PF 2011 od autorů Film Noir Blogu

V roce 2011 vám všem věrným i nevěrným čtenárům přejeme spoustu pěkných noirových zážitků, úlovků na DVD a pěkných knížeček a hlavně hodně poutavých příspěvků na našem blogů, které vám slibuje jeho olomoucká frakce.

Bebáček & Mejla

Conflict (1945)

Conflict
USA, 1945, 86 min.

Už od dob Maltézského sokola (1941) měli diváci jasno: pokud se vedle sebe v jednom filmu objevili Humphrey Bogart a Sydney Greenstreet, hrál prvně jmenovaný kladného hrdinu (i když s charakterovými vadami), zatímco zavalitý Brit Greenstreet byl odsouzen k roli vypočítavého zloducha. Noir Curtise Bernhardta nazvaný Conflict této skutečnosti využivá, aby ji postavil na hlavu. Bogart se v něm objevuje v roli inženýra Richarda Masona, který chladnokrevně zavraždí manželku Kathryn (Rose Hobart), aby mohl být s její mladší sestrou Evelyn (nevyužitá Alexis Smith). Pro mnoho filmů noir by tato zápletka vystačila na celou stopáž (podvádění manželky, plánování dokonalého zločinu, jeho provedení atd.), v Conflictu však pokrývá pouze přibližně první třetinu. Ve zbytku syžetu sledujeme počínání Masona, který se musí vypořádávat nejen s Evelyniným odmítnutím, ale zejména s možností, že Kathryn je stále naživu. Greenstreetův doktor Hamilton vše z povzdálí - zdánlivě nevinně - pozoruje, aby se v závěru triumfálně vrátil na scénu a ukázal svou skutečnou moc. Obsazení tak pracuje proti diváckým očekáváním a může mít za následek nejedno překvapení.

Napětí milostného trojúhelníku podpořené kompozicí záběru

Scénář podle námětu Roberta Siodmaka je vynikající zejména tím, jak šikovně navozuje Masonovu paranoiu v souvislosti s možným "obživnutím" jeho manželky. K tomu tvůrci užívají množství motivů - prstenu, dopisu, kapesníku, skladby znějící v gramofonu... Pod tíhou těchto navracejících se artefaktů spojených s Kathryn se Bogartova postava postupně blíží tenké hranici mezi příčetností a šílenstvím. Je poměrně netypické sledovat Bogarta, kterak přestává mít věci pod kontrolou: Větší kontrast k marlowovským kliďasům je jen těžko představitelný. 

Film funguje i vizuálně, což je pravděpodobně největší zásluha kameramana Merritta B. Gerstada, pro něhož se jednalo o jeden z posledních projektů před ochodem do ústrání (proč v 45 letech přestal točit, se mi zjistit nepodařilo). Kromě Conflictu Gerstad jiný noir nenasnímal, proškolen byl však například snímky Toda Browninga Alonzo, můž bez rukou, Příšerné stíny (oba 1927) a Zrůdy (1932). Působivý je zejména samotný úvod (noirová "vlhkost"), dále halucinační scéna navazující na Masonovu autonehodu nebo scéna vraždy na opuštěné horské silnici, v níž se Bogartova silueta vynoří z naprosté tmy.

Bogart v závěrečné sekvenci

Z dnešního pohledu můžeme být rádi, že snímek vůbec vznikl. Bogartovi se scénář (nebo jeho úloha v něm) nelíbil do té míry, že roli Richarda Masona odmítl a své stanovisko přehodnotil až ve chvíli, kdy mu Jack Warner pohrozil přerušením kontraktu. Film se nakonec začal natáčet s více než měsíčním zpožděním v červnu 1943, do kin se ale dostal až o dva roky později po uvedení jiných bogartovských klasik Mít a nemít a Passage to Marseille.

Režie: Curtis Bernhardt

Produkce: William Jacobs (Warner Bros.)

Scénář: Arhur T. Horman, Dwight Taylor; podle námětu Roberta Siodmaka a Aflreda Neumanna

Kamera: Merritt B. Gerstad

Hudba: Frederick Hollander

Střih: David Weisbart

Výprava: Ted Smith

V hlavních rolích: Humphrey Bogart, Sydney Greenstreet, Alexis Smith, Rose Hobart a další

Distribuce: Warner Bros.

Premiéra: 15. června 1945

Odkazy

IMDB

Allmovie

CSFD

Winter's Bone jako noir?

Vánoce jsou svátky odpočinku...i pro Film Noir Blog. Aby tu ale nebylo úplně mrtvo, připojuju další odkaz: tentokrát na kratinkou úvahu o tom, že nezávislý snímek Winter's Bone (2010), zatím posledního vítěze ze Sundance, vlastně lze vnímat jako vesnický noir. Viděli jste tento film? Napadlo vás při jeho sledování srovnání s noirem?

Několik ohlasů na Američana (2010)

V našich kinech nedávno představený Američan Antona Corbijna po celém světě sbírá poměrně rozporuplné reakce. Jedno je ale jisté: ti, co mají alespoň trochu nadívány noir nebo francouzské kriminálky 60. a 70. let, budou nadšeni. Než se tu objeví nějaké zasvěcenější zhodnocení, nabízím vám alespoň pár ohlasů zvenčí:

- recenze Rogera Eberta (který se nerozpakoval s udělením nejvyššího možného hodnocení)

- "art film převlečený za akčňák"(Kitsup Sun)

- Buzz Focus 
- "pocta filmu noir" (Today's Zaman)

a nakonec náš Eda pro Filmserver (Rogue bude následovat)

"Ztraceno v překladu"

Snad pro jednou odpustíte nenoirový příspěvek, ale na TOHLE ze zřejmých důvodů musím odkázat. Za reakce a další šíření odkazu předem děkujeme.

refleX-Files: Lost in Translation

Bright Lights Film Journal po sedmdesáté

Již sedmdesáté číslo Bright Lights Film Journalu je co do počtu článků o něco skromnější, než je zvykem. Přesto v něm najdeme několik textů, které by nám neměly uniknout. Gordon Thomas analyzuje tvorbu Josefa von Sternberga se speciálním důrazem na jeho Docks of New York, rozhovor s Juanem Luisem Buñuelem se točí kolem osobnosti Orsona Wellese a jeho nedokončeného projektu Don Quijote a přečíst si můžete i report z prvního TCM Classic Film Festivalu, který divákům v dubnu tohoto roku nabídl několik klasických hollywoodských filmů včetně noirů Sladká vůně úspěchu a Leave Her to Heaven (český název stále odmítám). 

Speciálně Edu pak určitě zaujme skutečně rozsáhlá studie o poeovských adaptacích Rogera Cormana.

Tím hůř, když padnou

The Harder They Fall
USA, 1956, 109 min.

Občas se i stará hollywoodská klasika prodere na česká plátna, jako například poslední snímek Humphreyho Bogarta Tím hůř, když padnou (The Harder They Fall, 1956) režírovaný Markem Robsonem, který byl minulý týden promítán na brněnské přehlídce Visions of Light.

Přestože Robsonův snímek naplno odhalil korupci v boxu, nebyl prvním, který se této problematiky dotkl: už na konci 40. let se totiž okrajově objevila v hollywoodských noirových snímcích Tělem a duší (Body and Soul, 1947) v režii Roberta Rossena a v Podvodu (The Set-Up, 1949) Roberta Wise. Sám Mark Robson v roce 1949 rovněž natočil jeden ze zásadních boxerských snímků – Champion s Kirkem Douglasem v hlavní roli. Všechny tyto filmy se v odlišné staly inspirací pro Scorseseho Zuřícího býka (Raging Bull, 1980).

Tím hůř, když padnou tematizuje chamtivost a úplatkářství boxerských promotérů, kteří ovládají celé odvětví, a zároveň kritizuje jimi vytvářený falešný mediální obraz sportovních hrdinů. Ústředním protagonistou tohoto dramatu ze sportovního prostředí je kdysi úspěšný redaktor sportovní rubriky Eddie Willis (Humphrey Bogart), nyní se potýkající s nezaměstnaností, a jenž přijme pochybnou práci tiskového agenta boxerského nováčka Toro Morena (debutující Mike Lane je zvětšená kopie noirového klasika Raymonda Burra). Eddieho úkolem je za tučnou odměnu šířit mediální publicitu ve skutečnosti naprosto netalentovaného boxera, který se po sérii předem domluvených zápasů stává hvězdou boxerského ringu. Totální deziluze na sebe však dlouho nenechá čekat.

Předlohou filmu byl stejnojmenný román známého hollywoodského scenáristy Budda Schulberga z roku 1947 skrytě pojednávající o skutečném skandálu kolem italského boxera, světového šampiona Primo Carnera přezdívaného Ambling Alp, který (vcelku pochopitelně) po uvedení filmu Tím hůř, když padnou žaloval studio Columbia. Robsonova sonda do profesionálního boxu odráží Schulbergovu dobrou znalost tohoto prostředí. Scény z ringu působí velmi autenticky (kameraman Burnett Guffey byl nominován na Oscara), čemuž napomáhá i skutečnost, že ve filmu byli obsazeni i skuteční boxeři.

Bogartův samotářský hrdina (jehož předobrazem byl skutečný novinář Harold Conard) se jako tradičně pohybuje za hranicemi zákona a oplývá cynismem jeho postavám vlastním. Eddie Willis se stal divácky velice oblíbenou postavou a pro herce jeho formátu nepochybně představoval úctyhodný odchod z filmového plátna (Bogart v lednu následujícího roku podlehl po dlouhém boji vážnému onemocnění - rakovině jícnu).

Rozšířenou verzi mého článku najdete na filmserver.cz, kde byla dnes publikována.

Režie: Mark Robson
Produkce: Philip Yordan (Columbia Pictures)
Scénář: Philip Yordan
Kamera: Burnett Guffey
Hudba: Hugo Friedhofer
Střih: Jerome Thoms
Výprava: William Flannery  
V hlavních rolích: Humphrey Bogart, Rod Steiger, Mike Lane, Jan Sterling a další

Distribuce: Columbia Pictures
Premiéra: 9. května 1956

Odkazy:
CSFD
IMDb
Allmovie

Tip na noirový vánoční dárek: stolní hra Cluedo

" Pro účast na téhle párty by všichni zabíjeli."

Žádnému fanouškovi filmu noir či klasické detektivky by doma neměla chybět kultovní stolní hra Cluedo. Obzvlášť, pokud je hravý a soutěživý typ. U této originální společenské hry, se kterou se v Americe bavili už v roce 1948 (tedy v době největšího noirového rozkvětu!), se pobavíte a navíc si skvěle osvěžíte mozkové buňky. Abyste si ji mohli zahrát, musí vám být alespoň 9 let a musíte mít minimálně dva kamarády. Když na to přijde, dá se jednou hrou zabít i celá hodina (zvlášť při těch dlouhých zimních večerech).

A o co že ve hře jde? Během večírku v honosné vile se stala vražda a vaším úkolem je zjistit, kdo z šesti přítomných hostů je vrahem, v kterém pokoji se vražda odehrála a jakým vražedným nástrojem byla spáchána. Samozřejmě nikdo nevylučuje, že vrahem můžete být i vy samotní. 

Byť se pravidla hry zpočátku zdají složitá, pochopit se dají snadno a jakmile se do hry dostanete, už vás jen tak nepustí. Dobré je to, že boj o vítězství vůbec nezávisí na náhodě, ale naopak musíte prokázat deduktivní schopnosti a zároveň se tak trochu vcítit do Humphreyho Bogarta, když pátral po vrahovi v Hlubokém spánku :-)

Vzdáleně se hra podobá kvartetu - i tady se ptáte ostatních spoluhráčů na karty, které by mohli mít v ruce. Nicméně zde je to trochu ztíženo, protože se nemůžete na konkrétní věc ptát konkrétní osoby a tak ne vždy máte zaručené výsledky. Ale o to je hra zábavnější.

Na našem privátě jsme díky ní zabili už dva večery a přiznávám, že zatím ani jednou se nikomu z nás nepodařilo přesně uhodnout všechny tři otázky. Což dokazuje skutečnost, že Cluedo rozhodně jen tak neomrzí a nudit se u něj vážně nebudete.

PS: Cluedo pořídíte cca od 500 - 700 korun. Když máte štěstí na akci v Glóbusu, tak za 400,- ;-)

Tip na noirový výlet: Muzeum Třetího muže, Vídeň

Kolik filmů má svoje vlastní muzeum? Může za to bonus Blu-raye, díky kterému jsem se dozvěděl, že vůbec nějaké muzeum existuje. Vzhledem k tomu, že jsem měl návštěvu rakouské metropole beztak v plánu, nebylo o čem přemýšlet.

Před zhruba patnácti lety se totiž Vídeňák Gerhard Strassgschwandtner rozhodl, že už ho nebaví odpovídat na dotazy svých známých ze zahraničí, že o Třetím muži vlastně nic moc neví a začal se o klasiku Carola Reeda zajímat. A začal sbírat. Dodnes už má přes dva tisíce předmětů, které nějak s filmem souvisí. A tuhle sbírku můžete navštívit každou sobotu od 2 do 6 odpoledne. Potkat zde můžete jednak samotného sběratele, jednak jeho sympatickou manželku (oba na obrázku nahoře), jejíž kancelář posloužila jako první výstavní prostor.

A co tady najdete? Spoustu originálních fotografií, plakátů, reklamních předmětů, desítky edicí filmů na všech možných nosičích, celou místnost věnovanou popularitě snímku v Japonsku, místnost věnovanou těžké situaci v Rakousku během druhé světové války a po ní. Speciální sekce je věnována asi největší rakouské hvězdě filmu - hráči na citeru Antonu Karasovi. Nejvíc mě překvapila informace o televizním seriálu s Harry Limem, o kterém jsem opravdu neměl tušení, potěšila spousta dříve neviděných fotek Orsona Wellese, rozesmály stolní hry na téma Třetí muž.

Vrcholem celé prohlídky je promítání dvou minut z filmu na staré promítačce z roku 1938, která se v době premiéry snímku opravdu používala. Prohodil jsem pár slov s oběma manžely (byli nesmírně milí a vstřícní) a koupil si katalog i čtyřsetstránkovou výpravnou publikaci o filmu z pera rakouské historičky Brigitte Timmermann Third Man´s Vienna. Snad se k ní o Vánocích konečně dostanu. Prostě kdo má rád film noir a Třetího muže, musí manžele Strassgschwandtnerovy navštívit.

"Still with us"

Pokud máte rádi nejrůznější seznamy, určitě se podívejte na tento. Sestává ze jmen padesáti nejstarších žijících filmových tvůrců, kteří byli nominováni na Oscara. Vévodí mu stoletá Luise Rainer, dvojnásobná oscarová laureátka ze 30. let. Dále (= níže) na něm najdeme i některé filmaře spjaté s filmem noir - střihače Elma Williamse (např. They Won't Believe Me nebo Follow Me Quietly; 97 let), sestry Olivii De Havilland (The Dark Mirror; 94 let) a Joan Fontaine (o rok mladší), Kirka Douglase (Pryč od minulosti, Šampion; v prosinci oslaví 94. narozeniny), nedoceněnou herečku Eleanor Parker (Caged, Detektivní příběh; 88 let) nebo profesně stále aktivní Lauren Bacall (filmy šestaosmdesátileté herečky asi netřeba představovat). Z těch, co na Oscara nikdy nominováni nebyli, jsou stále mezi námi například Jane Russell (His Kind of Woman, Macao; 89 let), oblíbenkyně Johna Forda Maureen O'Hara (A Woman's Secret; 90 let) nebo Farley Granger (Žijí nocí, Side Street; 85 let).