Hit and Run (1957)

Hit and Run
USA, 1957, 86 min.

"Haas (...) se stal jedním z nejhorších scenáristů-režisérů-herců na světě a zdál se odhodlaný věnovat celou svou kariéru špatným remakům snímku Pošťák vždycky zvoní dvakrát." (1) 

Zatímco v druhé části citace je kus pravdy (některé - ale zdaleka ne všechny - americké filmy Hugo Haase svou fabulí opravdu připomínají Cainovu literární předlohu a její následné filmové verze), s odmítavým hodnocením Haasovy kariéry prostě souhlasit nemůžu. Zvláště pro ty z nás, kteří mají slabost pro béčkovou estetiku a pokleslost, mohou filmy českého emigranta skýtat nejedno potěšení. 

Hit and Run do jisté míry kopíruje Pošťákovu ústřední zápletku: snahu dvou mladých milenců odstranit postaršího muže (v obou případech majitele čerpací stanice) a získat jeho majetek. V dalších fázích příběhu však dochází k podstatným obměnám: Julie (Haasova oblíbenkyně Cleo Moore, s níž natočil sedm filmů) není zrádnou a chtivou femme fatale, ale spíše slabou a naivní dívkou, která dlouho vzdoruje nadbíhání pohledného automechanika Franka (Vince Edwards) a na manželově vraždě nemá přímý podíl. Strůjcem  a vykonavatelem promyšleného plánu je výhradně Frank, mladý floutek bez úcty k autoritám. Můžeme jej tak vnímat jako reakci na vzrůstající kriminalitu mladých lidí v USA 50. let (viz filmy o problémové a rebelující mládeži apod.). Nejvýraznější zvrat filmu představuje příchod dvojčete zavražděného Guse Hilmera David (oba pochopitelně Hugo Haas), jehož existence byla naznačována prostřednictvím tajemných dopisů odesílaných z věznice v San Quentinu. 

Haasovi se vcelku daří v divákovi vzbuzovat pocity nejistoty, pro noir tak typické a určující. Nejdříve se snažíme dovtípit, co je obsahem Gusovy tajemné korespondence (jedna z mála noirově nasvícených scén ukazuje Guse pálícího dopisy v kotli), později se narace znovu ukazuje jako značně omezená, když nám zatajuje klíčové informace týkající se Davidovy (?) identity. Mimochodem, Haas si svou roli očividně užívá a zvláště v druhé půli je prostě neodolatelný.

Haas jen málokdy dokáže úspěšně překonat vlastní limitace (sklony k přílišné popisnosti a melodramatičnosti - např. skrze přehnaně doslovný hudební doprovod nebo nadbytečné detailní záběry, o dialozích nemluvě), přesto jeho filmy obsahují velmi zajímavé momenty (dobře využitý motiv dvojčat; chytlavá ústřední skladba; několik inscenačně povedených scén; přítomnost "evropského" humoru) a nejsou hodny takového odsouzení, jakého se jim mnohdy dostává (viz citace).

(1) LYONS, Arthur. Death on the Cheap. The Lost B Movies of Film Noir! New York: Da Capo Press, 2000. s. 71.

Režie: Hugo Haas

Produkce: Hugo Haas (Hugo Haas Productions)

Scénář: Hugo Haas; podle námětu Herberta O. Phillipse

Kamera: Walter Strenge

Hudba: Franz Steininger

Výprava: Rudi Feld

Střih: Stefan Arnsten

Hrají: Hugo Haas, Cleo Moore, Vince Edwards, Dolores Reed, Mara Lea a další

Distribuce: United Artists

Premiéra: 15. března 1957

Odkazy

IMDB

Allmovie

CSFD

Ulmer v Olomouci

Olomoucká frakce Film Noir Blogu učinila pozoruhodný nález. Nedaleko od svého bydliště (cca 50 m) objevila rodný dům Edgara G. Ulmera, jenž byl identifikován a označen památeční plaketou teprve před čtyřmi, respektive pěti lety. Zájemci jej mohou najít na Resslově ulici, č. p. 1. V domě dnes sídlí obchod s nářadím (to máte pilky, hrábě, motyky, násady na vše...). Organizované prohlídky po olomouckých památkách spjatých s filmem noir začínají každý všední den v 19:00 (po Prostřeno) před domem č. 13 na ulici Polívkova.

Act of Violence (1948)

Act of Violence
USA, 1948, 82 min

Nočním městem pospíchá dvoumetrová postava v baloňáku. Za šoupavého zvuku nohy, kterou tahá za sebou a znepokojivé hudby Bronislau Kapera dojde do svého hotelového pokoje, vytáhne z šuplíku pistoli a přibalí ji do své cestovní tašky. Act of Violence.

Z temných uliček se společně s Joe Parksonem (Robert Ryan) přesouváme do slunného L.A, kde se nachází druhý hrdina tohoto příběhu Frank R. Enley (Van Heflin) - válečný hrdina, úspěšný podnikatel, majitel krasného domu, ženy a otec dvouletého syna.


Záhy se ukáže, že Joe nejel do L.A. nadarmo a hodlá svého starého kamaráda z války zabít. Frankova panika z nově nabytého stalkera vrcholí bezchybnou scénou, ve které se schovává doma ve tmě za zataženými závěsy. Ticho narušuje jen kapající kohoutek a šouravý zvuk Joea obcházejícího kolem domu. Divák, stejně jako Frankova žena, nic nechápe. Do čtvrt hodiny ale vše začne dávat smysl, minulost bude odhalena a béčková thrillerová zápletka se přetaví do hlubokého příběhu o lidském svědomí, cti a schopnosti žít se svou minulostí.

Jakkoliv je film námětem poplatný době, nesnaží se primárně kritizovat dopad války na životy lidí, jako spíš řešit morální dilemata a tíhu minulosti obecně. V Act of Violence se tak protínají Zinnemanova oblíbená témata minulá - válka, minulost (Seventh Cross, Search, Men) i budoucí - hrdinství, čest (High Noon, From Here to Eternity).


Původně měli být do hlavních rolí obsazeni lamači dívčích srdcí Gregory Peck a Humphrey Bogart (1). Nakonec, naštěstí, došlo na méně profláklé tváře se stejnou dávkou hereckého talentu. Dva metry Roberta Ryana v Zinnemanově podání vzbuzují neuvěřitelný respekt, Van Heflinova panika je zase podpořena expresivním svícením. Nebo spíš naopak - Frankovo psychické rozpoložení je vyjadřováno pomocí světelných kontrastů a prostředí, ve kterém se pohybuje.

Drama dvou mužů z opačných konců společenského žebříčku se proto v polovině přesune z přátelského sousedství do anonymních a prázdných ulic velkoměsta, kterými vyděšený Frank zoufale pobíhá. Nejprve ve snaze najít úkryt, později ve snaze ulevit svému svědomí (dokonalá tunelová scéna jako sonda do Frankovy mysli viz foto 1; výmluvný tunelový prostor použil rok poté i Carol Reed pro finále Třetího Muže). Scéna v kolejišti a houkání přijíždějícího vlaku je pak vrcholem Frankovy zoufalosti a zároveň předznamenáním westernového finále na nádraží (viz foto 2, 3). V rámci zachování rovnováhy natočí Zinneman o čtyří roky později western, který je v podstatě film-noir.


Na noir překvapivě ambivalentní charaktery drží divákovy sympatie uprostřed vzduchoprázdna a pozornost je tak zaměřena na příběh samotný. Nevyhnutelné rozuzlení, před kterým hlavní postava celý film utíká nakonec přijde, přesto je však děj prostřední části naprosto nepředvídatelný.

Kombinace typického vizuálu a exteriérů je neskutečně atmosferická a je velká škoda, že Robert Surtees nestál za kamerou noirových příběhů častěji. Orchestrální thrillerový soundtrack Bronislau Kapera umocňuje náladu a triviální příběh zahušťují vynikající vedlejší postavy, ať už je to Fredova žena Edith (You can't suffer all your life for one mistake), Joeova dívka Ann (You aren't gonna bring those men back), prostitutka za zenitem Pat (No law says you got to be happy) či nájemný vrah Johnny (Come on, sucker).

Zapomenutý klenot.


(1) Film Noir: An Encyclopedic Reference to the American Style

Režie: Fred Zinnemann
Produkce: William H. Wright
Scénář: Robert L. Richards podle povídky Colliera Younga
Kamera: Robert Surtees
Hudba: Bronislau Kaper
Střih: Conrad A. Nervig
Hrají: Van Heflin, Robert Ryan, Janet Leigh, Mary Astor, Phyllis Thaxter, Berry Kroeger a další

Distribuce: Metro-Goldwyn-Mayer
Premiéra: 21. prosince 1948

Odkazy:
CSFD
IMDb

Venia (2008)

Venia
Česká republika, 2008, 9 min.

Včera se v Olomouci v rámci AFA konal 6. ročník přehlídky amatérských filmů studentů UP, V.Ř.E.D. Diváckou cenu i cenu poroty si za snímek Škleb (2010) odnesl nadějný talent Jan Haluza, čímž zopakoval své vítězství z loňského roku, kdy porotu zaujal osobitou variací na film noir nazvanou Venia (2008). Jelikož mě osobně jeho pocta noiru zaujala a nadchla, musím se o ni s vámi podělit. 

Kochejte se!

Scénář a režie: Jan Haluza
Kamera a střih: Jan Haluza
Hudba: Jan Haluza
Hrají: Lukáš Masner, Markéta Nováková, Petr Žabka, František Boroš, Jiří Navrátil

Richard Dyer v Praze (2)

AFo na svých stránkách hrdě hlásá, že 15. dubna v rámci 45. ročníku nabídne první veřejné vystoupení Richarda Dyera v ČR. Bohužel už zapomíná na to, že ho půjčila do Prahy, kde včera svou přednáškou Queer Noir oficiálně otevřel rozšíření výstavy HERE! QUEER! v Domě světla.


Propagace přednášky nejspíš proběhla převážně v menšinových vodách a tak se v Karlíně sešlo 20 lidí evidentně víc teplých, než filmově vzdělaných. A to bohužel včetně překladatelky, která filmovou termonologii zcela neovládala (soap opera = sitcom).

Samotná přednáška byla v podstatě výtahem ze studie Homosexuality in Film Noir proloženým video ukázkami (nad jejichž šuměnkovou kvalitou zůstával rozum stát). Nicméně tedy, když se odprostím od své remcavé povahy - Richard Dyer je velmi charismatický, má přehled a netrpí častým neduhem intelektuálů a lidí zabývajících se genderovými studiemi, kteří vidí skryté významy úplně ve všem. Naopak dokáže o svých tvrzeních pochybovat, mít nad sebou nadhled a být vtipný.


Dyer je argumentačně natolik silný, že jsem si po třetí ukázce začala být neochvějně jistá, že jakákoliv noirová postava s holí je gay. Na přetřes přišel očividně přiteplený Peter Lorre v Maltese Falcon (viz foto + "Nezlobte se na mě, ale tu hůl tam vidím i já a to nejsem žádný Freud"), bordelmamá ve Farewell My Lovely, pro mě neviditelný gay vztah Glenn Ford - George Macready v Gildě, problémový Gene Kelly v Christmas Holiday, šílený Widmark v Kiss of Death, jasná masérka v In a Lonely Place, Waldo Lydecker a jeho vanová scéna (Laura), které si všiml i Roger Ebert a lesbický sitcom (bože!) s noirovými prvky - Killing of Sister George. Velmi často se zmiňovaly stereotypy ve filmu obecně, velmi zřídka došlo na hledání falických symbolů. Takže všechno v nejlepším pořádku.

Mnohem zajímavější než přednáška se ukázala být následná debata, ve které došlo i na Marilyn (btw nemůže mi některý z přítomných filmových vědců sehnat Dyerovy Stars?), Hanekeho, itálii, Meryl Streep a připravovaný Dyerův článek o sériových vrazích v evropské kinematografii. A pokud je tu ještě někdo, kdo neviděl Avatara, mám pro vás dobrou zprávu - nejste jediní :o)

Top 10 podle autorů Rough Guide to Film Noir

Následující žebříček deseti nejlepších noirů sestavili Alexander Ballinger a Danny Graydon pro knížečku The Rough Guide to Film Noir.

1. Chinatown (1974)

It might be a Technicolor neo-noir and have arrived a few decades later, but Robert Towne's magnificent screenplay and Roman Polanski's tight direction propel noir to the top of its game.

2. Criss Cross (1948)

Siodmak's finest film stars Burt Lancaster as a weak-willed protagonist in thrall to his past, Yvonne De Carlo as a money-grubbing femme fatale and Dan Dureya as the reptilian hoodlum caught in between them.

3. Double Indemnity (1944)

Thanks to the combined talents of Raymond Chandler and Billy Wilder, James M. Cain's tale of a dilligent insurance salesman derailed by Barbara Stanwyck's seductive femme fatale reaches the level of classical tragedy.

4. Touch of Evil (1958)

Orson Welles both stars in and directs the tragic tale of lawless policeman Hank Quinlan as he manipulates Charlton Heston's Hispanic official in a shady border town. A tour de force that belies its B-movie status.

5. Out of the Past (1947)

Robert Mitchum's world-weary gumshoe Jeff Bailey lacks the cultural resonance of a Sam Spade or a Philip Marlowe, but he gives both a run for their money when he's rehired to track down dog-eyed Jane Greer.

6. L.A. Confidential (1997)

Three mismatched LAPD officers join forces to investigate a spate of gruesome massacres. Based on James Ellroy's seemingly unadaptable novel, Curtis Hanson's masterpiece is the standout neo-noir of the 1990s.

7. The Big Combo (1955)

A police lieutenant's obsessive pursuit of a charismatic crime lord clouds his judgement in this darkest of noirs, courtesy of cinematographer John Alton and the king of the Bs, Joseph H. Lewis.

8. Kiss Me Deadly (1955)

Marvel at how Robert Aldrich turns Mickey Spillane's fascistic pulp into Cold War allegory, or simply revel as private eye Mike Hammer slugs his way round a gleaming Los Angeles in a naive search for the "great whatsit".

9. The Maltese Falcon (1941)

In Huston's dazzling adaptation of Dashiell Hammett's novel, Bogart's unrivalled Sam Spade is up against noir's first femme fatale and a gallery of grotesques - all desperately questing for a priceless antique statuette.

10. The Big Sleep (1946)

Howard Hawks's dazzling riff on Chandler's novel is anything but soporific as Bogie and Bacall blister the screen in a convoluted plot that even its sozzled originator couldn't fathom.

BALLINGER, Alexander, GRAYDON, Danny. The Rough Guide to Film Noir. London: Rough Guides Ltd., 2007. s. 56.

Richard Dyer v Praze

V úterý 13. dubna navštíví Prahu profesor filmových studií na King's College v Londýně Richard Dyer (1954). Od 18:00 do 20:00 povede v Domě světla v Karlíně přednášku o homosexualitě ve filmu noir. Pokud máte možnost, určitě si jej přijďte poslechnout. Dyer se dlouhodobě zabývá "queer noirem" a tématem homosexuality ve filmu obecně; koncem 70. let napsal studii Homosexuality in Film Noir (dostupná zde), v rámci sborníku Women in Film Noir (1978) editovaném E. Ann Kaplanovou pak vyšly jeho studie „Resistance through Charisma: Rita Hayworth and Gilda“ a „Postscript: Queers and Women in Film Noir“.

Dyerova přednáška bude doprovozena ukázkami s filmů Gilda, Laura, In a Lonely Place, The Big Combo, Farewell My Lovely a The Killing of Sister George.

Richard Dyer: QUEER NOIR

Datum a čas: 13. 4. 2010, 18:00 - 20:00

Místo: Dům světla, Malého 3-282, Praha 8 Karlín

The Best of Film Noir (1999)

The Best of Film Noir
USA, 1999, 50 min.

Že ne všechny dokumenty o filmu noir jsou přínosné či vůbec záživné, dokazuje padesátiminutový snímek The Best of Film Noir z roku 1999, který mj. vyšel na DVD jako součást kolekce The Ultimate Film Noir Collection, pěti DVD s deseti noirovými filmy: D.O.A. (1950), Scarlet Street (1945), Detour (1945), The Strange Love of Martha Ivers (1946), The Hitch-Hiker (1953), He Walked by Night (1948), Impact (1949), Quicksand (1950), Whistle Stop (1946) a Trapped (1949).

IMDb oficiálně uvádí délku 120 minut (Allmovie pro změnu 60) - tuto verzi jsem sice nesehnala, ale jsem vlastně ráda, protože dívat se 2 hodiny na nudný a ničím nápaditý sestřih trailerů (navíc vcelku špatné kvality) by mě asi opravdu zabilo. Chvíli se můžete bavit nad tím, že se snažíte přijít na to, podle jakého klíče tvůrce dokumentu Christopher Case jednotlivé filmy vybírá, až nakonec otráveně usoudíte, že podle žádného. Ty nejprofláklejší noiry prezentuje naprosto náhodně, z počátku čtyřicátých let nepochopitelně a zmatečně skáče na konec padesátých a naopak, dokonce i chybně uvádí data vzniku některých snímků - například Hustonovu Asfaltovou džungli o dva roky omlazuje. Laicky pak mezi noiry zařazuje Hitchcockovy hity Pověstný muž, Okno do dvora a Vertigo.

Žádný obraz či výjev z tohoto nepovedeného dokumentu vám nezůstane v paměti. Jedná se pouze o přehlídku už tolikrát viděného a naprosto nezajímavě okomentovaného. Mluvící hlavy tehdy ještě žijících,  zestárlých hereček Jane Greerové, Virginie Mayové a Kim Novakové přinášejí pouze zbytečné a trapné komentáře založené na hodnotících výrazech "skvělý" "dokonalý" "famózní" nulové hodnoty. 

Sečteno a podtrženo, The Best of Film Noir (1999) nenadchne a víceméně urazí. 

Režie: Christopher Case


Odkazy:
CSFD
IMDb
Allmovie

The Plural Solution

Možná jste už někdy museli řešit dilema, jak v angličtině vytvořit množné číslo označení "film noir". Protože i odborná literatura je v tomto bodě nejednotná, přikládám kratinkou citaci z knížky The Rough Guide to Film Noir, která by mohla pomoct. 

 

More than one film noir

(...) 

 

The problem is what to do when the need arises to pluralize the term. In French this would be "films noirs", which sounds odd in an English context but is usually employed by academics writing on the subject. Other writers favour "films noir", while a third alternative - and the one we have adopted - is "film noirs". This can, when necessary, be abbreviated simply to "noirs", and has the added advantage of being consistent with the less problematic pluralizing of "neo-noir". 

 

BALLINGER, Alexander, GRAYDON, Danny. The Rough Guide to Film Noir. London: Rough Guides Ltd., 2007. s. VIII.

Výsledek je tedy šalamounský a uklidňující - pravdu mají svým způsobem všichni. 

P.S.: Pokud jste to nepoznali, titulek příspěvku má být parafrází na názvy epizod z The Big Bang Theory :)