Původní stránky o filmu noir kompletně v češtině

30. srpna 2010

Hitchcock a noir?

V nedávné anketě jsme se čtenářů našeho blogu ptali, zda lze některé z filmů Alfreda Hitchcocka považovat za noiry. Já jsem na rozdíl od většiny hlasoval proti. Řekl bych, že moje odpověď se odvíjí od toho, jak vnímám film noir jako celek a jak se stavím k Hitchcockově tvorbě v kontextu Hollywoodu 40. a 50. let.

Pro mě osobně je téměř nepředstavitelné, abych o Hitchcockovi přemýšlel jako o součásti nějakého úžeji definovaného cyklu nebo dokonce filmového hnutí (a přesně tak film noir vnímám). Pro mě (a věřím, že i pro mnoho dalších) je zcela solitérní osobností, k čemuž mimo jiné přispívá jeho specifický smysl pro humor (více britský než americký), neutuchající snaha experimentovat (umožněná jeho unikátní pozicí v rámci hollywoodského studiového systému), osobitý náhled na problematiku zločinu, viny, práce policie atd. Zatímco film noir je alespoň pro mě do jisté míry produktem společenské atmosféry své doby (válečná a poválečná deprese, mccarthyismus, studená válka atd.), Hitchcockovy filmy více než co jiného odrážejí jeho vlastní zájmy a obsese. 


Skutečnost, že Hitchcock vždy stál mimo své generační souputníky a nerespektoval jakékoliv dobové filmové trendy, lze dokázat na několika příkladech. Adaptace románů a povídek Cornella Woolriche byly "v kurzu" v polovině 40. let (Phantom Lady, Black Angel atd.), Hitchcock se však k tomuto autorovi obrací až v roce 1954. Okno do dvora se navíc od předlohy značně liší (mj. přidaná romantická linka, která je podle mnohých dokonce nadřazená kriminální zápletce) a postrádá většinu kvalit spojovaných s noirovými adaptacemi hard-boiled předloh. Provaz (1948) se mohl stát ukázkovým příkladem filmu noir, Hitchcockovo rozhodnutí natočit jej na barevný materiál v několikaminutových záběrech jej však znemožňuje jednoduše zařadit do noirového cyklu. A tak bychom mohli pokračovat dál. Nepravý muž (1956) mohl být klasickým zástupcem docu-noiru...kdyby jej ovšem nerežíroval Hitchcock.

Zatímco Lang, Siodmak nebo Preminger často pracovali v podobném modu a lze mezi nimi hledat spřízněnost (v rovině zpracovávaných témat, způsobu vyprávění, stylu, atmosféry, světonázoru), Hitchcock vždy stál osamoceně a pokud na někoho navazoval, pak sám na sebe. Jak jsem už zmínil, může za to jeho nebývalá tvůrčí svoboda, specifická životní filozofie, silná umělecká vize. Jeho filmy z 40. a 50. let se tak vztahují spíše k jeho předchozí britské tvorbě než k vlně amerického filmu noir. Tím nechci říct, že by jej k noiru nevázalo vůbec nic - například The 39 Steps (1935) považuji za jakéhosi předchůdce a jeden z možných inspiračních zdrojů filmu noir. A zároveň za "noirovější" film (svým duchem) než jakékoliv Hitchcockovo dílo z let 40. a 50.

Tolik můj názor. Ty vaše jsou samozřejmě vítány.

4 komentáře:

  1. Moc pěkně řečeno. Upřímně, když jsem se díval nedávno na Psycho (na blu-rayi, cha!), říkal jsem si, že vizuálně do noiru rozhodně patří. Ale jak říkáš, je to prostě Hitchcock. Jeho filmy režisérsky moc vyčnívají, než aby mohly patřit do nějakého cyklu.

    OdpovědětVymazat
  2. Ale zajímavé je, že třeba u Wellese takový problém nemám(e). Asi nějak instinktivně přimknul k noiru, což u Hitchcocka moc nehrozilo.

    A s blu-rayem neprovokuj :-P

    OdpovědětVymazat
  3. Jo, Welles točil totiž jen noiry. A první noir je Občan Kane. :)

    OdpovědětVymazat
  4. ja s tim asi souhlasim. Predevsim ohledne 39 steps... Ackoliv nikdy nereknu, ze hitch natocil noir, nedokazu ho z noiru uplne vyloucit, protoze nektere sceny... ja nevim... asi mam problem, ze napr... Dark Past oznacim za noir a nedokazu pak rict, proc by Spellbound byt nemel.


    a netahetje vsude toho wellese, beztak je preceneny. stejne jako bogart :o)

    OdpovědětVymazat