Původní stránky o filmu noir kompletně v češtině

26. října 2013

Festivaly, kam se podíváš

V rámci již tradiční brněnské přehlídky Visions of Light bude ve čtvrtek 7. listopadu odpromítán noir Josepha H. Lewise The Big Combo (1955). Zatímco my jsme se na kokořínském festivalu neodvážili přijít s trefným českým ekvivalentem původního názvu, v kině Art snímek uveden jako Velká kombinace. I další lákadla přehlídky stojí za pozornost. Jmenovitě bych upozornil na Stroheimovu Královnu Kelly (7. listopadu, 17.00), Sturgesův Hřích Harolda Diddlebocka (7. listopadu, 19.00) a skvělý mysteriózní thriller Otty Premingera Hledá se Bunny Lakeová (8. listopadu, 17.00). Kompletní program a další nezbytné informace najdete zde.


A když už jsme u spojení noiru a filmových festivalů, zaznačte si do diářů: 2. ročník přehlídky Noir Film Kokořín se uskuteční ve dnech 14.-17. srpna 2014. Sledujte Facebook NFK nebo náš blog pro další novinky.

9. října 2013

Pozvánka na promítání filmu Bezejmenné

Tvůrčí skupina Ovínění zve na promítání svého nového detektivního thrilleru nazvaného Bezejmenné, které se uskuteční v sobotu 2. listopadu ve zlínském Garážbaru na Lesní čtvrti.


Snímek vypráví o soukromém detektivovi Marku Tomsovi, který je najat chladně půvabnou ženou, aby zjistil, je-li jí její manžel nevěrný. Ovšem jak už to tak bývá, případ se poněkud zkomplikuje, a to dosti nečekaným způsobem.

Titulní píseň z tohoto snímku, k níž text napsali sami režiséři filmu Milan Cyroň a Tomáš Uher, si můžete poslechnout zde:

6. října 2013

Voice in the Wind (1944)

Voice in the Wind
USA, 1944, 85 min.

Film noir bývá často spojován s tvorbou exilových tvůrců, zejména těch původem z německy mluvící Evropy. Pod řadou klíčových noirů jsou podepsáni režiséři jako Fritz Lang, Robert Siodmak, Otto Preminger nebo Edgar G. Ulmer. Další exulanti působili v rolích scenáristů (Walter Reisch), kameramanů (Karl Freund, Franz Planer), hudebních skladatelů (Franz Waxman, Miklos Rozsa), výtvarníků (Hans Dreier, Rudi Feld) nebo herců (Peter Lorre, Steven Geray ad.). Voice in the Wind z roku 1944 je ovšem mírou zapojení exulantů výjimečný.

Snímek vznikl v nezávislé produkci Arthura Ripleyho a Rudolpha (Rudolfa) Montera. Druhý jmenovaný dříve působil v Praze jako producent a právník a po svém příchodu do USA se rovněž uplatnil jako agent. Scénář napsal Friedrich Torberg, rakousko-československý spisovatel s vazbami na řadu židovských emigrantů, mj. na Huga Haase. I v dalších funkcích se uplatnili tvůrci původem z Evropy - výtvarník Rudi Feld (v titulcích filmu nesprávně uveden jako Rudy Feld), kameraman Eugen Schüfftan, jenž byl najat jako technický poradce, či herci Francis (František) Lederer a Rudolf Myzet, oba narození v Čechách.


Podle údajů Amerického filmového institutu se snímek s rozpočtem odhadovaným na velmi skromných 50 000 dolarů natáčel pouhých jedenáct dní v Talisman Studios v Hollywoodu. Štáb údajně pracoval v takovém časovém a finančním presu, že si nemohl dovolit natáčet veškeré scény více než jednou. Naopak postprodukce byla časově náročná a vyžádala si téměř čtyři měsíce. Snímek měla původně distribuovat společnost Producers Releasing Corporation, ale nakonec se dostal do portfolia United Artists. (Důvody se různí: podle jedněch zdrojů PRC film odmítla, protože byl příliš "umělecký"; jinde jsem se dočetl, že United Artists jednoduše přišli s lepší nabídkou a zvítězili tak v konkurenčním boji.)

Na filmu ovšem nefascinuje pouze jeho produkční historie. Formálně i tematicky vybočuje ze soudobé hollywoodské produkce jednak příklonem k postupům typickým spíše pro evropský film (např. poetický realismus), jednak příběhem explicitně se zabývajícím osudem exulantů. Hlavním hrdinou je koncertní pianista Jan Volný (Francis Lederer), který navzdory zákazu zahraje Smetanovu Vltavu, čímž rozhněvá nacistické pohlaváry, kteří jej podrobí brutálnímu mučení. Volnému se sice podaří uniknout, stane se z něj ovšem zlomený muž, který si ani není schopen vybavit vlastní jméno. Jeho tragédie je dovršena na ostrově Guadalupe, kam se dostane spolu s dalšími utečenci. 

Film vytváří atmosféru klaustrofobičnosti a bezvýchodnosti za pomocí retrospektivního vyprávění a low-key svícení. Řada obrazových kompozic byla dokonce natolik temná, že si recenzent deníku New York Times postěžoval, že na mnoha místech musel "namáhat oči, aby vůbec viděl, co se na plátně děje." Tento bezútěšný a pesimistický snímek - v roce 1945 nominovaný na Oscary za hudbu a zvuk - dosud nevyšel na DVD ani jiném nosiči. Aktuálně jej však lze zhlédnout na YouTube

Režie: Arthur Ripley
Produkce: Arthur Ripley, Rudolph Monter (Arthur Ripley-Rudolph Monter Productions)
Scénář: Friedrich Torberg (jako Frederick Torberg), Arthur Ripley
Kamera: Dick Fryer
Výprava: Rudi Feld
Hudba: Michel Michelet
Střih: Holbrook N. Todd
V hlavních rolích: Francis Lederer, Sigrid Gurie, J. Edward Bromberg, J. Caroll Naish a další

Distribuce: United Artists
Premiéra: 10. března 1944

Odkazy
IMDB
CSFD
recenze v New York Times

1. října 2013

Soutěž o román Mildred Pierceová

Na konci srpna jsme na našem Facebooku informovali o vydání českého překladu hard-boiled románu Jamese M. Caina Mildred Pierceová nakladatelstvím MOTTO. Nyní máte jedinečnou příležitost zasoutěžit si o 3 výtisky výtečné knihy, kterou do češtiny přeložila Květa Palowska.


Stačí, když do konce tohoto týdne, tzn.do neděle 6. 10. (včetně), na e-mail jana.bebarova@gmail.com pošlete váš tip na to, která žijící česká herečka by podle vás byla ideální představitelkou Mildred Pierceové, kdyby se točila česká adaptace.

Z došlých odpovědí vybereme 3 výherce, které odměníme knihou.

UPDATE: Knihu od nás dostávají Dagmar Dvořáčková, Petra Pejchová a Petr Nagy, kteří nás nejvíce zaujaly svými následujícími tipy: Tereza Kostková, Jitka Čvančarová a Vanda Hybnerová.
Výhercům gratulujeme a všem dalším děkujeme za účast a tipy. Těšíme se na vaše soutěžní příspěvky při další podobné příležitosti.


21. září 2013

Spencer Selby: The Worldwide Film Noir Tradition

Kniha Spencera Selbyho The Worldwide Film Noir Tradition je ve své podstatě soubor seznamů. Autor si vytkl za cíl předložit dosud nejkompletnější noirovou filmografii zahrnující nejen kanonické filmy z USA, ale i dosud málo známé a diskutované tituly z jiných zemí. Hned na úvod Selby upozorňuje, že se nebude zabývat definicí filmu noir, což je jen jedno z mnoha kontroverzních rozhodnutí, s nimiž se v knize setkáme. Nikde se totiž nedočteme, podle jakého klíče byly filmy vlastně vybrány. Po dvoustránkovém úvodu následuje pouze několik (nekomentovaných) citátů z publikací jiných autorů a pak se jde přímo na věc.

Nejdelší seznam tvoří (nepřekvapivě) americké filmy noir. Zde je důležité zmínit, že Selby se omezuje pouze na klasické noirové období, které vymezuje léty 1940 a 1965. Celkem autor napočítal 796 klasických noirů. Z nich potom vyabstrahoval kánon 250 snímků, který v jedné z příloh dále zredukoval na 50 "mistrovských děl". V jedné z mála poznámek objasňujících Selbyho postoje se dočteme, že posuzování "noirovosti" jednotlivých snímků je otázkou "síly, míry a významu". (s. 18) To napovídá, že kategorii filmu noir vnímá jako rozvolněnou a nestálou - s pevným středem a nestabilními okraji.


Jaké filmy autor do přehledu amerických noirů vlastně zařazuje? Jeho výběr je nepochybně výrazně inkluzivní, tzn. že obsahuje řadu snímků, u nichž lze o začlenění do noirového cyklu výrazně pochybovat. Ukázat si to můžeme na příkladu Huga Haase. Selby uvádí nejen Pickup, Podivné okouzleníJinou ženu a Hit and Run ale i Dívku na mostě, Ženu bližního tvého, Návnadu Zadrž ten úsvit. Zatímco u první čtveřice bych noirovou nálepku dokázal akceptovat, u té druhé bych vehementně oponoval. A podobně se to má s desítkami dalších filmů (namátkou V přístavu Elii Kazana, Invaze lupičů těl Dona Siegela nebo Men in War Anthonyho Manna). 

Na americký seznam navazují přehledy britského (338 filmů) a francouzského (177) noiru. Společnost jim pak dělá seznam filmů noir z dalších dvaceti sedmi zemí. Z Československa Selby vybral pouze tři tituly - Fričův 13. revír, Vávrův Krakatit a Blumenfeldovu Terezu

V přílohách najdeme ještě seznamy dvaceti šesti barevných noirů, vybraných předchůdců noirového cyklu (z let 1919-1939), 2x30 mistrovských děl z Británie a Francie a selektivní bibliografii. 

A co čekat od záznamů k jednotlivým filmům? Kromě názvu a roku uvedení do kin Selby uvádí zestručněné filmografické údaje (režie, scénář, kamera, hudba a několik jmen z obsazení), délku v minutách a jedno- až dvouvětou dějovou synopsi. 

Kniha je podle mě určena převážně noirovým maniakům, které neuspokojují existující (a svým záběrem skromnější) referenční přehledy. Rovněž si dokážu představit, že může dobře posloužit festivalovým dramaturgům. Za publikací sice stojí desítky let práce a tisíce zhlédnutých filmů, většině čtenářů to ale může být celkem jedno. Zvlášť, když prodejní cena na Amazonu aktuálně činí téměř 60 dolarů.

SELBY, Spencer. The Worldwide Film Noir Tradition. Ames : SINK Press, 2013. 320 stran.

Webové stránky autora (působí rovněž jako malíř a básník)

5. září 2013

Blacksad

Jestli se nepletu, o komiksu jsme zatím na noirovém blogu ještě nepsali a nejspíš by k tomu ani nedošlo, nebýt tipu Verči Zýkové. Tímto jí děkujeme! 

Jako pátý svazek edice Mistrovská díla evropského komiksu nakladatelství CREW vyšly čtyři příběhy drsného detektiva Blacksada. Komiks španělských autorů Juana Díaze Canalese a Juanja Guarnida je zřetelně inspirovaný americkou hard-boiled detektivkou a snad i jejími filmovými adaptacemi. Hlavní hrdina Blacksad, vymodelovaný po vzoru Philipa Marlowa či Sama Spada, se pohybuje v prohnilém prostředí poválečných Spojených států a řeší případy vražd či tajemných zmizení. Vyšetřování často ukazuje, že zločiny mají mnohem dalekosáhlejší implikace, než se původně zdálo, a nezřídka zasahují až do nejvyšších společenských kruhů. Současně se dotýkají závažných dobových problémů, jakými byla rasová segregace (příběh Národ ledu) nebo štvavý hon na sympatizanty komunistické ideologie (Rudá duše). 


Ačkoliv je komiks historicky zasazen do USA 50. let, jeho hrdiny nejsou lidé, nýbrž antropomorfizovaná zvířata. Vedle kocoura Blacksada se tak můžeme setkat s vlčáky a ohaři (často zosobňujícími policisty), plazi (slizké postavy pohybující se v podsvětí), ptáky, hrochy, nosorožci nebo kunou (Blacksadův sidekick Tejden). Příslušnost ke konkrétnímu zvířecímu druhu již při prvním setkání odhaluje jejich charakterové vlastnosti a předjímá vzorce chování. 

Návaznost na filmový noir můžeme spatřovat mimo jiné v detailní kresbě, která zdůrazňuje ikonografii 50. let (herny, hudební kluby, ošuntělé nájemní byty...) a podtrhuje celkovou temnou atmosféru, a častých retrospektivách, které se dostávají ke slovu zejména v závěru vyprávění, aby objasnily komplikované vztahy mezi postavami. 

Svazek kromě čtyř přibližně 55stránkových příběhů obsahuje i dvě komiksové miniatury, jejichž přítomnost sice neomráčí, ale minimálně potěší. Pokud se chcete dozvědět více (a navíc z pera povolanějšího člověka), doporučujeme recenzi publikovanou v časopise 25fps. A co vy? Máte tip na jiný "noirový komiks"?

A když už se věnujeme tak netradičnímu tématu, cítím jako svou povinnost upozornit na nové číslo elektronického magazínu Noir City, které se prostřednictvím několika textů věnuje právě spojení komiksu a filmu noir. Pokud chcete patřit k pravidelným odběratelům tohoto výjimečného periodika, stačí se zapsat do mailing listu Film Noir Foundation a přispět jednorázovou částkou 20 dolarů. Můžu vás ujistit, že tato skromná investice za to rozhodně stojí. Jako "návnadu" přikládám obsah aktuálního čísla.


2. září 2013

Dům na 92. ulici

The House on 92nd Street
USA, 1945, 88 min.

Dům na 92. ulici byl původně připravován jako nízkorozpočtový film s Robertem Webbem jakožto debutujícím režisérem. Špionážní látka vycházející ze spisů FBI ovšem zaujala Henryho Hathawaye a ze snímku se rázem stal prestižnější projekt s rozpočtem jen těsně pod hranicí jednoho milionu dolarů. Příběh dvojitého agenta Billa Dietricha (William Eythe), který infiltruje německou špionážní skupinu operující na východním pobřeží USA, se stal jedním z prvních hollywoodských snímků ve velké míře uplatňujících dokumentaristické postupy.

Snímek z úvodní titulkové sekvence.

Zásadní vliv sehrála zpravodajská série March of Time připravovaná v letech 1935 až 1941 producentem Louisem de Rochemontem, jenž je rovněž podepsán pod Domem na 92. ulici. Hathawayův snímek využívá řadu postupů, které byly pro tuto sérii typické, a mísí je s technikami charakteristickými pro film noir. Do příběhu nás uvádí titulek upozorňující, že látka byla adaptována z autentických záznamů FBI (snímek údajně schválil sám Edgar J. Hoover). Pracovníci této agentury na snímku aktivně spolupracovali, když tvůrcům poskytli některé dokumentární záběry a sami ve filmu ztvárnili řadu vedlejších rolí. Výraznější úlohy sice byly svěřeny profesionálům, žádný z nich ovšem nebyl zavedenou hvězdou. Nejznámější tváře patří Lloydu Nolanovi (inspektor Briggs) a Leo G. Carrollovi (plukovník Hammersohn).

Identifikační divize FBI umístěná v budově D.C. Armory.
Agent FBI při práci.

Filmem nás provází hlas heterodiegetického vypravěče - tedy takového, který se přímo neúčastní zobrazeného děje a pouze jej reportážním způsobem komentuje. Film tak místy - a zejména pak v první čtvrthodině - skutečně připomíná zpravodajský týdeník. Štáb operoval v reálných lokacích v New Yorku a Washingtonu a některé scény snímal ze speciálních dodávek bez vědomí kolemjdoucích. Pro Dům na 92. ulici (a docu-noir obecně) je typická i absence romantické linie; místo toho se vyprávění plně soustředí na snahu amerických agentů rozprášit gang nebezpečných německých špionů. Představeny jsou typické vyšetřovací procedury včetně laboratorních testů, srovnávání otisků prstů apod. 

I přes zcela zřejmý příklon k dokumentarismu se však stále jedná o fikční film. Nejlépe je to vidět na pojetí německých špionů, kteří představují panoptikum výrazných, více či méně děsivých figurek. S takovou (stereo)typizací se samozřejmě setkáváme i v noirech klasičtějšího střihu (vzpomeňme na postavy Petera Lorreho a Elishy Cooka Jr. v Maltézském sokolovi a řadě dalších snímků). Ovšem i obrazová docu-stylizace je v závěrečných sekvencích "nabourávána" expresioničtějším způsobem snímání a film tak graduje podobným způsobem jako mnoho "studiových" noirů. 

Mezi německými špiony najdeme i dvě ženy (femme fatale?).

Dům na 92. ulici se dočkal velmi pozitivních recenzí, získal Oscara za nejlepší původní námět a inicioval celou vlnu semidokumentárních snímků. V produkci společnosti Twentieth Century-Fox vznikly filmy 13 Rue Madeleine (1947), Bumerang (Boomerang, 1947, oba produkoval Louis de Rochemont) a Volejte Northside 777 (Call Northside 777, 1948). Později do cyklu přispěli i Jules Dassin (zejm. Obnažené město), Anthony Mann nebo Joseph M. Newman (např. 711 Ocean Drive).

Na CSFD a jinde se objevují negativní ohlasy, kritizující Hathawaye a jeho domovské studio za agitační a propagandistický tón. Co jiného ale čekat od filmu, který byl připravován ještě za války? Vezměte na vědomí historické souvislosti a podívejte se na snímek jako na do jisté míry přelomový počin, kombinující hollywoodskou žánrovou kinematografii s technikami dokumentárního/zpravodajského filmu. Dům na 92. ulici je k dispozici na DVD s českými titulky.

Režie: Henry Hathaway
Produkce: Louis de Rochemont (Twentieth Century-Fox)
Scénář: Barre Lyndon, Charles G. Booth, John Monks
Kamera: Norbert Brodine
Hudba: David Buttolph
Výprava: Lyle Wheeler, Lewis Creber
Střih: Harmon Jones
V hlavních rolích: William Eythe, Lloyd Nolan, Signe Hasso, Gene Lockhart, Leo G. Carroll a další

Distribuce: Twentieth Century-Fox
Premiéra: 26. září 1945

Odkazy
IMDB
CSFD

30. srpna 2013

Nightfall (1957)

Nightfall
USA, 1957, 79 min.

"You're the most wanted man I know." 

V těch několika málo textech, které byly o Nightfall napsány, se většinou můžete dočíst, kolik má tento snímek režiséra Jacquese Tourneura společného s jeho dřívějším a mnohem slavnějším noirem Pryč od minulosti (Out of the Past, 1947). Oba filmy například tematizují dualitu města a venkova, oba se zaměřují na hrdinu, který se - pronásledován minulostí - pokouší začít odznova, v novém městě a s novou identitou, a oba alespoň částečně využívají retrospektivní vyprávění, které ozřejmuje motivace postav.

Nightfall je ale v konečném důsledku přímočařejší a optimističtější film než jeho o deset let starší předchůdce. Lze to demonstrovat na pojetí postav, kterým chybí ambivalence a "nečitelnost" Jeffa Baileyho a Kathie Moffat. Po chvilkové nejistotě z úvodu se brzy ukazuje, že James Vanning Alda Raye i Marie Gardner v podání Anne Bancroft jsou morálně neposkvrněnými oběťmi náhodných okolností. Proti nim pak stojí dva bezskrupulózní, typově přesně obsazení zlosynové (zlodějové a vrazi) v podání Briana Keitha a Rudyho Bonda.

Aldo Ray a Anne Bancroft v ústředních rolích

Síla Nightfall ovšem spočívá jinde. Zápletka a vykreslení postav možná nepřekvapí, ale řešení dílčích situací rozhodně ano. Jacques Tourneur (za výrazné asistence kameramana Burnetta Guffeyho) například precizním způsobem využívá prostředí a již zmiňovaného kontrastu města a venkova, v tomto případě Los Angeles a sněhem pokryté krajiny státu Wyoming. Dramaticky velmi účinně jsou využity takové "rekvizity" jako ropné věže a fréza na sníh, které v sobě skrývají nečekaný smrtící potenciál. Originální je i začlenění módní přehlídky, která je nejen chytře využita v rámci zápletky, ale ještě navíc slouží jako výkladní skříň výtvorů předního hollywoodského kostyméra Jeana Louise.


Několik snímků ze závěrečné sekvence.

Po Temné pasáži (Dark Passage, 1947) se snímek Nightfall stal teprve druhou filmovou adaptací některého z románů Davida Goodise, klíčové osobnosti americké drsné školy. Dá se ovšem říci, že pomohl iniciovat obnovený zájem o jeho dílo, alespoň pokud můžeme soudit podle dalších filmových přepisů, které záhy následovaly. V červnu 1957, jen několik měsíců po Tourneurově díle, byl premiérován režijní debut Paula Wendkose The Burglar vycházející ze stejnojmenné Goodisovy předlohy a o tři roky později byl do kin uveden druhý celovečerní film Francoise Truffauta Střílejte na pianistu (Tirez sur le pianiste), adaptace románu Down There.

Nightfall vyšel na DVD v rámci druhého dílu kolekce Columbia Pictures Film Noir Classics.

Režie: Jacques Tourneur
Produkce: Ted Richmond (Copa Productions)
Scénář: Stirling Silliphant, podle románu Davida Goodise
Kamera: Burnett Guffey
Hudba: George Duning
Výprava: Ross Bellah
Střih: William A. Lyon
V hlavních rolích: Aldo Ray, Anne Bancroft, Brian Keith, Jocelyn Brando, James Gregory a další

Distribuce: Columbia Pictures
Premiéra: 23. ledna 1957

Odkazy
IMDB
CSFD
Noir of the Week