USA, 1955, 56 min.
Jestliže bývá svět filmu noir přirovnáván ke zhmotněné noční můře, pak nízkorozpočtový snímek Dementia činí toto spojení naprosto explicitním. Jediný autorský režijní počin v kariéře Johna Parkera je celý konstruován na základě snové logiky, zcela v něm absentují dialogy a ve výsledném tvaru se navzájem mísí prvky expresionistického hororu, freudovského filmu noir a experimentální kinematografie. Zkuste si představit kombinaci Kabinetu doktora Caligariho (Das Kabinett des Doktor Caligari, 1920), Hitchcockovy Rozdvojené duše (Spellbound, 1945) a Odpoledních osidel (Meshes of the Afternoon, 1943) Mayi Deren, a budete velmi blízko dojmu, který ve mě Dementia zanechala.
V průběhu ani ne hodinové stopáže sledujeme počínání mladé ženy (Adrienne Barrett), která se uprostřed noci probudí ze zlého sna v podřadném hotelu a během následujících několika hodin prochází městem a je konfrontována s množstvím vyhrocených situací. Při návštěvě hřbitova se jí například vracejí traumatické vzpomínky na mládí, kdy (s největší pravděpodobností) ubodala vlastního otce poté, co on zavraždil svou nevěrnou manželku. Později se mladá žena dopouští další vraždy, když se její obětí stane bohatý muž z limuzíny (Bruno VeSota). Ve snaze utéct před spravedlností se dostane do nočního klubu, kde ji ovšem dostihne nejen strážník, ale i sám nebožtík odhodlaný usvědčit svou vražedkyni... Každý pokus o synopsi ovšem v případě Dementie nutně selhává, neboť o "děj" tu skutečně nejde.
Film za pomoci expresivní vizuální stylizace dramatizuje ženino podvědomí. Podobně jako ve snu jsou za sebou vrstveny situace, které nejsou zřetelně kauzálně propojeny a jejichž vzájemné vztahy si musíme domýšlet a dointerpretovávat. Vazba na realitu je rovněž oslabena, neboť si nikdy nemůžeme být zcela jisti, které z předváděných situací se skutečně staly a které jsou pouze výplodem ženiny snové aktivity a důsledkem jejích úzkostí a traumat. Vedle absence dialogů a expresionistického vizuálu (kontrastní svícení, netradiční rakurzy, dvojexpozice) výsledný znepokojivý dojem dotváří i avantgardní hudební doprovod, jehož autorem je skladatel a pianista George Antheil. Vokály, které ale stejně jako celá zvuková stopa neobsahují žádný text, nazpívala letos zesnulá zpěvačka Marni Nixon.
Film byl do vybraných amerických kin uveden v prosinci 1955 a dočkal se jen nepatrného zájmu diváků. Kritika si s ním evidentně nevěděla rady; například časopis Variety uvedl, že se jedná "patrně o nejpodivnější film, který byl kdy uveden do kino distribuce". Kvůli neuspokojivým komerčním výsledkům byl o 14 měsíců později nasazen do kin znovu pod změněným názvem Daughter of Horror a s přidaným "vysvětlujícím" komentářem Eda McMahona. Podle všeho to však snímku příliš nepomohlo.
Až s odstupem několika let se kolem filmu vytvořil kult, který dokázal ocenit Parkerovu invenci. Původní verze tohoto surrealistického filmu noir bude ještě několik týdnů k vidění prostřednictvím služby MUBI. Komentářem doplněnou verzi si můžete zadarmo stáhnout zde.
P.S. O jiném "němém" filmu noir Thief (1952) jsme psali již dříve tady.
Režie: John Parker
Produkce: John Parker (J. J. Parker Productions)
Scénář: John Parker
Kamera: William C. Thompson
Hudba: George Antheil, Ernest Gold
Výprava: Ben Roseman
Střih: Joseph Gluck
V hlavních rolích: Adrienne Barrett, Bruno VeSota, Ben Roseman, Richard Barron a další
Distribuce: Exploitation Pictures
Premiéra: 22. prosinec 1955 (obnovená premiéra 18. února 1957 pod názvem Daughter of Horror)
Odkazy
IMDb
CSFD
Allmovie
Žádné komentáře:
Okomentovat