Hell's Island (1955)

Hell's Island
1955, USA, 80 min.

V Hell's Island herec John Payne variuje typ, který u Karlsona ztvárnil již ve dvou starších snímcích (jmenovitě 99 River Street a Kansas City Confidential). V roli Mikea Cormacka, zaměstnance ochranky v kasinu, je najat tajemným mužem na invalidním vozíku, aby odjel do Karibiku, kde se má nacházet vzácný rubín. Po příjezdu na karibský ostrov Mike potkává svou bývalou partnerku Janet (Mary Murphy), která má, jak brzy zjišťuje, prsty nejen ve ztrátě drahého kamene, ale i v uvěznění svého bohatého manžela a tragické smrti jeho obchodního partnera.

Payneův protagonista znovu čelí komplotu, který jej přesahuje a který je mnohem spletitější, než se na první pohled zdá (rubín je ve skutečnosti jen MacGuffin uvádějící vyprávění do chodu). Postupem času roste jeho frustrace a naštvání, což se projevuje nevybíravým zacházením se všemi, kteří jej obklopují. Ne že bychom Mikea nechápali - ve všech případech se stejně jedná o podvodníky a darebáky, kteří si o to říkají. Právě pestrá paleta Mikeových antagonistů je jedním z důvodů, proč film baví. Nejzákeřnější ze všech je femme fatale par excellence Janet, která v jednu chvíli hraje nevinnou a bez zábran se pokouší Mikea svést, aby jen o moment později předvedla, jak dobře to umí s pistolí. Neobvyklou dvojici lumpů představuje tlustý muž na vozíčku a jeho nemluvný poskok. 

Snímek byl částečně nasnímán v reálných karibských lokacích a snad právě tato skutečnost stála za rozhodnutím natočit jej na barevný materiál. Možnosti barevného filmu ale Karlson příliš nevyužívá a celkově se jedná spíše o nevýrazný film se zaměnitelným vizuálem. Potěší naopak poutavý voice-over, pomáhající udržet divákovu pozornost, a několik neotřelých, místy až bizarních nápadů a motivů. Pod úvodními titulky sledujeme část akce, která vysvětluje, proč se v následujícím záběru Mike nachází v nemocnici. Stejný úsek syžetu je v závěru zopakován znovu s tím rozdílem, že na něj navazuje několik dalších záběrů, které nám dovysvětlují, co se stalo s ostatními postavami. Snaha udělat z Mikea co největšího drsňáka je občas hnána až do krajnosti: například hned v úvodu si Mike během toho, co jej lékaři operují, nechává zapálit cigaretu. Později si od ní připaluje druhou, zatímco detektiv, který jej vyslýchá, zahazuje nedopalek přímo na podlahu operačního sálu. Tohle by v našich nemocnicích asi neprošlo...

Hell's Island je po právu nejméně známým a ceněným noirem Phila Karlsona. Přesto je po řemeslné stránce na solidní úrovni a díky určitým campovým momentům zaručuje slušnou zábavu. 

Pozn.: Film byl znovu uveden do kin v roce 1962 pod názvem South Sea Fury.

Režie: Phil Karlson

Produkce: William H. Pine, William C. Thomas (Pine-Thomas Productions)

Scénář: William H. Pine, Maxwell Shane, William C. Thomas

Kamera: Lionel Lindon

Hudba: různí autoři (stock music)

Výprava: Hal Pereira, Al Roelofs

Střih: Archie Marshek

V hlavních rolích: John Payne, Mary Murphy, Francis L. Sullivan, Eduardo Noriega, Arnold Moss a další

Distribuce: Paramount Pictures

Premiéra: 6. května 1955

Odkazy

IMDB

Allmovie

CSFD

Kansas City Confidential (1952)

Kansas City Confidential
USA, 1952, 99 min.

Film Phila Karlsona z roku 1952 byl inspirován skutečným pokusem o "dokonalý zločin" popsaným v záznamech kansaské policie. Bývalý trestanec Joe Rolfe (John Payne) se po propuštění z vězení živí jako řidič automobilu rozvážejícího květiny. Jednoho dne se stane podezřelým z bankovní loupeže poté, co skuteční lupiči použili jeho vůz jako návnadu. Když jej pro nedostatek důkazů neschopná policie propustí, rozhodne se Joe sám lupiče vyhledat a tím očistit své jméno. Nebude to mít ovšem jednoduché - za loupeží stojí rafinovaný Tim Foster (Preston Foster), bývalý policista, který vše promyslel tak, aby se jednotliví lupiči navzájem neznali: během akce měli nasazeny masky nejen kvůli anonymitě před okolím, ale i před sebou samými. 

Pro řadu filmů noir - a ty režírované Philem Karlsonem nejsou výjimkou - je charakteristická inverze tradičních hodnot. V Kansas City Confidential ji můžeme demonstrovat na postavách Joea a Tima: zatímco Joe je napravený trestanec, snažící se udržet si práci a vést slušný život, Tim Foster je zapšklý propuštěný policista, který se dal na dráhu zločinu. Nedůvěru v oficiální instituce personifikují i kansaští policejní detektivové, kteří během Joeova výslechu používají nepřiměřené metody a jejich vyšetřování nikam nevede. Ostatně i stylisticky jsou připodobňováni spíše ke gangsterům, když jsou často snímáni z podhledu, se zpocenými obličeji naklánějícími se směrem ke kameře.

Gangsteři, nebo policisté? Hádejte.

Joe se ke zločinu připletl pouze souhrou okolností. Jeden z lupičů mu vysvětluje: "Nic jsme proti tobě neměli, ani jsme tě neznali. Prostě to tak vyšlo." Karlson tak uplatňuje klasický noirový motiv, kdy náhoda (nebo osud?) způsobí, že se nevinný člověk dostane do víru tragických událostí. Naštěstí je Joe jeden z těch, kteří si nenechají nic líbit a pro Tima a spol. tak představuje přinejmenším vyrovnaného protivníka (snad kvůli vlastní zločinecké minulosti).

Snímek využívá kontrastu mezi dvěma rozdílnými dějišti. Úvodní část se odehrává v Kansas City, které - navzdory svému významu a velikosti - působí spíše jako maloměsto (zejména pokud jej srovnáme například s Los Angeles či New Yorkem): poklidné prosluněné ulice, kde se vše odvíjí přesně podle každodenního stereotypu. Bankovní loupež tak přichází jako šok, který dosavadní klid a rutinu osudově nabourá. Větší část stopáže se odehrává v Mexiku, nejdříve v Tijuaně, poté v Boradosu. Tam Karlson sugestivně navozuje všeobecné dusno (myšleno v doslovném i přeneseném významu), které dokonale souzní se stupňujícím se napětím a nejistotou. 

Dusno...

...a nedůvěra.

Kansas City Confidential je dalším příkladem Karlsonova efektivního stylu, kdy komplikovaný děj plný podfuků a zvratů divákovi předkládá přímým a nenuceným způsobem. Nechybí ani trademarky v podobě častých detailních záběrů a brilantně nasnímaných a nastříhaných rvaček. Bohužel si Karlson opět neodpustil uspěchaný happy end s polibkem. Ani ten ale nemůže zkazit dojem z nadprůměrného noiru.

Režie: Phil Karlson

Produkce: Edward Small (Edward Small Productions)

Scénář: George Bruce, Harry Essex; podle námětu Rowlanda Browna a Harolda Greenea

Kamera: George E. Diskant

Hudba: Paul Sawtell

Výprava: Edward I. Ilou

Střih: Buddy Small

V hlavních rolích: John Payne, Coleen Gray, Preston Foster, Neville Brand, Lee Van Cleef, Jack Elam a další

Distribuce: United Artists

Premiéra: 11. listopadu 1952

Odkazy

IMDB

Allmovie

CSFD

5 Against the House (1955)

5 Against the House
USA, 1955, 84 min.

Pokus o dokonalý zločin a válečné trauma jsou témata maximálně příznačná pro film noir. Nicméně s od pohledu slušnými vysokoškolskými studentíky toužícími po povyražení obvykle spojována nebývají a v rámci noirového cyklu tak působí značně neotřele. O to pozoruhodněji pak zní, když vychází z povídky původně otištěné v americkém časopisu pro ženy Good Housekeeping, jejíhož zfilmování se ujala pravděpodobně nejzásadnější osobnost filmu noir 50. let Phil Karlson.

5 Against the House je třetím z Karlsonovy čtveřice noirů z roku 1955 (následoval po Tight Spot a Hell's Island a předcházel fenomenálnímu The Phenix City Story) a jak již bylo řečeno, vypráví příběh čtyř kamarádů z Midwestern University, kteří se z hecu rozhodnou vyloupit kasino v Renu a ukradené peníze vzápětí vrátit, jen aby si dokázali, že nic není nemožné. Všechno se zdá být dokonale naplánované, ovšem jen do té doby, než se jeden z nich (Brick) dočista nepomátne. Má totiž pocit, že jako válečný veterán z Koreje, odkud si odvezl závažné poranění hlavy, by si nějaké ty snadno vydělané peníze zasloužil.

Počáteční odlehčená komediální atmosféra tak postupně ustupuje temnějším konotacím a zhruba od poloviny 5 Against the House ovládne typický noirový maniak 50. let. Briana Keitha v roli vyšinutého veterána si můžete pamatovat z výše jmenovaného Karlsonova noiru Tight Spot či z pozdějšího, ryze béčkového noiru Jacquese Tourneura Nightfall (1957), kde oponuje vynikajícímu Aldo Rayovi (a který více než doporučuji vaší pozornosti). 

První záběr zpívající Kim Novak...

...vystupující ze stínu

...všechny přítomné muže (a diváky) nutně ohromí.

Obdobně jako tato kompozice.

I přesto, že je Brickův charakterový obrat zřetelně motivovaný a předem naznačený (bitka v klubu), působí místy až šablonovitě. Potenciál závěrečné scény v parkovacím komplexu, kde se Al (Guy Madison) snaží Brickovi rozmluvit (sebe)vražedný akt, rovněž není úplně využit. Film jako takový proto pro většinu diváků bude poutavější spíše díky herecké účasti začánající Kim Novak, která v roli klubové zpěvačky Kay doplňuje titulní pětici protagonistů. Že Phil Karlson uměl využít jejího sexappealu, jistě poznáte sami z obrázků výše. Škoda jen, že její postava "Alovy hodné snoubenky" postrádala éteričnost a mystičnost femme fatale, kterou ztvárnila v o rok starším Pushoveru.

Režie: Phil Karlson
Produkce: John Barnwell, Stirling Silliphant (Dayle Production)
Scénář: Stirling Silliphant, William Bowers, John Barnwell a Frank Tashlin (neuveden v titulcích) podle povídky Jacka Finneyho
Kamera: Lester White
Hudba: George Duning
Střih: Jerome Thoms
Hrají: Guy Madison, Kim Novak, Brian Keith, Kerwin Mathews, Alvy Moore, William Conrad ad.

Distribuce: Columbia Pictures
Premiéra: 10. června 1955

Odkazy
CSFD
IMDb
Allmovie

99 River Street (1953)

99 River Street
USA, 1953, 83 min.

V noiru Phila Karlsona se bývalý boxer, dnes řadový taxikář Ernie Driscoll (John Payne) stává podezřelým z vraždy vlastní manželky, která měla poměr s úlisným zlodějem šperků Victorem Rawlinsem (Brad Dexter). Ve snaze odhalit pravého vraha Erniemu asistuje aspirující herečka Linda James (Evelyn Keyes), které se dostane nejedné příležitosti využít svého hereckého talentu. 

Na nasilí ve filmu se upozorňovalo i v propagačních materiálech

99 River Street je film o neuskutečněných snech. Ernie vždy toužil stát se boxerským šampionem, ale titulu nikdy nedosáhl. Až v závěrečné konfrontaci s Rawlinsem v newyorských docích - kdy se ze zvukové stopy ozývá ruch boxerského ringu - dostává šanci na reparát. Ernieho žena Pauline, žijící v nenaplněném a bezdětném manželství, má rovněž pocit, že její ambice zůstaly neuskutečněny. Když Ernieho poznala, živila se jako showgirl a podle svých slov měla nakročeno k tomu být skutečnou hvězdou, nakonec ale skončila jako prodavačka v květinářství. I Linda má své sny - kvůli náklonnosti k Erniemu je ale musí (jak se v závěru ukáže dlouhodobě) odložit. 

Karlsonův snímek, ač natáčený v losangeleských studiích, se odehrává v New Yorku, městě, kde nebezpečí číhá na každém rohu a nic není tím, čím se zprvu zdá. I zverimex je ve skutečnosti doupětem překupníků se šperky. Režisérovi se daří tuto nejistotu přenést i na diváka prostřednictvím promyšleného dávkování informací. První narativní "klam" přichází hned v úvodu, kdy sledujeme Ernieho zápas o titul boxerského šampiona. Po chvíli se ale ukáže, že se jedná pouze o televizní záznam a střetnutí ve skutečnosti proběhlo už před třemi lety. Nejpozoruhodnější scéna filmu přichází později: vyděšená Linda přispěchá za Erniem se šokující zprávou, že zavraždila divadelního producenta. Odvede Ernieho do divadla, kde mu sugestivně - v jednom dlouhém, nepřerušeném detailním záběru (viz obrázek níže) - popisuje, co se podle jejího názoru stalo. Jak se však po chvíli ukáže, jedná se pouze o pečlivě nacvičený herecký výkon, který má přesvědčit lidi z Broadwaye (ukryté za sedačkami a kulisami), aby Lindě svěřili náročnou roli. Tento krutý trik pochopitelně Ernieho naštve a významně přispěje k jeho rostoucímu hněvu.

Lindin precizní herecký výkon

Karlsonův styl je přímý a nekompromisní. Režisér často používá detailní záběry, které nás emocionálně přibližují postavám a zároveň dávají vyniknout jejich fyzickému utrpení (míra násilí je v Karlsonových filmech mimořádně vysoká). Jestli něco otupuje vyznění snímku, je to přeslazený závěr. I jemu navzdory je ale 99 River Street jedním z nejbrutálnějších a nejnaštvanějších noirů 50. let.

Režie: Phil Karlson

Produkce: Edward Small (Edward Small Productions)

Scénář: Robert Smith; podle námětu George Zuckermana

Kamera: Franz Planer

Hudba: Arthur Lange, Emil Newman

Výprava: Frank Paul Sylos

Střih: Buddy Small

V hlavních rolích: John Payne, Evelyn Keyes, Brad Dexter, Frank Faylen, Peggie Castle a další

Distribuce: United Artists

Premiéra: 3. října 1953

Odkazy

IMDB

Allmovie

CSFD

Nicholas Christopher: Somewhere in the Night: Film Noir and the American City

Nicholas Christopher je známý zejména jako básník a prozaik. Ve svých jednašedesáti letech má na kontě čtrnáct knih: osm sbírek poezie, pět románů a jednu studii o měste ve filmu noir. Na první pohled se zdá, že monografie Somewhere in the Night: Film Noir and the American City z jeho tvorby nápadně vyčnívá, Christopher byl však k jejímu napsání více než adekvátně vybaven. Jakožto rodilý Newyorčan a vášnivý cestovatel je mu americké město velmi blízké a má o něm hodně co říct. A jeho vztah k noiru? V předmluvě k vydání z roku 1998 se svěřuje, že viděl všech 317 noirů uvedených ve Film Noir: An Encyclopedic Reference a k tomu ještě asi padesát dalších, které kniha nezmiňuje. To vše v dobách, kdy dostupnost většiny filmů noir byla mizivá. Tomu říkám vášeň. 

Na ploše osmi kapitol se Christopher zabývá několika aspekty vztahu amerického města a filmu noir, dvou entit, které si bez sebe snad ani nelze představit. Autor noirové město popisuje střídavě jako spletitý labyrint či nekropolis, tedy město mrtvých duší. Vztahuje jej ke společenské realitě doby, zejména poválečnému chaosu a studené válce, kolem které se vznášela nukleární hrozba. Dále se věnuje některým neodmyslitelným atributům noirového města: kasinům, kancelářským budovám, nočním klubům, postavám magnátů i drobných podvodníčků. Samostatné kapitoly jsou zasvěceny noiru za americkými hranicemi (zejména Třetí muž, Noc a město a Berlin Express, které se odehrávají ve válkou zdecimované Evropě), psychoanalýze (kdy se Christopher obsáhle zabývá i ženskými postavami), noiru v barvě a nakonec i neo-noiru, kdy si největší prostor uzurpují Obvyklí podezřelí, snímek, který Christophera evidentně ohromil. 

Na Somewhere in the Night jsou pozoruhodné především dvě věci. V první řadě je to jazyk, jakým je kniha napsána. Christopher nezapře, že se primárně živí jako básník. Řada popisných pasáží zaujme právě díky výběru slov nebo neotřelým přirovnáním. Publikace tak představuje příjemnou a vítanou alternativu k suchopárným akademickým textům (záměrně přeháním). Nejnázornější bude část textu ocitovat: 

However one tries to define or explain noir, the common denominator must always be the city. The two are inseparable. The great, sprawling American city, endlessly in flux, both spectacular and sordid, with all its amazing permutations of human and topographical growths, with its deeply textured nocturnal life that can be a seductive, almost otherworldly labyrinth of dreams or a tawdry bazaar of lost souls: the city is the seedbed of noir. (s. 39)

Druhé oživení má na svědomí šíře Christopherova rozhledu - autor má nejen nadíváno, ale i načteno. Nedělá mu například problém spojovat noir s antickou tragédií, Dantem nebo Shakespearem. V několika kapitolách se rovněž zmiňuje o vztahu noiru a malířství (například tvorba Edwarda Hoppera) nebo fotografie, které většina autorů píšících o noiru opomíjí. 

Pokud máte možnost, rozhodně Somewhere in the Night vyhledejte. Ze záplavy knih o noiru vystupuje osobním vkladem autora, neortodoxními interpretacemi celého cyklu i konkrétních titulů a vytříbeným jazykem. Pokud však upřednostňujete spíše fakta a věcný, nebeletristický tón, Christopherova kniha pro vás zřejmě není.

CHRISTOPHER Nicholas. Somewhere in the Night: Film Noir and the American City. New York : Free Press, 1998. 290 s.