Southside 1-1000 (1950)

Southside 1-1000

USA, 1950, 78 min.

Za málo známým snímkem Southside 1-1000 stojí režisér Boris Ingster, taktéž tvůrce proslulého noiru Stranger on the Third Floor (1940), často figurujícího ve sporech o tom, které dílo vlastně odstartovalo celý noirový cyklus. (Nejčastěji se o tento primát "přetahuje" s Maltézským sokolem.)

Stranger se vyznačoval velmi evropskou senzibilitou a expresionistickým vizuálem, který mu vedle Ingstera vtiskl kameraman Nicholas Musuraca. Často citovaná je především snová scéna, v níž hlavní hrdina stane před soudním tribunálem kvůli obvinění z domnělé vraždy. Jeho noční můra je vyjádřena prostřednictvím nápaditých vzorců svícení i pečlivě inscenovaného předkamerového prostoru a výsledek patří k nejpůsobivějším sekvencím v americkém filmu přelomu 30. a 40. let. 

O deset let mladší Southside 1-1000 je však velmi odlišný film: tak jako byl Stranger charakteristický pro určitou fázi filmu noir (nebo ji díky své pozici na samém počátku cyklu spíše uvozoval), tak i Southside zapadá do dobových trendů, přičemž výraznou ateliérovou stylizaci zde nahradila kvazidokumentaristická poetika inspirovaná hlavně zpravodajskými týdeníky. Ze všeho nejvíc film připomíná Hathawayův Dům na 92. ulici (The House on 92nd Street, 1945): také začíná "týdeníkovou" sekvencí s extradiegetickým vypravěčem zpřítomněným prostřednictvím autoritativního voice-overu a později tuto dokumentární stylizaci mísí s tradičněji vystavěným hollywoodským příběhem, v němž představitel státní instituce infiltruje skupinu kriminálníků. Tím však výčet podobností nekončí. I v Southside 1-1000 například zločinecký gang vede žena. 

Snímek se natáčel v autentických exteriérech, z nichž nejvíce diváckou pozornost upoutá věznice San Quentin, nacházející se kousek od San Francisca, nebo ve filmu noir často využívaná losangeleská lanovka známá jako Angel's Flight. 

Angel's Flight v Los Angeles

věznice San Quentin

Podobně jako zmiňovaný Dům na 92. ulici, i Southside se vyznačuje oslavným tónem, který měl posílit důvěru veřejnosti v oficiální instituce (zde americké ministerstvo financí), které si zaručeně poradí s jakýmkoliv pokusem o narušení státní bezpečnosti či stability (zde v podobě padělatelského gangu). Zacílení na oblast peněz přitom jinak nepříliš invenčnímu filmu přidává na zajímavosti: za zmínku stojí hlavně úvodní sekvence, která svým stylem nejvíce připomíná zpravodajský týdeník a která zdůrazňuje význam peněz pro bezproblémové fungování americké společnosti. Následující příběh se pak zaměřuje na boj proti těm, kteří chtějí stávající systém narušit - padělatele. Nutno ovšem dodat, že stejná problematika se objevila už v dřívějších noirech, například v T-Men (1947) Anthonyho Manna.

Snímek nedosahuje úrovně Domu na 92. ulici mimo jiné kvůli méně charismatickému obsazení skupiny zločinců. Pozoruhodným prvkem ale na druhou stranu je vztah mezi vůdkyní zločinců a jejím otcem, zkušeným padělatelem, kterého mladá žena neměla příležitost poznat, protože strávil řadu let ve vězeňské cele. Bohužel však tento motiv, typický spíše pro rodinná melodramata, není dostatečně rozvinut. 

Southside 1-1000 se ke mně dostalo ve velmi špatné kvalitě, takže je složité, ne-li zcela nemožné hodnotit jeho vizuální kvality. Na základě kopie, kterou jsem viděl, se mi zdá, že se jedná o méně přesvědčivý a řemeslně zdařilý snímek než docu-noiry zmiňovaných Henryho Hathawaye nebo Anthonyho Manna. Ingsterovo jméno vzbuzovalo očekávání, která se bohužel nenaplnila. Jestliže jeho Stranger on the Third Floor byl v mnohém přelomovým a vlivným dílem - a to navzdory svému béčkovému statusu -, pak Southside 1-1000 nepřineslo noirovému cyklu nic, co bychom neznali z dřívějška.

Film z produkce batří Kingových je většinou noirové literatury opomíjen či zcela ignorován, větší prostor mu však v poslední době věnoval R. Barton Palmer v publikaci Shot on Location: Postwar American Cinema and the Exploration of Real Space (2016, Rutgers University Press). 

Režie: Boris Ingster

Produkce: Frank King a Maurice King (King Brothers Productions)

Scénář: Leo Townsend a Boris Ingster

Kamera: Russell Harlan

Hudba: Paul Sawtell

Výprava: Ted Haworth

Střih: Christian Nyby

V hlavních rolích: Don DeFore, Andrea King, George Tobias, Barry Kelley, Morris Ankrum a další

Distribuce: Allied Artists Pictures

Premiéra: 16. listopadu 1950

Odkazy

IMDb

CSFD

Allmovie

Posedlá (1947)

Possessed
USA, 1947, 108 min.

Curtis Bernhardt započal svou filmovou kariéru v rodném Německu, kde - ještě jako Kurt Bernhardt - realizoval například raný zvukový snímek Der Mann, der den Mord beging (1931) s Conradem Veidtem v hlavní roli nebo proslulý Tunel (1933) o pokusu vizionářského inženýra propojit Evropu a Ameriku podmořským tunelem. Po nástupu Hitlera k moci odešel do Francie, kde se navzdory jazykové bariéře rovněž dokázal prosadit. Úspěch slavil mimo jiné s dramatem Carrefour (1938), které se záhy dočkalo britského (Dead Man's Shoes, 1940) i amerického remaku (Crossroads, 1942). Hudební drama The Beloved Vagabond (1936) se pak stalo jeho jediným filmem natočeným v britské produkci. Další vývoj událostí ovšem Bernhardta přinutil k emigraci přes Atlantik.

Brzy po svém příchodu do Hollywoodu byl angažován společností Warner Bros., se kterou je jeho působení v americkém filmovém průmyslu spojeno nejtěsněji. Za umělecký vrchol Bernhardtovy hollywoodské kariéry je považováno krátké období mezi lety 1945 až 1947, kdy byla do kin uvedena série melodramatických a kriminálních snímků prokazujících zájem o lidskou psychologii a znalost freudovské psychoanalýzy. Vedle Conflictu (1945), který nabídl nezvykle zápornou úlohu Humphreymu Bogartovi (ač ten o ni příliš nestál), nebo neprávem opomíjeného snímku High Wall (1947) s Robertem Taylorem, který vznikl již po režisérově odchodu od Warner Bros. k MGM, do této ceněné, i když ne vždy komerčně úspěšné skupiny filmu patří i Posedlá v hlavní roli s Joan Crawford.

Film prostřednictvím několika rozsáhlých retrospektiv odhaluje příčiny toho, proč hlavní hrdinka Louise, ve stavu nepříčetnosti a fyzického vyčerpání, bloudila losangeleskými ulicemi ve snaze najít jistého Davida. Nemocné ženy se ujmou lékaři, kteří ihned aplikují léčbu s cílem ulevit její evidentně rozdrásané psychice. 

Postavy Bernhardtových snímků z poloviny 40. let často trpí duševními otřesy či výpadky paměti, vypořádávají se s traumaty z minulosti nebo nějakým obsesivním nutkáním. Ve většině případů tedy nejde o zcela příčetné jedince a forma těchto filmů divákovi zprostředkovává jejich narušené subjektivní vnímání. Bernhardt vždy úzce spolupracoval se svými kameramany, aby mohl témata, ke kterým inklinoval, odpovídajícím způsobem vyjádřit prostřednictvím audiovizuálního stylu. V Posedlé - stejně jako ve spřízněných filmech High Wall a Uloupený život (A Stolen Life, 1946) - využívá například subjektivní kameru, nevyvážené obrazové kompozice a expresivní svícení, které divákovi zprostředkovávají duševní a emocionální stavy hrdinů a hrdinek. Často citovaná je úvodní sekvence Posedlé, která nejdříve ukazuje zmatenou Louise v odosobněných exteriérových záběrech (obr. 1 a 2 níže), a poté, co se jí ujmou lékaři, prezentuje její dezorientaci a bezmocnost prostřednictvím dlouhého subjektivního záběru, simulujícího pohled pacientky upoutané na lůžko (obr. 3–5). Později tvůrci zacházejí ještě dál, když Louisinu chorobnou žárlivost a s ní spojenou paranoiu ilustrují halucinační sekvencí, jejíž skutečný status je divákovi odhalen až zpětně. 

obr. 1

obr. 2

obr. 3

obr. 4

obr. 5

Bernhardtovo psychologické drama se sice zaměřuje na jedinou protagonistku, od začátku však diváka ujišťuje o tom, že Louisin případ není zdaleka výjimečný. Psychiatr zmiňuje, že takových, jako je Louise, přijímají desítky, a za viníka tohoto stavu označuje společnost: "Civilizace je horší choroba než slabé srdce nebo tuberkulóza a není před ní úniku." Přestože to na první pohled nemusí být zcela zřejmé, Posedlá je velmi kritickým dílem, předkládajícím znepokojivý obraz americké společnosti bezprostředně po druhé světové válce. 

Po Mildred Pierce (1945) a Humoresce (Humoresque, 1946) znamenala Posedlá další mimořádnou hereckou příležitost pro Joan Crawford, která nedlouho předtím u Warnerů úspěšně restartovala svou skomírající kariéru. Po Ceně Akademie za herecký výkon v titulní roli noirového melodramatu Michaela Curtize se tentokrát musela spokojit "pouze" s oscarovou nominací, když ji porazila Loretta Young. Herečka sama prohlásila, že se jednalo o nejobtížnější roli v její kariéře. V roli Louisina osudového muže se představil Van Heflin, další výrazné úlohy připadly zkušenému Raymondu Masseymu a naopak začínající Geraldine Brooks.

Film před lety vydala společnost Magicbox na DVD opatřeném českými titulky. 

Režie: Curtis Bernhardt

Produkce: Jerry Wald (Warner Bros.)

Scénář: Silvia Richards a Ranald MacDougall

Kamera: Joseph A. Valentine

Hudba: Franz Waxman

Výprava: Anton Grot

Střih: Rudi Fehr

V hlavních rolích: Joan Crawford, Van Heflin, Raymond Massey, Geraldine Brooks, Stanley Ridges a další

Distribuce: Warner Bros.

Premiéra: 26. července 1947

Odkazy

IMDb

CSFD

Allmovie

Brněnská přehlídka Visions of Light letos již podesáté

Brněnská přehlídka Visions of Light se pevně zabydlela v každoročním festivalovém kalendáři a letos se uskuteční již podesáté. Organizátoři se rozhodli jubileum oslavit jakýmsi best of - z téměř stovky odpromítaných filmů vybrali devět, které u diváků zarezonovaly nejvíce. Máme radost, že mezi nimi figurují i noirové či noirem "načichlé" snímky. Pokud vám čas dovolí podniknout do kina Art návštěvu jen v jeden den, pak si vyberte čtvrtek 10. 11., kdy budou v těsném sledu odpromítány Hitchcockův Příšerný host (The Lodger, 1927), Langova Šarlatová ulice (Scarlet Street, 1945) a Brutální sobota (Violent Saturday, 1955) Richarda Fleischera. V pátek pak můžete vidět Zabijáky (The Killers, 1964) Dona Siegela, inspirované slavnou povídkou Ernesta Hemingwaye. I zbylý program je ovšem lákavý a rozhodně je z čeho vybírat. Více informací najdete na webu přehlídky. 

ČTVRTEK 10. 11. 2016
18:00 Příšerný host
20:00 Šarlatová ulice
22:00 Brutální sobota

PÁTEK 11. 11. 2016
17:00 Zabijáci
19:00 Písečná žena
22:00 Gimme Shelter

SOBOTA 12. 11. 2016
18:00 Můj milovaný nepřítel
20:00 Videodrome
22:00 Stop Making Sense

Noir City, léto 2016

Aktuální číslo elektronického časopisu Noir City (léto 2016) zakládá novou tradici oceňování současných filmařů, kteří se nějakým způsobem zasloužili o rozvoj a aktualizaci tradice klasického filmu noir. Prvním nositelem Modern Master Award se stal britský režisér Stephen Frears, který se k noirové poetice přihlásil například snímky Gumshoe (1971), Práskač a jeho kat (The Hit, 1984) nebo Švindlíři (The Grifters, 1990). Cena bude Frearsovi teprve předána - dle režisérových časových možností buď v lednu v San Franciscu, nebo v dubnu v Hollywoodu -, ale již nyní si můžete přečíst rozsáhlý rozhovor, který s ním pořídil Vince Keenan. 

Dále letní číslo Noir City láká na článek Imogen Sary Smith zabývající se britskými noiry z období druhé světové války, dramatický příběh vzniku německého filmu Vrahové mezi námi (Die Mörder sind unter uns, 1946), jehož autorem je Eddie Muller, nebo profily scenáristy a spisovatele Martina M. Goldsmithe a kameramana Nicholase Musuracy. Obzvlášť dobře se nám četla reportáž ze čtvrtého ročníku Noir Film Festivalu, kterou pro časopis napsal Matthias Merkelbach. V jejím závěru píše: "Na filmy se můžete dívat i u sebe doma, ale být na Noir Film Festivalu, odehrávajícím se v tak unikátním prostředí, a potkávat tam lidi stejně zblázněné do něčeho, co sami tolik milujete - to dělá tuto akci skutečně nezapomenutelnou."

Odběrateli Noir City se můžete velmi snadno stát i vy - stačí jednorázově přispět na konto Film Noir Foundation alespoň dvaceti dolary a každého čtvrt roku budete mít zaručenu kvalitní dávku noirového čtení. Více informací zde. 

Dementia (1955)

Dementia
USA, 1955, 56 min.

Jestliže bývá svět filmu noir přirovnáván ke zhmotněné noční můře, pak nízkorozpočtový snímek Dementia činí toto spojení naprosto explicitním. Jediný autorský režijní počin v kariéře Johna Parkera je celý konstruován na základě snové logiky, zcela v něm absentují dialogy a ve výsledném tvaru se navzájem mísí prvky expresionistického hororu, freudovského filmu noir a experimentální kinematografie. Zkuste si představit kombinaci Kabinetu doktora Caligariho (Das Kabinett des Doktor Caligari, 1920), Hitchcockovy Rozdvojené duše (Spellbound, 1945) a Odpoledních osidel (Meshes of the Afternoon, 1943) Mayi Deren, a budete velmi blízko dojmu, který ve mě Dementia zanechala.

V průběhu ani ne hodinové stopáže sledujeme počínání mladé ženy (Adrienne Barrett), která se uprostřed noci probudí ze zlého sna v podřadném hotelu a během následujících několika hodin prochází městem a je konfrontována s množstvím vyhrocených situací. Při návštěvě hřbitova se jí například vracejí traumatické vzpomínky na mládí, kdy (s největší pravděpodobností) ubodala vlastního otce poté, co on zavraždil svou nevěrnou manželku. Později se mladá žena dopouští další vraždy, když se její obětí stane bohatý muž z limuzíny (Bruno VeSota). Ve snaze utéct před spravedlností se dostane do nočního klubu, kde ji ovšem dostihne nejen strážník, ale i sám nebožtík odhodlaný usvědčit svou vražedkyni... Každý pokus o synopsi ovšem v případě Dementie nutně selhává, neboť o "děj" tu skutečně nejde. 

Film za pomoci expresivní vizuální stylizace dramatizuje ženino podvědomí. Podobně jako ve snu jsou za sebou vrstveny situace, které nejsou zřetelně kauzálně propojeny a jejichž vzájemné vztahy si musíme domýšlet a dointerpretovávat. Vazba na realitu je rovněž oslabena, neboť si nikdy nemůžeme být zcela jisti, které z předváděných situací se skutečně staly a které jsou pouze výplodem ženiny snové aktivity a důsledkem jejích úzkostí a traumat. Vedle absence dialogů a expresionistického vizuálu (kontrastní svícení, netradiční rakurzy, dvojexpozice) výsledný znepokojivý dojem dotváří i avantgardní hudební doprovod, jehož autorem je skladatel a pianista George Antheil. Vokály, které ale stejně jako celá zvuková stopa neobsahují žádný text, nazpívala letos zesnulá zpěvačka Marni Nixon. 

Film byl do vybraných amerických kin uveden v prosinci 1955 a dočkal se jen nepatrného zájmu diváků. Kritika si s ním evidentně nevěděla rady; například časopis Variety uvedl, že se jedná "patrně o nejpodivnější film, který byl kdy uveden do kino distribuce". Kvůli neuspokojivým komerčním výsledkům byl o 14 měsíců později nasazen do kin znovu pod změněným názvem Daughter of Horror a s přidaným "vysvětlujícím" komentářem Eda McMahona. Podle všeho to však snímku příliš nepomohlo. 

Až s odstupem několika let se kolem filmu vytvořil kult, který dokázal ocenit Parkerovu invenci. Původní verze tohoto surrealistického filmu noir bude ještě několik týdnů k vidění prostřednictvím služby MUBI. Komentářem doplněnou verzi si můžete zadarmo stáhnout zde. 

P.S. O jiném "němém" filmu noir Thief (1952) jsme psali již dříve tady.

Režie: John Parker
Produkce: John Parker (J. J. Parker Productions)
Scénář: John Parker
Kamera: William C. Thompson
Hudba: George Antheil, Ernest Gold
Výprava: Ben Roseman
Střih: Joseph Gluck
V hlavních rolích: Adrienne Barrett, Bruno VeSota, Ben Roseman, Richard Barron a další

Distribuce: Exploitation Pictures
Premiéra: 22. prosinec 1955 (obnovená premiéra 18. února 1957 pod názvem Daughter of Horror)

Odkazy
IMDb
CSFD
Allmovie