Líbej mne až k smrti (1955)

Kiss Me Deadly
USA, 1955, 107 min.

O Aldrichově slavné adaptaci populárního románu Mickeyho Spillanea se často píše jako o nukleárním či apokalyptickém noiru. Oba přívlastky jsou velice příhodné a to nejen kvůli námětu, jenž byl silně ovlivněn paranoiou kolem studené války, ale i kvůli pojetí postav a stylistickému ztvárnění, jež ve vztahu k předchozím noirovým snímkům zacházejí nebývale daleko. 

Hlavním hrdinou už není chandlerovský moderní rytíř s přísně nastavenými morálními zásadami, ale bezskrupulózní Mike Hammer (Ralph Meeker), jenž si očividně libuje v násilí a jehož praktiky jsou alespoň z části ospravedlnitelné pouze proto, že lidé kolem něj jsou snad ještě amorálnější než on sám.  To platí nejen pro tajemného arcizločince doktora Soberina (Albert Dekker), který má zvláštní oblibu v enigmatickém vyjadřování, jeho zákeřnou pomocnici Gabrielle/Lily (Gaby Rodgers), ale i pro řadu vedlejších a epizodních figurek (například lékař v márnici). Morální rovnováhu zobrazeného světa se alespoň částečně pokoušejí vyvážit Hammerova sekretářka a milenka Velda (Maxine Cooper) a jeho nejbližší přítel, automechanik Nick  (Nick Dennis). Během pátrání po "velkém čemsi" (the great whatsit) se však oba dostávají do bezprostředního ohrožení a Nick nakonec za svou loajalitu Mikeovi zaplatí životem.

otevření "velkého čehosi" stojí na počátku nukleární apokalypsy

Co se formálních postupů týče, Aldrich a jeho spolupracovníci (zejm. scenárista A. I. Bezzerides) se rozhodli vynechat obligátní voiceover a flashbackovou strukturu a místo toho vyprávění ženou nezadržitelným tempem stále vpřed. Na úrovni stylu pracují s množstvím rakurzů, vychýlených či hloubkových kompozic, nočních scén nebo nezvyklých ruchů (otevírání tajemného kufříku), jež všechny posilují celkový dojem neklidu, zmaru a bezvýchodnosti. (Zájemce odkazuji na studii Alaina Silvera v prvním Film Noir Readeru, kde je styl podroben detailní analýze,  viz str. 208-235.) 

již úvodní titulky divákovi naznačují, že svět
v Líbej mne až k smrti je obrácený vzhůru nohama

Bizarnost a surreálnost světa v Líbej mne až k smrti podtrhují četné aluze: v dialozích se odkazuje mimo jiné na Pandoru, Lotovu ženu nebo Kerbera; zásadní narativní posun je zprostředkován skrze báseň "Remember" prerafaelitské básnířky Christiny Rossetti; opakovaně je ve snímku diegeticky užita vážná hudba a opera; a celý Hammerův quest v sobě nese ozvuky artušovského hledání svatého grálu. Toto spojení tzv. vysokého (opera, klasická hudba, poezie, biblické odkazy) s nízkým (pulpová předloha, důraz na "primitivismus" hlavního hrdiny, propojení sexu a násilí) má za výsledek jeden z nejpozoruhodnějších filmů noir vůbec, jenž ovlivnil řadu pozdějších tvůrců v USA i jinde (Jean-Luc Godard, Quentin Tarantino) a dnes bývá považován za jeden z překlenovacích stupňů mezi klasickým noirem a neo-noirem.

Režie: Robert Aldrich

Produkce: Robert Aldrich, Victor Saville (Parklane Productions)

Scénář: A.I. Bezzerides, podle románu Mickeyho Spillanea

Kamera: Ernest Laszlo

Hudba: Frank DeVol

Výprava: William Glasgow

Střih: Michael Luciano

V hlavních rolích: Ralph Meeker, Albert Dekker, Paul Stewart, Maxine Cooper, Gaby Rodgers, Nick Dennis a další

Distribuce: United Artists

Premiéra: 18. května 1955

Odkazy

IMDB

CSFD

Allmovie

Secret Beyond the Door (1948)

Secret Beyond the Door
USA, 1948, 95 min.

Druhý a zároveň poslední film vzešlý ze spolupráce mezi Fritzem Langem, herečkou Joan Bennett a jejím manželem a producentem Walterem Wangerem bývá většinou hodnocen jako komerční a umělecký nezdar, který vedl k osobním rozepřím mezi režisérem a jeho hvězdou a k rozpuštění nezávislé produkční společnosti Diana Productions. Sám Lang o snímku nerad hovořil a když už na něj došla řeč, označoval jej za nepovedený pokus napodobit úspěch Hitchcockova gotického dramatu Mrtvá a živá (Rebecca, 1940). My ve Film Noir Blogu jsme však již dlouho přesvědčeni, že kvality Secret Beyond the Door jsou mnohem vyšší, než jeho pověst naznačuje.

Film, zřetelně inspirovaný nejen slavným Hitchcockovým snímkem ale i příběhem o Modrovousovi, disponuje řadou pozoruhodných rysů, které stojí za zmínku. V první řadě to je pojetí hlavní postavy Celie v podání Joan Bennett: většina příběhu je filtrována skrze její vědomí, což se projevuje nejen tím, že rozsah našich (diváckých) informací je až do zvratu v poslední čtvrtině filmu identický s jejím, ale rovněž tím, že narace je na řadě míst subjektivizována prostřednictvím jejího voiceoveru. V klíčových situacích tak slyšíme hrdinčiny bezprostřední myšlenky a pocity (zajímavé je, že Celiino vyprávění alternuje mezi přítomným a minulým časem). Tvůrci Celii přiřadili (pro ženu nezvykle) aktivní pozici v narativu: můžeme ji tak vnímat jako ženský ekvivalent klasického noirového detektiva - ovšem s tím rozdílem, že předmětem jejího pátrání/vyšetřování není zločin, ale naopak duše jejího manžela Marka (Michael Redgrave), který v minulosti utrpěl trauma, jež jej osudově poznamenalo ve veškerých vztazích k ženám. 

Secret Beyond the Door se v tomto ohledu obrací k tehdy módní psychoanalýze a v souladu s hollywoodskými konvencemi ji vnímá jako mocný terapeutický lék - jako symbolický klíč k zamknutým dveřím našeho podvědomí. (Klíče a dveře - jak už název filmu naznačuje - představují stěžejní motivy Langova snímku.) Znalce obdobných filmů z téhož období (nejslavnější je patrně Rozdvojená duše Alfreda Hitchcocka) pak nemůže překvapit rozuzlení příběhu, v němž pouhé odhalení Markova traumatu stačí k (téměř) úplnému vyléčení.

Jestliže k výstavbě vyprávění a jednotlivým elementům příběhu lze mít opodstatněné námitky, vizuální stránka na ně dává rychle zapomenout. (Těžko pak hledat zdůvodnění pro Langovu nespokojenost s prací kameramana Stanleyho Corteze - viz rozhovor s Langem zveřejněný ve Film Noir Readeru 3, s. 56.) Kamera ladnými pohyby prozkoumává tajemné sídlo Lampherových, přerámovává z jednoho předmětu na druhý a pečlivě buduje mysteriózní atmosféru. Vrcholem Cortezova úsilí jsou dvě precizně nasvícené scény v závěru - zběsilý útěk Celie do krajiny prostoupené mlhou (viz obrázky níže) a Markův imaginární soudní proces, jenž dává průchod jeho sebetrýzni.

Sečteno podtrženo, ať už je pověst Langova snímku jakákoliv, měli byste zahodit všechny předsudky a dát mu šanci. 

Režie: Fritz Lang

Produkce: Walter Wanger, Fritz Lang (Diana Productions)

Scénář: Silvia Richards, podle námětu Rufuse Kinga

Kamera: Stanley Cortez

Hudba: Miklós Rósza

Výprava: Max Parker

Střih: Arthur Hilton

V hlavních rolích: Joan Bennett, Michael Redgrave, Anne Revere, Barbara O'Neil, Natalie Schafer a další

Distribuce: Universal Pictures

Premiéra: 1. ledna 1948

Odkazy

IMDB

Allmovie

CSFD

Diskuze o noirové hudbě

Nedávno nám jeden náš věrný čtenář položil zajímavou otázku - jak by měla znít noirová hudba?
Jelikož nás zajímají vaše názory, rozhodli jsme se pro otevřenou diskuzi - co si myslíte vy?

My jsme na blogu během loňského Noir City v San Franciscu doporučovali album Davida Olneyho Film Noir - viz zde. Na Noir City tehdy hrál živě se svou kapelou a znělo to velmi zajímavě...