Pokud si o svých oblíbených filmech (noir) rádi čtete, určitě vám není neznámá edice Britského filmového institutu věnovaná filmovým klasikám. O jedné takové publikaci o noirové klasice tu psal před necelým rokem Mejla. Tentokrát je řada na mně.
Noc a město (Night and the City) je jeden z mých nejoblíbenějších noirů (a filmů vůbec). Proto mi udělalo velkou radost, když se do mých rukou dostala i loni vydaná, jemu věnovaná knížka redaktora filmové rubriky Guardianu Andrewa Pulvera. Sto stran nabitých zajímavými informacemi logicky padlo jedním dechem.
"The film that eventually emerged - set up by Darryl F. Zanuck at Twentieth Century-Fox, directed by McCarthy blacklistee Jules Dassin, led by Hollywood heavy Richard Widmark, shot in London - is like an island in the river of film noir." (s. 9)
Pulver svou knihu symbolicky dělí na tři části: The Film, Night, The City. V první z nich přibližuje komplikovanou produkční historii snímku, který je volnou adaptací třetího románu britského spisovatele Geralda Kershe z roku 1938 (rozhodně zaujme skutečnost, že práva na Kershův román původně v roce 1946 koupil Charles K. Feldman a zfilmovat jej měl Jacques Tourneur). V této kapitole Pulver rovněž rámcově nastiňuje vývoj Dassinovy kariéry (prvotní práce pro divadlo; filmové začátky v RKO, kde při práci pozoroval Hitchcocka; přátelské a pracovní pouto s nezávislým producentem Markem Hellingerem, které ukončila Hellingerova předčasná smrt; hon na čarodějnice; působení v Evropě; spolupráce s manželkou/herečkou Melinou Mercouri...), přičemž zdůrazňuje, že Noc a město byl na následujících téměř patnáct let poslední film, který mohl dík své krátké komunistické minulosti natočit pro hollywoodské studio.
V dalších kapitolách se Pulver zabývá hereckým obsazením (britský casting měl na starost Douglas Fairbanks Jr.) a otázkou adaptace (Jules Dassin se přiznal, že knihu před natáčením vůbec nečetl). Autor poukazuje na zřetelné odlišnosti mezi knihou a filmem, kdy řada motivů a postav byla zásadně pozměněna. Pozoruhodné je rovněž srovnání dvou existujících verzí - britské a americké (britská vznikala bez Dassinova vědomí; její restaurovaná kopie se nachází právě v BFI). Pulver píše, že přestože je britská verze o pět minut delší (101 min. vs. 96), neznamená to, že by měla pouze o pár záběrů navíc - naopak i v americké lze najít scény, které v britské nejsou. Odlišnosti rovněž nalezneme v rámci dialogů jednotlivých scén. Stěžejní rozdíl však spočívá v hudebním skóre, jejímž autorem je v případě americké verze Franz Waxman a u britské Benjamin Frankel. Pulver hudební doprovody porovnává a dochází k závěru, že docilují odlišných konotací.
V tomto bodě autor poukazuje na objev kurátora nitrátových kopií v AMPAS Film Archive Jamese Hahna, který mj. záběr po záběru porovnal zmiňované dvě verze filmu. Hahn odhalil existenci třetí, 111minutové verze, která sestává z americké a britské, respektive z každé je v ní vybrána ta nejdelší sekvence a užit je v ní hudební doprovod Benjamina Frankela.
Velkého prostoru se v publikaci dostává i otázce recepce. Již v úvodu Pulver zmiňuje zásluhy tzv. "taste-makerů" Quentina Tarantina a bratří Coenových na "znovuobjevení" Dassinova filmu, který byl v době svého uvedení ve Velké Británii hnidopišsky kritizován za nepřesnosti a neautentičnost ve vyobrazení Londýna (tehdejší kritikové nepochopili, že Dassin usiloval vytvořit spíše město symbolického rázu). Pulver tedy hojně cituje jak britský, tak americký soudobý tisk, avšak neopomíjí ani okruh francouzských kritiků z časopisu Cahiers du Cinema (především pak Truffauta), kteří Dassina uctívali. Ohlas u tehdejších francouzských kritiků dokazuje i fakt, že Panorama du film noir (1955) měla na svém přebalu právě propagační fotografii z Noc a město s Richardem Widmarkem (obálka anglického překladu z roku 2002 má na přebalu obrázek z Pošťák vždy zvoní dvakrát/The Postman Always Rings Twice, 1946).
V části věnované noirovým aspektům Pulver zdůrazňuje skutečnost, že Dassinův snímek Noc a město je vlastně anglo-americký noir, jakýsi hybrid přebírající americké i evropské tradice. V této části kapitoly autor na pečlivě vybraných screenshotech analyzuje režisérův precizní vizuální styl.
V poslední části, The City, se Andrew Pulver zaobírá prostředím londýnské čtvrti Soho, nechvalně proslulé válkami gangů, v níž je Dassinův film situován (poukazuje např. na to, že film postrádá Kershovu verzi slangu místního podsvětí). V souvislosti s tím autor přibližuje fenomén tzv. "spivs films", přičemž několikrát cituje esej Petera Wollena Paris Hollywood z roku 2002.
PULVER, Andrew. Night and the City. London: British Film Institute, 2010. 96 stran.
Žádné komentáře:
Okomentovat