Každý autor nebo autorka chce pro svou knihu najít ten nejlepší název tak, aby byl "sexy" a evokativní, ale zároveň i věcný a výstižný. Název má nalákat čtenáře a zároveň poskytnout základní představu o předmětu a obsahu knihy. Ty nejlepší názvy prostřednictvím několika pečlivě zvolených slov v titulu a podtitulu účelně vystihují podstatu autorova/autorčina záměru a vytvářejí horizont čtenářského očekávání pro celou publikaci.
K nejzdařilejším názvům knížek o noiru řadím Detours and Lost Highways: A Map of Neo-Noir Fostera Hirsche, Driven to Darkness: Jewish Émigré Directors and the Rise of Film Noir Vincenta Brooka, Voices in the Dark: The Narrative Patterns of Film Noir J. P. Telotteho nebo More Than Night: Film Noir in Its Contexts Jamese Naremorea. Všechny obsahují jak (lehce) poetický hlavní titul, který upoutá pozornost, tak vysvětlující podtitul, který věcně pojmenovává hlavní téma knihy.
Nedávno se mi do ruky dostala útlá přehledová publikace Marka Boulda Film Noir: From Berlin to Sin City. Nejdříve jsem tomu, jak je pojmenována, nevěnoval přílišnou pozornost, ale po pár dnech jsem si uvědomil, že její název je významově velmi bohatý a otevírá široké pole výkladů. Vedle obligátního sousloví "film noir", které čtenáři přímo a jednoznačně komunikuje hlavní téma knihy, obsahuje název už jen pět dalších slov, z toho dvě jsou předložky a zbývající tři tvoří názvy dvou měst. To by mohlo svádět k dojmu, že se kniha zabývá funkcí města ve filmu noir, ztvárněním urbanistického prostoru nebo noirovou architekturou. Tato témata jsou však v Bouldově publikaci zastoupena pouze okrajově, zda-li vůbec. Navíc, pokud by se Bould rozhodl těmto tématům věnovat, patrně by do názvu zvolil spíše nějaká americká města, neodlučitelně spjatá s noirovým fikčním světem - například Los Angeles, New York nebo San Francisco. Vysvětlení je tudíž nutné hledat jinde.
Jak ukáže zejména druhá kapitola knihy věnovaná "prehistorii" filmu noir, Berlín odkazuje k jednomu z nejdůležitějších inspiračních zdrojů noirového cyklu - výmarské kinematografii let 1919–1933. Bould popisuje rozvinutost německé meziválečné kultury a význam filmového expresionismu a tzv. filmu ulice (Strassenfilm) pro následný zrod amerického filmu noir na počátku 40. let. Vedle toho Berlín fungoval jako působiště desítek tvůrců - režisérů, kameramanů, výtvarníků, herců a hereček - kteří v průběhu 30. let z politických důvodů utekli z Německa a po mnoha osobních peripetiích skončili v Hollywoodu. Předložka "from" v názvu knihy tak neodkazuje pouze k pomyslnému transferu idejí a filmových postupů, ale i k faktickému pohybu tvůrců z německého filmového průmyslu do toho amerického. Je známo, že přínos německy mluvících emigrantů klasickému filmu noir byl nezanedbatelný, jak dosvědčují kariéry Fritze Langa, Roberta Siodmaka, Otty Premingera, Edgara G. Ulmera, Billyho Wildera, Curtise Bernhardta, Freda Zinnemanna nebo Johna Brahma (a to jsem se omezil pouze na tu "nejprominentnější" skupinu filmařů, režiséry).
Sin City potom pochopitelně označuje název (respektive přezdívku) fiktivního západoamerického města z komiksové série Franka Millera a jejích dvou filmových adaptací, na nichž se podílel Robert Rodriguez. Kontrast Berlína a Sin City vypovídá o schopnosti filmu noir vstřebávat různé vlivy (film, komiks, architektura) a současně kombinovat reálně existující prvky našeho světa s prvky fantastickými. Dále, zatímco Berlín odkazuje k jednomu z historických zdrojů filmu noir, Sin City ukazuje cestu od klasického noiru směrem k neo-noiru, tedy nesourodé skupině filmů, která se sebereflexivně ohlíží za modelovými filmy noir hlavního cyklu, ale zároveň je přetváří skrze hyperbolu, intertextuální síť odkazů, prolínání s vzorci převzatými z jiných žánrů, zvýšenou míru sexu a násilí nebo redefinici rasových a genderových stereotypů.
Jinak poměrně nenápadný název Bouldovy knížky tak podle mě dosahuje maximálního možného účinku. Možná není prvoplánově atraktivní a "sexy", zato ale ze záplavy noirových publikací vystupuje už jen tím, že neobsahuje slova "dark" nebo "night", která za ta léta přerostla v klišé. Kromě toho a především pak trefně vystihuje amorfní podstatu filmu noir a shrnuje jeho bohatou historii, která nepokrývá jen přibližně dvacetileté období, po kterou trval hlavní noirový cyklus (cca 1940 až 1960), ale i jeho prapočátky v éře němého filmu a ozvuky v současné kinematografii.
Mým záměrem zde nebylo Bouldovu knížku hodnotit, ale pokud by mě o to někdo požádal, musel bych říct, že jde o značně nevyrovnaný text. První dvě kapitoly (tři, jestliže započítáme i úvod), pojednávající o definici filmu noir, původu termínu a inspiračních zdrojích, hodnotím jako velmi povedené - zasvěceně i čtivě napsané. Zbylé dvě kapitoly o hlavním cyklu filmu noir a neo-noiru však již rezignují na souvislý výklad a rozpadají se do série analýz/interpretací, kterým vládne pro mě bohužel nestravitelná terminologie převzatá z psychoanalýzy. Navzdory skromnému rozsahu jsem měl nakonec co dělat, abych knihu dočetl. V konečném důsledku tak název vytvořil očekávání, která textem nebyla naplněna - což ale jen podtrhuje jeho kvalitu.
BOULD, Mark. Film Noir: From Berlin to Sin City. London and New York: Wallflower, 2005. 144 s.
