Co je film noir?

Hlasování v další anketě bylo ukončeno, z drtivé většiny náš blog znáte z ČSFD. K mé radosti se potvrdilo, že Facebook je i v "propagaci" k ničemu :-) (anebo se o něj Eda jen špatně stará?:-P), protože odtud nás téměř nikdo nezná (2 hlasy). Stejný počet lidí nás našlo náhodou, 3 lidé náš blog znají přes někoho z přispěvatelů - hm, naše maminky a babičky nás asi fakt nečtou :-P

Dnešním dnem je na blogu anketa nová, na jejíž výsledky jsem opravdu zvědavá. Otázkou je, co je podle vás film noir? Pokusy definovat jej jsou totiž nesmírně nejednotné, filmoví historici, kritici a teoretici se za více než 50 let (!) diskuze zatím nedohodli na tom, jak jej kategoricky zařadit, a s největší pravděpodobností se jim to nikdy nepodaří. Byť některým z nás je to jasné a umí si to náležitě vyargumentovat, otázkou pro mnohé zůstává, je film noir žánr, vizuální styl, nálada a atmosféra, soubor motivů a témat nebo historicky limitovaný cyklus filmů? Nebo zkrátka není možné přijít s kloudnou definicí? Je to na vás.

Po skončení ankety by se tu mohl objevit nějaký zasvěcený článek či studie.. Zatím jsme ale opravdu zvědaví na vaše názory!

Stranger on the Third Floor (1940)

Stranger on the Third Floor
USA, 1940, 64 min.

Novinový reportér Mike Ward (John McGuire) figuruje jako klíčový svědek v případu brutální vraždy a díky jeho svědectví u soudu je poslán na smrt nevinný člověk, taxikář Briggs (Elisha Cook, Jr.). Další obětí skutečného vraha (Peter Lorre) se mezitím shodou okolností stává Mikeův soused, čímž je vrženo nové světlo na předchozí případ a Mike se jakožto hlavní svědek obou vražd náhle stává hlavním podezřelým...

Za první film noir je obecně považován Maltézský sokol (The Maltese Falcon, 1941) Johna Hustona, nicméně ve skutečnosti je jím Ingsterův o rok starší Stranger on the Third Floor, k čemuž se mj. přiklání i znalec filmu noir Robert Porfirio. (1) Důvodů k tomuto tvrzení je několik: pro Stranger on the Third Floor jsou příznačné jak narativní techniky, motivy a témata, tak i stylistické postupy spjaté s filmem noir.

Ve filmu je užito voiceoveru hlavního hrdiny, byť spíše na bázi vnitřního monologu zachycujícího protagonistovy myšlenkové pochody a pocity, než zpětného komentáře. Mikeův voiceover mimochodem pokrývá rozsáhlý (cca dvacetiminutový) úsek filmu bez jakýchkoliv dialogů, jenž mj. zahrnuje sérii několika flashbacků a brilantní snovou sekvenci (trvá 7 a půl minuty!!), kterou shledávám jako bezkonkurenčně nelepší a nejnápaditější z celého noirového cyklu. Btw. je dostupná na YouTube, ale pouze ve španělském dabingu.

Stranger on the Third Floor zpracovává typické noirové téma nespravedlivě obviněného člověka, jeho náhlé a nečekané zachycení se v pasti osudu a nemožnost vymanit se z něj. Stěžejní je rovněž motiv záměny a s ním spojeného paralelismu mezi postavami, dále motiv paranoie, klaustrofóbie, deziluze a nechybí ani mysteriózní atmosféra. Stylisticky je Ingsterův snímek (za celou svou kariéru natočil pouze tři filmy) výrazně inspirován německým expresionismem. Musuracově kameře dominuje expresivní svícení, výrazné světelné kontrasty, protáhlé stíny, extrémní úhly záběrů a bizarní, vychýlené kompozice. 

Zaujme i způsob prezentace Lorreho padoucha: jako úplně první kamera snímá jeho "ohavné, dětské" ruce. Jeho nemluvný hrdina se ve filmu v podstatě jen párkrát mihne a při posledním, závěrečném výstupu jej pro změnu nejdříve (a vůbec poprvé v celém filmu) uslyšíme promluvit předtím, než ho spatříme. 

(1) Viz například SILVER, Alain, WARD, Elizabeth (eds.). Film Noir. An Encyclopedic Reference to the American Style. New York : The Overlook Press. 1992, str. 269.

Režie: Boris Ingster
Produkce: Lee Marcus (RKO)
Scénář: Frank Partos
Kamera: Nicholas Musuraca
Hudba: Roy Webb
Střih: Harry Marker
Hrají: John McGuire, Peter Lorre, Margaret Tallichet, Elisha Cook, Jr.

Distribuce: RKO
Premiéra: 3. července 1940

Odkazy:
CSFD
IMDb
Allmovie

Dáma ze Šanghaje (1947)

The Lady from Shanghai
USA, 1947, 87 min.

Lásku k Wellesově Dámě ze Šanghaje většině lidí těžko vysvětlíte (viď Rogue). Rozhodně ne v racionálních pojmech. Je to film noir chladný, roztříštěný a studiem znásilněný, přesto však stále tajemný a působivý. Můžete si o něm přečíst spoustu historek: o tom, jak ho Orson slíbil natočit, když mu šéf Columbie Harry Cohn pošle peníze na zadluženou divadelní Cestu kolem světa za osmdesát dní. O tom, jak Welles Cohna naštval tím, že své odcizené manželce Ritě Hayworth (v té době největší hvězdě Columbie) nechal ostříhat a na blond obarvit její proslulé zrzavé kadeře. Jak se Cohn Wellesovi pomstil tím, že „ostříhal“ jeho snímek z dvou a půl hodin na necelou devadesátiminutovku a uvedl jej s víc než ročním zpožděním, ještě k tomu jako béčko v dvojprogramu…

Těžko říct, jestli by film získal takovou auru kultovnosti, kdyby měl Welles šanci jej dokončit a uvést podle svých představ. Kdyby poté na deset let neopustil Hollywood, aby se mu s Dotekem zla nestalo prakticky to samé. Nemá cenu se pouštět do spekulací, žádnou jinou verzi Dámy asi nikdy neuvidíme, ale tohle torzo se dá naštěstí milovat i tak.

Dáma je film o šílenství světa, v kterém se náš hrdina nemá šanci zorientovat. Všichni kolem něj zběsile podvádějí a intrikují, žijí si v bublinách vlastní důležitosti, lidi kolem sebe jen využívají k dosažení svých cílů. Michael O´Hara (Orson Welles s šíleným/úžasným irským přízvukem) je naivní námořník, který zachrání krásnou dámu v nouzi (božská Rita) a nechá se posléze jejím manželem, proslulým advokátem Arthurem Bannisterem (Everett Sloane), najmout na plavbu na jachtě. Že se do paní Bannisterové zamiluje, o tom není pochyb. Poznává i Bannisterova společníka George Grisbyho (slizce šílený Glenn Anders), který mu slíbí pět tisíc dolarů, když ho zabije, resp. vlastně nezabije, ale k vraždě se přizná. A všechno se ještě samozřejmě pořádně zkomplikuje.

Film těká z místa na místo, je to rozhodně spíš souhrn scén než jednolité vyprávění. I když se těžko dopátráme, jestli jde o autorský záměr nebo výsledek studiové „kastrace“, proslulé zrcadlové finále, dává zapravdu spíš variantě první. I kritikové snímku ale nemohou upřít „geniálnost“ některých scén: setkání milenců v obřím akváriu, soudní přelíčení podané jako naprostá fraška nebo zmíněné vyvrcholení v zrcadlovém bludišti – to je Welles na absolutním vrcholu filmařské kreativity. Vizuálně je snímek pastvou pro oči, která musí potěšit každého fandu noirové estetiky. Orson měl na mimořádné záběry patent a Dáma je jich plná. Nelze než litovat navždy ztraceného materiálu.

Nemůžu nezmínit jeden úžasný, ale na první „pohled“ nenápadný záběr, na který mě vlastně přivedl až Peter Bogdanovich v komentáři na DVD. Jde o rozhovor Bannistera s manželkou před přelíčením, když sedí na lavičce v soudní budově a vedou důležitý rozhovor, na který divák soustředí svou pozornost. Onen výjimečný záběr začíná pohledem na oba manžele od pasu nahoru a následující dvě a půl minuty (!!!) kamera neskutečně pomalu zoomuje a potom necelou minutu sledujeme už pouze jejich obličeje. To vše bez střihu. Kdo nevěří, ať zkusí: celá scéna začíná na 56:40, zmíněný záběr 57:00 – 1:00:16.

Co se vyprávění příběhu týče, zůstává samozřejmě spousta děr – nejpalčivější je zřejmě absence osvětlení hrdinčiny pochybné minulosti, čím si ji tělesně postižený advokát k sobě připoutal atd. Na druhou stranu, možná právě tohle dělá ze snímku víc než jen zručně natočený noirový kousek. Ať už si o Dámě ze Šanghaje myslíte cokoliv, jedno jí upřít nemůžete: Je jediná svého druhu. Šílená, neúplná, ale krásná.

Režie: Orson Welles
Produkce: William Castle, Orson Welles, Richard Wilson, Harry Cohn
Scénář: Orson Welles podle románu Sherwooda Kinga If I Die Before I Wake
Kamera: Charles Lawton Jr., Rudolph Maté, Joseph Walker
Hudba: Heinz Roemheld
Střih: Viola Lawrence
Hrají: Orson Welles, Rita Hayworth, Everett Sloane, Glenn Anders a další

Distribuce: Columbia Pictures Corporation
Premiéra: 24. prosince 1947 (Francie), 9. června 1948 (USA)

Odkazy:
CSFD
IMDB
Dr. Macro´s

Žárlivost (1945)

Jealousy
USA, 1945, 71 min.

Režisér Gustav Machatý během svého patnáct let tvajícího amerického exilu spolupracoval na několika zajímavých projektech - například na filmech studia MGM Dobrá země a Hraběnka Walewská (oba 1937). Jeho jméno se však neobjevovalo v titulcích a Machatého podíl na výsledných dílech je tak velmi sporný. Za jeho nejvýznamnější snímek natočený mimo ČSR se proto považuje Žárlivost z roku 1945 podle námětu Daltona Trumba.

Scénář, na kterém se vedle samotného Machatého podílel Arnold Phillips, pozdější spolupracovník dalšího exilového filmaře Huga Haase, je do značné míry autobiografický. Prostřednictvím  postav Petra Urbana (Nils Asther), spisovatele žijícího v emigraci, a jeho přítele Huga (!) Krále (Hugo Haas) se vyslovuje k bolestné exilové zkušenosti. Urban, dříve úspěšný umělec, trpí tvůrčí krizí a utápí se v depresích. Problémy řeší alkoholem a manželku Janet (Jane Randolph) nechává pracovat jako taxikářku. Psychologický přesah je naroubován na žánr kriminálního melodramatu - snímek se zaměřuje na milostný čtyřúhelník (vysvětlení žárlivosti z názvu), který kromě manželů Urbanových tvoří Janetin zákazník - doktor David Brent - a jeho asistentka. Kriminální zápletka je uvedena do chodu ve chvíli, kdy je Petr Urban zavražděn a podezření padne na utrápenou Janet.

Machatému se do hollywoodského filmu, natočenému pro méně prestižní studio Republic, podařilo propašovat několik postupů z evropského uměleckého filmu, jehož byl za svého působení v Československu předním představitelem. Především úvodní sekvence je skutečně avantgardní - v záběrových kompozicích Machatý uplatňuje extrémní rakurzy (i na noirový standard), užívá mnohavteřinové dvojexpozice, subjektivní ženský voiceover, rychlou asociativní montáž a dokonce jump cut! Netypický je i poměrně otevřený závěr snímku, který má k happy-endu skutečně daleko. 

Fakt, že Machatému nebylo po dokončení Žárlivosti umožněno v hollywoodské kariéře pokračovat, je pochopitelný a politováníhodný současně...

Režie: Gustav Machatý

Produkce: George Moskov, Gustav Machatý (Republic Pictures)

Scénář: Gustav Machatý, Arnold Phillips; podle námětu Daltona Trumba

Kamera: Henry Sharp

Hudba: Hanns Eisler

Střih: John F. Link Sr.

Výprava: Frank Paul Sylos

V hlavních rolích: Nils Asther, Jane Randolph, John Loder, Karen Morley, Hugo Haas a další

Distribuce: Republic Pictures

Premiéra: 23. července 1945

Odkazy

IMDB

Allmovie

CSFD

Top 10 Joea Macklea

Svou komentovanou noirovou topku nám poslal Joe Mackle, provozovatel stránek Rarephiled a občasný přispěvatel na Film Noir Lists. Překlad, doufám, není třeba: 

Sunset Blvd.
The dark and desperate side of Hollywood told through the story of an aging silent movie actress and a struggling writer. A Billy Wilder masterclass in using a big budget to get the best in direction, story-telling, acting and I would enthasise the remarkable musical score.

Double Indemnity
Billy Wilder again, with a script by Raymond Chandler as tight as his best novel writing. Fred McMurray finds himself in a morality tale as an insurance salesman who finds himself being drawn into a murder/fraud scheme. In a classic scene, he finds himself literally between Barbara Stanwyck and Edward G Robinson, not too late to back out and do the right thing. But, its not really a fair choice, Stanwyck would win every time.

The Web 

Low-budget film from 1947 with a great cast of Edmond O'Brien, Ella Raines, Vincent Price & William Bendix. Well-written with snappy dialogue, the real pleasure in this under-rated, double-crossing, crime caper is that nothing spoils it. The actors, dialogue, storyline and plot changes all work well and make a hugely enjoyable film.

Strangers on a Train
Could have picked any one of 5 of Hitchcock's movies, but for me this is the best. Farley Granger is just superb, as he was in Rope a few years earlier. (might have picked Rope, except its not generally regarding as a Film Noir)

The Maltese Falcon
Dashiell Hammett meets John Huston meets Humphrey Bogart. A film that created the Private Eye mold for all subsequent hard-boiled investigators. So far, none have come close.

M (1951 version)
Remake of Fritz Lang's 1931 classic exported to the US. The 1951 version is about half as good as the original. However, anything that is half as good as Lang's M, can't be bad!

Ace in the Hole (the Big Carnival)
The power of the press is a recurring theme in Noir fiction of the 1920s and 30s and Films of the 40s and 50s. Whether its how politicians use and abuse the press for their own gain or the rogue journalist only interested in the truth. No Pockets In A Shroud is the best newspaper novel of this era - Ace In the Hole is the best film. Kirk Douglas is the journalist only interested in what the story can do for him.

The Killers
Many films have tried to use the central theme of The Killers over the years, a violent and hidden past returning with avengeance. None have come close to matching the suspense here with the excellent acting of Burt Lancaster, Edmond O'Brien & Ava Gardner.

The Friends of Eddie Coyle
Made in 1973, so outside the classic Film Noir period and generally considered to be post-Noir, rather than neo-Noir (a distinction worth making but not getting too hung-up on). Written by George V Higgins in 1970, the book signaled an authentic update in American Crime Fiction. Robert Mitchum gives one of his finest performances as Eddie Coyle, a man deep in the underworld and getting out of his depth.

No Man of Her Own
One of the best examples of an adaptation of Cornell Woolrich's stories (I Married A Dead Man), a prolific short story writer. Also, one of the best examples of a recurring noir theme - a misunderstanding or spur-of-the-moment decision that seems simple, but has far-reaching consequences.

American Cinema: Film Noir (1995)

Tvůrci povedeného dokumentárního cyklu American Cinema (1995) ve svém mapování hollywoodské kinematografie nezapomněli ani na film noir. Byl mu věnován díl číslo sedm (z celkových třinácti), příhodně vklíněný mezi části věnující se válečnému (resp. bojovému) filmu (combat film) a kinematografii ve věku televize: noir lépe než jakákoliv jiná americká umělecká forma odrážel chaos válečného a deziluzi poválečného období. Zároveň tím, že v 50. letech, samozřejmě v pozměněné podobě, našel uplatnění na televizních obrazovkách (seriály typu Dragnet), do jisté míry předznamenával konec éry klasického Hollywoodu a nástup nového masového média. 

Přibližně hodinový noirový rychlokurz splňuje všechno, co od něj lze očekávat. Po krátkém úvodu Johna Lithgowa se ozve známý hlas Richarda Widmarka a na obrazovce se objeví záběr z barevného muzikálu studia MGM Ziegfield Follies. Widmark mluví o populárních žánrech, jako byly melodrama, romantický film nebo právě muzikál. Po chvíli se odmlčí a neodolatelným způsobem pronese: "But that's not my kind of movie." Zbytek se nese v očekávaném duchu - vhodně vybrané ukázky z filmů (Objížďka, Pryč od minulosti, Pojistka smrti atd. atd.) jsou doplňovány komentářem "mluvících hlav", které jsou složeny ze samotných tvůrců (Edward Dmytryk, Joseph H. Lewis, Abraham Polonsky), mladších filmařů-noirových obdivovatelů (Kathryn Bigelow, Martin Scorsese, Paul Schrader, Jean-Pierre Gorin) a akademických odborníků (Janye Place). 

Docela překvapí, že i na tak malém prostoru se stihne probrat velké množství témat - noirový hrdina, vizuální styl, atmosféra a dokonce dojde i na krátké shrnutí vlivu klasického noiru na pozdější tvůrce (neo-noir, představovaný například Scorseseho Špinavými ulicemi). THUMBS UP! 

IMDB

P.S.: Uhodne někdo, kdo je na obrázku?

Ophüls na ČT1

Za necelé dva týdny se díky cyklu Filmové návraty na televizní obrazovky dostane jeden ze čtyř snímků Maxe Ophülse, které natočil v Hollywoodu. Lehkovážný okamžik (The Reckless Moment, 1949) je možná režisérovým nejnoirovějším dílem, k čemuž kromě temného námětu (vražda, vydírání, zakázaná láska) přispívá kamera Burnetta Guffeyho (My Name Is Julia Ross, In a Lonely Place, Human Desire, Nightfall ad.) a herecké výkony Joan Bennett a zejména Jamese Masona, který se skvěle hodil pro ztvárnění ambivalentního hrdiny Martina Donnellyho. Bohužel, film bude s největší pravděpodobností uveden v dabované verzi. 

Lehkovážný okamžik
ČT1 - čtvrtek 25.3. - 9:00 - 82 min.

Railroaded!

Railroaded!
USA, 1947, 72 min.

Snímek Railroaded! je první spoluprací Anthonyho Manna se scenáristou Johnem C. Higginsem, který napsal scénáře i pro jeho další čtyři filmy noir: T-Men, Raw Deal, He Walked by Night a Border Incident. V mnoha aspektech se podobá Mannovu předchozímu snímku Desperate. Rovněž je založen na motivu nespravedlivě obviněného člověka, avšak je vyprávěn z opačné perspektivy. Pozornost se z postavy nevinné oběti přesouvá k postavě násilného zabijáka zodpovědného za spáchaný zločin a současně k procesu vyšetřování ze strany policejního detektiva a individuálnímu pátrání emancipované sestry obviněného muže. 

Zobrazením policejních postupů a metod forenzního vyšetřování Railroaded! anticipuje Mannovy procedurální filmy noir. Přestože úvodní titulkové sekvenci dominuje statický snímek rušné ulice nočního města, Railroaded! byl ještě z převážné většiny natáčen ve studiových interiérech. A i když byly některé noční exteriérové scény natáčeny v reálných lokacích, snímány byly způsobem day-for-night.

Podobně jako v režisérově prvním filmu noir, Strangers in the Night, se v Railroaded! objevuje postava maniakálního vraha. Duke Martin (John Ireland) je chladnokrevný zabiják, jehož netečný výraz ve tváři upomíná na Burrova Radaka z Desperate, a jenž je pozoruhodný surovým, násilnickým chováním, zejména ve vztahu k ženám. S brutálním chováním Dukea Martina vůči ženám souvisí i jeho voyeurské sklony - tyto scény pozorování jsou charakteristické užitím hloubky pole nebo snímáním akce skrze skleněné plochy. Maniakální charakter Mannova násilníka současně podtrhuje jeho vnímání vraždy jako rituálu: Duke před každým násilným činem čelí pozoruhodnému nutkání leštit si svou zbraň a parfémovat náboje (pomocí nichž je ostatně na konci usvědčen). Jeho obsedantní chování připomíná pojetí zabijáka z Brightonského špalku (Brighton Rock, 1947), britského snímku Johna Boultinga viditelně inspirovaného poetikou filmu noir, který si zase nutkavě pohrává s provázkem. 

S Dukem jakožto zápornou postavou je spojeno atmosférické noirové low-key svícení. Rozličné stíny často vrhané na jeho tvář a boční svícení jsou účelnou vizuální asociací jeho zákeřné povahy. Do záběrových kompozic Mann opět začleňuje děsivé stíny siluet, zejména Dukeovy postavy. Ve scéně fyzického a psychického týrání Clary je zabijákova převaha nad utiskovanou ženou zdůrazněna právě stínem jeho postavy na stěně. V řadě scén kamera zabírá nejprve stín nebo do tmy zahalenou siluetu přicházejícího Dukea, aby bylo docíleno přesné evokace pocitů děsu a hrůzy, které z něj vyzařují. 

V Railroaded! je rovněž uplatněn Mannův tradiční stylistický prvek, snímání akce mimo zorný úhel kamery prostřednictvím zrcadla. Kompozice záběru, v němž skrze zrcadlový odraz poprvé spatříme do místnosti Dukea přicházejícího zabít Claru, je téměř totožná se záběrem z Mannova noiru The Great Flamarion, ve kterém Flamarion vchází do šatny Connie. 

Režie: Anthony Mann
Produkce: Charles Reisner (Pictures Releasing Corporation)
Scénář: John C. Higgins podle povídky Gertrude Walkerové
Kamera: Guy Roe
Hudba: Alvin Levin
Střih: Louis Sackin
Hrají: John Ireland, Sheila Ryan, Hugh Beaumont, Ed Kelly a další

Distribuce: Eagle-Lion Films
Premiéra: 25. září 1947

Odkazy:
CSFD
IMDb
Allmovie

Top 10 Alaina Silvera

Významný americký odborník na film noir, Alain Silver, uveřejnil v roce 1993 v časopise Variety svou noirovou top 10, kterou i s původním komentářem publikoval v úvodu jím a Jamesem Ursinim editovaném sborníku Film Noir Reader 4 z roku 2004. 

Pro představu a pokochání si ji dovolím ocitovat i s jeho komentářem:

1. Kiss Me Deadly

2. Gun Crazy

3. Pojistka smrti (Double Indemnity)

4. Criss Cross

5. Žena za výlohou (Woman in the Window)

6. Ride the Pink Horse

7. Pryč od minulosti (Out of the Past)

8. Noc a město (Night and the City)

9. Caught 

10. Bílý žár (White Heat) a Hluboký spánek (The Big Sleep)

"I cheated with number ten; but this list is neither chronological nor alphabetical. I admire Sam Fuller's Underworld U.S.A. and Kubrick's The Killing and think they are better movies than White Heat; but they're not better film noir. I love Cry of the City, Phantom Lady, and The Killers, too, but I did have one rule: a single movie per director, otherwise Siodmak, Lang, Ophuls and Wilder might have overwhelmed the field and made it an all-émigré list. No Anthony Mann? Another great filmmaker with lot of noir titles, but no. No John Huston, either; Maltese Falcon helped start it all but got left in the dust and Asphalt Jungle, just not quite. A nearer miss for the lesser-known Henry Hathaway and John Farrow, whose The Dark Corner or Kiss of Death and His Kind of Woman or The Big Clock are nothing to sneeze at. I'm out of words, so you figure out why. Hint: this list has it all: tortured, obsessed, warscarred, psychotic, truck-driving, insurance-selling escapes and ex-cons and their exotic, blonde and brunette femme fatales." (1)

(1) SILVER, Alain, URSINI, James. Film Noir Reader 4. The Crucial Films and Themes. New Jersey : Limelight Editions, 2004, str. 3.  

Trocha čtení na březen

Aktuální číslo měsíčníku 25fps nabízí dva výtvory zdejších film noir bloggerů. Bebacek píše o britském noiru bratří Boultingových Brighton Rock, já jsem zesumarizoval svoje postřehy o filmech noir Budda Boettichera (ale nejen o nich).

Můj oblíbený Bright Lights Film Journal obsahuje mimo jiné dva články (zde a zde) o herečce Mary Astor, která se ve 40. a 50. letech objevila ve čtveřici filmů noir - tím nejslavnějším je bezesporu Hustonův Maltézský sokol. Dále upozorňuju na fotografickou esej o filmech producenta Vala Lewtona a recenzi nové knížky jednoho z našich noirových guru Jamese Ursiniho, který si tentokrát posvítil na postavu femme fatale. 

O svůdných blondýnkách se píše i na stránkách Sight & Sound - důvodem je dnes startující přehlídka filmů s názvem Blonde Crazy pořádaná Britským filmovým institutem (program najdete tady). Závist...

A nejlepším noirovým režisérem se stává...

...ORSON WELLES! V pořadí pátou anketu vyhrál se suverénním náskokem 4 hlasů před druhým Fritzem Langem. O třetí příčku se podělili Otto Preminger a možná trošku překvapivě, nicméně zaslouženě Jules Dassin. Tři hlasy se rovněž objevily u položky "někdo jiný", pokud by tedy hlasující, kterých se to týká, chtěli odtajnit, koho měli na mysli, diskuze pod příspěvkem je jim k dispozici.

Ideální noir podle čtenářů FNB by tak režíroval Welles a hlavní role by byly obsazeny H. Bogartem a V. Lake. Taky si nedovedete představit, co by z takové kombinace vzešlo? 

Příští anketa se na blogu objeví během několika málo hodin.