Společnost Arrow Films se chystá na podzim vydat několik DVD a blu-rayů, které by neměly uniknout vaší pozornosti. 27. října se začne prodávat Dassinovo Obnažené město(The Naked City, 1948), 17. listopadu bude do prodejen vypuštěn blu-ray disk se Zabijáky(The Killers, 1946) Roberta Siodmaka a příznivci severské kinematografie se mohou těšit i na nové přírůstky v ediční řadě nazvané Nordic Noir. Arrow Films na noirové fanoušky myslí dlouhodobě. Stačí se podívat do jejich katalogu, kde najdeme tituly jako Brute Force(1947), Dlouhé loučení(The Long Goodbye, 1973), Noc lovce(The Night of the Hunter, 1955) nebo Rvačka mezi muži(Rififi, 1955). U některých jmenovaných snímků nabízí britská mutace Amazonu akci, kdy za tři blu-raye zaplatíte pouze 17 liber. Takže neváhejte a začněte se na zimu zásobit dobrými filmy!
P.S. Všechny disky mají bohatou bonusovou výbavu, booklet s nově napsanými esejemi... a naprosto neodolatelný přebal. Zde je malá ukázka:
Inteligentní, ale do sebe zahleděný zločinec John Muller (Paul Henreid) je propuštěn z vězení a má začít nový život v rutinním úřednickém zaměstnání v Los Angeles. Ještě než k tomu dojde, si však chce trochu vylepšit finanční situaci a naplánuje loupež herny patřící Rockymu Stansyckovi. Plán se sice vydaří, ale dojde při něm k odhalení Mullerovy identity. Ve strachu, že jej Stansyck a jeho kumpáni dopadnou, Muller přemýšlí nad způsobem, jak se učinit "neviditelným". Příležitost se mu naskytne ve chvíli, kdy se dozví o existenci psychoanalytika Bartoka, který vypadá téměř identicky jako Muller - až na nepřehlédnutelnou jizvu na tváři.
Hollow Triumph je až nepochopitelně přehlížený noir, který dost možná doplácí na svůj "béčkový" status, méně známého režiséra a originální zápletku, kterou někteří kvůli její nepravděpodobnosti můžou považovat za nepřijatelnou. Snímek vznikl v režii Stevea Sekelyho a v produkci Paula Henreida, který si rovněž zahrál hlavní dvojroli. Oba tvůrci jsou původem z Evropy - Sekely se narodil v Budapešti a Henreid strávil dětství ve Vídni - a film lze snadno vnímat jako alegorii exilového osudu. Film je přímo založen na motivech záměny, dvojnictví a ztráty identity, které se opakovaně objevují ve filmech exilových tvůrců. V Hollow Triumph dostávají vizuální ekvivalent v podobě záběrů před zrcadly nebo ve fotografii, která v zápletce hraje klíčovou roli.
pracovní název filmu zněl The Man Who Murdered Himself
při obnoveném uvedení do kin byl zvolen název The Scar
Snímek nabízí vděčný interpretační materiál i díky využití psychoanalýzy, která byla v Hollywoodu 40. let v módě. Explicitně tematizována je skopofobie - tedy strach z pohledu druhých osob. Film de facto naznačuje, že celá společnost trpí jakousi kolektivní skopofobií, neboť se bráníme pohledu druhých a analogicky si nevšímáme svého okolí, abychom ani jiné lidi nevystavovali pocitům úzkosti.
Filmu skvěle prospívají herecké výkony Joan Bennett v úloze Bartokovy sekretářky a Mullerovy milenky (další případ pro psychoanalytika!) a zejména Paula Henreida, který dokázal bravurním způsobem odstínit obě mužské postavy a dodat jim hloubku. Henreid jasně ukazuje, že pokud mu byl dán patřičný prostor, uměl být stejně charismatický jako jeho slavnější kolegové Humphrey Bogart (se kterým si zahrál v Casablance) nebo Burt Lancaster.
Dalším trumfem snímku je kamera Johna Altona, která se podobně jako v noirech Anthonyho Manna pohybuje mezi realistickým a expresivním modem. Ve vyhrocených situacích Alton umisťuje kameru nezvykle nízko a akci snímá z výrazného podhledu. Jindy je kamera nalepená na obličeje postav a dává vyniknout jejich nervozitě, hněvu nebo strachu. A nebyl by to Alton, kdyby v několika sekvencích nevyhradil prostor kouři a mlze.
několik snímků z honičky, která Mullera a jeho pronásledovatele
dovede až na historické Angel's Flight v LA
Donedávna byl Hollow Triumph k dispozici jen ve velmi špatné obrazové kvalitě. Letos v březnu ale vyšel v restaurované verzi v USA a k dostání je i remasterovaná evropská verze, která vyšla jako osmý díl německé noirové kolekce. Rozhodně doporučuji.
Režie: Steve Sekely Produkce: Bryan Foy, Paul Henreid (Bryan Foy Productions) Scénář: Daniel Fuchs, podle románu Murrayho Forbese Kamera: John Alton Hudba: Sol Kaplan Výprava: Frank Durlauf, Edward Ilou Střih: Fred Allen V hlavních rolích: Paul Henreid, Joan Bennett, Eduard Franz, Leslie Brooks, John Qualen a další
Distribuce: Eagle-Lion Films Premiéra: 3. října 1948
ZPRÁVA MICHALA ŠMAJDY O 2. ROČNÍKU NOIR FILM FESTIVALU (21.–24. 8. 2014, hrad Křivoklát)
Noir Made Us Fugitives. Again!
Je to už mesiac, čo sme si z Křivoklátu odniesli slušný batoh noirových zážitkov. Nasledujúce riadky sú nostalgickým ohliadnutím sa za nielen uplynulým ročníkom, ale aj tým prvým vôbec.
Český Noir Film Festival sa už svojím premiérovým ročníkom vymedzil lokáciou. Okrem samotného „úzko profilového“ programu je práve priestorová ukotvenosť tou najväčšou inakosťou a zároveň devízou tohto podujatia. Tak ako niektorí hrdinovia filmu noir „utekajú“ z prostredia veľkomesta na vidiek, tak sa aj organizátori zamerali na prostredie „zapadákova“ a divákov vtiahli na stredoveký hrad. Premietanie v historických sálach a na hradnom nádvorí je skutočne výnimočné a tomuto „čiernemu“ štýlu to neskutočne sekne, najmä počas večerných open-air projekcií.
hrad Křivoklát (c) Libor Fojtík
Tohtoročný výber polnočných projekcií neprekonal minuloročný, ktorému kraľoval (farebný!) súboj krikľavých rúžov - Gene Tierney (Smrteľný hriech) vs. Marilyn Monroe (Niagara) - a tiež otváracia Poistka smrti. Milan Hain vtedy nezabudnuteľne ukončil svoj lektorský úvod k majstrovskému kúsku Billyho Wildera slovami, že toto je asi to najlepšie čo v noiri vzniklo, a že ak sa nám nebude páčiť toto, tak už potom nič. Ale späť k tohtoročnému ročníku. Večerné premietania otvorila Panika v uliciach uvádzaná v rámci sekcie docu-noir. Zaujala hereckými výkonmi (Richard Widmark neobvykle v koži kladnej postavy + odstrašujúci Jack Palance), exteriérovým prostredím New Orleans, dynamikou kamery aj atmosférou paniky, ktorá zápletku zločinu nevídane posunula na vedľajšiu koľaj. High-lightom však bola sobotňajšia pocta Glennovi Fordovi a jeden z jeho životných výkonov v Langovom Veľkom záťahu.
Druhý ročník ako taký je pre organizátorov vždy kľúčovou previerkou (je tu tlak nepodliezť úroveň debutového ročníka a potvrdiť svoje miesto na festivalovej mape ako po stránke diváckej návštevnosti, tak kvalitnej dramaturgie), no tento raz sa z veľkej časti organizačného hľadiska začínalo nanovo – v novom prostredí. Všetky kľúčové zmeny možno hodnotiť len a len pozitívne: ako skrátenie dĺžky trvania zo streda-nedeľa na štvrtok-nedeľa, tak aj zmenu lokácie a hosťujúceho hradu. Oproti minulému ročníku tak zmizli situácie s premiestňovaním sa medzi troma premietacími miestami (škoda, že kokořínsky vláčik nebol grátis „kyvadlovkou“ pre festivalových). Teraz na nádvorí hradu bolo úplne všetko: akreditačné centrum, obchod „Černý trh“ s bohatou ponukou (od DVDčiek cez tričká/mikiny až po pralinky), tri premietacie sály, stánky s občerstvením vrátane čiernej kávy, čierneho čaju, čierneho piva či kvalitného vína ako napr. Pinot Noir! Na druhej strane, na Křivokláte trošku zmizla atmosféra izolovaného miesta „v divočine“ a rozprávkové čaro hradu z Kokořínska.
(c) Libor Fojtík
Tohtoročná dramaturgia síce nepriniesla toľko klasík než pred rokom (hard-boiled detektívky s Bogartom, Premingerova Laura, zbožňovaná Poistka smrti či filmová a seriálová adaptácia Mildred Pierce), ale o kvalitné tituly nebola núdza. Stávku na istotu zastupoval profil venovaný legendárnemu Billymu Wilderovi – noirovému špecialistovi a známemu provokatérovi. Boli sme však svedkami aj viacerých presahov – či už za hranice USA (britský noir) alebo do sveta animácie (Renesancia, Alois Nebel). A mali sme možnosť vidieť aj mierny odklon od klasického príbehu k dokumentárne ladeným snímkam (docu-noir). A ani tento rok nechýbala „exotická“ kategória československý noir. Vlajkovou loďou programu bol však dozaista boxerský noir na čele s búrlivým Johnom Garfieldom (Telom a dušou) či polnočným Kubrickom (Bozk vraha). Zabúdať nesmieme ani na seriálovú zložku programu – fenomenálny, neo-noirovo ladený seriál True Detective. Túto neobvykle hutnú a vážne poňatú detektívnu ságu z amerického juhu (avšak s priam škandinávskou atmosférou!) sme si mohli vychutnať na veľkom plátne v jednej z hradných sál v dávkovaní dvoch epizód denne.
Čo sa týka sprievodného programu, kým minulý rok ho tvorili komorné, podvečerné hudobné vystúpenia na hrade, teraz mu kraľovala Výstava Huga Haasa v USA 40–62 , ktorá nás vítala pri vstupe do sály Glenna Forda. Vďaka rozmanitým archívnym materiálom (ktorým dominovali obrázkové materiály nad textom) mapovala jeho filmárske osudy za veľkou mlákou v 40. a 50. rokoch. Výstavu doplnila projekcia Přiznání jedné dívky v pôvodnom znení, ktorá sa tešila slušnej návštevnosti.
výstava Hugo Haas v USA 40–62 (c) Jana Bébarová
Minulý rok počas záverečnej projekcie „apokalyptického“ noiru Kiss Me Deadly symbolicky pršalo (aký by to bol noir festival bez dažďa, však) a aj tento raz sa pred posledným filmom Sorry, Wrong Number nad nami zbehli daždivé mračná. Kým pred rokom šlo o vytrvalý dážď, teraz sa to našťastie zaobišlo len s lokálnymi prehánkami. Ale do atmosféry tento noirový atribút určite patrí a aspoň na pol dňa si ho objednávame aj na ďalší ročník (vopred ďakujeme)!
Takže si to zhrňme: Kokořín, Křivoklát... o rok Karlštejn? Dúfajme, že nie. Křivoklát noirovej prehliadke sedí a pevne veríme, že práve v jeho útrobách začne nová „čierna“ tradícia. Aspoň na najbližšie ročníky. V rámci stredoeurópskych mantinelov ide bez debaty o ojedinelý cinefilský sviatok a nám nadšenom filmu (noir) nezostáva nič iné iba ho naďalej podporovať! Navštevovať ho, rozprávať sa o ňom, byť zaň vďační. Ďakujeme!
Rozhovor s dramaturgy Noir Film Festivalu 2014 Janou Bébarovou a Milanem Hainem (původně byl publikován ve speciálním vydání Respektu)
Jak vznikl nápad uspořádat první noirový festival v ČR?
Jana Bébarová: S myšlenkou na vznik první české přehlídky věnované filmu noir přišel Vítek Grigartzik, který v pražském Era ART klubu na jaře 2013 spoluorganizoval večerní promítání několika noirových klasik, které se setkaly s velmi pozitivním diváckým ohlasem. Do té doby noirem netknutý se pro černobílé obrázky sám nadchnul a když začal googlovat, logicky přišel na naše jména. Já a Milan Hain se totiž tímto fenoménem dlouhodobě zabýváme již od našich společných studií na filmové vědě na Univerzitě Palackého v Olomouci a publikovali jsme na toto téma řadu článků, zejména na našem specializovaném blogu. Takže jsme spojili síly dohromady a rozhodli se založit v Česku tradici trochu jiné filmové přehlídky, než na jaké jsme tu dosud byli zvyklí. Klíčovým záměrem bylo situovat akci mimo prostředí velkého města, a to na středověký hrad (loni Kokořín, letos Křivoklát), což se záhy ukázalo jako organizačně dosti komplikované, nicméně netypický prostor dodal festivalu na osobitosti a vtisknul mu nezaměnitelnou tvář.
hrad Křivoklát
Co se podle vás nejvíc osvědčilo z programu loňského ročníku?
Milan Hain: Osvědčilo se rozdělení programu do několika samostatných sekcí. Nám i divákům to umožňuje snadněji se orientovat ve světě filmu noir, probírat se jeho různými odnožemi a vyhledávat nečekané souvislosti. Film noir je už tak velmi specifickou a úzce vymezenou skupinou filmů, a proto se při sestavování programu snažíme otevírat jej novým pohledům a interpretacím. Letos například klasické americké noiry doplní výběr tří animovaných snímků nebo to nejlepší z britského noiru. Tímto směrem bychom chtěli pokračovat i do budoucna – možností, kudy by se program mohl ubírat, je spousta.
Co vás vedlo k výběru poct Glennu Fordovi a Barbaře Stanwyck pro tento rok?
JB: Hvězda Glenna Forda byla v porovnání s Humphreym Bogartem, kterému jsme složili poctu na loňském ročníku, spíše nenápadná. Byl však hollywoodskou stálicí a jeho přínos noirové ikonografii je nesporný. Ať už vzpomeneme loni uváděnou Gildu, v níž tvořil dokonalý pár s Ritou Hayworth, nebo jeho angažmá po boku vyzývavé Glorie Grahame ve dvou klíčových filmech noir režírovaných Fritzem Langem, jmenovitě Velkém zátahu a Human Desire. Právě první jmenovaný nejlépe vystihuje typický charakter, s nímž je Glenn Ford nejčastěji spojován: sice mírně ambivalentní, ale v důsledku morální bojovník za právo a spravedlnost, kterou v korupcí prorostlém světe musí vzít sám do vlastních rukou i za cenu velkých osobních obětí.
MH: Barbara Stanwyck je rozhodně noirovou ikonou a nemůže za to jen slavná Pojistka smrti, kterou jsme uváděli loni. Tato herečka se během své bohaté kariéry objevila v celé řadě noirů a nám přišlo logické jí na naší přehlídce vzdát hold. Pro tyto účely jsme zvolili film Promiňte, omyl, kde se Stanwyck musela vypořádat s náročnou rolí invalidní ženy, jejímž jediným pojítkem s okolním světem je telefon. Nebudu zastírat, že svou roli sehrály i osobní preference. Barbara Stanwyck již dlouhou dobu patří k mým nejoblíbenějším hollywoodským hvězdám. Může za to její charisma, herecká všestrannost (prosadila se i v komediích či westernech) a profesionalita. Vyhledejte si výpověď jakéhokoliv jejího spolupracovníka a dočtete se jenom chválu.
Promiňte, omyl (Sorry, Wrong Number, 1948)
Jaký je váš vztah k tvorbě Billyho Wildera? Upřednostňujete méně známé tituly, nebo za jeho nejlepší snímek považujete legendární Sunset Blvd.?
MH: Byl bych špatný dramaturg noirového festivalu, kdybych za nejlepší Wilderovy filmy nepovažoval právě jeho noiry. Pojistku smrti mám nejraději – je to bezchybná adaptace předlohy Jamese M. Caina, která měla na celý noirový cyklus ohromný vliv. Ale i trojice filmů, kterou uvádíme letos, je skvělá a svými kvalitami mimořádně vyrovnaná. Rád mám i Wilderovy komedie, zejména ty ze 40. a 50. let. Naopak jeho tvorba po Bytu podle mě se staršími snímky nesnese srovnání.
JB: Drtivá většina noirových fanoušků se shodne na tom, že iniciačním filmem jejich lásky k noiru byla Wilderova Pojistka smrti. Takže touto sekcí vlastně Wilderovi jménem celé komunity noirových příznivců děkujeme za to, že dal světu toto mistrovské dílo. Každopádně nejen jako milovnice noiru, ale i klasického Hollywoodu obecně k dílu Billyho Wildera nemohu nevzhlížet s nesmírnou úctou.
Bude se nějak lišit výstava Hugo Haas v USA 40–62 od loňské výstavy, která proběhla v Olomouci?
MH: Od výstavy v Olomouci uplynul více než rok. Za tu dobu se mi podařilo získat další materiály, takže výstava bude bohatší o několik plakátů a fotografií, mezi nimiž jsou velice zajímavé exempláře, například fotka ze zákulisí natáčení Hlídače č. 47 nebo snímek z kostýmní zkoušky pro film The Fighting Kentuckian. Základní cíl výstavy zůstává stejný: prostřednictvím archivních materiálů ilustrovat Haasovy osudy v USA ve 40. a 50. letech. Výstavu jsme doplnili projekcí filmu Přiznání jedné dívky, na kterém se Haas podílel ve své obvyklé čtyřnásobné úloze jako režisér, scenárista, producent a herec.
JB: Já pravděpodobně na Křivoklátě nebudu mít podmínky k přípravě amerického rautu v podobě domácích cookies a muffinů. Snad mi to návštěvníci odpustí!
Kdybyste měli každý vybrat pět svých nejoblíbenějších titulů z letošního ročníku, které by to byly?
MH: Vezmu to odjinud a zkusím doporučit filmy, které by v našem programu mohly neprávem zapadnout. Rozhodně doporučuji snímek Dům na 92. ulici, který je skvělou ukázkou toho, jak do americké kinematografie bezprostředně po druhé světové válce pronikal styl zpravodajských týdeníků a dokumentů. Dále by si diváci neměli nechat utéct nekompromisní film Phila Karlsona 99 River Street, který jsme zařadili do sekce boxerského noiru. Nevšední divácký zážitek slibuje páteční půlnoční projekce dvou amatérských noirů. A nakonec upozorním na často podceňovaný animovaný noir Renesance, který bude na velkém plátně jistě velmi působivý.
JB: Určitě bych vyzdvihla Brightonský špalek z dílny bratří Boultingů, který je zdařilou adaptací románu Grahama Greena v čele se začínajícím Richardem Attenboroughem a patří k vrcholným noirům britské provenience. Rovněž si na plátně nenechám ujít rebelujícího boxera Johna Garfielda v Tělem a duší a jsem zvědavá na divácké reakce u projekcí československých snímků Krakatit a Po stopách krve, které v letošním programu reprezentují jistou exotičnost. Nejvíc se ovšem těším na večerní projekciVelkého zátahu na nádvoří hradu. Ten film je moje srdcová záležitost a když si vzpomenu, jak krásně loni vypadaly noční projekce na kokořínském nádvoří s hvězdnou oblohou nad plátnem, mám nostalgickou slzu v oku.
Brightonský špalek (Brighton Rock, 1947)
V programu je také sekce československý/český noir. Jak je na tom podle vás noir v České republice nyní? Nacházíte (vedle těch na festivalu uvedených) nějaké zajímavé tituly ať už v TV, nebo filmu?
JB: Nedávno jsem dělala rozhovor s absolventem FAMU Zdeňkem Viktorou (dostupný zde), a to v souvislosti s jeho právě dokončeným filmem Raluca, což je neonoirová detektivka s proradnou femme fatale odehrávající se v Praze. Zdeněk tehdy posmutněle konstatoval, jak současná česká produkce není žánrově příliš pestrá a jak u nás absentuje tvorba nízkorozpočtových akčních béček, na kterých by se mladí tvůrci mohli kamerově a střihově vyřádit. Tak jak to svým způsobem dělali američtí filmaři v éře klasického noiru. Ten měl přece jen částečně kořeny v béčkové produkci hollywoodských studií. Na Ralucu, která vznikala v nezávislé produkci a k oněm americkým vzorům se hlásí, jsem proto obzvlášť zvědavá.
Co si slibujete od letošního ročníku? Co očekáváte?
MH: Já doufám, že odstraníme nedotaženosti z minula, navážeme na věci, které se povedly, a rozšíříme fanouškovskou základnu filmu noir v České republice o dalších několik desítek nadšenců. A zároveň si přeji, aby se z Noir Film Festivalu stala tradiční akce, na které se budeme rok co rok potkávat, diskutovat a dobře bavit.
JB: Pro mě je vždy nejdůležitější sdílený filmový zážitek s podobně naladěnými diváky. A o ty, doufám, na Křivoklátu nebude nouze.
Necelé dva týdny zbývají do začátku druhého ročníku Noir Film Festivalu na hradě Křivoklát, kde budete moct vybírat z 26 titulů, které jsme pro vás my z Film Noir Blogu vybrali do programu. A protože si vás, našich věrných čtenářů, vážíme, dáváme vám dva festivalové pasy do soutěže!
Konkrétně se jedná o 1x víkendový pas (na sobotu 23. a neděli 24. srpna) a 1x noční pas, který se vztahuje na všechna večerní promítání na nádvoří hradu a všechny půlnoční projekce po celou dobu festivalu.
Soutěžní otázka zní:
Koho pohřbívala Norma Desmond na začátku filmu Sunset Blvd.?
Odpovědi posílejte do středy 13. 8. do 20.00 na e-mailovou adresu jana.bebarova@gmail.com.
Johna Garfielda mají milovníci filmů éry klasického noiru a Hollywoodu obecně spjatého především s rolí v Garnettově adaptaci CainovaPošťáka, kde vedle neodolatelně krásné Lany Turner ztvárnil typického noriového padlého hrdinu ve spárech osudové ženy. Další klíčovou roli své krátké, leč intenzivní kariéry, jíž zakončila předčasná smrt v devětatřiceti letech, dostal hned o rok později v boxerském dramatu Tělem a duší. To jakosvůj teprve druhý celovečerní film režíroval Robert Rossen, který se na přelomu 30. a 40. let živil psaním scénářů pro studio Warner Bros., mj. i pro tamní Garfieldovy filmy The Sea Wolf nebo Out of the Fog (oba 1941).
Původní scénář ke snímku, jenž jako jeden z prvních tematizoval ožehavou otázku korupce sportovních promotérů, napsal Abraham Polonsky, levicově smýšlející scenárista, který po oscarové nominaci za Tělem a duší s Garfieldem opětovně spolupracoval hned o rok později na dalším společensky angažovaném noiru Force of Evil (1948), jenž sám rovněž i režíroval. Jak kariéry Garfielda a Polonského, tak i samotného Rossena krátce po uvedení těchto dvou jmenovaných filmů postihla nechvalně proslulá slyšení Výboru pro neamerickou činnost (HUAC) a všichni tři se ocitli na tzv. černé listině (Rossen se posléze "zachránil", když u druhého výslechu udal 57 kolegů). Podobný osud čekal i herečku Anne Revere, jež v Tělem a duší ztvárnila Garfieldovu matku a kterou po odmítnutí spolupráce s Výborem čekala vynucená dvacetiletá pauza u filmu.
Tyto temné, dobovou politickou situací ovlivněné události však zpětně nijak nemohou snížit vysokou uměleckou úroveň snímku, který vznikl ve spolupráci těch nejtalentovanějších z daných oborů. Vedle jiných jmenujme alespoň kameramana Jamese Wonga Howea, který společně s dvojicí Oscarem oceněných střihačů Robertem Parrishem a Francisem D. Lyonem vtiskl Rossenově snímku výrazný vizuál, zejména co se scén odehrávajících se v boxerském ringu týče. Na jeho kvality o dva roky později navázali kameramané Milton Krasner ve špičkovém boxerském noiru RobertaWise Podvod(The Set-Up, 1949) a Franz Planer v Robsonově Championovi(1949).
Ostatně srovnání s Championem, v němž herecky exceloval začínající Kirk Douglas, je na místě. Oba filmy jsou totiž rámovány retrospektivním vzpomínáním hrdinů před jejich posledním zápasem na strasti a slasti jejich dosavadních kariér. V případě Garfieldova Charleyho je to seznámení s láskou jeho života Peg (Lilli Palmer), pletky s klubovou femme fatale, zpěvačkou Alicí (Hazel Brooks), a tragická úmrtí jeho tří nejbližších lidí (otce, kamaráda Shortyho a sportovního kolegy Bena), která jeho kariéru postupně lemovala. Na rozdíl od Douglasova bezskrupulózního egoisty, který kráčí přes mrtvoly a sám končí tragicky, však Charley v závěru dochází k uvědomění si pravých lidských hodnot a končí v náručí své milované.
Režie: Robert Rossen Produkce: Bob Roberts (Enterprise Productions) Scénář: Abraham Polonsky Kamera: James Wong Howe Hudba: Hugo Friedhofer Výprava: Nathan Juran Střih: Robert Parrish, Francis D. Lyon Hrají: John Garfield, Lilli Palmer, Hazel Brooks, Anne Revere, William Conrad a další
Distribuce: United Artists Premiéra: 22. srpna 1947
They Made Me a Fugitive
Velká Británie, 1947, 101 min.
Snímek Kvůli nim jsem uprchl není tak proslulý jako Třetí mužnebo Brightonský špalek, přesto se jednoznačně řadí mezi vrcholné britské noiry. Vznikl podle románu A Convict Has Escaped od nepříliš známého anglického autora Jacksona Budda a režíroval jej zkušený Alberto Cavalcanti, původně rodák z Brazílie, který se jako teenager dostal do Evropy a ve 30. a 40. letech se stal spolupracovníkem dokumentaristy Johna Griersona a producenta Michaela Balcona z Ealing Studios. Právě Cavalcantiho dokumentaristická průprava je na filmu hodně znát. Snímek věrně odráží pochmurnou a skličující atmosféru poválečného období, když se zaměřuje na příběh bývalého pilota Britského královského letectva Clema Morgana (Trevor Howard), který se v bezradnosti připojí ke zločineckému gangu vedenému
Narcym (přezdívka odvozena od slova narcismus, což je jeho definující vlastnost). Tím
začíná (nebo jen pokračuje?) Clemův pád na dno.
Clem Morgan je představitelem typického noirového ambivalentního hrdiny, kterého od zlosyna rozlišují sice drobné, ale důležité nuance. Ke zločineckému gangu se přidává v domnění, že předmětem jejich "obchodů" budou nevinné artikly jako nylonky, slanina a cigarety. Jakmile však Narcy oznámí, že obsah poslední zásilky tvoří drogy, začne Clem hlasitě protestovat, čímž spustí lavinu vzájemné animozity.
Další výmluvná epizoda se odehraje po Clemově útěku z vězení, kam se dostane v důsledku falešného obvinění z vraždy. Clem hledá útočiště v domě obývaném chladně vystupující ženou. Ta se - k jeho nemalému překvapení - rozhodne mu v útěku pomoci. Daruje mu mužské oblečení, připraví něco k snědku a dovolí mu použít koupelnu. Brzy se však ukáže, že za to všechno žádá protislužbu: vraždu manžela! Vždyť co je pro hledaného vraha další mrtvola? Clem kategoricky odmítne, žena však čin vykoná sama a vše narafičí tak, aby podezření padlo na ubohého trestance na útěku. Jen v noiru je možné se setkat s takovouto nemotivovanou chladnokrevností.
"I want you to kill my husband."
Atmosféru úzkosti a bezvýchodnosti skvěle dotváří kamera československého rodáka Otto Hellera, která výborně konvenuje s Cavalcantiho rozkročením mezi realističností a stylizovanou expresivností, jež vyplouvá na povrch v dramaticky vyhrocených momentech. Tím vizuál filmu připomíná například spolupráci Anthonyho Manna s kameramanem Johnem Altonem. Námětovou spřízněnost bychom pak našli mj. s tvorbou Alfreda Hitchcocka nebo filmovými adaptacemi Grahama Greenea (již zmiňované filmy Třetí muž a Brightonský špalek).
Netypické kulisy závěrečné scény.
Vzhledem
k převládající atmosféře, pojetí hlavního hrdiny i zájmu o třídní problematiku není
divu, že snímek spolufinancovala a ve Velké Británii i USA distribuovala společnost Warner
Bros., která se na podobné typy snímků dlouhodobě zaměřovala. V USA byl ovšem film původně uveden pouze ve zkrácené osmdesátiminutové verzi pod názvem I Became a Criminal (musely být
vypuštěny zejména scény násilí – na svou dobu poměrně brutální; ostatně i
v domovské Británii za to byli tvůrci nejednou kritizováni).
Film budete moci spatřit na blížícím se Noir Film Festivalu na hradě Křivoklát - a to buď ve čtvrtek 21. 8., nebo o dva dny později v sobotu krátce po poledni.
Režie: Alberto Cavalcanti Produkce: Nat. E. Bronstein (Gloria-Alliance) Scénář: Noel Langley podle románu Jacksona Budda Kamera: Otto Heller Hudba: Marius-Francois Gaillard Výprava: Andrew Mazzei Střih: Margery Saunders V hlavních rolích: Trevor Howard, Sally Gray, Griffith Jones, René Ray a další Distribuce: Warner Bros. Premiéra: 24. června 1947
Jednu z programových sekcí na srpnovém Noir Film Festivalu bude tvořit "boxerský noir". Na konkrétní tituly si budete muset ještě chvíli počkat, už teď ale můžete začít boxerský fenomén ve filmu poznávat a studovat. Doporučuji zejména knížku Legera GrindonaKnockout: The Boxer and Boxing in American Cinema. Její součástí je i seznam amerických filmů s boxerskou tematikou, z něhož vybírám ty, které by šlo označit za boxerské noiry. Pokud chcete, můžete v diskuzi níže tipovat, které z uvedených filmů vám na Křivoklátu odpromítáme.
Ve dnech 7. a 8. května se na hradě Křivoklát uskutečnila organizační schůzka týmu Noir Film Festivalu. Abyste dostali představu, v jakých prostorách se přehlídka na konci srpna odehraje, přinášíme vám několik (100% amatérských) fotografií.
hradní nádvoří, kde budou probíhat večerní projekce
sál HBO
v těchto prostorách si budete moci prohlédnout výstavu o působení Huga Haase v USA
sál Glenna Forda
Královský sál, kde by se měla odehrát závěrečná projekce festivalu
Tento text původně vznikl pro americký čtvrtletník NOIR CITY. Kvůli změnám v jeho vedení ale nakonec nebyl publikován. Proto jsme se rozhodli umístit jej alespoň na blog, kde si snad najde své čtenáře. Článek neprošel anglickou jazykovou korekturou.
Czech noir
fans finally got what they were looking for for several years: the country's
first film noir festival took place last summer, August 21–25. What follows is
not an objective and unbiased report, but rather an insider's summation of the
event.
The
Birth of the Idea
The idea
for Noir Film Kokořín 2013 originated with Vít Grigartzik from Prague's Era Art
Club which earlier in the previous year showcased several examples of classical film noir
to generally enthusiastic responses. Grigartzik sensed that there might be a
potential for a larger event and turned to the authors of Film Noir Blog, the only website in Czech specializing in
film noir run by Jana Bébarová and myself. We immediately embraced the idea and
agreed to participate on the project as programmers.
Jana Bébarová and Milan Hain
Films
The process
of selecting films for the festival was an agonizing one because we realized
from the start we could only include about twenty noirs out of several hundred.
We also felt the urgent need to balance to program so as to attract both film
noir enthusiasts and people who had never even heard the term. We decided to
open the festival with Double Indemnity which proved an ideal
introduction to the nightmarish universe of film noir. Most of the other films
were grouped into four program sections. “Hard-boiled noir” presented screen
adaptations of literary works by Dashiell Hammett (The Maltese Falcon, The
Glass Key), Raymond Chandler (The Big Sleep) and James M. Cain (The
Postman Always Rings Twice). The “Women of Film Noir” section consisted of
three films with strong female protagonists (but not necessarily femmes
fatales): Laura, Mildred Pierce (another Cain adaptation) and
Gilda. The tribute to Marilyn Monroe, composed of The Asphalt Jungle,
Don't Bother to Knock and Niagara, proved an unexpected success,
confirming the undying legacy of this legendary actress. The last section
highlighted what we consider examples of Czechoslovak/Czech film noir, namely
Guard 13 (13. revír), …and the Fifth Rider Is Fear (…a pátý jezdec
je Strach) and Smart Philip (Mazaný Filip).
Outside of
these program sections we screened four additional films and one TV
mini-series. Dark Passage and Leave Her to Heaven were meant as
tributes to noir icons Humphrey Bogart and Gene Tierney, respectively. Joseph
H. Lewis' The Big Combo was selected for Saturday's midnight screening,
testing the endurance of the most loyal visitors. The mini-series Mildred
Pierce provided an opportunity to compare this ambitious HBO project with
the film version of the same novel produced by Warner Bros. and directed by
Michael Curtiz in the 1940s. The festival was fittingly wrapped up with the
screening of Robert Aldrich's “apocalyptic noir” Kiss Me Deadly.
Venues
Noir Film
Kokořín can be partly seen as a bold experiment because the festival was not
held in Prague – or any other big city for that matter – but completely outside
of the urban jungle, in the village of Kokořínský Důl with 13 permanent
residents (data from 2001). Kokořínský Důl, however, lies in the heart of a
beautiful region called Kokořínsko known for its sandstone formations and miles
of tourist trails and is conveniently located approximately 40 miles north of
the Czech capital. The festival thus provided an opportunity to combine an
active holiday in nature with a unique cultural experience.
Kokořín castle
The Kokořín
Valley is dominated by a charming castle built in 1320 and reconstructed a
hundred years ago in the style of late Romanticism. It was in the castle's courtyard
where the evening screenings took place. Despite the cold weather more than one
hundred visitors found their way to the castle to watch Niagara and Leave
Her to Heaven, two Technicolor noirs that also turned out to be the biggest
hits of the festival. Truhlárna Gallery (named Humphrey Bogart Hall for the
duration of the festival) and a conference hall in Pobuda Restaurant (Gene
Tierney Hall) were used as additional screening venues with seating capacities
of eighty and forty seats, respectively.
Guests
and accompanying events
Among the
visitors were many popular actors and actresses known from film and television.
Some of them – for example Zlata Adamovská or Michaela Badinková – gladly
agreed to serve as official patrons of the festival. The screening of Smart
Philip, a hilarious parody of noir adaptations of hard-boiled novels, was
preceded by a lively discussion with the director Václav Marhoul, actor Tomáš
Hanák and actress Vilma Cibulková.
Václav Marhoul, Vít Grigartzik, Vilma Cibulková and Tomáš Hanák
Accompanying
the screenings were concerts of jazz pianist Beata Hlavenková, folk singer
Slávek Janoušek, young singers Ondřej Ruml and Radka Pavlovčinová and a string
quartet 4Seasons.
Next
Year's Edition
Judging
from the overall attendance and reactions of individual visitors, the festival
– in spite of occasional organizational slips – can be considered a success.
We've also received support from the Czech branch of HBO, the Czech Ministry of
Culture and numerous other public institutions, private companies and
individuals. All of them made our process of deciding whether to continue or
not much easier: next year's edition of Noir Film Festival will take place 21–24 August 2014 at the royal Castle Křivoklát, approximately 50 km west of Prague. Fans of film noir – and readers of NOIR CITY in particular – are
most heartily welcome.
Přesně před rokem jsme v Olomouci se skupinkou lidí kolem filmového časopisu 25fps dělali vernisáž výstavy s názvem Hugo Haas v USA 40–62, která zahrnovala fotosky, plakáty, propagační karty, novinové výstřižky a korespondenci Huga Haase s přáteli z jeho americké emigrace ve 40. a 50. letech minulého století.
Výstava, která byla v Uměleckém centru Univerzity Palackého k vidění celý loňský duben, slavila velký úspěch, na nějž se v létě pokusíme navázat na Noir Film Festivalu na hradě Křivoklátu. Přijet se na ni podívat do spilky starého hradního pivovaru budete moci v rámci doprovodného programu, přičemž o sobotní půlnoci se bude promítat i jeden z Haasových amerických filmů.
Pokud nějaké indické filmy vykazují spřízněnost s klasickým filmem noir, pak jsou to v prvé řadě ty, které vznikly v režii či produkci Guru Dutta. Nejinak je tomu i v případě snímku C.I.D., jejž vyrobila Duttova nezávislá produkční společnost a pod jehož režií je podepsán Duttův žák Raj Khosla. Základní zápletka je až krystalicky čistá a všem noirovým fanouškům bude důvěrně známá: policejní inspektor Shekhar (Dev Anand) vyšetřuje vraždu vydavatele novin, když se sám stane hlavním podezřelým a přichází o místo. Následně musí veškeré své úsilí zaměřit na očištění svého jména a nalezení pravého pachatele.
Shekharovi v jeho pátrání asistují dvě ženy - šéfova dcera Rekha (Shakila), která pro hrdinu představuje jistotu a bezpečí, a svůdná Kamini (Waheeda Rehman), která nejprve asistuje zločincům, aby se v závěru postavila na stranu zákona a spravedlnosti. V úvodu jsou obě ženy představeny jako antagonistické typy, ale postupně dochází ke smazávání nejvýraznějších rozdílů mezi nimi a film tak vytváří napětí nejen vzhledem ke kriminální zápletce, ale i k romantické linii: do poslední chvíle si nemusíme být jisti, kterou ženu Shekhar upřednostní.
Diváka navyklého na konvence amerického filmu noir patrně při sledování Khoslova snímku čeká kulturní šok. Filmaři se sice evidentně inspirovali západními vzory (Dutt obdivoval například Asfaltovou džungli), ale jinak látku vkládají do čistě indických žánrových vzorců. Noční automobilová honička je například následována hudebním a tanečním výstupem, v němž skupina vesničanek s úsměvy na rtech nabírá vodu v řece. Celková nálada filmu je tedy mnohem radostnější než u jeho amerických protějšků. K tomu nemálo přispívají i některé vedlejší postavy v čele se zlodějíčkem v podání Johnnyho Walkera.
Sekvenci noční automobilové honičky (ještě navíc za deště)...
...střídá hudebně-taneční výstup odehrávající se za slunného rána.
C.I.D. (zkratka pro Criminal Investigation Department) byl první velkou hereckou příležitostí pro Waheedu Rehman, která se stala Duttovou múzou a ztvárnila důležité role v jeho mistrovských dílech Neutuchající žízeň (1957) a Růže z papíru (1959).
Duttův herecký objev - nádherná Waheeda Rehman.
Pokud vás americké noiry už nudí nebo si od nich jednoduše chcete jen krátkodobě odpočinout, určitě některé z Duttových či Khoslových kriminálek vyzkoušejte. Na náhlé střídání poloh a nálad (pro indický populární film zcela běžný jev) si po chvíli zvyknete a dál se už budete jen dobře bavit.
Režie: Raj Khosla
Produkce: Guru Dutt (Guru Dutt Films Pvt. Ltd.)
Scénář: Inder Raj Anand
Kamera: V. K. Murthy, Anwar Pabani
Hudba: O. P. Nayyar
Výprava: G. V. Divker, Biren Nag
Střih: Y. G. Chawhan
V hlavních rolích: Dev Anand, Shakila, Waheeda Rehman, Johnny Walker, K. N. Singh a další
Přesně před deseti dny v San Franciscu skončila každoroční přehlídka NOIR CITY. Možná jste o její návštěvě uvažovali, ale nakonec z ní z nějakého důvodu sešlo. Nemusíte zoufat, během roku se naskytne ještě několik příležitostí, jak si užít klasické noirové filmy na velkém plátně ve společnosti podobně naladěných fanoušků, jako jste vy. Jestli se řadíte mezi příznivce last minute zájezdů, ještě stíháte ozvěny festivalu v Seattlu, které začínají zítra a potrvají do konce týdne. Pokud pro naplánování cesty potřebujete více času, vydržte dva týdny a vydejte se do texaského Austinu, kam se Noir City letos přesune poprvé. Ozvěny tam odstartují 28. února a potrvají do 2. března. V průběhu roku se pak vybrané noiry budou hrát i v Los Angeles, Chicagu a Washingtonu. O konkrétních datech vás budeme informovat. No a pokud se vám nechce za hranice ČR, můžete se spolehnout, že i letos se uskuteční noirová přehlídka na našem území. Již brzy přineseme další podrobnosti o chystaném programu.
14. května 1955, čtyři dny před oficiální premiérou Líbej mne až k smrti(Kiss Me Deadly, 1955), padla poslední klapka jiného snímku režírovaného Robertem Aldrichem, Velkého nože. Film vznikl v Aldrichově nezávislé produkci jako adaptace stejnojmenné divadelní hry Clifforda Odetse z roku 1949. (V hlavní roli původní broadwayské inscenace se představil John Garfield.)
Po zhlédnutí Velkého nože se asi jen málokdo ubrání názoru, že se jedná o jakési vyrovnávání účtů mezi Aldrichem (respektive Odetsem) a hollywoodským studiovým systémem. Hlavním protagonistou příběhu je herecká hvězda Charles Castle (Jack Palance), který v těžké životní situaci podlehne tlaku "shora" a navzdory nesouhlasu manželky Marion (Ida Lupino) podepíše novou sedmiletou smlouvu se studiovým bossem Stanleym Hoffem (Rod Steiger). Zástupci hollywoodské mašinérie v čele s Hoffem a jeho pobočníkem Smileym Coyem (Wendell Corey) jsou vykresleni jako bezpáteřní obchodníci, kteří neváhají sáhnout k těm nejodsouzeníhodnějším praktikám, jakými jsou vydírání či dokonce vražda.
Aldrich i Odets patřili mezi levicově smýšlející umělce a jejich postoje jsou z filmu jasně patrné. Není proto divu, že se Velký nůž dostal pod palbu kritiky zejména lidí z branže, kteří se obávali negativní publicity. Geoffrey Shurlock ze Správy Produkčního kodexu (PCA) formuloval oficiální stanovisko Hollywoodu, když tvůrcům sdělil: "Člověk přirozeně nabývá přesvědčení, že si tímto filmem sami zaneřádíme hnízdo, jak se říká. Odsouzení našeho průmyslu je natolik zřejmé a nekompromisní, že v jeho důsledku jsme všichni vykresleni jako falešní pokrytci. Pokud se ukáže, že výsledný snímek skutečně bude šířit takové negativní postoje, budeme čelit velmi vážným PR problémům." /1/
To, že film nakonec prošel schvalovacím procesem PCA, bylo podle mého názoru způsobeno dvěma hlavními faktory. Zaprvé, snímek nás vlastně nevyzývá ke zobecnění toho, co sledujeme. Ve své podstatě prezentuje osobní drama jednoho muže (který je náhodou hercem), který se dostává do konfliktu s jiným mužem (který je náhodou filmovým producentem). Důležité je rovněž i to, že postupně jsou ve filmu rozehrány i další témata a konflikty - například mezi Charlesem a jeho manželkou. A zadruhé, moc Správy Produkčního kodexu v polovině 50. let výrazně upadala a Shurlockův úřad se stále většími obtížemi prosazoval dodržování hollywoodského Produkčního kodexu (což ve Velkém noži odráží i otevřené zpracování motivu sebevraždy, který byl dlouho tabuizován). Roli mohlo sehrát i to, že film vznikal v Aldrichově nezávislé produkci a distribuován byl společností United Artists, která v 50. letech opakovaně bránila právo filmařů svobodně zpracovávat tzv. kontroverzní témata.
Bohužel, z produkčního hlediska je film patrně zajímavější než z hlediska formálního. Na rozdíl od Líbej mne až k smrti je Velký nůž poměrně předvídatelný a statický, což je pochopitelně dáno hlavně charakterem předlohy. Aldrich a kameraman Ernest Laszlo se pokoušejí tuto "divadelnost" překlenout například užíváním výrazných rakurzů nebo netradičních obrazových kompozic nasnímaných za pomoci širokoúhlých objektivů. Výsledek je ovšem uspokojivý jen částečně. Mnohem větší pozornost na sebe zaslouženě strhávají herecké výkony Jacka Palance, Idy Lupino a především Roda Steigera. Ani jim se však nedaří přetavit téměř 115minutovou stopáž v záživnou podívanou. Když hollywoodský film o Hollywoodu, tak raději Město iluzí (The Bad and the Beautiful, 1952) nebo Zrodila se hvězda (A Star Is Born, 1954).
.jpg)
