filmový syn George Macready. A šlehačkou na dortu je sám pan režisér, který si i při zmíněném omezeném rozpočtu dokázal vyhrát s gotickou vizuální podobou filmu. Dům, ve kterém je hrdinka vězněna a přiváděna k šílenství, má tu správnou tajuplnou atmosféru, prohání se v něm černá kočka, ve zdech se nacházejí tajné chodby a stíny zdůrazňují hrdinčino rozpoložení i ohrožení.

Dost plků. Koukejte si Julii Ross sehnat a pustit. Mimochodem v roce 1987 natočil Arthur Penn remake pod názvem Dead of Winter, česky uvedeno jako Smrtící dech zimy. Slibuju, že ho zkouknu a dám vědět, jak moc špatné to je. :)

Režie: Joseph H. Lewis

Produkce: Wallace MacDonald

Scénář: Muriel Roy Bolton podle románu Anthonyho Gilberta

Kamera: Burnett Guffey

Střih: Henry Batista

Hrají: Nina Foch, Dame May Whitty, George Macready a další

Distribuce: Paramount Pictures

Premiéra: 8. listopadu 1945

Odkazy:

IMDB

ČSFD

Union Station (1950)

Union Station (1950)

1950, USA, 80 min.

Příběh je prostý: mladá dívka (Nancy Olson) si všimne dvou podezřelých cestujících nastupujících do jejího vlaku, jeden z nich má dokonce zbraň. Oznámí to průvodčímu, který upozorní policejní stanici na nádraží Union station v Chicagu. Zkušený drážní policista (William Holden – ve stejném roce se potkal s Olsonovou v klasickém Sunset Boulevardu) její hlášení nejprve bere na lehkou váhu, ale ukáže se, že podezřelí muži jsou zapleteni v únosu slepé dívky a požadují od jejího otce výkupné. Víc by bylo škoda prozrazovat, protože ač námět nezní zrovna nejoriginálněji, některá vyústění klasických thrillerových situací vás rozhodně překvapí.

Největší hvězdou snímku je pro mě režisér Rudolph Maté. Stejně jako v mnohem známější noirové klasice 24 hodin do smrti (D.O.A.) i zde dokazuje, že v jednoduchosti je síla. První dvě třetiny se s ničím nepáře, nasazuje ďábelské tempo, nezdržuje se s nějakými zbytečnými odbočkami či psychologizováním. Většina snímku zachycuje policisty sledující potajmu zločince v naději, že je zavedou na místo úkrytu unesené dívky. Dlouhé scény v nádražních prostorách plných cestujících vyloženě přetékají napětím. Noirovou atmosférou snímek nasákne v okamžicích, kdy se ukazuje, že metody policistů se od metod zločinců vlastně až tolik neřeší. V zoufalé chvíli, kdy policisté neví jak dál a mají v rukou jen jednoho nespolupracujícího zločince, neváhají (velmi přesvědčivě) předstírat, že ho hodí pod kola přijíždějícího vlaku. Účel světí prostředky, protože jiná možnost záchrany unesené dívky prostě není. Po dvou třetinách přijde menší pauza, kdy si Olson s Holdenem mají šanci leccos vyříkat, ale potom už následuje poslední kolo souboje, tentokrát jen jeden proti jednomu.

Závěrem něco pro rozšíření všeobecného filmového přehledu: víte, že polský rodák Maté byl nejprve velmi úspěšným kameramanem a podílel se na takových snímcích jako jsou Dreyerovy kousky Michael, Utrpení panny Orleánské či Upír, Hitchcockův Zahraniční dopisovatel nebo Vidorova Gilda?

Union Station opět dokazuje, že se opravdu vyplatí se mezi zapomenutými noiry přehrabovat a zkoušet někdy i naslepo štěstí, protože šance najít malý poklad jsou opravdu vysoké.

Režie: Rudolph Maté

Produkce: Jules Schermer

Scénář: Sydney Boehm podle románu Thomase Walshe

Kamera: Daniel L. Fapp

Střih: Ellsworth Hoagland

Hudba: Heinz Roemheld

Hrají: William Holden, Nancy Olson, Barry Fitzgerald a další

Distribuce: Paramount Pictures

Premiéra: 4. října 1950

Odkazy:

IMDB

ČSFD

Give 'em Hell, Malone (2009)

Give 'em Hell, Malone

2009, USA, 96 min.

Malone je drsňák formátu staré školy. Nosí zásadně oblek a klobouk (který nezapomene ani uprostřed líté přestřelky), projíždí se půl století starým bourákem a přítelkyní nejbližší je mu jeho bouchačka. Maloneho nejnovější job spočívá ve zmocnění se kufříku se záhadným obsahem, což spustí masakr, kdy náš hrdina vystřílí barák plný drsných chlápků s kvéry. A to je teprve začátek. Čeká nás obligátní femme fatale (tmavovlasá), nepěkně rafinovaná asijská vražednice (silně připomínající postavu šílené Gogo Yubari z Tarantinova Kill Billa), maniakální popálený pyroman atd.

Vlastně ani nevím, co jsem čekal. Plakát je noirově cool (nebo spíš comicsově ve stylu Sin City – které mám rád), trailer vypadal na další stylizovanou akční jízdu plnou pomrkávání na noirové klasiky. Bohužel, zhruba po půl hodině došlo k přesycení a film mě až na pár výjimečných chvil přestal úplně zajímat.

Nejzajímavější mi na celém snímku přijde podivná stylizace, kdy hrdina, jeho auto a některé interiéry zjevně patří do čtyřicátých, padesátých let, zatímco vše ostatní je moderní (někteří lidé jsou současně oblečeni, ostatní auta na ulicích a budovy jsou taky současné). Těžko říct, jestli je to z nouze ctnost (protože za patnáct milionů dolarů toho opravdu mnoho nepořídíte), nebo umělecký záměr. Neříkám, že to funguje a má smysl, ale film je tím aspoň „jiný“.

Mezi klady bych rozhodně ještě zařadil výkon Thomase Janea, který si suché hlášky cedící drsňáky zjevně poctivě nakoukal a nějaký lepší noirový počin bych mu rozhodně přál. Ani Elsa Pataky není rozhodně špatná, přitažlivost a určité tajemno jí nechybí.

Úvodní rozjezd končící zručným odkazem na proslulou zrcadlovou scénu z Wellesovy Dámy ze Šanghaje (i když takový Johnny To ve svém bijáku Mad Detective si s ní poradil ještě lépe) dává naději v solidní noirové hody, bohužel pak jde už křivka zajímavosti a zábavnosti dolů, padouchové nechutně comicsově přehrávají (obzvlášť Doug Hutchinson jako Matchstick by potřeboval zkrotit, dívat se na jeho etudy dost bolí), zápletka není zrovna zajímavá a snímek se vleče vstříc stylovému, ale přepálenému konci.

Rozhodnutí producentů uvést Give 'em Hell, Malone nakonec pouze na DVD a blu-rayi tak navzdory slibnému traileru nepřekvapí a lze s ním jen souhlasit. Na druhou stranu ten, kdo si protrpěl Millerova tragického Spirita, může být v klidu. Malone je rozhodně lepší. Záleží jen na vás, jestli to stačí.

Režie: Russel Mulcahy
Scénář: Mark Hosack
Kamera: Jonathan Hall
Střih: Robert A. Ferretti
Hudba: David C. Williams
Hrají: Thomas Jane, Ving Rhames, Doug Hutchinson, Elsa Pataky a další

Distribuce: Momentum Pictures (UK), Entertainment One (Kanada)
Premiéra: 25. července 2009 (San Diego Comicon), na DVD a blu-rayi 26. ledna 2010

Odkazy:
IMDB
ČSFD

Blonde Ice (1948)

Blonde Ice

USA 1948, 73 min.

Za tímhle krásně pulpovým názvem se skrývá laciný béčkový noir, považovaný dlouho za ztracený. Noirovým fandům by radost udělat měl.

Jak už z názvu vyplývá, ve filmu nejde o nic jiného než o hlavní hrdinku, která je tak bozohledná, vypočítavá a smrtící mrcha, že ji nemůžete nemilovat. Neváhá odskočit si z vlastní svatby a tulit se na balkoně k bývalému milenci a slibovat mu, že na něj bude na líbánkách myslet, stejně tak už na zmíněných líbánkách manžela zavraždit! A tím její triky zdaleka nekončí. Děvče se totiž nezastaví a míří stále nahoru.

Největší legrace spočívá v tom (a těžko říct, jestli je to autorský záměr nebo nezájem tvůrců o detaily), že hrdinka zdaleka není tak rafinovaná, jak si myslí a dělá jednu hloupou botu za druhou (například když už zabiju manžela a chci, aby to vypadalo jako sebevražda, nesetřu z vražedné zbraně otisky úplně všechny). Je taky teoreticky možné, že to byl rafinovaný plán na druhou, kdy se chtěla rovnou zbavit i milence, ale to už bych od tvůrců čekal asi moc.

Obsazení je neznámé, ale herci jsou zkušení rutinéři z mnoha levných snímků a zejména Leslie Brooks v roli hlavní hrdinky svou zavilostí pobaví. Navíc se spekuluje o tom, že za scénářem stojí režisér kultovní Objižďky Edgar G. Ulmer. Na lehký nadprůměr snímek taky vytahuje pěkná kamera George Robinsona, který se podílel hlavně na hororech (z těch známějších jsou to Frankenstein Meets the Wolf Man, House of Frankenstein či House of Dracula z produkce Universalu).

Blond Ice není žádný noirový stejk, ale slušný hambáč, co hladového zasytí. Navíc hrdinka si nezadá s proslulou chladnokrevnou vražednicí a manipulátorkou z Verhoevenova slavného neo-noirového opusu se stejnými iniciálami. Jen IQ má asi podstatně nižší. :)

Režie: Jack Bernhard

Produkce: Robert E. Callahan, Martin Mooney

Scénář: Kenneth Gamet podle románu Whitmana Chamberse „Once Too Often“

Kamera: George Robinson

Střih: W.L. Bagier, Jason H. Bernie

Hudba: Irving Gertz

Hrají: Leslie Brooks, Robert Paige, Russ Vincent a další

Distribuce: Film Classics

Premiéra: 24. července 1948

Odkazy:

IMDB

ČSFD

Witness to Murder (1954)

Witness to Murder

1954, USA, 83 min.

Filmů (a konkrétně i noirů) o postavách, které se stanou svědky násilného činu a následně se samy dostávají do ohrožení života, jsou desítky. V souvislosti s Witness to Murder mě napadá například námi nedávno vychválený The Window nebo Hitchcockovo Okno do dvora (premiérované jen o několik měsíců později než snímek, o kterém je řeč). V případě noiru režiséra Roye Rowlanda je onou svědkyní Cheryl Draper (Barbara Stanwyck) a vrahem rafinovaný spisovatel a sympatizant nacismu Albert Richter (George Sanders).

Příběh je poměrně jednoduchý a předvídatelný: Cheryl jedné noci zničehonic probudí průvan a když jde zavřít okno, zahlédne v domě naproti, jak mužská postava uškrtí mladou ženu. Oznámí to na policii, ta však nenajde žádné důkazy a případ tedy smete ze stolu. Cheryl se nevzdává a snaží se pátrat na vlastní pěst, Richter je však neustále o krok napřed a postupně se mu daří policii přesvědčit o tom, že jeho sousedka je mentálně nemocná. Asi není třeba dodávat, jak se příběh vyvíjí dál a jak dopadne.

V originální zápletce nebo invenční výstavbě syžetu kvality snímku opravdu nespočívají. Některé motivy a zvraty musely působit zastarale a úsměvně už v době vzniku (Richterovy politické názory). Film naopak vyniká několika působivými scénami - téměř němý úvod, v němž Cheryl pozoruje okno naproti, volá policii a Richter mezitím "uklízí" mrtvolu, je velice efektní a výborně navozuje správnou noirovou atmosféru. Skvělá je i scéna, ve které se protagonistka dostává do psychiatrické léčebny - kameraman John Alton (on je skutečnou hvězdou filmu) ji nasvítil tak bravurním způsobem, že na vás skutečně dolehne tíha a bezútěšnost takového místa. Altonovo mistrovství ale poznáte i v méně nápadných momentech - například ve způsobu, jakým dokáže nasvítit detailní záběry obličeje B. Stanwyck apod. Právě jeho kameramanská práce a herecké výkony obou hlavních představitelů jsou největšími lákadly jinak průměrného filmu.

Režie: Roy Rowland

Produkce: Chester Erskine (Chester Erskine Productions)

Scénář: Chester Erskine

Kamera: John Alton

Hudba: Herschel Burke Gilbert

Střih: Robert Swink

Výprava: William Ferrari

Hrají: Barbara Stanwyck, George Sanders, Gary Merrill, Jesse White, Harry Shannon, Claire Carleton a další

Distribuce: United Artists

Premiéra: 15. dubna 1954

Odkazy

IMDB

Allmovie

CSFD

Výsledky druhé ankety

Druhá anketa v historii Film Noir Blogu byla ukončena. Vyplynulo z ní, že nejraději máme noiry se zrádnou femme fatale (5 hlasů) a ujetým psychopatem (4). Nejsem si jistý, co to o nás vypovídá. Na třetím místě se umístily adaptace hard-boiled románů (3).

Od dnešního dne můžete hlasovat v další anketě, v níž nám půjde o to zjistit, kterou noirovou herečku máte nejraději. Kdo doprovodí Bogarta a utvoří s ním pomyslný ideální noirový pár?

Muž z Londýna (2007)

The Man From London
Maďarsko/Německo/Francie, 2007, 133 min.

V rámci filmografie maďarského režiséra Bély Tarra se o filmu noir často hovoří v souvislosti s jeho pátým celovečerním filmem Zatracení (Kárhozat, 1988). V tomto případě však toto spojení zavání konstruktem a nutno podotknout, že i sám Tarr by s ním s největší pravděpodobností nesouhlasil. Naopak o svém zatím posledním snímku nazvaném Muž z londýna (The Man from London, 2007) jako o filmu noir sám hovoří. Byť pro nás, nadšence klasického amerického noiru, se v rozhovoru s Davidem Bordwellem nevyjadřuje příliš pozitivně: Béla Tarr has called The Man from London a film noir, and he explained that to me by saying, “Not an American film noir. They were done by bad directors. More like the original French film noirs.” (1)

Muž z Londýna, který znamenal v Tarrově tvorbě zásadní obrat, přichází s typickou noirovou zápletkou: hlavní hrdina se náhodou zaplete do zločinu a jde to s ním od desíti k pěti. Filmový mág Tarr tuto v zásadě jenoduchou story (jako vždy) obohacuje nádherným vizuálem. Své typické, zdánlivě nekonečně dlouhé záběry (úvodní, jenž otevírá celý příběh, trvá bezmála třináct minut) nechá pomalu plynout a ponořuje je do tmy nočního přístavního města. Současně opět představuje hrdinu-voyeura, který mlčky špehuje ostatní. Bordwell píše: "Imagine Rear Window without the reverse shots of Jimmy Stewart watching." (2)

 V Muži z Londýna se setkáváme s Maloinem v podání českého herce Miroslava Krobota, nočním hlídačem, jenž se shlížejíc ze své věže stane svědkem vraždy a následně její součástí, neboť ukradne kufřík s penězi, kvůli němuž byl onen muž zabit. Film je tak především o vnitřních, psychických pochodech jednotlivých postav, které nám však Tarr z velké většiny zatajuje a nechá nás tak tápat v nevědomosti. Do popředí vystupují otázky viny a pokřivené morálky, jež společně s motivem zločinu prostupují celým režisérovým dílem. Byť a právě proto, že Muž z Londýna není příliš přímočarý a nenáročný pro sledování, doporučuji jej všem fanouškům žánru (nebo cyklu, chcete-li). A o to víc, protože od ledna bude k vidění i v českých kinech jako součást nadcházejícího Projektu 100.

(1) BORDWELL, David. Vancouver Visions. Dostupné z: http://www.davidbordwell.net/blog/?p=1366

(2) Tamtéž.

Režie: Béla Tarr, Ágnes Hranitzky
Scénář: Béla Tarr, László Krasznahorkai podle románu Georgese Simenona
Kamera: Fred Kelemen
Výprava: Péter Brill
Střih: Ágnes Hranitzky
Hudba: Mihály Vig
Hrají: Miroslav Krobot, Tilda Swinton, Erika Bók a další.

Premiéra: 23. května 2007 (Cannes Film Festival)
Premiéra v ČR: 5. ledna 2010

CSFD
IMDb
Allmovie

The Blue Gardenia (1953)

The Blue Gardenia
USA, 1953, 88 minut

The Blue Gardenia (1953) je další z Langových snímků (např. vedle House by the River, 1950), který bývá (poněkud povrchně) řazen do skupiny levných béčkových filmů. Byl natočen během rekordních dvaceti dnů a námětem se mu stala povídka ve své době populární spisovatelky a úspěšné scenáristky Very Caspary (1). Tento film je považován za velice progresivní a stal se jedním z milníků cyklu filmu noir, kterému byly věnovány spousty studií, neboť zásadním způsobem obrací noirové konvence. Podobně jako v Secret Beyond the Door (1948) je totiž tradiční pojetí filmu noir z pohledu mužského hrdiny-vyšetřovatele, se kterým se identifikujeme, nahrazeno hlediskem ženy. Ann Kaplan tvrdí, že „The Blue Gardenia představuje zásadní rozpor mezi dominantním mužským pohledem na svět a podřízeným světem žen v patriarchátu.“ (2)

Film prezentuje podstatné proměny v mužském hledisku a zároveň jej v určitých ohledech přímo zpochybňuje. Hlavní hrdinka Norah (Anne Baxter) totiž ví mnohem více než mužský vyšetřovatel. A tak místo toho, abychom se identifikovali s ním a spoléhali na něj, identifikujeme se s Norah, o které jako diváci celou dobu předpokládáme, že je vražedkyně.

Norah pracuje jako operátorka v telefonní společnosti, stejně jako její dvě spolubydlící – vyzývavá a koketující Crystal a duchem věčně nepřítomná Sally, vášnivá čtenářka brakových detektivek. Norah je vyobrazena jako věrná a oddaná žena trpělivě čekající na svého přítele George, který bojuje v Koreji. Její dosavadní poklidný život se hroutí poté, co se z dopisu od něj dozvídá, že si našel jinou ženu, s níž se chce oženit. V rozhořčení přijímá pozvání na večeři od notorického sukničkáře, malíře Prebbleho. Ve snaze zapomenout na bolestivý rozchod zapíjí Norah svůj žal alkoholem, který se jí stane (podobně jako Wanleymu v Ženě za výlohou (1944) či Stephenovi v House by the River) osudným. Bouřlivý večer pokračuje v Prebbleho bytě, kde se doslova zvrhne v noční můru a končí vraždou. Podle toho, co jsme v této sekvenci viděli, usuzujeme, že Norah Prebbleho v sebeobraně zabila, avšak náš úsudek je podobně jako v Přes práh smrti (1937) mylný.

Následujícího rána se Norah probouzí s příšernou kocovinou a značnou část předešlého večera si nepamatuje. Včetně jí samotné tedy nikdo neví, co se v Prebbleho bytě skutečně stalo. Nejasné vzpomínky podněcují její úzkostlivost a paranoidní chování. Zatímco ji hledá policie, snaží se zahlazovat stopy, které by mohly svědčit proti ní. Stejně jako profesor Wanley z Ženy za výlohou je při ničení důkazů vyrušována policisty a má pocit, že muže zákona potkává na každém kroku. Je podezíravá vůči svým kamarádkám a trpí utkvělou představou, že ji špehují. Více zde.

1) Podle její předlohy byl například natočen i slavný film noir Otty Premingera Laura. Podobnost mezi těmito filmy je velice nápadná – v obou filmech jde o vyšetřování vraždy a centrem pozornosti je žena, do které se vyšetřující zamiluje.

2) KAPLAN, Ann. The Place of Women in Fritz Lang’s The Blue Gardenia. In Women in film noir. London: British Film Institute, 1999. s. 87.

Režie: Fritz Lang

Produkce: Alex Gottlieb (Blue Gardenia Productions) 

Scénář: Charles Hoffman podle povídky Very Caspary

Kamera: Nicholas Musuraca 

Výprava: Daniel Hall

Střih: Edward Mann

Hudba: Raoul Kraushaar 

Hrají: Anne Baxter (Norah Larkin), Richard Conte (Casey Mayo), Ann Sothern (Crystal Carpenter), Raymond Burr (Harry Prebble), Jeff Donnell (Sally Ellis)

Distribuce: Warner Bros. 

Premiéra: 23. března 1953

Odkazy:

CSFD 

IMDb

Allmovie

Nikkatsu Noir

Možná jste zaregistrovali, že společnost Criterion na podzim vydala pětidiskovou kolekci japonských noirů. Pod názvem Nikkatsu Noir se skrývá například jedno z méně známých děl Seijuna Suzukiho nebo film Koruto wa ore no pasupoto Takashiho Nomury. Pokud jste dosud váhali, zda si kolekci pořídit, možná vás přesvědčí zevrubná recenze zvěřejněná na webových stránkách časopisu Cineaste. Když budete jednat rychle, do Vánoc to ještě stihnete.

Velký zátah (1953)

The Big Heat
USA, 1953, 89 min.

Námětem tohoto Langova snímku, jenž se stal předchůdcem tzv. policejního filmu, byla stejnojmenná předloha Williama P. McGiverna. Velký zátah zobrazuje společnost zmítanou korupcí a násilím a policejní úřad jako instituci, která se z respektované změnila v ovládanou podsvětím. Představuje demoralizovaný svět, v němž není místo pro pravé rodinné hodnoty, ale naopak oplývá všudypřítomným pokrytectvím a přetvářkou. Těžko bychom zde hledali čistě kladného hrdinu, neboť téměř všechny ústřední postavy filmu jsou koncipovány značně ambivalentně, počínaje hlavním hrdinou, detektivem Bannionem (Glenn Ford), jenž motivován osobní mstou, bere zákon do svých rukou. Dvojakost postav je ve Velkém zátahu silně vizualizována.

Ženské postavy zde představují paletu různorodých charakterů. Bannionova manželka Katie (Jocelyn Brando) je dokonalým příkladem femme attrapée. Je cudnou ženou v domácnosti, příkladnou milující manželkou a matkou, nabízející hrdinovi bezpečné útočiště. V Langově filmu zastupuje jediný charakter nepostižený zkažeností okolního světa, a právě proto musí zemřít. Naopak vdova Bertha Duncan (Jeanette Nolan) je od počátku prezentována jako chladnokrevná a vypočítavá potvora s několika tvářemi. Chvíli předtím, než ji Bannion vyslýchá, je snímána ve své ložnici a její postava se odráží v trojčlenném zrcadle, což naznačuje existenci jejích několika tváří. Zhroucená žena truchlící nad smrtí svého muže je pouze produktem její přetvářky. Více zde.

Režie: Fritz Lang

Produkce: Robert Arthur (Columbia Pictures)

Scénář: Sydney Boehm podle stejnojmenného románu Williama P. McGiverna

Kamera: Charles Lang

Výprava: Robert Peterson

Střih: Charles Nelson

Hudba: Daniele Amfitheatrof

Hrají: Glenn Ford (detektiv Dave Bannion), Gloria Grahame (Debby Marsh), Jocelyn Brando (Katie Bannion), Alexander Scourby (Mike Lagana), Lee Marvin (Vince Stone), Jeanette Nolan (Berta Duncan)

Distribuce: Columbia Pictures

Premiéra: 14. října 1953

CSFD

IMDb

Allmovie