Undercurrent (1946)

Undercurrent
USA, 1946, 112 min.

Vzhledem k úspěchu Hitchcockovy a Selznickovy Rebeccy (1940) není divu, že v následujících letech vznikla celá řada podobně koncipovaných gotických romancí, v nichž se nezkušená žena vrhá do vztahu se znepokojivě tajemným mužem. K nejambicióznějším titulům z tohoto ranku patří hvězdně obsazený thriller Undercurrent z produkce MGM. 

Škoda, že závěr filmu není až tak "terrific", jak plakát slibuje. 

Podobně jako Rebecca film začíná téměř až v duchu romantické komedie, žánru, s nímž si možná nejvíce spojujeme představitelku hlavní role, Katharine Hepburn. V Undercurrent hraje starou pannu Ann Hamilton, která se místo shánění manžela raději věnuje chemickým experimentům (její otec pracuje jako univerzitní profesor). Jednoho dne se ale v jejím životě objeví bohatý a šarmantní průmyslník Alan Garroway (Robert Taylor) a Ann mu zcela propadne. Zatímco romkom by dále nejspíše sledoval jejich námluvy plné nedorozumění a komplikací, Undercurrent přistoupí rovnou k jejich svatbě. Tímto momentem se také zásadně zlomí žánrová poloha - místo odlehčené podívané nás totiž čeká nervy drásající vývoj, kdy Ann začne poznávat pravou stránku svého manžela. Znovu jako v Rebecce se ukáže, že Alanův život zásadně ovlivňuje vztah k osobě, která může - ale také nemusí - být mrtvá. V tomto případě jde o jeho bratra Michaela, který navzdory své nepřítomnosti hýbe veškerým děním. Ann pohání zvědavost a chce přijít na kloub tomu, co se s Michaelem stalo a proč jej Alan tak nenávidí. Neměla by si ale raději hledět svého?

Undercurrent nakonec nabídne jiné řešení než o šest let starší Rebecca, což je jistě vítané. Na druhou stranu snímek nepůsobí tolik kompaktně a přesvědčivě, zejména v druhé části se vytrácí napětí a postavy se nechovají zrovna věrohodně. Nicméně o zajímavé momenty není nouze - dobře řešené jsou například snad všechny scény, kde se vyskytují koně (děsivá scéna ve stájích, závěrečná konfrontace na útesu). 

Film vznikal ve velmi štědrých podmínkách, což jde vidět nejen na jeho kvalitním obsazení (vedle Hepburn a Taylora, navrátivšího se ze služby v námořnictvu, v něm dále hrají Robert Mitchum, Edmund Gwenn nebo Jayne Meadows), ale také na vysoké technické úrovni: kameru dělal Karl Freund, scénografem byl Cedric Gibbons a na kostýmy dohlížela Irene. Režií byl pověřen muzikálový specialista Vincente Minnelli, pro kterého byl Undercurrent ve své době výjimečný svým seriózním, nefantazijním pojetím. Film skončil velkým komerčním triumfem, když MGM přinesl čistý zisk přes milion dolarů. 

Rozhlasová adaptace nahraná Katharine Hepburn a Robertem Taylorem je k poslechu zde. Pro milovníky klasiky: důležitou roli ve snímku hraje Brahmsova symfonie č. 3 F dur. 

Režie: Vincente Minnelli
Produkce: Pandro S. Berman (MGM)
Scénář: Edward Chodorov, George Oppenheimer
Kamera: Karl Freund
Hudba: Herbert Stothart
Střih: Ferris Webster
Výprava: Cedric Gibbons, Randall Duell
Hrají: Katharine Hepburn, Robert Taylor, Robert Mitchum, Edmund Gwenn, Jayne Meadows a další

Distribuce: MGM
Premiéra: 28. listopadu 1946

Odkazy
IMDb
CSFD
Allmovie
AFI

Eddie Muller - Dark City: The Lost World of Film Noir (2021)

V témže roce, kdy šlo do kin temné, noirem inspirované sci-fi Alexe Proyase Dark City (1998, u nás uvedeno jako Smrtihlav), vydal Eddie Muller stejnojmennou knihu s podtitulem The Lost World of Film Noir. Nedávno byla publikována znovu v povedené reedici a já mohu s radostí konstatovat, že díky Mullerovi i dalším už nejde o svět nenávratně ztracený, ale z velké části znovuobjevený. Muller k tomu přispěl patrně největší měrou - nejde jen o (již dvojí) vydání knihy, která si pokaždé dokázala získat velkou dávku pozornosti (dva měsíce od vydání má na Amazonu stále štítek nejprodávanějšího bestselleru v kategorii Movie Guides & References). Jde také o jeho každoroční festival Noir City, časopis, který už neexistuje jen jako e-zin, ale má svou tištěnou verzi, nebo aktivity na poli restaurování a zpřístupňování filmů noir z USA i odjinud.

Ale zpět ke knize. Dark City má originální koncept, kdy film noir je představen prostřednictvím řady kapitol pojatých jako části imaginárního města. Muller nás bere na prohlídku, která vede ze Sinister Heights přes Hate Street až po Losers' Lane a odtud prostřednictvím Thieves' Highway někam ještě dál. Každá čtvrť, ulice nebo budova potom slouží k pojmenování nějakého motivu nebo typu postavy charakteristického pro film noir.

Muller je pravděpodobně největší odborník na film noir na světě (vedle aktivit v rámci neziskové organizace Film Noir Foundation stíhá moderovat vlastní pořad Noir Alley pro stanici TCM) a Dark City na každé stránce jasně dokládá jeho encyklopedické znalosti zařazených filmů i tvůrců a tvůrkyň stojících za jejich vznikem. Text se navíc velmi dobře čte - skoro jako nějaký hard-boiled román od Chandlera nebo Caina. Muller často používá kriminální slang a každou kapitolu začíná atmosférickým beletristickým úvodem, kde mohl zužitkovat své zkušenosti z psaní fikce (o jeho debutovém románu The Distance jsme psali zde). 

Po technické stránce je knížka na vysoké úrovni - má pevné desky a kvalitní papír, na kterém vynikne množství černobílých i barevných ilustrací. 

Pokud bych měl na Mullerův text nahlédnout kriticky, vytkl bych mu přílišnou popisnost (kterou zmiňují i některé ohlasy na Goodreads). Autor často podrobně převypravuje děj a při tom prozrazuje i překvapivé twisty a pointy. Popis umožňuje pojmenovat časté typy postav nebo hlavní motivy v diskutovaných filmech, ale chyběla mi větší (analytická) pozornost vizuálnímu stylu nebo narativním postupům. 

Jako filmový historik jsem měl potom problém s tím, že Muller často uplatňuje romantizující pohled na osobnosti filmových režisérů (nebo scenáristů), které vidí jako auteury ve věčném boji s intelektuálně podřadnými cenzory nebo studiovými bossy. Faktografické chyby nejsou časté a většinou vyplývají z upřednostnění nějakého zažitého mýtu před teprve nedávno odhalenými fakty. Například jako rodiště Edgara G. Ulmera je místo Olomouce uvedena Vídeň a rozpočet jeho slavné Objížďky je mylně stanoven na 30 000 dolarů, přestože to byl asi čtyřnásobek (jak dokázal třeba Noah Isenberg).

To jsou ale všechno drobnosti. Dark City představuje skvělý přehled pro nezasvěcené i dobrý doplněk k serióznějším, akademickým pracím a zaslouženě se těší velkým prodejům. 

P.S.: Kdyby vás to zajímalo, konec klasického filmu noir Muller spatřuje v Hitchcockově Psychu, konkrétně v momentu, kdy je Marion brutálně zavražděna. Příchod Normana Batese podle něj signalizuje začátek jiné éry.

MULLER, Eddie. Dark City: The Lost World of Film Noir. Philadelphia: Running Press, 2021. 272 stran. K dostání například na Amazonu.

Johnny Eager (1941)

Johnny Eager
USA, 1941, 107 min.

Johnny Eager (Robert Taylor) je mistr kamufláže. Jako bývalý trestanec před širokým okolím - a zejména před zraky svého probačního úředníka - předstírá, že žije spořádaný život a poctivě si vydělává jako taxikář. Ve skutečnosti ale nadále vládne podsvětí, rozjíždí jeden ilegální kšeft za druhým a rád se obklopuje luxusem. Nové vzrušení do jeho života přinese nejen plán na otevření moderního psího závodiště, ale zejména setkání s krásnou studentkou sociologie Lisbeth (Lana Turner), jejíž nevlastní otec je shodou okolností bývalým prokurátorem (Edward Arnold), který Johnnyho před lety dostal za mříže. 

Snímek zkušeného a vždy spolehlivého režiséra a producenta Mervyna LeRoye je spíše než raným filmem noir aktualizací gangsterek, které byly populární v prvních letech zvukového filmu, než jejich vznik zkomplikovalo zřízení Správy Produkčního kodexu. V souladu s dobovými cenzurními požadavky musí být Johnny za své soustavné překračování zákonných a společenských mezí potrestán, ale než se tak stane, jsem si jist, že řada diváků stihne podlehnout jeho šarmu i svodům života na vysoké noze, které tak atraktivně reprezentuje. Zde lze vidět zřejmou návaznost na klasiky 30. let jako Malý Cézar (Little Caesar, 1931) nebo Veřejný nepřítel (Public Enemy, 1931).

Od počátku je zřejmé, že Johnny Eager byl pro studio MGM prestižní, áčkovou produkcí. Disponuje štědrými produkčními hodnotami, relativně dlouhou stopáží i mnoha věhlasnými jmény v obsazení a štábu. Robert Taylor a Lana Turner mají dostatek prostoru prokázat své charisma a sex appeal a není pochyb o tom, proč oba patřili k největším hvězdám studiové éry (Taylor byl v roce 1941 na vrcholu slávy, Turner k ní pomalu, ale jistě směřovala). Jejich společné scény z úvodu jsou na svou dobu nečekaně žhavé a věřím, že v divácích musely zanechat silný dojem. Z hlediska hereckého řemesla je ale hlavní hvězdou filmu Van Heflin, který za působivé ztvárnění Jeffa Hartnetta, Johnnyho věrného pobočníka závislého na alkoholu, dokonce získal Oscara. 

Propagace filmu ovšem podle očekávání stavěla hlavně na páru Taylor a Turner. Na plakátech a v inzerci toto ještě posílilo použití zkratky T'NT složené z počátečních písmen jejich příjmení, která měla příhodně podtrhnout "výbušný" charakter této hvězdné kombinace. Tržby celosvětově přesáhly 2,5 milionu, což pro MGM znamenalo čistý zisk 1 110 000 dolarů. O čtyřicet let později se scény z filmu objevily ve výtečné noirové parodii Mrtví muži nenosí skotskou sukni (Dead Men Don't Wear Plaid, 1982). 

Režie: Mervyn LeRoy

Produkce: Mervyn LeRoy, John W. Considine Jr. (MGM)

Scénář: John Lee Mahin, James Edward Grant

Kamera: Harold Rosson

Hudba: Bronislau Kaper

Střih: Albert Akst

Výprava: Cedric Gibbons, Edwin B. Willis

Hrají: Robert Taylor, Lana Turner, Van Heflin, Edward Arnold, Robert Sterling a další

Distribuce: MGM

Premiéra: 9. prosince 1941

Odkazy
IMDb
CSFD
Allmovie

Quicksand (1950)

Quicksand
USA, 1950, 79 min.

Poměrně nenápadný snímek Quicksand je pro film noir vysoce reprezentativní v tom, s jakou neúprosností ukazuje, jak málo stačí, aby se z obyčejného, v zásadě slušného člověka stal psanec. Hlavním hrdinou snímku je automechanik Dan Brady (Mickey Rooney), který má - jak se dá u jeho povolání očekávat - hluboko do kapsy. Když chce udělat dojem na pohlednou servírku Veru (Jeanne Craig, sestra slavného Jamese), vypůjčí si z firemní pokladny dvacetidolarovku s úmyslem ji ještě před návštěvou účetního vrátit. Místo toho se ale tento malý prohřešek stane začátkem nekončící spirály dluhů a nakonec i zločinů různé závažnosti včetně podvodu, loupežného přepadení a možná i vraždy. Otázka není, jestli se Danovi podaří ze všeho vyváznout bez trestu, ale spíše jakou konečnou cenu bude muset za svou klukovinu zaplatit. 

Přestože od uvedení prvních filmů z mimořádně populární série MGM o Andym Hardym uplynulo více než deset let, Mickey Rooney i na prahu třicítky stále disponoval chlapecky nevinným obličejem. O to naléhavěji působí společenský propad a psychologický rozklad jeho postavy. Je zřejmé, že nejde o špatného člověka. Stačí však jedno špatné rozhodnutí a už není pro něj cesty zpět. 

Naopak podle a zákeřně už od svého nástupu na scénu působí postava Nicka Darmoshaga, provozovatele pochybné herny, v podání jako vždy démonického Petera Lorreho. Ženské postavy jsou ve snímku pojaty v souladu se dvěma základními noirovými archetypy. Vera (příjmením Novak) představuje svůdnou, okázale krásnou femme fatale, která je posedlá přepychem a sní o norkovém kožichu. Jejím protipólem je skromná, oddaná, ale Danem soustavně odmítaná Helen (Barbara Bates). 

Mickey Rooney jako Dan a Jeanne Cagney jako Vera

Části snímku se natáčely v Santa Monice a okolí a celkově film (až na lehce vykonstruovaný závěr) působí svěžím a spontánním dojmem. Silně tomu přispívá i herecký výkon Mickeyho Rooney, podle některých komentátorů nejlepší v jeho kariéře - možná právě proto, že byl obsazen proti typu. Jeho postava mluví jazykem mladých a Rooney tomu svým projevem dokáže vtisknout potřebnou autentičnost. 

Film vznikl v režii levicově smýšlejícího Irvinga Pichela, který se zanedlouho dostal na černou listinu. (Zemřel náhle na následky infarktu v červenci 1954.) Produkčně jej zaštítila firma zřízená podnikatelem (a snad i podvodníkem) Samem Stiefelem a financovaná Rooneym, který prvně jmenovanému dlužil peníze v důsledku dlouhodobého (a pro něj značně nevýhodného) profesního spojení. Podobnou zkušenost měl se Stiefelem i Lorre, který se stal další obětí jeho podnikatelských machinací a ve filmu hrál jen proto, že se z projektu nedokázal vyvázat. Vztahy mezi Stiefelem a oběma herci byly velmi napjaté (Rooney dokonce chtěl z projektu vycouvat), a tak společnost byla brzo poté zlikvidována. 

Quicksand mě velmi příjemně překvapil, takže pokud jej máte někde mezi noirovými resty, rozhodně neváhejte. 

Režie: Irving Pichel

Produkce: Mort Briskin (Samuel H. Stiefel Productions)

Scénář: Robert Smith

Kamera: Lionel Lindon

Hudba: Louis Gruenberg

Střih: Walter Thompson

Výprava: Boris Leven

Hrají: Mickey Rooney, Jeanne Cagney, Peter Lorre, Barbara Bates, Art Smith a další

Distribuce: United Artists

Premiéra: 24. března 1954

Odkazy

IMDb

CSFD
Allmovie

Shield for Murder (1954)

Shield for Murder
USA, 1954, 82 min.

Ve stejném roce jako Rogue Cop (jen o pár týdnů dříve) šel do kin další noir o zkaženém poldovi podle knižní předlohy Williama P. McGiverna, který se evidentně na podobné látky specializoval (dále podle jeho románů vznikly filmy Velký zátah /The Big Heat, 1953/ a Zítřek nemá šanci /Odds Against Tomorrow, 1959/). V Shield for Murder hraje Edmond O'Brien policejního detektiva Barneyho Nolana, který hned v úvodu zákeřně zavraždí bookmakera a okrade ho o 25 000 dolarů. Kvůli špatné pověsti na něj okamžitě padne podezření, ale Nolan využívá svého postavení k tomu, aby zahladil stopy. V jednu chvíli to například znamená chladnokrevně se zbavit hluchoněmého starce, který celou událost viděl z okna svého bytu. 

Edmond O'Brien jako prohnilý policajt Barney Nolan. Postava je často snímána z podhledu.

Nolan ve své prohnilosti hravě předčí Chrise Kelvaneyho z Rogue Cop a dokonce si v mnohém nezadá s Wellesovým Hankem Quinlanem z Doteku zla. Kelvaneyho hlavním hříchem bylo, že se zpronevěřil etickým zásadám svého povolání a nechal se zapsat na výplatní pásku mafie. Naproti tomu Nolan jedná čistě z vlastního pověření: vraždy, maření vyšetřování, falšování důkazů, to vše činí pouze s vidinou vlastního prospěchu. 

V materiálním světě Ameriky 50. let to znamená zejména majetek a společenský status. Ve snímku je obojí symbolizováno modelovým domkem na předměstí, který si Nolan vyhlédl a do kterého bere na prohlídku svoji vyvolenou Patty (Marla English). Není asi třeba dvakrát zdůrazňovat, že Nolan svůj vysněný rodinný domek nezíská. Poté, co jsou jeho činy odhaleny správňáckým mladším kolegou Markem Brewsterem (jako vždy plochý John Agar), dojde na přestřelku, která po strhující sekvenci v plaveckém bazénu zavede Nolana k vyhlédnutému příbytku. Na jeho příjezdové cestě nakonec padne mrtvý k zemi. Těžko si představit subverzivnější komentář k poválečnému konzumerismu, konformismu a bezhlavé honbě za americkým snem. 

Barney doufá, že v krásném domku na předměstí zestárne. Místo toho najde před jeho dveřmi smrt. 

Hlavní role skvěle sedla noirovému veteránovi Edmondu O'Brienovi, který snímek také spolurežíroval. Producentem byl Aubrey Schenck, synovec Josepha a Nicholase, kteří dlouhá léta stáli ve vedoucích pozicích společností Twentieth Century-Fox a MGM. Zdá se, že film byl komerčně úspěšný, neboť Schenck tvrdil, že "vydělal spoustu peněz, nevěřili byste kolik; v televizi vydělal jmění." (citováno zde)

Režie: Edmond O'Brien, Howard Koch

Produkce: Aubrey Schenck (Camden Productions)

Scénář: Richard Alan Simmons a John C. Higgins podle románu Williama P. McGiverna

Kamera: Gordon Avil

Hudba: Paul Dunlap

Střih: John F. Schreyer

Výprava: Charles D. Hall

Hrají: Edmond O'Brien, Marla English, John Agar, Emile Meyer, Carolyn Jones a další

Distribuce: United Artists

Premiéra: 27. srpna 1954

Odkazy

IMDb

CSFD
Allmovie

Rogue Cop (1954)

Rogue Cop
USA, 1954, 92 min.

Poválečná produkce studia MGM je proslavená zejména díky muzikálům a historickým eposům, ale najdeme v ní samozřejmě i řadu filmů noir včetně takových klasik, jako jsou Pošťák vždy zvoní dvakrát (The Postman Always Rings Twice, 1946), Dáma v jezeře (Lady in the Lake, 1947) nebo Asfaltová džungle (The Asphalt Jungle, 1950). O něco později vznikl výborný, ale veskrze zapomenutý snímek Rogue Cop, jenž po Vysoké zdi (High Wall, 1947) znamenal další vynikající hereckou příležitost pro Roberta Taylora.

Zahrál si v něm zkorumpovaného policistu irského původu Christophera Kelvaneyho, který je na výplatní pásce místní mafie a ví se to o něm. Jeho mladší bratr Eddie (Steve Forrest), taktéž muž s odznakem, se snaží jít poctivou cestou, což jej ale stojí život. Teprve tato tragická událost přiměje Chrise, aby přehodnotil priority a postavil se gangsterům.

Právě komplikovaný vztah obou bratrů tvoří dramatické i emocionální jádro příběhu. Chrise a Eddieho sice pojí rodinné pouto, ale zároveň jsou od začátku vykresleni jako protiklady. Starší Chris se díky mafiánským penězům obklopuje drahými věcmi - jeho dobře vybavený byt a luxusní saka fungují jako známky přepychu a společenské prestiže, ale zároveň se stávají symbolem jeho zaprodanosti. Naopak Eddie staví nad hmotné statky a status ve společnosti základní principy, jako jsou čest a smysl pro spravedlnost. Liší se i jejich postoj k ženám - Eddie je věrný své přítelkyni Karen (Janet Leigh), zatímco Chris nemá skrupule a dívku se mu snaží přebrat (ale zároveň s ní nezachází v rukavičkách a dokonce ji nevybíravě zmlátí; více v přiloženém videu). Bezpochyby jde o jednoho z nejzkaženějších policajtů v celém noirovém univerzu a ani změna jeho postoje na poslední chvíli nemůže tento celkový dojem přebít. 

Třiačtyřicetiletý Taylor mohl v roli využít své charisma i bohaté zkušenosti, které za dvacet let v Hollywoodu nasbíral. Silné je i zbývající obsazení snímku - Janet Leigh jako Eddieho přítelkyně Karen, George Raft jako hlava mafiánského syndikátu Dan Beaumonte (jak taky jinak) nebo Vince Edwards v menší roli nájemného vraha. Zaujme také Anne Francis - vypadající jako klon Marilyn Monroe - ztvárňující postavu Beaumontovy milenky závislé na alkoholu. Jak z těchto dodatečných poznámek vyplývá, svět filmu je ryze noirový - plný prohnilosti i zborcených snů o lepším životě.

Taylorův Chris Kelvaney má charisma, ale sympaťák to rozhodně není

Režie Roye Rowlanda (Scene of the Crime, Witness to Murder) a kamera Johna F. Seitze (nominovaná na Oscara!) se nesou spíše v kvazidokumentaristickém módu, jak bylo po válce obvyklé. Film je charakteristický lakonickým, přímým stylem bez zbytečného sentimentu, přestože jde tak trochu (dost) o rodinné melodrama. Tento dojem podporuje i absence nediegetické hudby či akce odvíjející se již pod úvodními titulky. Většina filmu je založená na dobře napsaných dialozích a silných, plastických postavách, které mají původ již v předloze od Williama McGiverna. Teprve na konci dostane větší prostor i akce. Úplný závěr filmu zůstává otevřený: i když se Kelvaneymu podařilo vykonat pomstu a snad i smazat část viny, není jasné, zda sám vůbec přežije. 

Režie: Roy Rowland

Produkce: Nicholas Nayfack (MGM)

Scénář: Sydney Boehm podle románu Williama P. McGiverna

Kamera: John F. Seitz

Hudba: Jeff Alexander

Střih: James E. Newcom

Výprava: Cedric Gibbons, Hans Peters

Hrají: Robert Taylor, Janet Leigh, George Raft, Steve Forrest, Anne Francis a další

Distribuce: MGM

Premiéra: 8. října 1954

Odkazy

IMDB

Allmovie

CSFD

Stopař (1953)

The Hitch-Hiker
USA, 1953, 71 min.

Ida Lupino se v rolích režisérky a producentky zpravidla věnovala společensky angažovaným filmům s centrálními ženskými postavami (více zde). Ačkoliv snímky jako Žádný strach (Never Fear, 1950), Outrage (1950) nebo Americké děvče (Hard, Fast and Beautiful, 1951) občas bývají opatřovány přídomkem "domestic noir" (tedy něco jako domácký nebo rodinný noir), k tradiční představě filmu noir jakožto kategorie kriminálního nebo detektivního žánru mají celkem daleko. Stopař je ale jiný. Produkční společnost Filmakers, kterou Lupino vedla se svým bývalým manželem Collierem Youngem, zde opustila svoji dosavadní filozofii a místo dramatu o ryze ženských problémech nabídla svižný thriller zkombinovaný s road movie s kompletně mužským obsazením. 

Lupino, Young a scenárista Daniel Mainwaring (toho času na černé listině a proto absentující v titulcích) se inspirovali skutečným případem masového vraha Billyho Cooka, který v letech 1950 a 1951 zavraždil šest lidí. Příběh se zaměřuje na dva dobré kamarády (Edmond O'Brien a Frank Lovejoy), kteří po cestě na rybářský výlet naberou stopaře, z něhož se vyklube nebezpečný zabiják na útěku před policií. Film funguje jako napínavá podívaná, ale také jako pozoruhodná studie maskulinity v poválečných Spojených státech. Psychopatický vrah Emmett Myers v podání nezapomenutelného Williama Talmana se oběma mužům opakovaně vysmívá, že to jsou slaboši a srabi a že jej ani ve dvou nedokážou přemoct. V noci Myers využívá toho, že má jedno oko po nehodě neustále otevřené, takže muži si nemohou být nikdy jistí, kdy je vzhůru a kdy spí.

William Talman jako nevypočitatelný zabiják na útěku

Pravděpodobně jediný klasický film noir americké výroby režírovaný ženou se dále vyznačuje skvělou prací kameramana Nicholase Musuracy, který bravurně zvládá jak stísněné interiéry automobilu, kde se značná část příběhu odehrává, tak prostorné pouštní exteriéry natáčené v Kalifornii, ale suplující nedaleké Mexiko. Přestože tedy absentují klasické městské lokace, pro noir tolik příznačné, temná a bezvýchodná atmosféra snímku rozhodně nechybí. 

V roce 1998 byl film po zásluze zařazen na prestižní seznam National Film Registry jako příklad kulturně, historicky nebo esteticky významného díla hodného zachování pro budoucí generace.

Stopaře můžete vidět na velkém platně na 9. ročníku Noir Film Festivalu, který startuje už za dva týdny. 

Režie: Ida Lupino
Produkce: Collier Young (The Filmakers)
Scénář: Collier Young, Ida Lupino, Daniel Mainwaring
Kamera: Nicholas Musuraca
Hudba: Leith Stevens
Výprava: Albert S. d'Agostino, Walter E. Keller
Střih: Douglas Stewart
V hlavních rolích: Edmond O'Brien, Frank Lovejoy, William Talman, José Torvay a další

Distribuce: RKO
Premiéra: 30. března 1953

Odkazy
IMDb
CSFD
Allmovie

9. Noir Film Festival zveřejnil kompletní program

Noir Film Festival zveřejnil kompletní program 9. ročníku. Během pěti festivalových dní (od 18. do 22. srpna) bude v pěti interiérových sálech a na nádvoří hradu Český Šternberk uvedeno padesát projekcí napříč osmi programovými sekcemi. 

 Dříve anoncovaná hlavní programová sekce Noir bez předsudků čítající pětici amerických filmů z let 1947–1951, které tematizují rasovou nenávist a xenofobii, bude ve Zvláštním uvedení doplněna nedávným celovečerním debutem americké režisérky Meliny Matsoukas Queen & Slim (2019) pojednávajícím o milenecké dvojici, která se ocitne na útěku před zákonem poté, co v sebeobraně zavraždí rasistického policistu. 

„Road movie krimi romance, jíž se ihned po uvedení začalo přezdívat ‚černošští Bonnie a Clyde’, vznikla podle scénáře oceňované herečky a kreativní producentky Leny Waithe a vztahuje se k ožehavým problémům dlouhodobě zmítajícím (nejen) Spojené státy – policejní brutalitě, nespravedlnosti a systémovému rasismu vůči černochům, proti nimž protestuje společensko-politické hnutí Black Lives Matter,“ uvádí dramaturgyně Noir Film Festivalu Jana Bébarová. 

Zvláštního uvedení se dočká i snímek Na nebezpečném území (On Dangerous Ground, 1951), který na začátku své režijní dráhy natočil Nicholas Ray, jenž se později proslavil Rebelem bez příčiny (1955) s Jamesem Deanem v hlavní roli. Na zasněžený venkov netradičně zasazený noir Na nebezpečném území je poctou hereckému umění Idy Lupino, jejíž režijní tvorbě je letos věnována retrospektivní sekce. 

„I když byla Ida Lupino označována za Bette Davis pro chudé, diváci a divačky neměli problém rozpoznat její specifickou verzi ženské síly a odhodlání, kterou dávala na odiv v několika desítkách rolí z 30., 40. a počátku 50. let, jako tomu bylo i v Rayově filmu, kde ztvárnila postavu nevidomé ženy, která navzdory své indispozici neprojevuje slabost, ale naopak je aktivní, vůdčí postavou,“ uvádí dramaturg Milan Hain.

Ke zdravotním hendikepům – psychickým traumatům a fyzickým zraněním – se vztahuje i programová sekce Ztráta paměti představující rozličné příběhy válečných veteránů. Nejen tyto snímky pomůže vsadit do širšího kontextu hollywoodské kinematografie dokument režisérky Jenni Gold CinemAbility: The Art of Inclusion (2018), který prostřednictvím série rozhovorů a bohatého korpusu ukázek mapuje proměny zobrazování postav s postižením v hollywoodských filmech. 

Bratři Coenovi: Noiroví vtipálci 

Vedle klasických filmů noir 40. a 50. let Noir Film Festival každoročně představuje i revizionistické noiry postklasické fáze. Po loňské sekci věnované tvorbě Davida Lynche se v letošním programu objeví čtveřice snímků v režii bratří Coenových. 

„Kreativní sourozeneckou dvojici z Minneapolis spojuje odvěká touha dělat věci jinak a po svém – jejich tvorba je esencí umění a zábavy v jednom,” komentuje Jana Bébarová a dodává: „Již přes pětatřicet let baví publikum hravým přístupem k žánrům, jejich archetypálním vzorcům a konvencím, překvapují nečekanými dějovými zvraty a získávají si divácká srdce svébytným humorem protkaným ironickým pohledem na americkou popkulturu.” 

Všechny čtyři filmy v programu – Zbytečná krutost (Blood Simple, 1984), Millerova křižovatka (Miller’s Crossing, 1990), Fargo (1996) a Muž, který nebyl (The Man Who Wasn’t There, 2001) jsou originálními variacemi na film noir a demonstrují vynalézavost bratrů Coenových v konstrukci příběhů tematizujících vášeň a zločin jako spojité nádoby, z nichž je patrný jejich obdiv pro autory tzv. drsné školy Jamese M. Caina, Raymonda Chandlera a Dashiella Hammetta. 

Československý noir a pocta Haně Maciuchové 

Také letos nabídne program festivalu československé filmy, které různou měrou nesou noirové prvky, ať už je to tísnivé drama Romeo, Julie a tma (1959) podle slavné novely Jana Otčenáška či psychologické drama s prvky detektivky Ošklivá slečna (1959), v němž excelují Dana Medřická v roli přísné účetní revizorky a Karel Höger jako redaktor nakladatelství. Dusnou atmosférou plnou nevyřčeného očekávání prostoupená Závrať (1962) Karla Kachyni pro změnu disponuje neotřelými hereckými tvářemi Evy Šolcové a Petra Skály. Téma „démon alkohol“, které dlouhodobě rezonuje napříč filmy uváděnými na Noir Film Festivalu, znovu otevře komorní drama Františka Vláčila Hadí jed (1981) s Josefem Vinklářem v roli alkoholika, jemuž jako naděje na změnu vstupuje do života jeho energická dcera v podání Ilony Svobodové, která snímek v sobotu 21. 8. osobně uvede. 

Zpestřením programu bude němý film J. S. Kolára z rudolfinských dob Příchozí z temnot (1921), který se bude promítat s živým hudebním doprovodem violoncellistky Terezie Kovalové. Jako poctu dlouholeté patronce festivalu, letos zesnulé herečce Haně Maciuchové, festival uvede dvě televizní inscenace: Muže v osidlech (1973) a Načasovanou smrt (1981). Prvně jmenovaná adaptace detektivního románu Hugha Wheelera v režii Jiřího Sequense pojednává o malíři snažícím se očistit své jméno ve městě, kde je neoblíbený. Velkou měrou mu pomáhají děti, pro něž je hledání skutečného vraha hrou. Načasovanou smrt podle adaptace románu Richarda Lockridge natočil režisér Zdeněk Kubeček a jak název napovídá, zápletka se točí kolem rafinované vraždy související s konkurenčním bojem a tlaky na nezávislou americkou televizi. 

 Kompletní program 9. ročníku je dostupný na webových stránkách zde. Již nyní je možné rezervovat a zakoupit jednotlivé vstupenky na všechny projekce, případně si pořídit festivalové pasy. Více informací naleznete zde.

Facebook / Twitter / Instagram

Noir bez předsudků a filmy z Bollywoodu

Tradiční letní přehlídka věnovaná fenoménu filmu noir se letos stěhuje na nové místo. Po sedmi letech strávených na hradě Křivoklát, kam se Noir Film Festival přestěhoval v roce 2014 po prvním ročníku konaném na hradě Kokořín, se svého druhu unikátní festivalová akce bude nově konat na hradě Český Šternberk, a to od 18. do 22. srpna 2021. 

 „S novým místem konání festivalu jsme se rozhodli upravit jeho časový formát a začít promítat již ve středu, čímž prodloužíme program o jeden den. Návštěvníci se tak mohou těšit hned na čtyři open-air večerní projekce na hradním nádvoří, které jsou každoročně ,highlighty' programu,“ komentuje změnu výkonný ředitel festivalu Vít Grigartzik. 

Noir bez předsudků 

Hlavní programová sekce 9. ročníku nazvaná Noir bez předsudků představí kolekci filmů spjatých s motivy rasové nenávisti, xenofobie a antisemitismu. 

„Společensky ožehavá otázka rasové a etnické nesnášenlivosti, která se loni kvůli kontroverzním a značně medializovaným událostem spjatým s hnutím Black Lives Matter stvrdila být stále aktuální, se v mainstreamových hollywoodských filmech začala intenzivněji objevovat po druhé světové válce,“ uvádí festivalová dramaturgyně Jana Bébarová a dodává: „Naším výběrem titulů z přelomu 40. a 50. let chceme publiku ukázat, že psancem se v noirových příbězích člověk nemusel nutně stát kvůli zločinu či amour fou – lásce šílené, ale že stačilo být ‚jiným‘.“

V pětici filmů v této sekci bude k vidění Křížový výslech (Crossfire, 1947), který jako jeden z prvních hollywoodských filmů své doby reflektoval téma antisemitismu a v němž se představí noirové ikony jako Robert Mitchum a Robert Ryan. Není cesty ven (No Way Out, 1950) respektovaného oscarového scenáristy a režiséra Josepha L. Mankiewicze je příkladem filmů, ve kterých se skrze postavy Afroameričanů (zde debutující Sidney Poitier) otevíralo téma rasové nenávisti. Varování před bouřkou (Storm Warning, 1951) pojednávající o korupci, lynčování a aktivitách Ku Klux Klanu mj. představí mladého Ronalda Reagana, budoucího prezidenta USA. Výběr doplní společensky angažované a nadčasové filmy Mimo zákon (The Lawless, 1950) a Osudné dopoledne (The Well, 1951) zachycující vypjatou atmosféru na amerických maloměstech, jejichž zdánlivě spořádaní občané se kvůli rasově motivované nenávisti bleskem změní ve zfanatizovaný dav.

Ztráta paměti 

Další programová sekce nazvaná Ztráta paměti se zaměří na protagonisty, ze kterých udělala štvané psance válečná zkušenost. „Jde o příběhy dezorientovaných veteránů, pro něž amnézie znamenala rozpad identity a životních hodnot. Mužů bez zpáteční adresy, kteří sami proti všem i sobě samým zabředávali v bažině vlastních pochybností,” komentuje dramaturgyně Jana Bébarová. Výběr mj. zahrnuje chandlerovsky spletitou story muže bez minulosti s názvem Někde v noci (Somewhere in the Night, 1946), v níž ústřední roli ztvárnil charismatický John Hodiak, či noir z psychiatrické léčebny Vysoká zeď (High Wall, 1947), kde svůj děsivě uhrančivý pohled zúročil Robert Taylor. 

Pocty Bette Davis a Victoru Matureovi 

Tradiční pocty hereckým ikonám budou letos patřit Bette Davis (1908–1989) a Victoru Matureovi (1913–1999). 

„Bette Davis byla spjatá s postavami zlomyslných žen se sklony k narcismu, které pro sarkasmus nechodily daleko, kolem plivaly jed a zabíjely pohledem,“ uvádí Jana Bébarová a dodává: „Naopak Victor Mature, dobovým tiskem oslavovaný jako ‚nádherný kus chlapa‘, je příkladem toho, jak svazující může být fyzická atraktivita.“ 

Ostře řezaná tvář s uhrančivým pohledem a vysoká, atletická figura Maturea v Hollywoodu předurčovaly pro škatulkové role siláckých hrdinů z dobrodružných filmů a epických spektáklů, kterým se chtěl vymanit vážnějšími hereckými polohami v noirových filmech, jako například Budím se s křikem (I Wake Up Screaming, 1941), který bude součástí programu. Odkaz Bette Davis připomene noir Tam za lesy (Beyond the Forest, 1949).

Retrospektiva Idy Lupino 

Jako „Bette Davis pro chudé“ byla v Hollywoodu označována herečka Ida Lupino (1914–1995) spojovaná s obrazem cílevědomé a emancipované ženy, s nímž souzněl její odvážný krok z konce 40. let, kdy spolu s manželem Collierem Youngem založila produkční společnost The Filmakers. Vybrané nízkorozpočtové filmy, které pod ní Lupino sama režírovala, budou k vidění na Českém Šternberku: Bigamista (The Bigamist, 1953) vypráví o muži, jenž vede utajený dvojitý život po boku dvou manželek, Nechtěná (Not Wanted, 1949) reflektuje existenční tíhu svobodné matky, zatímco Žádný strach (Never Fear, 1949) zpřítomňuje osobnostní krizi ochrnuté profesionální tanečnice a Americké děvče (Hard, Fast and Beautiful!, 1951) komplexně nahlíží frustraci matky v domácnosti, která si životní sny realizuje parazitním vztahem k vlastní dceři, nadané tenistce. Pátým titulem z výběru je thriller Stopař (The Hitch-Hiker, 1953), patrně jediný klasický film noir režírovaný ženou, ve kterém se paradoxně žádná výrazná ženská postava nevyskytuje.

Bollywoodský noir 

Návštěvníci a návštěvnice se v srpnu rovněž mohou těšit na dosud nejexotičtější noirovou exkurzi, neboť po Japonsku, Mexiku a řadě evropských zemí se podívají do Indie. 

„Mohlo by se zdát, že tamější kinematografická tradice – tak silně opřená o spojení s hudbou a tancem – se s poetikou filmu noir vylučuje. Ve skutečnosti ale bollywoodské filmy klasického období pokrývají množství žánrových poloh a mezi snímky z 50. a 60. let, na které se náš výběr zaměří, je možné najít mnoho látek s kriminálními, gotickými či hororovými motivy,“ uvádí Milan Hain, druhý člen dramaturgické dvojice Noir Film Festivalu. 

Nejblíže k západní koncepci filmu noir má patrně nejstarší snímek v sekci, režijní debut Guru Dutta Sázka (Baazi, 1951) zasazený do prostředí heren, klubů a chudinských čtvrtí. V Duttově produkci vznikla také Kriminálka Bombaj (C.I.D., 1956) o policejním inspektorovi podezřelém z vraždy. Zbývající dva filmy výběru mají blíže ke gotickému filmu a pracují s motivem nadpřirozena: v Madhumatí (1958) jde o reinkarnaci, zatímco v Mlze (Kohraa) o ducha přicházejícího ze záhrobí. Druhý jmenovaný získává na zajímavosti i tím, že jde o volnou adaptaci románu Mrtvá a živá (Rebecca, 1938) od Daphne du Maurier, který v roce 1940 v Hollywoodu úspěšně zadaptoval Alfred Hitchcock (a Noir Film Festival jej uvedl v roce 2019). 

Kompletní program festivalu najdete zde. 

Více informací najdete na festivalovém webu a sociálních sítích (Facebook / Twitter / Instagram).

House of Strangers (1949)

House of Strangers 
USA, 1949, 101 min.

House of Strangers vypráví příběh italo-americké rodiny, jejíž patriarcha Gino Monetti (Edward G. Robinson) vlastní banku a při schvalování půjček se řídí více intuicí než platnými zákony. V centru pozornosti jsou ovšem zejména Ginovy vztahy s jeho čtyřmi syny - třemi vyvrženci, kterým nic nedaruje zadarmo, a milovaným Maxem (Richard Conte). Vedle toho film rozehrává i komplikovanou romanci mezi Maxem, který se živí jako právník, a jeho klientkou Irene (Susan Hayward). 

Snímek nedisponuje klasickou kriminální zápletkou, a tak jej za film noir považuji spíše okrajově. Tvůrci kladou akcent zejména na často zhoubné rodinné a partnerské vztahy. Film líčí nerovné postavení mužů a žen v rodinné hierarchii i generační střet mezi Ginem a jeho syny. Gino jako přistěhovalec z Itálie sice ví, že americká společnost je postavena na odlišných principech, než na jaké je zvyklý, ale stejně se řídí starými vzorci chování a odmítá se přizpůsobit. 

Scenárista a režisér Joseph L. Mankiewicz je známý zejména oscarovými, rafinovaně vystavěnými dramaty Dopis třem manželkám (A Letter to Three Wives, 1949) a Vše o Evě (All About Eve, 1950). I v House of Strangers používá retrospektivu, ale snímek se nevyznačuje složitou narativní strukturou ani vícehlasostí, kdy by se například kombinovaly flashbacky více postav. Příběh je uvozen motivem vendety, kdy se Max vrací po sedmi letech z vězení, aby se pomstil zbylým bratrům za to, že zradili otce a tím i celou rodinu. Úvodní sekvence velmi efektivně vytváří zvědavost, co přesně se vlastně před lety stalo. 

Většina děje se odehrává v první polovině 30. let během hospodářské krize. Kamera Miltona Krasnera velmi sugestivně zachycuje atmosféru New Yorku a jeho zalidněných ulic. Nejpropracovanější je ale moment situovaný do interiéru: záběr, který zprostředkovává přechod do rozsáhlé retrospektivy, je koncipován jako dlouhá jízda, kdy kamera za zvuků předehry z Rossiniho opery Lazebník sevillský 
Gino je milovník italské hudby) zdolává několikaúrovňové schodiště v rodinném sídle.

Snímek se může spolehnout také na hvězdné obsazení, přičemž ze silné ústřední trojice Richard Conte – Susan Hayward – Edward G. Robinson nejvíce vyniká posledně jmenovaný, který v roli rodinného patriarchy podává jeden z nejlepších výkonů v kariéře – a to už něco znamená!

Režie: Joseph L. Mankiewicz
Produkce: Sol C. Siegel (Twentieth Century-Fox)
Scénář: Philip Yordan podle románu Jeroma Weidmana
Kamera: Milton Krasner
Hudba: Daniele Amfitheatrof
Výprava: George W. Davis, Lyle R. Wheeler
Střih: Harmon Jones
V hlavních rolích: Richard Conte, Susan Hayward, Edward G. Robinson, Luther Adler, Debra Paget a další

Distribuce: Twentieth Century-Fox
Premiéra: 30. června 1949

Odkazy
IMDb
CSFD
Allmovie

Hollywood Story (1951)

Hollywood Story
USA, 1951, 76 min.

Prostředí filmového průmyslu není v noirech z kraje 50. let až tak výjimečné - vzpomeňme na Wilderův Sunset Blvd. (1950), Na opuštěném místě (In a Lonely Place, 1951) Nicholase Raye nebo o něco pozdější Velký nůž (The Big Knife, 1955) Roberta Aldriche. Jak si všiml Steven Cohan ve své nedávné knížce Hollywood by Hollywood: The Backstudio Picture and the Mystique of Making Movies, bylo to právě v tomto období, kdy Hollywood začal opouštět filmy o aspirujících herečkách a jejich cestě ke slávě a namísto nich preferoval znepokojivější příběhy o továrně na sny a lidech, kteří v ní pracovali.

To platí i pro relativně nenápadný snímek Universalu Hollywood Story, pod kterým je režijně podepsán William Castle. Scénář dvou Fredericků – Kohnera (rodáka z Teplic) a Bradyho – byl inspirován nechvalně proslulým a nikdy nevysvětleným případem vraždy režiséra Williama Desmonda Taylora z roku 1922. Zatímco však Taylor byl nalezen mrtvý ve svém bytovém komplexu v centrálním Los Angeles, v Castleově filmu byla vražda spáchána přímo ve filmovém ateliéru, což Hollywoodu dává ještě temnější odstín. 

Film se odvíjí jako detektivka (typu whodunit) s jasně definovaným okruhem více či méně výstředních podezřelých. Ozvláštňujícím prvkem je jednak zmíněné filmové prostředí a jednak skutečnost, že k vraždě došlo už před dvaceti lety (i zde došlo k posunu oproti Taylorově případu, neboť film vraždu datuje do roku 1929). Cílem vyšetřujících je tedy zejména rozplést síť vztahů a motivací, na které se už za tu dobu nahromadila silná vrstva prachu.

Podobně jako v Sunset Blvd. tvůrci mimo jiné reflektují úpadek Hollywoodu v poválečném období, k čemuž dobře posloužilo i natáčení v donedávna opuštěných ateliérech Charlieho Chaplina na La Brea Avenue (v těch samých, kde v 50. letech opakovaně pracoval i Hugo Haas). Film sice nejspíš vznikl jako reakce na úspěch Wilderovy ostré hollywoodské satiry, ale ani zdaleka se nemohl opřít o tak precizně napsané dialogy či propracovanou syžetovou výstavbu. Castle a spol. například také využívají voice-over, ale ten zde patří vedlejší, dramaticky nezajímavé postavě a nedaří se mu vyvolat napětí ani vzbudit zvědavost. Kritik Bosley Crowther zase nebyl spokojený s odůvodněním, proč se vlastně vraždu nepodařilo vyšetřit už před oněmi dvaceti lety. Jak napsal ve své recenzi pro New York Times, "policie musela být v roce 1929 strašně líná". Úplně marný je potom závěr, který jako by se do snímku dostal z úplně jiného žánru (stačí snad, když zmíním klíčové slovo "svatba"). 

Diváka tak mohou těšit alespoň různé odkazy na historii i (tehdejší) současnost Hollywoodu. Hlavní hvězdou filmu je Richard Conte, který v něm hraje fiktivního producenta Larryho O'Briena fascinovaného tajemnou vraždou. Joel McCrea ale hraje sám sebe a v dalších menších rolích lze rozpoznat hvězdy němé éry jako třeba Helen Gibson, Francise X. Bushmana nebo Betty Blythe. Zajímavou funkci má ve filmu legendární Fantom opery (The Phantom of the Opera, 1925) s Lonem Chaneym, který je použit jako součást diegeze, ale autorsky je namísto Rupertu Julianovi připsán smyšlenému Franklinu Ferrarovi. Název Hollywood Story je příznačný také z toho důvodu, že snímek extenzivně využívá ikonické lokace jako Roosevelt Hotel, Graumanovo čínské kino nebo klub Trocadero (přestože postavy se dostanou i mimo oblast Los Angeles, konkrétně do misie v San Juan Capistrano).

Režie: William Castle
Produkce: Leonard Goldstein (Universal-International)
Scénář: Frederick Kohner a Frederick Brady
Kamera: Carl E. Guthrie
Hudba: Joseph Gersherson
Výprava: Bernard Herzbrun, Richard H. Riedel
Střih: Virgil W. Vogel
V hlavních rolích: Richard Conte, Julie Adams, Richard Egan, Henry Hull, Fred Clark a další

Distribuce: Universal
Premiéra: červen 1951

Odkazy
IMDb
CSFD
Allmovie